IKEA mi může políbit prdel

Rozpadla se mi brašna na notebook. Protože v místech kde jde koupit civilizovaná náhrada budu zase bůhví kdy, na překlenovací období jsem si pořídil IKEA brašnu. Za ty peníze dobrý. Jsem si myslel.

Jenže ještě téhož večera se vymrdala jedna z karabinek.

“Může se stát, holt vadnej kus bude jeden z milionu dycky, tak sem to holt statisticky vyžral za národ.”, řekl jsem si. Nic, co by neřešila stříbrná lepící páska, která s karabinou splyne a z dálky to nebude vidět. Nebo kterákoliv karabina, kterou nevyrobili čínští komunisté pro ty švédské.

Jenže čtrnáct dní na to se úplně stejně vysrala i ta druhá. Za chůze.

A brašna spadla na chodník.

V brašně byl laptop.

IMG_1303

A tablet.

IMG_1301

Takže evidentně systémová záležitost.

Šetřit se musí, ať to stojí co to stojí. IKEA ušetřila dvě koruny na aušusovejch karabinkách, a mě to stálo několik desítek tisíc. A nebudu jedinej.

Takže Milá IKEo zatrol(l)ená severská komunistická holoto:

1. Kolik by stálo dát tam prostě lepší karabinu? Pět korun? Vypadá takhle celej design proces? Je to standard practice? Stojí vám to za to? Za to pětikilo to zas tak levný neni. Čekal bych víc.

2. Prošlo to vůbec nějakou kontrolou kvality?

3. Příště na vás seru.

Nikdo není tak bohatý, aby si mohl dovolit kupovat levné věci. IKEA mi dluží cca. 60 000. Přestože obě mašinky fungují, ani na jednu už nikdy neuplatním záruku a ani jednu neprodám, a když, tak za půlku. Příště si koupim Hermés z aligátoří kůže a furt to bude levnější.

Doufejme, že IKEA nezačne nikdy prodávat horolezecké vybavení.

 

 

Chci natočit film, který bude v traileru mít výhradně zombíky, a prvních pět minut filmu bude skutečně náběh na standardní apokalyptický žánr. Pak se ovšem podaří epidemii utnout v zárodku (třeba jedněmi zamčenými dveřmi) a zbytek filmu bude romantická komedie. A lidi to zjistí až v kině. (Potud víceméně ukradeno z xkcd).

Pak bude druhý díl, který bude hodinu a půl romantická komedie (a v traileru nebude ani náznak něčeho jiného), aby se po standardních peripetiích, nedorozuměních a dočasných nepřízních osudu oba hlavní hrdinové sešli na pláži, všechno se vysvětlilo a schylovalo se k polibku … v kterouž chvíli zaútočí mimozemská flotila.

Jak se lidé mýlí 2: hardware, software a Francis Bacon

Francis Bacon je jedna z těch beden, bez kterých by nebyla moderní věda, ostatně moderní svět.

Začneme myšlenkou, ke které se v budoucích článcích mnohokrát vrátíme – fenomén lidské tuposti není způsoben jen nedostatečným výpočetním výkonem hardwaru, ale především špatným softwarem. Při troše optimalizace se dá i na 286 spustit mnoho, byť v minimalistických variantách. Stejně tak existují naskrz zavirované superpočítače – vysoce inteligentní volové.

“Učený tupec je větší tupec než neučený.“
– Benjamin Franklin.

проблема tuposti není ani tak kvantitativní, jako kvalitativní. Přesněji, kvantitativně nedostatečný výkon mozku je příčinou menšiny pozorované tuposti. Blbci častěji nejsou dutí, ale právě naopak zaneřádění svinstvem. Jak napsal psycholog David Dunning z Cornellu, známý svou prací o nemístné sebedůvěře neschopných: “Nevědoucí mysl právě není neposkvrněná prázdná nádoba, ale naopak je naplněná haraburdím irelevantních nebo zavádějících zkušeností, teorií, skutečností, intuicí, strategií, algoritmů, heuristik, metafor a tušení, které bohužel vypadají a jsou pociťovány jako užitečné a přesné vědomosti”, a americký humorista Billings o sto padesát let dříve: “Do průseru člověka obvykle nedostane to co neví, nýbrž to čim si je naprosto jistý, ale co neni pravda”, “je lepší moc nevědět, než vědět věci, které tak nejsou.”

“Kdo ví prd je blíž pravdě, než ten, kdo má v hlavě nasráno.”
– Thomas Jefferson ve Zbyhněvově mírné parafrázi (“Who knows nothing is closer to the truth than he whose mind is filled with falsehoods and errors.”)

Biologičtí blbci existují, ale mnohem víc je blbců nebiologických, “softwarových”. Přinejmenším se s kvantitativní blbostí (při současné technice) nic moc nenadělá, takže nezbývá než se smířit s téměř všeobecnou tupostí, nebo se zaměřit na opatchování softwaru.

Pojmy softwarový blbec™ a hardwarový blbec™ tímto trademarkuji.

Chceme-li blbci nebýt, musíme si v první řadě uklidit na stole. První krok je rozlišení, co vlastně víme a co ne. Druhý krok je obeznámení se s obvyklými druhy omylů a zamyšlení se, zda a kterými člověk osobně trpí – s tím, že imunní není nikdo. Nultý krok je poctivost ve všech dalších krocích.

S druhým krokem pomůže Francis Bacon (Franta Slanina?), který před pěti sty lety vypracoval klasifikaci bugů v lidském uvažování. Říká jim Idola mentis – “modly mysli”, a dělí je na čtyři druhy:

Idola tribus – “modly kmene” jsou univerzální slabiny a neobjektivita lidské povahy. “Všechno lidské chápání je jako křivé zrcadlo, které zkresluje a zabarvuje podstatu věcí tím, že do ní přimíchává tu svou”. (Citace jsou z Baconova Nového Organon ve Zbyhněvově překladu.)

“Modly kmene” jsou, dnes by se řeklo, chyby (nebo jak tomu říkají programátoři, “vlastnosti”) lidského firmwaru, který nebyl zásadněji updatován od modelu Homo habilis. Sklony k pověrčivosti, hledání vědomého záměru za náhodnými jevy (následek naší historie coby společenských tvorů), “my versus oni” (dtto), vzlínání emocionality do epistemologie (“je to příjemné tak je to pravda”), a prakticky všechno, co jsem popsal v prvním díle seriálu.

Zejména:

  • “Lidské chápání má sklon očekávat ve světě více řádu a pravidelnosti, než tam skutečně nachází.”
  • “Lidské chápání jak jednou přijalo názor (buďto od ostatních, nebo pro jeho libost) má sklony vše ostatní bráti tak, aby jej potvrzovalo a bylo ve shodě”. Confirmation bias. Bacon naopak radí: “Cokoliv mysl má za zejména milé a uspokojivé, to nechť podezírá.”
  • “Lidské chápání není suchým světlem, ale vlévají se do něj vůle a afekty, z čehož plynou vědy takříkajíc libovolné. Neboť co by člověk byl raději aby byla pravda, tomu spíše uvěří.”
  • “Lidské chápání je ze své podstaty nakloněno abstrakcím, a dává podstatnost a skutečnost věcem, které jsou prchavé.”
  • “Lidské chápání je nejsnáze pohnuto věcmi které vstupují do mysli současně a náhle, které tak naplňují představivost, a následně předpokládá, že všechny ostatní věci musejí být nějak (byť neví jak) podobné těm, kterými je obklopeno”. Pletení si intenzity vjemu s obecnou platností, a jistý konzervatismus představivosti, který předpokládá, že se vše podobá již známému. (Chtěl jsem tím vysvětlit k nerozeznání lidem podobné mimozemšťany ve Star Treku, ale pak mi došlo, s jakými rozpočty se to tehdy točilo.)
  • “Ale zdaleka největší překážkou a vadou lidského chápání je matnost, neschopnost a klamivost smyslů – takže věci které smysly zachycují převažují nad věcmi, které bezprostředně nezachycují, byť jsou tyto důležitější”. To není žádná metafyzika, to prostě znamená, že lidské smysly jsou v poměru k hloubce, složitosti a rozsahu skutečnosti slabé, a většinu toho musíme sestavovat ze střípků a s pomocí nástrojů.

Idola specus – “modly doupěte” jsou zvláštní omyly a předsudky konkrétního člověka. “Konkrétní uzpůsobení, tělesné i duševní, každého jednotlivce – a rovněž skrze vzdělání, zvyk a náhodu … neboť každý má navíc k obecným slabostem společné lidské povahy i svou vlastní jeskyni či doupě, které láme a zabarvuje světlo přírody”.

Bacon u některých příkladů “model doupěte” uvádí jednoduchou typologii, a rozlišuje např. iracionální preferování starého či naopak nového namísto patřičného posuzování obojího po zásluze, nebo “přesné a stálé” mysli, schopné “rozlišit nejjemnější rozdíly ve věcech”, které pro jednotlivosti nevidí systém, a naopak mysli “vzletné a diskurzivní”, schopné postřehnout “nejobecnější podobnosti”, které pro obecnosti nevidí jednoduchost základních principů. Dnes můžeme říct chápání příliš zazoomované™ a chápání příliš odzoomované™. Bacon doporučuje přístupy detailní a systematické (analytické a syntetické) střídat. Ostatně na různé věci je vhodná různá úroveň zoomu a Karlštejn focený ze dvou centimetrů nebude o nic větší paráda, než mikrob bez zoomu na sto kilometrů.

Vzájemné neporozumění detailistů a mikromanagerů s bigpikčuráky a systematiky, a otravnost lidí neschopných svůj defaultní zoom za žádných okolností opustit, známe i dnes. To je typická “modla doupěte”, věc osobní dispozice.

Idola fori – “modly tržiště” jsou nepřesnosti pojmosloví a jazyka. Ty se zejména dělí na zpodstatnělé fikce, které reálně vůbec neexistují nebo nic neznamenají, a pojmy sice odpovídající reálným věcem, ale špatně je popisující, vznikající “chybnou a nedovednou abstrakcí”. Přirozený jazyk je především produktem spontánní konvence “sprostého lidu”, a mapa často nepasuje na skutečný stav.

Prasárny s jazykem a nelícování pojmů na popisované skutečnosti už jsme rozebrali několikrát:

Klik.

Klik i sem. 

Semhle taky klik.

A konečně klik sem.

“Neboť lidé věří, že jejich rozum vládne slovům, zatímco je pravdou i to, že slova vládnou chápání – a je to právě toto, co filosofii a vědu učinilo sofistickými a nečinnými.”

Idola theatri – “modly divadla” jsou infekce konvencí a tradovanými systémy. Proto probíhaly pokusy o periodické restarty (či Descarty – René Restartés, hui hui hui), které se teprve v osvícenství významně povedly. A musí to být provedeno iterativně, protože nikdo si uvažování nevypucuje naráz dočista. Může ale odpálit kus obecně držené blbosti, aby ti, kdo přijdou po něm, měli o starost míň a lepší výchozí pozici.

“Po mém soudu jsou všechny tradované systémy toliko divadelní představení, představující umělé světy způsobem neskutečným a scénickým … příběhy vymyšlené pro jeviště jsou kompaktnější a elegantnější, a více k libosti jak bychom si přáli aby byly, než skutečné příběhy z dějin.” čímž se chce říct, že každá teorie už je zjednodušením, a navíc do toho vstupují idola tribus.

“Nemluvím jen o systémech nyní oblíbených, ani jen o starých sektách a filosofiích. Mnoho ’představení’ takového druhu může ještě být napsáno a stejným umělým způsobem uvedeno, uvážíme-li že omyly těch nejrůznějších druhů měly příčiny vzájemně převážně podobné. Nemíním tím opět ani výhradně celé systémy, ale též mnoho principů a axiomů vědy, které byly tradicí, důvěřivostí a z nedbalosti přejaty.”

Idola theatri jsou jaksi svůdná, protože nám říkají, že svět možná funguje tak, jak bychom si přáli, a umožňuje lenivě nahradit skutečné myšlení lexikálním osvojováním již existujícího, s přinejlepším předstíranými vnějšími znaky vědecké práce a myšlení. Proto se ve středověku skoro nic nedělo.

Bacon uvádí podtřídy:

Racionalisticky-sofistická “vytrhává ze zkušenosti rozmanité běžné případy, ani ověřené, ani důkladně zkoumané či zvážené, a vše ostatní nechává na rozjímání a rozdmýchávání důvtipu”.
Empirická “věnovala mnoho péče a práce malému množství pokusů, z nichž se osmělila budovat systémy a všechna ostatní fakta vměstnává násilně do souladu s nimi”.
Pověrečná “se skládá z těch, kteří kvůli víře a zbožnosti míchají svou filosofii s teologií a tradicemi” a “z této nečisté směsi věci lidských a božských vzchází nejen fantaskní filosofie, ale též kacířské náboženství”.

Pozn: Bacon nemá, oproti pověrčivosti, výhrady vůči racionalitě a empirii jako takovým, a jeho metoda oboje hojně využívá. Kritizuje ovšem přepísklé nebo náhražkovité formy obojího. To jen aby nedošlo k mejlce, jak mohl jeden ze zakladatelů moderní vědy kritizovat experimentální přístup a racionální dedukci. Nekritizoval. Kritizoval komplikované systémy založené na malém počtu špatně navržených pokusů, a “racionalismus” sub species fabulační domečky z karet.

Měl nač mířit. Trolling prakticky po všech stránkách se zásadně mýlícího (ale nesmírně kulturně vlivného) Aristotela byl, zejména ve smrtelné kombinaci s náboženským dogmatem, jednou z hlavních příčin tisíciletí stagnace mezi pádem klasické civilizace a vědeckou revolucí. Giordanu Brunovi nejučenější z učených své doby v Oxfordu řekli “Ty vole tys nečet Aristotela, nebo ostatně Bibli?” místo aby se zabývali dření jeho metody a teorie, a místo s poctami skončil na hranici (byť nikoliv za astronomii, nýbrž mj. za odvážné tvrzení, že Ježíš byl černokněžník). Idola theatri.

Závěrem

Lidská blbost je sice nekonečná, ale naštěstí jsou různě velká nekonečna, a podíl blbosti na celku lidských věcí je tak redukovatelný. Často je řešitelná softwarově, není to organický problém – tedy je, ale nikoliv ve smyslu biologických orgánů, nýbrž Baconovského organon –  nástroje, metody myšlení.

Základní slabina je, že lidé hledají modely světa uspokojivé (jak užitkem, tak pocitově), nikoliv správné. Berou první co trochu funguje a revidování je rušivé, ba vyloženě nepříjemné. Jenomže revidování je právě nezbytné, pokud nemá být člověk totální kreten – a tak blbej, že ani neví, jak moc je blbej.

Pojďme nainstalovat antivirus do lidí.

Právě poctivost ke skutečnosti a odvahu jí čelit potřebuje lidská mentalita jako sůl. Metakognitivní výbava (přemýšlení o přemýšlení), softwarová údržba vlastní palice a kultivace kritického myšlení dle mého silného přesvědčení patří (v přiměřené podobě) do školních osnov, a vedle udržování se ve fyzické kondici do základního systému sebesprávy každého člověka, který chce být skutečně člověkem.

Tak jsem se v Economistu dočetl, že od šedesátých let přibylo “bílým límečkům” v průměru asi šest hodin práce týdně, zatímco “modrým límečkům” přibylo týdně cca osm hodin volného času (byť je otázka, nakolik dobrovolně podstupovaného). Empirická obsérvace ve vlastním okolí to potvrzuje. A říkám si, zda jsou tyto změny pracovní zátěže v řádu desítek procent promítány do statistik údajně povážlivě se rozšiřující “příjmové nerovnosti”.

Cíle vs. systémy, motivace vs. disciplína

 Cíle vs. systémy

Scott Adams nedávno sestřelil jeden celý žánr literatury správným postřehem, že cíle jsou pro losery, úspěšní lidé mají systémy.

Zatímco cíl je konkrétní žádoucí budoucí stav (“Chci být hiphopovou hvězdou, yo!”), systém je široké a promyšlené spění směrem, který se člověku líbí, a který považuje za perspektivní.

Rozdíl je monumentální. Uvažujeme-li v intencích systémů namísto cílů, nesměřuje se k arbitrárně nadefinovanému stavu, který se člověk rozhodl považovat za úspěch, nýbrž se konzistentně zvyšují šance na dosažení libovolných následně zvolených dílčích cílů, a naklání se co možná nejšířeji hrací plocha ve vlastní prospěch. Cíl je vydělat milión, systém je zvyšovat příjem.

Adams: “Řečeno bez obalu, cíle jsou pro losery. To je doslova pravda. Pokud je například vaším cílem zhubnout 5 kg, budete trávit každou chvíli, dokud cíle nedosáhnete – pokud ho ovšem vůbec dosáhnete – s pocitem, že to ještě není ono. Jinými slovy, lidé orientovaní na cíle žijí ve stavu téměř trvalého selhání, o němž doufají, že bude pouze dočasné.

Dosáhnete-li svého cíle, budete slavit a cítit se fantasticky, ale jen dokud si neuvědomíte, že jste právě přišli o tu věc, která vám dávala smysl a směr. Máte možnost buďto se cítit prázdný a zbytečný – možná se chvíli těšit z úspěchu, dokud vás neomrzí – nebo si stanovit nové cíle a znovu vstoupit do cyklu trvalého předúspěchového selhání.”

Naproti tomu se podívejme, jak psychologicky a pocitově fungují systémy – každý krok žádoucím směrem je výhra, “cesta je cíl”, je to svým vlastním účelem a ještě z toho lezou příjemné milníky a ad hoc stanovené cílečky, “kurva co teď” moment nenastane nikdy, binární vnímání úspěchu a selhání se rozplývá v krasojízdě zvoleným směrem. Co z toho je příjemnější a udržitelnější, a nakonec tím pádem produktivnější? Tak.

Jde i o rozložení rizika. Protože žijeme v nejistém a nepředvídatelném světě, dává daleko větší smysl budovat si široké portfolio osobních předností a výhodných okolností, které se hodí v široké škále eventualit, než se úzce fixovat na konkrétní výsledek. Zejména špatný nápad je založit si identitu na takovém cíli, u kterého je dosažení statisticky téměř vyloučeno. Když se to nepovede, co pak? Pokud chcete vidět co tím myslím, podívejte se na hroutící se čínské gymnasty, kteří nevyhráli zlatou. Pro člověka se systémovým přístupem by už účast na olympiádě byla kolosální úspěch, od kterého by se bez ohledu na výsledek odrazil k lepším zítřkům. Pro fixovaného monotematika je stříbrná medaile konec světa. I kdyby tu zlatou vyhrál, zbytek života bude dělat někde tělocvikáře a vzpomínat na svůj dvouminutový zenit v patnácti letech. S takovým přístupem je i výhra průšvih. Naopak pro člověka který má systém je i prohra cennou zkušeností, která umožňuje systém optimalizovat, vyladit.

Několik dalších bodů:

  • Cíle jsou statické, systémy jsou dynamické. Cíl je konkrétní stav, systém je především proces.
  • U systému neexistuje selhání, jen různé stupně úspěchu (pokud se rozhodneme to vůbec měřit).
  • Systém je pružný a sílí se zkušeností. Cíl je pevný, a když ho člověk změní, cítí to jako selhání. Přitom prostě třeba jen zmoudřel. Selháním je naopak bazírování na konkrétním cilovém stavu bez ohledu na vývoj situace.
  • K “cílům” vede cesta, nakolik jsou nebanální, obvykle mnoholetá, takže k nim dorazí zhusta jiný člověk, než si je předsevzal. Může se tak stát, že se octne v situaci srovnatelné s obdržením vytouženého transformera ve čtyřiceti letech, kdy je mu už u prdele.

Adams má, jako obvykle, pravdu. Do té míry, že přivozuje epifanický moment, v němž reformulace problému automaticky vydá řešení. Dva způsoby uvažování nakonec se stejným účelem (účinné řízení života žádoucími směry), z nichž jeden je ovšem prudce účinnější, než druhý. Já dodávám, že totéž platí o motivaci versus disciplíně.

Motivace vs. disciplína

“Motivace” je hnusoslovo, svědčící o nevhodném způsobu uvažování – a jej prohlubující. Kéž by se podařilo sestřelit (a nahradit novým) jeden celý žánr literatury i tady.

Začněme etymologií obou pojmů:

Motivace, přes starofrancouzštinu z pozdně latinského motivus, “v pohyb uvedený”.

Disciplína, z latinského dis-chcípláre, “odvychcípnout”, popř dis-cip-lína, “zbaviti cipa lenosti”.

Hledání motivace je v jádru lpění na dětské fantazii, že člověk má nebo dokonce může dělat jenom věci, do kterých se mu pocitově chce.  Otázka pak zní jak se donutit, aby se člověku chtělo do věcí, které si racionálně vytyčil, ale do kterých se mu zrovna nechce. Ou nou. Pokud je akce podmíněna pocity, z čekání na správné rozpoložení se stává forma prokrastinace. Znám zatraceně dobře. Když budete čekat než se vám do něčeho začne chtít, neuděláte to nikdy. Vznikají z toho přesně takové ty strašlivé prokrastinační smyčky “jsem pasivní -> je mi na prd -> jsem pasivní”.

ještě přesnější:

Klíč je přetnutí vazby rozpoložení a činnosti, právě to “Do it anyway”. Rozpoložení přijde až potom. “Motivace” to má v opačném pořadí, je to zapřahání káry před koně.

Protože je ve skutečném světě potřeba dělat i věci, do kterých se nikomu příčetnému nechce, “motivační” škola činí lidi nepříčetnými, aby se jim do nich chtělo. Typicky sebehecováním a roztleskáváním formou “MNĚ SE TAK HROZNĚ MOC CHCE DO TĚCH EXCELOVEJCH TABULEK, JE TO MÁ VÁŠEŇ, NEMOHU SE DOČKAT AŽ BUDU VYPLŇOVAT ROVNICI BUDOUCÍ HODNOTY ANUITY, MILUJI SVOU PRÁCI PÁÁNBŮŮŮŮH JE PÁÁÁÁN!”, což je forma dobrovolného šílenství.

Uměle vyvolanou epizodickou hypomanii, jejímž objektem je fundamentálně otravná činnost, ale nepovažuji za ideální motor lidského fungování. Tymická kompenzace sakramenským držkopádem do deprese je nevyhnutelná, protože mozek se nenechá oblbovat donekonečna. Takováto “motivace” je ve skutečnosti endogenní narkomanie, a neobejde se bez kocoviny.

Když na ni někdo přistoupí, to nejhorší co se mu může stát je, že se mu to podaří – na chvíli. V nejlepším případě zůstane soudný, což bohužel často chybně interpretuje jako osobní selhání: “Ještě pořád nemám rád svou práci utiskovaného skladníka za minimální mzdu/nepotřebného úředníka/šustiče papírama v hyperkorporaci, asi něco dělám špatně”. Nebo, “Ještě pořád mi chutná víc bábovka než brokolice a nehubnu, jsem slabá nádoba hříchu.”, “Měl bych si asi koupit další knihu o motivaci.” Hovno. Špatně je vůbec o těchto věcech uvažovat v intencích motivace či jejího nedostatku. Řešením je disciplína, ne motivace.

Kromě toho, že motivace chce ve vztahu k produktivitě po zdravém lidském mozku nemožné – nadchnout se pro fundamentálně nepříjemné věci – navíc dlouhodobě nefunguje, protože má krátkou životnost a potřebuje neustále obnovovat. Motivace je jako ruční natahování pružiny, aby následně vykonala nějakou práci. Naproti tomu disciplína, či chcete-li osvojený návyk, je jako dieselový motor, který po počátečním nakopnutí sílu nebéře, nýbrž naopak do systému (!) dodává. Pro vyhecování se k jednorázovému výkonu je motivace ještě jakž takž použitelná, ale pokud chceme konzistentní dlouhodobé výsledky, je nutno nahradit motivaci disciplínou.

Tedy, že to člověk udělá, i když se mu zrovna nechce.

Jak se pěstuje disciplína? Akumulací setrvačnosti, postupným budováním návyku – systémem. Vidíme tu symetrii. Motivace je cíl (“Namotivuju se udělat domácí úkol!”), disciplína je systém. Nezávisí na tom, jak se člověk cítí nebo jestli se mu do něčeho chce, prostě je to zažitý a automatický proces – když nastane A, pak udělám B. Cítit dobře se budu potom. Není potřeba být v olympijské formě, aby člověk vůbec začal trénovat. Naopak je potřeba trénovat, aby se člověk dostal do olympijské formy. Začít drobnostmi a vznikající hybnost investovat do o něco větších drobností. Pozitivní zpětnovazební smyčka.

Motivace je špatný způsob uvažování o produktivitě. Důležitá je disciplína.

Recenze spojená s vigorózní masturbací: Das Keyboard

Protože se ve mně setkává technologický fetišismus se sklony ke grafomanii zdravou zálibou v psaní, pořídil jsem si dospěláckou klávesnici.

Což znamená, že mechanickou. Co to je? Není to standardní membrána s obvodovou deskou vespod a kontakty pod klávesami, která se časem vyžvejká, krabatí pod vlivem tepla a UV záření a rozpouští se ve vylitých sodovkách.

Membránová klávesnice vypadá uvnitř takhle:

Obrázek z Wikipedie. Strašlivej neostříhanej nehet neni můj.

Mechanická po sundání čepiček z kláves vypadá takhle:

Každá klávesa má vlastní mechanismus.

Tento mechanismus se nevyšoustá (membránové klávesy vydrží zhruba milion stisků, mechanické i 50), je to odolnější vůči kydancům tatarky z Dönerkebabů a vylitým kafím (pro mě kruciální fíčura), resp. to z toho jde líp umejt, a v případě penetrace Sauvignonu až do hlubin zařízení stačí vyměnit zasažený čudlíke (krásný překlep ponechávám).

Kromě ergonomie to má tedy i jiné plusy. Víte co je to plusy, pane redaktore?

Mechanika kláves je k dostání v několika barevně rozlišených variantách, které jinak zní, kladou různý odpor a registrují signál v různých fázích stisku. Obecně všechny zabírají poměrně brzy, takže se na tom dá psát sakramensky rychle a je to nápomocné osvojení dobrých návyků.

Mechanické klávesnice obecně umí n-key rollover, což znamená, že místo obvyklých 6-7 kláves dokážou registrovat klidně stisk všech najednou. Nevím sice, k čemu by to mohlo být dobré, ale umí to.

Výběr konkrétního modelu byl překvapivě jednoduchý. Zjistil jsem, že pokud nechci duhově podsvícenou gameskářskou kýčovinu s dedikovanými čudlíky na házení hypergigaplazmotronických granátů a břišním svalstvem prsaté elfky na numpadu, odpadá devět desetin nabídek.

Z těch které zbyly jsem zvolil Das Keyboard.

Awww yesss!

Která není v ČR k sehnání. V době globálního kapitalismu přímo skandál, který bylo nutno hotfixovat přes kamaráda v Německu, který se tu už blýskl jako guest writer a ochotně ji nechal z Amazonu doručit k sobě. Kde ji rovnou vybalil a ohmatal. Šupák.

Takže první dojmy: Jedním slovem: fortel. Celé to na první pohled i omak řve “German engineering in the house“. Klávesnice je masivní, příjemně těžká (tedy příjemně pro mě, ne pro kamaráda, který ji vezl vlakem a vlekl přes půl města), materiály velmi velmi velmi neošizené. Tělo je z hliníku. Kromě klávesnice je to tedy i survivální multifunkční sekerolopatka, v případě kolapsu civilizace použitelná k hloubení zemljanky a utlučení maraudujících voličů sociální demokracie zombíků (což je totéž). Zvolil jsem mechaniku Cherry MX Brown – jednu z tišších variant, která zní jenom jako sovětský psací stroj. Pokud tedy chcete srát kolegy v oupnspejsu, neváhejte ani minutu a kupte si rovnou MX Blue, která zní jako vzájemný orální sex kostlivce s terminátorem.

I název “Das Keyboard” je dobrý branding – jednoznačně říká, co to je a zároveň komunikuje, že tím půjde obléhat Leningrad, což je vzhledem k provedení svatá pravda.

DASKEYBOARD

(Btw tyto memy jsou všechny variací na pramem “Das Haus die Frau!” z IT Crowdu.)

Das Keyboard je k dostání i v provedení s neoznačenými klávesami. Vypadá to strašně přísně. Bohužel ještě pořád jednou nebo dvakrát do roka na klávesnici hledám nějaký méně používaný znak a musím se podívat pod prsty, takže navzdory pokušení a mocnému cool factoru (přesněji “Wtf, co to máš na stole ty pičo” faktoru) jsem zvolil variantu označenou. Českého uživatele by mohlo zajímat, že česká varianta klávesnice neexistuje. K dostání je standardní US, UK, DE a Skandinávská – nøt bäd. Čím dřív abominace jménem QWERTZ zmizí v křemíkovém pekle, tím líp. Ale je potřeba vědět po paměti, kde jsou tamty ěščřžýáíé a standalone nabodeníčka. Kdyžtak si to tam může každý domalovat.

Což mě přivádí k jediné zjištěné slabině Des Keyboards – už po pár dnech používání jsou frekventované klavesy hůře čitelné. Ani zblízka není poznat, jestli je to ošoupáním barvy (což by byl gigantický fail), nebo depozicí špíny z praciček (což je pravděpodobnější). Kosmeticky mi to vadí, jinak je to šumák.

Co se týče nadstandardních ovládacích prvků, nad numpadem je uspávací tlačítko, mute, přetáčení/přeskočení dopředu, přetáčení/přeskočení dozadu, play/pauza a kolečko ovládání hlasitosti, které je cvakací a super. Jelikož nejsem gameskář ani filmový střihač, tohle je přesně to správné množství nadstandardních hejblátek, které od klávesnice očekávám.

Zespodu je místo vyklápěcích (a příliš často samosklápěcích) nožiček magneticky uchycené pravítko (cm i palce), což je originální zlepšovák. Přitom taková blbost.

Pravítko má u počítače celou řadu zcela racionálních, nevinných využití. A jedno mimořádně znepokojivé, které nás pochopitelně všechny napadlo jako první.

Kabel je extra dlouhý dvoumetrový, takže si to říká o typing s nohama na stole v křesílku a s promítačkou nebo výstupem přes HDMI na obří televizi – v tu chvíli uspávací tlačítko dává smysl, protože počítač je daleko.

Zezadu je zabudovaný minihub na dvě USB 3.0, což je skvělý nápad. Když se přijímač od myši zapíchne do klávesnice, uvolní se cenný slot na kisně, a s flashkou není třeba lézt pod stůl/natahovat se někam do pryč. Rychlost přenosu je epická, což je vykoupeno obludným kotevním kabelem napevno přidrátovaným do klávesnice, aby se tam všechny ty králíky vedle sebe vešly. Skoro si říkám, že by USB rozbočka měla být standardní vybavení všech klávesnic – a že dedikované USB huby jsou ohavnost a přežitek, když je lze inkorporovat jako fíčuru do periferálie, kterou má na stole stejně úplně každý.

Cena je horší, no. Jak akurátně obsérvoval kamarád: “Tajpingovací feeling je naprosto naprosto naprosto! Akorát nevim, jestli 170 € naprosto”. Fakt je, že to je porno pro prsty. Svádí to k psaní.  Ale levná není. Zase si říkám, že přežije deset defaultních vypšouklin, které výrobci kancelářských počítačů dávají do standardní výbavy (což je nutno brát jako hardwarový ekvivalent předinstalovaných utilit a demoverzí antivirů, které jsou víc k nasrání než k čemukoliv jinému), takže to finančně vyjde nastejno a v průběhu s ní bude výrazně příjemnější psaní.

Celkově z toho mám ten pocit, který má člověk vždycky, když si po letech užívání křápu sáhne na něco pořádného a po chvíli vůbec nechápe, jak kdy mohl ten méněcennej křáp snášet. Level up.

Pánové si jistě vzpomenou na své první oblekové boty které nebyly od Bati, první oblek který nebyl Jitona, první jízdu civilizovaným autem, první hodinky které nebyly quartz, dámy na rozdíl mezi kabelkou z tržnice a Birkinkou, prádlem ze silonu a ze 100% hedvábí, či obyčejnými muži a Zbyhněvem.

Sluší se varovat, že jelikož se na tom píše fakt příjemně, může se vám stát, že budou častěji vycházet články.

A pak si koupim tuhle…

Disclaimer: Za tuto recenzi mi nikdo nic nedal. Pokud se post facto rozhodne mi za ní něco dát, píčovat nebudu ;).

AddendumJelikož mě v minulosti všímaví čtenáři upozorňovali, že si chodím po mišulinskejch hospodách a jak to teda lze skloubit s principy individuální fiskální zodpovědnosti z Pastí na střední třídu, sluší se upřesnit, co tím chtěl básník říct. Stejnou otázku lze totiž anticipovat i stran klávesnice za čtyřku.

Pointou dobrého hospodaření je racionální spotřební chování s maximalizací dlouhodobého užitku, nikoliv masochistický asketismus. Na píčovinách je dobré šetřit právě proto, že pak zbyde víc na podstatné věci (a občasné vyhození z kopýtka za echt kvalitu), ale austerita není svým vlastním účelem. Bacha na to.

Je například racionální koupit si nejkvalitnější (nikoliv nutně nejdražší) matraci, na kterou člověk dosáhne. Tráví na ní třetinu života a vyžvejkaná záda užitku ani požitku nepřidávají. Z týchž důvodů dává smysl koupit si do sedavého zaměstnání kvalitní kancelářskou židli. Pořádné jídlo (což důrazně nejsou bioekofairtrade marketingové pastičky, a když, tak akcidentálně) je nutná podmínka úplně pro všechno ostatní. Na tom se taky šetřit nevyplácí.

Zejména to platí pro výrobní prostředky. Tak jako pro dřevorubce dává smysl koupit si pořádnou pilu, dává pro bílý límeček smysl pořídit si slušnou židli a pořádný oblek (bez kterého trochu ušetří, a mnoho následně nevydělá, protože bude na první pohled zařazen mezi komparz) a pro politického náměstka rodinné balení indulony. Z toho všeho plyne, že jsem se měl vysrat na klávesnici a koupit si torpédoborec.

Jazyková anállíza: “Záplatovat”

Češi mohou být pyšní na poměrně málo věcí (jistě ne na své “vrcholné” představitele), ale barvitost a hravost našeho jazyka mezi těch nemnoho národních výsad patří. Důvod, proč je Cimrman nepřeložitelný je tentýž, proč může nedlouhý řetěz písmen nabírat podle sotva slyšitelných rozdílů v umístění diakritiky a mezer pokaždé radikálně (a to radikálně radikálně) různé významy.

Uznáte, že tohle v jiném jazyce nejde:

Záplatovat: opatřiti záplatou.

Zaplátovat: překrýt plátem.

Za Plató VAT: zaplatit za antického maniodepresivního schizofrenika s odpudivými sklony k fašismu daň z přidané hodnoty.

Za plato vát: foukat za plato.

Pak nám mají ve světě rozumět.

Gastroprůvodce, aneb v Českých Budějovicích by chtěl žrát každý

Dnes si povíme, kde se dá v největší české vesnici slušně najíst / napít / posedět.

Od doby, kdy jsem se o českobudějovické hospody otřel ve starším článku, napsaném před osvojením dovednosti smysluplně strukturovat text, se mnohé změnilo. Poslední dobou se tu objevilo několik perspektivních podniků, které bych tímto rád uvedl ve všeobecnou známost.

Tento článek pokrývá v podstatě všechno, co v ČB stojí za řeč. Názvy hospod jsou rozklikávací:

Hadog se i přes nezajímavý, ba nelichotivý interiér ukázal být jednou z nejlepších burgeráren a bagetáren v Čechách. Akční speciality (kančí burger a pod.) jsou dobrý způsob, jak oslovit a zaujmout i stálou klientelu, která už jinak všechno ochutnala (ehm). Inspirována úspěchem Hadogu se polovina podniků ve městě začala pokoušet o burgery, které jsou bez výjimky hnusné.  Strašlivosti v doplňkovém sortimentu rozvozových pizzerií a pokusy pouličních minifastfoodu o burgery ze surovin z Makra jsou na vyhození i s kuchařem. Jediný jedlý burger v ČB.

Vinárna Solnice už není nejlepší restaurace v Budějicích. Pořád je ve výrazném nadprůměru, ale skřípění v soukolí a vypšouknutí laťky je vidět. Obměna personálu, nový kuchař, hrubky a překlepy v jídelníčku (který majitel evidentně bastlí po nocích a nenechá to po sobě nikoho přečíst), váznoucí obsluha která neví co prodává, radikálně různé věci přistávající na stole pod stále stejným názvem.

Původní koncept “Tenhle tejden máme čerstvý perigordský lanýže” byl nahrazen stálým jídelníčkem ještě v poměrně nápaditém internacionálním duchu, který byl vzápětí nahrazen stálým jídelníčkem víceméně české kuchyně.

Před pár lety to byl ten typ podniku, kde bylo podle sezóny každý týden něco úplně jiného a všechno super. Teď je to ten typ podniku, který se propaguje XXL řízkem. RIP.

Je to jednodušší, je to levnější, ale je to tuctové. Hospod s českou kuchyní je v ČB tři prdele (Tři Sedláci, Masné Krámy, Malý Pivovar, vše do pěti minut chůze), polodegustační labůžo naproti tomu nebylo ani jedno – a teď už zase není.

Majitel si stěžoval, že to dělal víceméně pro sebe, a že se na klientelu vracející k dopropečení stejk z tuňáka a reklamující “divně páchnoucí” hovězí pupek (u kterého je zvláštní aroma raison d’être) může vyprdnout. To je sice pochopitelné a lze s tím i nějak racionálně soucítit, ale takhle se zárodky budějckých rozmlsaných pupíčků vyprdnou na něj. Rozumím tomu, že původní záměr byl na ČB nesmírně odvážný, nicméně doufal jsem, že se Solnice bude podílet na zvyšování standardů a vzdělávání tlamiček občanů, a ne že podlehne tlaku zaokrouhlit na nejnižšího společného jmenovatele. To se mi kecá, když to nejsou moje peníze – ale jednu slušnou hospodu Budějice uživí, a Solnice aktuálně pracuje na tom jí nebýt. Je pravděpodobné, že se uživí i do budoucna, a možná dokonce líp, než když se pokoušela posunout budějickou gastronomii. Ale každé flinty hozené do žita tváří v tvář křupanství je věčná škoda. Pokud si to pan provozovatel přečte, což se vzhledem k velikosti Budějc a mého čtenářstva (které je větší) nedá vyloučit , nechť ví, že mu pořád držím palce a občas ho navštívím, ale doby, kdy jsem ho vychvaloval kudy jsem chodil jsou následkem vývoje posledního půlroku pryč. Může mi přes Karla poslat flašku za konstruktivní kritiku. Tamten Laphroaig jako vždycky.

Drobné ústupky dávají každý jednotlivě ekonomický smysl, než se jejich součet přenese přes kritickou mez a vrátí se i s úroky. Parafráze Hemingwaye – hospoda jde do prdele postupně….a pak rázem.

Hospůdka u Divadla dobře vaří, ale je na zakletém místě, kde zatím s pohostinstvím nikdo nevydržel – v centru, takže se tam blbě parkuje, ale zároveň tak blbě stranou, že tam nepřijde ani noha. Patří do sítě místního gastroklanu, který vedle ní provozuje Pasta Grande (kde mohou v těstovinách za dvě stovky upotřebit zbytky z ostatních restaurací) a Bistro Magdalene (které je smělým pokusem o haute cuisine na sídlišti), což usnadňuje surovinovou logistiku. Vyčetl bych nalepené fake cihly na zdi v interiéru, které by nevadily u podniku, který by se nesnažil o relativní high end, ale takhle ten kýč ruší dojem.

V opravdickém středověkém klenutém přízemí lepit přes skutečné cihly a omítku cihly umělé je…svým způsobem dokonalý obraz Českých Budějovic, ale ohavnost.

Klenby mají specifickou akustiku, zejména když se člověk posadí do jednoho z ohnisek elipsy. Když jsem šeptal, slyšel jsem vlastní hlas řvát si z pěti centimetrů do pravého ucha. Když jsem si diskrétně říhl, část mozku zděděná po druhohorních prasavcích se chtěla dát na útěk před obřím praještěrem.

Nicméně jídlo je fajn. Na Budějice rozhodně high end.

Olivier. Středomořská kuchyně s achillovkou přeseknutou tím, že mají evidentně nejméně dva kuchaře, z nichž bohužel jen jeden umí vařit. Tragicky nekonzistentní kvalita v rozmezí od “Ooo, skoro mediteráno v Budějcích!” po “Tohle ráčej myslet vážně?”. Za zmínku stojí jen díky obchůdku s vínem, sýry, uzeninami, těstovinami a jinými surovinami, které se v ČB jinde v nelidlové kvalitě prakticky nepořídí. Počítejte ovšem u nelidlové kvality s nelidovými cenami (Wine Food Market na maloměstě).

Krajinská 27 je minipivovar s restaurací, která je aktuálně nejlepší v Budějicích. Koncept je nehorázně obšlehnutý Čestr/Lokál (prostě Ambiente group) včetně zalepeného složeného jídelníčku s diagramem kusů krávy, dlaždičkového dekoru, taliánů a tlačenek k pivu a vystaveného zrajícího masa (oproti Čestru ovšem toho času místo dvou celých krav pouze prázdnotou zejících pět poliček v průhledném chlaďáku), a pivo za 50 korun je na Budějice velmi odvážné, ale vaří se tam sakra dobře. Jsou tam pár měsíců, takže je potřeba to tam chodit vyžrat, dokud se pokouší o kvalitu (než napodobí trajektorii Solnice a opakovaně sníží laťku).

Mají super maso na super grilu na dřevěné uhlí. Nejlepší krkovice ever, kančí na šípkové omáčce taky nenasralo. Vítám dobře připravenou zvěřinu v jídelníčku.

Nedávno tam omylem zalezla parta opilých Slávistů zmatená z ulice viditelnými tanky na pivo, nechala tam životní úspory a pak se porvala a rozmrdala to tam. True story.

Café Datel.  Evidentně zanedbávají sajtu, ale jsou velmi aktivní na Facebooku. Kafe je skvostné, pečou domácí leccos (dortíky, bábovičky, koláče) po kterých by se člověk užral, dělají suverénně nejlepší nakládaný hermelín jaký jsem kdy jedl, točí minipivovary a kořalky mají exotické, úzkoprofilové, excelentní. Reklamuji, že po konzumaci údajně afrodiziakálního OMFG jsem nepozoroval změnu oproti běžnému stavu. Buď jsem stará frigida, nebo je má běžná provozní teplota tak vysoká, že s tím ani tajemné jihoamerické afrodiziakální byliny nic neudělají.

Dlouhodobá životnost záleží na schopnosti mladých bohémů a nezaměstnaných studentů uživit podnik s pivem za 40kč, výběrovými panáky za stovku a levandulovou bábovkou. Ohgodletitlast!

Kromě kafe mají i skvostné PR. Vědomi si odvážnosti záměru naučit Budějičáky na slušnou kávu rozpoutali vkusný Facebookový teaserfest s fotkami z příprav a povídáním, čímž se stali nejoblíbenější kavárnou ve městě ještě před otevřením. Nadále generují všeobecnou salivaci prakticky každodenním vystavováním aktuálně napečených božáren na Faceboocích.

V době psaní čokoládové zvěrstvo s lesním ovocem:

1957697_569123316567822_7403573739286072722_o

Palec nahoru.

Po instalaci hubičky na hipstery potenciál podniku neomezený.

Suverénně nejlepší kafe v kraji. 

Konstruktivně bych si dovolil navrhnout trošku lepší nabídku vína a prodej kafe v pytlíčcích na doma. Nebude to chuťově takové, jako z té padesát let staré mašiny, ale ziskové, a umístění loga do kuchyní klientely, s tím, že to bude jedna z prvních věcí, které ráno uvidí… Zu, Honzo, PR, krucitýrken. (Za tento nápad smíte jednu ze směsí pojmenovat “Zbyhněvův ranní akcelerátor tračníku”).

Doladil bych akustiku, protože pokaždé slyším dokonale nahlas celou místnost kromě osoby, která sedí se mnou u stolečku. To asi měly vyřešit ty zavěšené lustry, ale evidentně to nestačí.

Nedávný pokus s DJkou a blikátky bych doporučil neopakovat. Nesedí to tam. Živý jazzíček, nebo nějaký existenciální krizí zmítaný virtuózo s kytárou, OK. Eletronika, byť relativně vyklidněná, ne. Kdybych šel okolo po ulici a viděl diskosvětla a houpavou hipsterku za pultíkem, přidal bych do kroku a nikdy by mě nenapadlo, že je tam takhle skvělý podnik.

Tož tak. Pokud k nám někdy zavítáte, tyhle podniky jsou všechny dobrá volba. Pokud jste místní a některý z nich jste ještě nevyzkoušeli, vyzkoušejte. Třeba se tam i uvidíme.

Bonus: Zbyhněv na výzvědách po Budějických pohostinstvích.