Příspěvek k teorii managementu a právničině: AAPP ratio

Při výkonu zaměstnání* jsem čím dál častěji konfrontován s onou skutečností, že pokud naše civilizace na něco zajde, nebudou to ekologické katastrofy, Putin ani radikální Islám, ale lejstra a právníci.

Inspirován zkušenostmi se zpracováváním a vyjednáváním jisté docela důležité smlouvy tímto zavádím do obecného povědomí pojem AAPP ratio, což je zkratka “Assrape attempts per page” – frekvence pokusů o blatantní osouložení do řiti nesportovní ujednání v přepočtu na stránku smlouvy.

Formálním zápisem je gluteiformní omega rovna podílu počtu instancí nevěřícného kroucení hlavou počtem stran dokumentu:

prdel2

Zlaté pravidlo je, že pokud je AAPP ratio vyšší než 3, pravděpodobně jednáte s kurvou a je nutno postupovat s krajní obezřetností, popřípadě zvážit, zda se vyplatí vůbec postupovat.

*Koncept zaměstnání (činnost, jíž je člověk za peníze zaměstnán) je nutno ostře odlišit od pojmu povolání (to, k čemu je člověk niterně povolán), a u obojího si uvědomit jen nahodilý překryv s pojmem práce, a to obecně tím spíš, čím je to kancelářštější a papírovatější. Pletení si zaměstnání s prací, tedy placené činnosti s ekonomickou produktivitou, je aktuálně v rozvinutém světě hospodářský problém číslo jedna.

K událostem v městečku Ferguson, kde policista zastřelil černošského mladíka, a následně vypukly násilné nepokoje a policejní manévry:

Chtěl-li bych svět přesvědčit, že jsem mírumilovná, spořádaná komunita iracionálně a bezdůvodně diskriminovaná policií, hodně bych si rozmyslel rozsáhlá rabování, podpalování benzínek a střelbu na helikoptéry.

Obama jim to vzkázal celkem dobře, ať už se to ve skutečnosti semlelo jakkoliv:

“Nikdy není ospravedlnitelné násilí proti policii, ani použití této tragédie jako záminky pro vandalismus a rabování. Stejně tak není ospravedlnitelné, aby policie používala nepřiměřenou sílu proti pokojným protestům, nebo protestující zavírala do vězení za využívání jejich ústavních práv.”

Na obecné rovině je tento tragický incident ukázkovým příkladem psychologické schématizace. Ačkoliv fakta nezná nikdo, kromě kamaráda který zastřeleného mladíka doprovázel (a řekl bych, že už je nezná ani on, protože takovéhle věci si člověk v neupravené podobě pamatuje tak tři vteřiny), přesto měli všichni okamžitě jasno jednoduše na základě navyklého a zhola iracionálního světonázoru, jak tak svět obecně obvykle funguje.

Tak jsme se od poloviny novinářů, komentátorů i “obyčejných lidí” na internetu dozvěděli, že policista je nutně rasistický šupák, který zaslouží elektrické křeslo, a to pokud možno rychle a bez soudu, protože policie v Americe je na černochy zasedlá obecně (sic, individuální vina či nevina není důležitá, důležitý je “politický kontext”). Tento názor nejčastěji zastávají lidé, kteří od podobných míst žijí buďto velmi daleko, nebo přímo v nich (a odnesli si při rabovačkách nový vysavač).

Od druhé poloviny pak, že byla chyba černochy vůbec pouštět z plantáží.

Idiotické je oboje, a to hluboce. Ostatně známe mírnější obdoby i z českého prostředí, kdykoliv se děje něco kolem Romů (a národ se rychle polarizuje na “pravdoláskaře”, kteří Roma viděli jen v televizi, a nácíčky, kteří by je všechny poslali do plynu, protože jim před patnácti lety ukradli kolo). My, kteří jsme s Romy chodili do třídy a později působili jako sociálně-patologičtí preventisté víme, že situace je složitější, a že Romům nejvíc škodí jejich idealističtí přímluvci, kteří je kromě rasismu s těmi nejlepšími úmysly chrání rovněž před jakoukoliv nadějí na kulturní změnu a integraci.

V americké společnosti to vypadá obdobně tak, že na “černošské otázce” je založeno tolik politických, akademických, mediálních a aktivistických kariér, že faktický aparteid vytvořený uměle udržovaným narativem údajného útlaku je obrovský zájem udržovat všemi prostředky. Kdyby se na to vyprdli před čtyřiceti lety, a přestali do černochů ve školách hučet, že jsou nadále obětí systematického rasového útlaku (projevujícího se například přednostním přijímáním na elitní školy, nebo tím, že je jeden zrovna prezident), vyklidnilo by se to dávno, a barva kůže by nikoho krom zlomku procenta zdegenerovaných nácků (vždycky mě dojímalo, že se za panskou rasu považují zrovna otylá prasata se základním vzděláním a sklony k alkoholismu – inu, kompenzace) nezajímala o nic víc, než barva očí. Takhle se udržuje kmenové napětí, ghetto gangstaz se cítí ohrožení okolím a “většinovou společností”, kterou vnímají jako nepřítele, protože je to do nich celý život lito, pročež se rovněž cítí oprávněni dělat bordel (vždyť se vlastně jen brání), a pak to takhle dopadá.

Tady hezky vidíme, že lidi obvykle na skutečnost vůbec nekoukají. Koukají na obrázek, který mají namalovaný mezi sebou a skutečností, a který za skutečnost považují.

Tedy, “oni”… přesněji my. Všichni. Schématizace je univerzální lidská duševní funkce, bez které bychom vůbec nechápali svět kolem sebe. Nějaký narativ máme všichni. Ale chce to zatraceně přísně si hlídat kvalitu a pravdě-podobnost.

Bacha na to.

Atlas demagogie: “Probuďte se, ovčani!”

Dnes si povíme o rétorickém manévru, který nazveme:

“Probuďte se, ovčani!”

Větší obrázek. 

Kdo tuhle frázi kdy viděl použitou, pravděpodobně žasl, že to říká zrovna osoba, která příčetnosti pozbyla už dávno a potřebuje se probudit jako sůl.

Nejčastěji je to projekce, externalizace. Člověk se cítí v ohrožení, protože jeho bludy nesdílí prakticky nikdo jiný, a má-li volit mezi vysvětlením, že je sám blbec, nebo že ostatní mají vymyté mozky, volí to druhé. Kromě takové defenzivní externalizace to ovšem často aktivně a záměrně používají zmrdi.

Jde o pokus o inverzi, prohození znamének a otočení vnímání pravděpodobnosti, aby vrhli pochyby na racionální modely světa a/nebo víceméně spolehlivé informační zdroje a nahradili je vlastními.

Je to negativní argument:

“A” je potenciálně nejisté či zpochybnitelné, ergo pravda je nutně “B”.

Příklad aplikace: “Můžeš si být jistý, že to, čemus doteď věřil (sic) je úplně pravda? Ne? Tak vidíš, to je důkaz, že pravda je ta daleko větší blbost, kterou ti předkládáme. Nebuď naivní, mysli nezávisle a přijmi naši verzi!”

Ostatně v této zmrdidisciplíně máme světové šampiony tady  – už to motto “Question more”. “Question everybody else” by bylo upřímnější.

Subverze racionality je postavená na srovnávaní absolutního s relativním – zatímco zdroje a modely, na které je vrhána pochybnost, jsou přirozeně nedokonalé a neví všechno, již není řečeno, že propagované alternativy jsou ještě horší. Dokonalý informační zdroj neexistuje, ale mezi existujícími jsou zásadní rozdíly, na jejichž reflexi závisí příčetnost (či jejichž reflexe závisí na příčetnosti?). Demagogovou nadějí je, že si toho oběť nevšimne, neaplikuje stejná kritická kritéria na obojí, a pochybnost o spolehlivosti dosavadních informací bude stačit, aby se alternativní verze (o jejichž důvěryhodnosti takticky nepadne ani slovo) začala zdát důvěryhodně(/ji).

Je to totéž, jako když jehovistická bábinka s promytým mozkem a vyluxovanou peněženkou rozdává v metru časopis”Probuďte se!“, který má ve skutečnosti dělat pravý opak.

Průplachu předchází relativizace, znejistění. První zájem patogenu je přeprogramování imunitního systému. Každý pořádný lhář se vydává za nezávislé médium a osvoboditele indoktrinovaných mas.

“Přece nevěříte ulhaným zaprodaným západním médiím, to byste museli být naivní a hloupí, lidi s mozkem musí věřit tomuhle našemu odbytému fotošopu!”.

“Věda neví všechno, takže pravdu má moje virgule.” Ne.

Je dobré přijímat informace médií či vyjádření “expertů” nekriticky? Jistěže ne. Ale pořád je důvěryhodnější kvalitní “mainstream” jako BBC, Economist, Tajmsy či Reuters braný s rezervou, než Russia Today a tisková prohlášení severokorejského ministerstva lásky k vůdci, či Hamásu. Západní média (rozmázlá po politickém spektru a často si vzájemně oponující) jsou významně důvěryhodnější, než jednohlasné adjunktní PR kanóny despotů a zemí třetího světa.

“Probuďte se, ovčani!”, kteří důvěřujete základní logice, a nejste jako my paranoidní schizofrenici!

“Kreml a Berlín potají jednali o mírovém řešení ukrajinského konfliktu, píše deník The Independent. Mezi hlavní cíle prý patřila stabilizace hranic a poskytnutí finanční pomoci, kterou měla zajistit nová dohoda o plynu. Rusové by také přestali podporovat povstalce. Západ by musel na oplátku uznat, že Krym nadobro patří Rusku. A Ukrajina by do budoucna nesměla usilovat o členství v NATO. Německá vláda takové tvrzení odmítá.”

Potud ČT.

Ty podmínky jsou super vyrovnané.

  • Stabilizace Ukrajiny = konec PR problému a sankcí pro Rusko, výhoda pro Rusko.
  • Finanční pomoc, aby si Ukrajinci mohli kupovat ruský plyn = výhoda pro Rusko.
  • Krym pro Rusko = výhoda pro Rusko.
  • Ukrajina mimo NATO = výhoda pro Rusko.

Co to je za dohodu, kde všechny čtyři body zvýhodňují jednu stranu, a tu druhou žádná? 

Taková….ruská.

Tajné dohody Ruska s Německem totiž historicky vždycky dopadaly mocinky dobře, no.

Čudné počty České pošty, aneb úvod do good governance státních podniků

Onehdá byl u Moravce nový šéf České pošty s tím, že chce začít prodávat na poštách vitamíny a léky. Krom toho, že potravinové doplňky jsou až na pár výjimek mimořádně drahé placebo , je to signál, že se Pošta bude i nadále ubírat vytyčeným směrem do prdeleopadliště dějin.

O České poště jsem se už chystal napsat článek několikrát:

  • Když osobě blízké přišla do schránky namísto opravených hodinek roztrhaná obálka. Předpokládáme-li, že na poště není nikdo takový idiot, aby dal cár papíru k doručení, suspectus je jeden, a to pošťák – FYI, České Budějovice 4. Nedík.
  • Když se ukázalo, že součástí poštovních standard operating procedures je vhazování lístečků se vzkazem “Adresát nezastižen” do schránky, zatímco je člověk celou dobu doma a nikdo nezvonil.
  • Když se snažím při každé návštěvě najít v tom vetešnictví mezi aktuálním vydáním Čtyřlístku, vodopádem stíracích losů, bulvárním tiskem, omalovánkami a kalendářem s Patem a Matem jejich kolegyni za přepážkou.
  • Když Pošta  pod heslem “Velká balíková revoluce!” začala se zpožděním pouhých deseti let poskytovat služby, které jsou u kurýrních služeb odjakživa naprosto běžné.

Čtyři minuty práce v trialverzi 3D studia: 15 000 000 Kč a lízátko pro toho dvanáctiletého synovce, který to udělal.

Takže tohle je ten článek, na jehož nutnost jsem myslel už několikrát.

Česká pošta se potýká s dlouhodobými hospodářskými problémy, které její vedení svádí na citelný výpadek příjmů z dopisů kvůli internetu. To jim nežeru, protože tentýž internet katalyzoval řádový nárůst výrazně dražších obchodních balíků z e-shopů.

Vedení prostě neumí hospodařit, rozkrádají to a snaží se účetnictví záplatovat naprosto nepatřičným nalepováním bizarních, s poštou nijak nesouvisejících služeb a zboží na její stěžejní činnost.

Česká pošta dělá tu základní chybu, že než aby začala být dobrou poštou, snaží se být ještě trafikou, papírnictvím, hračkářstvím, pojišťovnou, a v dohledné době možná i lékárnou. Prostě vetešnický kurz, vytyčený za předchozího vedení, pokračuje i za současného.

Horší než omalovánky je, že zkoušela či zkouší právě i takové věci jako podomní prodej cigaret a finančních produktů soukromých subjektů, dokonce do té míry, že poštovní zaměstnanci mají kvóty, za jejichž nesplnění jsou penalizování – připomínám, že toto pošta dělá jako státní podnik. Jistě proběhlo transparentní výběrové řízení.

 

Strategicky dělá pravý opak toho, co by dělat měla. Rozkročení aktivit je v 99 % případů cesta do perdéle.

Dějiny byznysprůserů jsou lemovány strojírenskými firmami, které v ouzkých začaly vyrábět nábytek, zmrzlinu a potápečské potřeby v naději, že něco, cokoliv, aspoň jedna věc z toho nějak zázračně klapne a zachrání jim rozpočet, čímž to přivedly na buben v polovičním čase. “Byznysmodel brokovnice” (pojem patentuji) jako východisko z krize nefunguje, není výrazem dynamičnosti firmy, nýbrž právě naopak krajního zoufalství, a snad nikdy se nad rámec statistického šumu nikomu nevyplatil. Naopak je potřeba fokusovat na core competence (v případě ČP bohužel core incompetence), tedy poštovní služby, a nemilosrdně odřezat postradatelné nákladové položky a nesouvisející kraviny okolo.

Například veškeré náklady na reklamu, propagaci a sponzoringy, které jdou do milionů. ČP sice letos tyto náklady redukovala na polovinu, což je krok správným směrem, ale pořád poloviční. Sponzoring každé hovadiny na úkor nosné funkce podniku patří ke koloritu českých státních podniků, protože k němu patří věty “Pepo, ty seš teď v tom ČEZu, viď? Hele, poď na pivo, mam takovej nápad…”. Totéž platí pro VZP, která platí okresní přebory ve vodním pólu a uherskohradišťskou kvalifikaci na mistrovství světa závodů psích spřežení, ale hradit zdravotní péči se snaží pokud možno vůbec, na kteréžto téma jsem měl opakovaně fascinující rozhovory plné upřímných facepalmů s CEO nejmenované jihočeské nemocnice.

Obecně – podniky, u nichž se poptávka po službách vůbec nijak neodvíjí od viditelnosti značky, nemají racionální důvod dávat cokoliv na propagaci, reklamu a sponzoring. Ty soukromé k tomu sice nemají ekonomický důvod, ale je to věc šlechetných majitelů a zaplať pánbůh za osvícené kapitalisty, kteří zaplatí mládeži okresní čutál. Akciovky by nad rámec normální prokalkulované reklamy, od které se očekává ziskovost, neměly tohle dělat vůbec, protože slouží akcionářům a nemají mandát házet jejich peníze do luftu. Státní či polostátní podniky by ale vyloženě vůbec neměly smět, protože to zaprvé jde zhola mimo jejich smysl (ba proti jejich smyslu), zadruhé je to v rozporu s good governance, a zatřetí jsou to obzvláště u nás prakticky vždy korupční akce.

Ostatně, podívejme se na ČEZ. To je monopolista, jehož tržby na viditelnosti a reklamě (v ČR) nezávisí vůbec nijak, ale který přesto sponzoruje obrovskou část českého sportu. Kdyby to dělal soukromý podnik z vlastního, byl by geroj a dobrodinec, ale když to dělá státní firma, je to fail a evidentní levá. Občan by ocenil místo tohohle…

…raději o tolik levnější elektřinu. Ještě pochopim, že sportovní arénu (co tomu zase začít říkat “stadion”?) zasponzoruje pivovar, kterému se to ideálně vrátí na tržbách (mimochodem rovněž státní Budvar by mohl vyprávět, že nevrátí), ale státní energetický monopol? Srsly, guys?

Je potřeba si vyjasnit, jaký je vlastně účel státních podniků.

Učelem státních podniků je poskytovat ve veřejném zájmu určitou službu, kterou z různých důvodů nemůže nebo nemá stát poskytovat přímo, a to za cenu, která pokryje odůvodněné náklady (včetně investic do budoucích rozumně předpokládaných kapacit). Nikoliv sloužit jako prostředek dodatečného zdanění (ČEZ), dotování věcí, které stát platit nechce a nemá, ale které se ve specifickém českém prostředí neumí normálně uživit (sportovní kluby), ani dojná kráva sociálních okruhů managementu. Zisková státní firma je průser, stejně jako nezisková. Pokud státní firma vykazuje zisk, znamená to, že občanům, kterým má sloužit, nastavila příliš vysoké ceny. Pokud je ve ztrátě, je rozkrádána a/nebo má uměle stlačené ceny v rámci nějakého populismu (energetické firmy v Jižní Americe), a doplácí se to méně nápadně na daních. Pokud je drahá a navíc ztrátová, znamená to, že management je krajně neschopný a/nebo je masivně rozkrádána. ČP je v poslední kategorii.

Teď se přesuneme do ideálna: Předmětem činnosti státního podniku je typicky služba, která je sice veřejná, ale z různých důvodů je nepraktické, aby spadala pod normální systém státní správy a veřejných rozpočtů, a tedy se vydělí a inkorporuje separé. Ty podmínky jsou ze strany občana typicky vysoce nerovnoměrná spotřeba v kombinaci s její dobrovolností.

Pouliční osvětlení používáme tak nějak všichni stejně, ale kolik kdo pošle dopisů je na něm.

Zdravotní péči poptáváme sice nerovnoměrně, ale převážně neplánovaně a nedobrovolně, takže je nejpraktičtější ji hradit na bázi pojištění. Dálnice používáme asymetricky, ale dobrovolně, takže si je dobrovolně platíme a bylo by nefér, aby platili všichni stejně. Takový typ služby může být buďto státem outsourcován (i za krajně nevýhodných podmínek – Kapsch), nebo poskytován právě nějakým státním podnikem, popř. outsourcován privatizovanému státnímu podniku (Royal Mail).

Tolik ideál. V praxi je to přirozeně spíš tak, že se státní podniky vytváří pro:

1) Činnosti, které vyžadují úroveň expertízy, kterou od úředníků nelze očekávat (typicky energetika).

2) Činnosti administrativně náročné, či strategicky významné, a tedy se zájmem oddělit jejich řízení od politiky alespoň jednou personální a rozhodovací vrstvou navíc (aby se energetická koncepce neměnila po každých volbách, když návratnost investic je v řádu desetiletí a je tak potřeba držet relativně konzistentní strategii).

3) Činnosti potenciálně ziskové, aby mohly být vyváděny opticky legitimními způsoby prostředky do kapes spřízněných s partajemi, a nešlo to fujtajbl do státního rozpočtu, kde by se to pozutrácelo za důchodce, vědu a opravy silnic, namísto za Moët rozlévaný do výstřihů patnáctiletých ruskojazyčných poběhlic v klubech kolem Václaváku.

Mimochodem měsíční plat 250 000 Kč pro ředitele podniku, který je dlouhodobě ve ztrátě a dělá zjevné kraviny, za které by ho z normální firmy okamžitě vyrazili, je špatný vtip. To platí jak pro minulého, tak pro nového ředitele.

Druhá věc, na kterou by se měl vedle racionalizace provozu podnik v potížích zaměřit, je pokusit se potěšit klienty a vytvářet maximální možný “goodwill”.

Kombinace dlouhých front, málo kvalifikovaných zaměstnanců a ambience příhraniční tržnice, spolu s evidentním mrháním prostředky a korupčními akcemi, ovšem naopak generuje kolosální badwill.

Dojmu ze služeb neprosívá ani platební terminál přijímající karty celých dvou bank v době, kdy  každá venkovská hospoda bere karty všechny, a který po zaplacení neodmáčknutelně na patnáct vteřin ukáže dvoucentimetrovými čísly zůstatek na vašem účtu celé frontě. Kdyby to chtěli dělat schválně, tak to hůř nevymyslí.

Česká pošta tedy dělá v podstatě na všech frontách pravý opak toho, co by dělat měla – rozkračuje se a rozmělňuje namísto racionalizace a zaměření na nosnou činnost, a konzistentně si nasírá klienty.

Je nutno se smířit s tím, že doba pošty pominula. Na komunikaci máme metody rychlejší, spolehlivější, bezpečnější a levnější. Balíky doručují kurýrní služby rychleji, pružněji, spolehlivěji, bezpečněji a za srovnatelné peníze. Může si vydělat tak nějak na režii a platy zaměstnanců, a dál tak plnit funkci zaměstnavatele krajní nouze, ale nebude moci nadále dělat dojnou krávu manéžmentu. Protože na to prostě nebude mít dost peněz.

Pošta se bude prostě muset smířit s tím, že její role bude časem konvergovat k minimu vyplácení důchodů, doručování balíků a posílání pohlednic, a přizpůsobit tomu vlastní náklady, včetně odměn vedení. Pokud se s tím nesmíří, její role nebude vůbec žádná.

Ke služebnímu zákonu a dění kolem něj:

Služební zákon chtějí schválit všechny strany, a je tak na první pohled jakoby s podivem, že dosud schválen nebyl. Je to prostě tím, že ho sice všichni chtějí schválit, ale za své vlády, aby na úřadech neodvolatelně zabetonoval jejich lidi. Partaje, které jsou v libovolném bodě v čase v opozici, tak všemi prostředky vzdorují jeho přijetí, neboť rozhodne na dlouhou dobu o náklonu hřiště. Takto je nutno celý spor číst.

Jedná se o to, kdo bude mít státní správu na své straně, bez ohledu na výsledky voleb. Jde o masivní penězovody, a tím příjmovou baseline pro partaj a zvýhodněnou pozici ve volbách díky prostředkům na kampaň a věrným informátorům a spolupracovníkům (a sabotérům) na úřadech.

Předložila jej už Nečasova vláda, ale byla sestřelena, než ho stihla schválit. Opozice (tj. TOP09 a ODS) nyní pochopitelně zase všemi prostředky usiluje znemožnit Sobotkovi a Babišovi, kteří mezitím nahradili několik stovek vysoce postavených úředníků, protlačit ten jejich (překopaný). 

Optimální doba pro schválení neexistuje, protože vždycky někoho zabetonuje v pozici, ale je snad evidentní, že málokterá bude méně vhodná než ta, kdy je největší příjemce dotací a jeden z největších příjemců státních zakázek v České republice zároveň ministrem financí.

Století a den od dvou nejúspěšnějších gulí v dějinách a Zbyhněv v ložnici vévodkyně Žofie (a France Ferdinanda)

V den stého výročí sarajevského atentátu jsem prošmejdil privátcimry Františka Ferdinanda a jeho famílie na Konopišti.

Zaprvé mě zajímalo, jak vypadá bývalá rodová država (autor je údajný potomek Lobkowiczských levobočků), kterou s poměrně rekognizabilní rodovou logikou prapředek prodal po úderu blesku a následném rozsáhlém požáru Habsburkům, ať se s tou opravou sere někdo jinej.

Zadruhé je zajímavé vidět, co byl Fr.Fe. (francium železo?) za člověka, a co byla zač jeho famílie. Dojem je impresivní – nejenom, že se po okolí Konopiště dodnes povídá, že tam nikdy lépe nebylo, a že se František usilovně snažil o zabezpečení a dnes by se řeklo životní úroveň celého panství – navíc je na místě dostatek indicií k odtušení, že to byli osobně skvělí lidi, i když by se František dnešní (eunušskou) optikou jevil snad jako trochu přepísknutý stříbrohřbetý gorilí alfasamec. Každopádně ale toho správného typu. Zde stojí za zmínku citát, jak se František Ferdinand nesral ani se zbytkem rodu: “Když se chce našinec oženit z lásky, hned se v rodokmenu najde důvod, proč by to nešlo. Pak se diví, že polovina dětí ve famílii jsou blbci a druhá epileptici.”

Že si František výrazně méně urozenou Žofii vytrucoval, a že to byla v podstatě disneyovká láska, to je věc známá. Na poměry šlechty měli dokonce téměř nevídanou společnou ložnici (oproti modelu sňatku upečeného diplomaty dvacet let dopředu, šupky hupky zplození potomstva a dál každej po svým). František byl podle všeho rodinný typ, a manželce a dětem se věnoval na poměry šlechty rovněž nevídaně. Ten opravdový hardcore jsou ale věci po dětech.

Potomci Františka Ferdinanda a Žofie byli odmala vychováváni jako budoucí správci svých panství, nikoliv vysoká šlechta. František Ferdinand byl totiž nucen vzdát se pro ně následnických práv kvůli nízkému původu Žofie. Jejich vzdělání tak bylo od počátku zaměřeno spíš manažersky než politicky – František z nich zjevně chtěl mít schopné hospodáře, ne dvořanské vohrndíry.

V dětském pokoji je patrné, že to nebyla žádná princátka. Nejstarší Žofie excelentně kreslila a malovala (k vidění jsou převážně přírodní motivy a zvěř, takže jistě lezla roštím po panství) a svého prvního jelena picla prý ve třech letech. V pokoji dodnes stojí týpí z deky a košťat, děti dokonce ručně vydávaly vlastní zámecké noviny Unsere Kinder – které dávají odtušit vše, co je o jejich osobnostech potřeba vědět, z titulku tužkou u(o)praveného na Unsere Rinder (“Náš Dobytek”). Největší hardcore je ovšem komiks, který Žofie nakreslila po atentátu – o třech kuřátkách, která truchlí, protože jim zlá liška zakousla maminku. Čtenář si představí pastelkami nakreslený obrázek zakousnuté kvočny s krví řinoucí se ze zobáku, na kterou smutně koukají tři kuřátka. O dvě místnosti dál je korzet s dírou po kulce a zaschlou skvrnou od krve. O kus dál pak v krabičce přímo kulka.

Komiks končí nalezením adoptivní kvočny, což bylo snad nějaké příbuzenstvo, ale ten obraz je sugestivní, že by se hora ustrnula.

Průběh samotného atentátu by byl komický, nebýt šílených následků v podobě dvou světových válek. Dění v Sarajevu onoho dne si nejlépe jest lze představit jako italskou komedii se spoustou zvukových efektů, třeba Fantozzi a Filini atentátníky”, tématicky navazující na pokus Bogdana Žerajiče o atentát na guvernéra Vařešanina o čtyři roky dříve, při kterém se pětkrát netrefil a šestou, poslední kulí si ustřelil hlavu.

Ať to v Sarajevu organizoval kdokoliv (šéf srbské vojenské rozvědky Dimitrijevič, možná), dobře věděl, s jakým materiálem pracuje. Proto jich tam postavil šest. I tak to bylo jen tak tak.

Typický srbský atentátník počátku 20. století.

První dva se na to vyprdli a šli domů.

Třetí, Čabrinovič, hodil na vůz bombu – která se odrazila od stažené střechy a spadla pod další vůz v koloně, kde vybuchla, aniž by kohokoliv zabila (aspoň tak).

Po  této zábavné kulturní vložce rozkousl kapsli s kyanidem a skočil do řeky. Bohužel pro něj řeka byla tak mělká, že se v ní nedalo utopit, a kyanid byl vypšouklý, takže se z toho akorát poblil. Po vytažení z řeky byl lehce zřezán a zatčen. To si člověk nevymyslí.

Mezitím vůz s Františkem Ferdinandem dojel na radnici, kde se odehrály oficiality (včetně jemného vypičování Srbům, že člověk přijede na návštěvu a je vítán bombami).

I Gavrilo už se na to vyprd a šel domu, a kdyby řidič s Františkem po návštěvě radnice špatně neodbočil (to si člověk nevymyslí) a nepřijel zrovna před obchod, kde si nepravděpodobný atentátník cestou domů zrovna kupoval obložený chlebíček (to si člověk nevymyslí), k žádnému atentátu by nedošlo.

Říká si to o konspirační teorie. Picli ho zrovna ve výročí dne, kdy se vzdal pro své děti následnických práv, předtím byl u něj na návštěvě Vilém II., což mohlo leckoho ve Vídni znervóznit, Rakousko potřebovalo válku a mělo evidentně plány na ní připravené roky předem s Německem, zabezpečení akce bylo katastrofální. Zlaté pravidlo “Nikdy nevysvětlovat konspirací, co lze stejně dobře vysvětlit neschopností.” je v tomto případě napjato do krajnosti, ale ještě platí. Bezpečnost měli ostatně na starost Srbové, což vysvětluje všechno.

Každopádně to co do počtu nebožtíků byly s náskokem šesti řádů nejefektivněji vypálené gule 20. století.

Co kulka, to světová válka. Gavrilo byl nejúspěšnější kikot 20. století.

Těžko říct, čeho doufali dosáhnout vraždou nejreformnějšího, nejvíce slovanům nakloněného Habsburka, který byl na dobové poměry v podstatě protiválečně zaměřen. Víc mohl ležet v žaludku Františku Josefovi, který musel vědět, že to má za pár, nesouhlasil patrně s rozsáhlými plány Františka Ferdinanda na zásadní reformu práchnivějícího mocnářství, dalo by se dokonce říci, že ho F.F. dlouhodobě sral, a “vyřešit srbskou otázku” chtěl. Cui bono ukazuje na FJ1. Opatrnost a intelektuální střídmost ukazuje na lokální kretenismus nacionalistických pošuků. S odstupem sta let těžko říct. Byla-li v tom levá, nedozvíme se to s jistotou nikdy.

Stejnětak lze těžko říct, co by se stalo, kdyby František Ferdinand nastoupil o dva roky později na trůn a rozjel reformy, které by udržely říši pohromadě.

20. století se mohlo obejít bez většiny velkých průserů, z ruského bolševismu by se nikdy nestalo nic většího než lokální problém (nebo by naopak vypukla obrovská válka mezi Evropou a Ruskem, kterou by ale tehdejší Rusko nemělo nejmenší naději vyhrát), ale taky je docela dobře možné, že bychom byli bez válečných katalyzátorů technického pokroku dnešní optikou nesnesitelně pozadu. Historie je moc složitá, než aby se daly takové “co kdyby” úvahy spolehlivě rozvádět dál, než do těch nejobecnějších obrysů. Je to fabulace, intelektuální hra, a alternativní dějiny není možné vidět o nic lépe, než budoucnost. Motýlí křídla a černé labutě. Obraz reformovaného Rakouska-Uherska (třebas i s jiným názvem a emancipovaným slovanstvem, což ostatně F.F. zamýšlel) je prostě jen zajímavý námět na večerní dum (to je jednotka dumání).

Naše dějiny se vydaly před sto lety v Sarajevu jinudy. Snad to stálo za to.

BONUS: Historicky nejvěrnější vyobrazení Františka Ferdinanda najdeme tady.