Cíle vs. systémy, motivace vs. disciplína

 Cíle vs. systémy

Scott Adams nedávno sestřelil jeden celý žánr literatury správným postřehem, že cíle jsou pro losery, úspěšní lidé mají systémy.

Zatímco cíl je konkrétní žádoucí budoucí stav (“Chci být hiphopovou hvězdou, yo!”), systém je široké a promyšlené spění směrem, který se člověku líbí, a který považuje za perspektivní.

Rozdíl je monumentální. Uvažujeme-li v intencích systémů namísto cílů, nesměřuje se k arbitrárně nadefinovanému stavu, který se člověk rozhodl považovat za úspěch, nýbrž se konzistentně zvyšují šance na dosažení libovolných následně zvolených dílčích cílů, a naklání se co možná nejšířeji hrací plocha ve vlastní prospěch. Cíl je vydělat milión, systém je zvyšovat příjem.

Adams: “Řečeno bez obalu, cíle jsou pro losery. To je doslova pravda. Pokud je například vaším cílem zhubnout 5 kg, budete trávit každou chvíli, dokud cíle nedosáhnete – pokud ho ovšem vůbec dosáhnete – s pocitem, že to ještě není ono. Jinými slovy, lidé orientovaní na cíle žijí ve stavu téměř trvalého selhání, o němž doufají, že bude pouze dočasné.

Dosáhnete-li svého cíle, budete slavit a cítit se fantasticky, ale jen dokud si neuvědomíte, že jste právě přišli o tu věc, která vám dávala smysl a směr. Máte možnost buďto se cítit prázdný a zbytečný – možná se chvíli těšit z úspěchu, dokud vás neomrzí – nebo si stanovit nové cíle a znovu vstoupit do cyklu trvalého předúspěchového selhání.”

Naproti tomu se podívejme, jak psychologicky a pocitově fungují systémy – každý krok žádoucím směrem je výhra, “cesta je cíl”, je to svým vlastním účelem a ještě z toho lezou příjemné milníky a ad hoc stanovené cílečky, “kurva co teď” moment nenastane nikdy, binární vnímání úspěchu a selhání se rozplývá v krasojízdě zvoleným směrem. Co z toho je příjemnější a udržitelnější, a nakonec tím pádem produktivnější? Tak.

Jde i o rozložení rizika. Protože žijeme v nejistém a nepředvídatelném světě, dává daleko větší smysl budovat si široké portfolio osobních předností a výhodných okolností, které se hodí v široké škále eventualit, než se úzce fixovat na konkrétní výsledek. Zejména špatný nápad je založit si identitu na takovém cíli, u kterého je dosažení statisticky téměř vyloučeno. Když se to nepovede, co pak? Pokud chcete vidět co tím myslím, podívejte se na hroutící se čínské gymnasty, kteří nevyhráli zlatou. Pro člověka se systémovým přístupem by už účast na olympiádě byla kolosální úspěch, od kterého by se bez ohledu na výsledek odrazil k lepším zítřkům. Pro fixovaného monotematika je stříbrná medaile konec světa. I kdyby tu zlatou vyhrál, zbytek života bude dělat někde tělocvikáře a vzpomínat na svůj dvouminutový zenit v patnácti letech. S takovým přístupem je i výhra průšvih. Naopak pro člověka který má systém je i prohra cennou zkušeností, která umožňuje systém optimalizovat, vyladit.

Několik dalších bodů:

  • Cíle jsou statické, systémy jsou dynamické. Cíl je konkrétní stav, systém je především proces.
  • U systému neexistuje selhání, jen různé stupně úspěchu (pokud se rozhodneme to vůbec měřit).
  • Systém je pružný a sílí se zkušeností. Cíl je pevný, a když ho člověk změní, cítí to jako selhání. Přitom prostě třeba jen zmoudřel. Selháním je naopak bazírování na konkrétním cilovém stavu bez ohledu na vývoj situace.
  • K “cílům” vede cesta, nakolik jsou nebanální, obvykle mnoholetá, takže k nim dorazí zhusta jiný člověk, než si je předsevzal. Může se tak stát, že se octne v situaci srovnatelné s obdržením vytouženého transformera ve čtyřiceti letech, kdy je mu už u prdele.

Adams má, jako obvykle, pravdu. Do té míry, že přivozuje epifanický moment, v němž reformulace problému automaticky vydá řešení. Dva způsoby uvažování nakonec se stejným účelem (účinné řízení života žádoucími směry), z nichž jeden je ovšem prudce účinnější, než druhý. Já dodávám, že totéž platí o motivaci versus disciplíně.

Motivace vs. disciplína

“Motivace” je hnusoslovo, svědčící o nevhodném způsobu uvažování – a jej prohlubující. Kéž by se podařilo sestřelit (a nahradit novým) jeden celý žánr literatury i tady.

Začněme etymologií obou pojmů:

Motivace, přes starofrancouzštinu z pozdně latinského motivus, “v pohyb uvedený”.

Disciplína, z latinského dis-chcípláre, “odvychcípnout”, popř dis-cip-lína, “zbaviti cipa lenosti”.

Hledání motivace je v jádru lpění na dětské fantazii, že člověk má nebo dokonce může dělat jenom věci, do kterých se mu pocitově chce.  Otázka pak zní jak se donutit, aby se člověku chtělo do věcí, které si racionálně vytyčil, ale do kterých se mu zrovna nechce. Ou nou. Pokud je akce podmíněna pocity, z čekání na správné rozpoložení se stává forma prokrastinace. Znám zatraceně dobře. Když budete čekat než se vám do něčeho začne chtít, neuděláte to nikdy. Vznikají z toho přesně takové ty strašlivé prokrastinační smyčky “jsem pasivní -> je mi na prd -> jsem pasivní”.

ještě přesnější:

Klíč je přetnutí vazby rozpoložení a činnosti, právě to “Do it anyway”. Rozpoložení přijde až potom. “Motivace” to má v opačném pořadí, je to zapřahání káry před koně.

Protože je ve skutečném světě potřeba dělat i věci, do kterých se nikomu příčetnému nechce, “motivační” škola činí lidi nepříčetnými, aby se jim do nich chtělo. Typicky sebehecováním a roztleskáváním formou “MNĚ SE TAK HROZNĚ MOC CHCE DO TĚCH EXCELOVEJCH TABULEK, JE TO MÁ VÁŠEŇ, NEMOHU SE DOČKAT AŽ BUDU VYPLŇOVAT ROVNICI BUDOUCÍ HODNOTY ANUITY, MILUJI SVOU PRÁCI PÁÁNBŮŮŮŮH JE PÁÁÁÁN!”, což je forma dobrovolného šílenství.

Uměle vyvolanou epizodickou hypomanii, jejímž objektem je fundamentálně otravná činnost, ale nepovažuji za ideální motor lidského fungování. Tymická kompenzace sakramenským držkopádem do deprese je nevyhnutelná, protože mozek se nenechá oblbovat donekonečna. Takováto “motivace” je ve skutečnosti endogenní narkomanie, a neobejde se bez kocoviny.

Když na ni někdo přistoupí, to nejhorší co se mu může stát je, že se mu to podaří – na chvíli. V nejlepším případě zůstane soudný, což bohužel často chybně interpretuje jako osobní selhání: “Ještě pořád nemám rád svou práci utiskovaného skladníka za minimální mzdu/nepotřebného úředníka/šustiče papírama v hyperkorporaci, asi něco dělám špatně”. Nebo, “Ještě pořád mi chutná víc bábovka než brokolice a nehubnu, jsem slabá nádoba hříchu.”, “Měl bych si asi koupit další knihu o motivaci.” Hovno. Špatně je vůbec o těchto věcech uvažovat v intencích motivace či jejího nedostatku. Řešením je disciplína, ne motivace.

Kromě toho, že motivace chce ve vztahu k produktivitě po zdravém lidském mozku nemožné – nadchnout se pro fundamentálně nepříjemné věci – navíc dlouhodobě nefunguje, protože má krátkou životnost a potřebuje neustále obnovovat. Motivace je jako ruční natahování pružiny, aby následně vykonala nějakou práci. Naproti tomu disciplína, či chcete-li osvojený návyk, je jako dieselový motor, který po počátečním nakopnutí sílu nebéře, nýbrž naopak do systému (!) dodává. Pro vyhecování se k jednorázovému výkonu je motivace ještě jakž takž použitelná, ale pokud chceme konzistentní dlouhodobé výsledky, je nutno nahradit motivaci disciplínou.

Tedy, že to člověk udělá, i když se mu zrovna nechce.

Jak se pěstuje disciplína? Akumulací setrvačnosti, postupným budováním návyku – systémem. Vidíme tu symetrii. Motivace je cíl (“Namotivuju se udělat domácí úkol!”), disciplína je systém. Nezávisí na tom, jak se člověk cítí nebo jestli se mu do něčeho chce, prostě je to zažitý a automatický proces – když nastane A, pak udělám B. Cítit dobře se budu potom. Není potřeba být v olympijské formě, aby člověk vůbec začal trénovat. Naopak je potřeba trénovat, aby se člověk dostal do olympijské formy. Začít drobnostmi a vznikající hybnost investovat do o něco větších drobností. Pozitivní zpětnovazební smyčka.

Motivace je špatný způsob uvažování o produktivitě. Důležitá je disciplína.

Recenze spojená s vigorózní masturbací: Das Keyboard

Protože se ve mně setkává technologický fetišismus se sklony ke grafomanii zdravou zálibou v psaní, pořídil jsem si dospěláckou klávesnici.

Což znamená, že mechanickou. Co to je? Není to standardní membrána s obvodovou deskou vespod a kontakty pod klávesami, která se časem vyžvejká, krabatí pod vlivem tepla a UV záření a rozpouští se ve vylitých sodovkách.

Membránová klávesnice vypadá uvnitř takhle:

Obrázek z Wikipedie. Strašlivej neostříhanej nehet neni můj.

Mechanická po sundání čepiček z kláves vypadá takhle:

Každá klávesa má vlastní mechanismus.

Tento mechanismus se nevyšoustá (membránové klávesy vydrží zhruba milion stisků, mechanické i 50), je to odolnější vůči kydancům tatarky z Dönerkebabů a vylitým kafím (pro mě kruciální fíčura), resp. to z toho jde líp umejt, a v případě penetrace Sauvignonu až do hlubin zařízení stačí vyměnit zasažený čudlíke (krásný překlep ponechávám).

Kromě ergonomie to má tedy i jiné plusy. Víte co je to plusy, pane redaktore?

Mechanika kláves je k dostání v několika barevně rozlišených variantách, které jinak zní, kladou různý odpor a registrují signál v různých fázích stisku. Obecně všechny zabírají poměrně brzy, takže se na tom dá psát sakramensky rychle a je to nápomocné osvojení dobrých návyků.

Mechanické klávesnice obecně umí n-key rollover, což znamená, že místo obvyklých 6-7 kláves dokážou registrovat klidně stisk všech najednou. Nevím sice, k čemu by to mohlo být dobré, ale umí to.

Výběr konkrétního modelu byl překvapivě jednoduchý. Zjistil jsem, že pokud nechci duhově podsvícenou gameskářskou kýčovinu s dedikovanými čudlíky na házení hypergigaplazmotronických granátů a břišním svalstvem prsaté elfky na numpadu, odpadá devět desetin nabídek.

Z těch které zbyly jsem zvolil Das Keyboard.

Awww yesss!

Která není v ČR k sehnání. V době globálního kapitalismu přímo skandál, který bylo nutno hotfixovat přes kamaráda v Německu, který se tu už blýskl jako guest writer a ochotně ji nechal z Amazonu doručit k sobě. Kde ji rovnou vybalil a ohmatal. Šupák.

Takže první dojmy: Jedním slovem: fortel. Celé to na první pohled i omak řve “German engineering in the house“. Klávesnice je masivní, příjemně těžká (tedy příjemně pro mě, ne pro kamaráda, který ji vezl vlakem a vlekl přes půl města), materiály velmi velmi velmi neošizené. Tělo je z hliníku. Kromě klávesnice je to tedy i survivální multifunkční sekerolopatka, v případě kolapsu civilizace použitelná k hloubení zemljanky a utlučení maraudujících voličů sociální demokracie zombíků (což je totéž). Zvolil jsem mechaniku Cherry MX Brown – jednu z tišších variant, která zní jenom jako sovětský psací stroj. Pokud tedy chcete srát kolegy v oupnspejsu, neváhejte ani minutu a kupte si rovnou MX Blue, která zní jako vzájemný orální sex kostlivce s terminátorem.

I název “Das Keyboard” je dobrý branding – jednoznačně říká, co to je a zároveň komunikuje, že tím půjde obléhat Leningrad, což je vzhledem k provedení svatá pravda.

DASKEYBOARD

(Btw tyto memy jsou všechny variací na pramem “Das Haus die Frau!” z IT Crowdu.)

Das Keyboard je k dostání i v provedení s neoznačenými klávesami. Vypadá to strašně přísně. Bohužel ještě pořád jednou nebo dvakrát do roka na klávesnici hledám nějaký méně používaný znak a musím se podívat pod prsty, takže navzdory pokušení a mocnému cool factoru (přesněji “Wtf, co to máš na stole ty pičo” faktoru) jsem zvolil variantu označenou. Českého uživatele by mohlo zajímat, že česká varianta klávesnice neexistuje. K dostání je standardní US, UK, DE a Skandinávská – nøt bäd. Čím dřív abominace jménem QWERTZ zmizí v křemíkovém pekle, tím líp. Ale je potřeba vědět po paměti, kde jsou tamty ěščřžýáíé a standalone nabodeníčka. Kdyžtak si to tam může každý domalovat.

Což mě přivádí k jediné zjištěné slabině Des Keyboards – už po pár dnech používání jsou frekventované klavesy hůře čitelné. Ani zblízka není poznat, jestli je to ošoupáním barvy (což by byl gigantický fail), nebo depozicí špíny z praciček (což je pravděpodobnější). Kosmeticky mi to vadí, jinak je to šumák.

Co se týče nadstandardních ovládacích prvků, nad numpadem je uspávací tlačítko, mute, přetáčení/přeskočení dopředu, přetáčení/přeskočení dozadu, play/pauza a kolečko ovládání hlasitosti, které je cvakací a super. Jelikož nejsem gameskář ani filmový střihač, tohle je přesně to správné množství nadstandardních hejblátek, které od klávesnice očekávám.

Zespodu je místo vyklápěcích (a příliš často samosklápěcích) nožiček magneticky uchycené pravítko (cm i palce), což je originální zlepšovák. Přitom taková blbost.

Pravítko má u počítače celou řadu zcela racionálních, nevinných využití. A jedno mimořádně znepokojivé, které nás pochopitelně všechny napadlo jako první.

Kabel je extra dlouhý dvoumetrový, takže si to říká o typing s nohama na stole v křesílku a s promítačkou nebo výstupem přes HDMI na obří televizi – v tu chvíli uspávací tlačítko dává smysl, protože počítač je daleko.

Zezadu je zabudovaný minihub na dvě USB 3.0, což je skvělý nápad. Když se přijímač od myši zapíchne do klávesnice, uvolní se cenný slot na kisně, a s flashkou není třeba lézt pod stůl/natahovat se někam do pryč. Rychlost přenosu je epická, což je vykoupeno obludným kotevním kabelem napevno přidrátovaným do klávesnice, aby se tam všechny ty králíky vedle sebe vešly. Skoro si říkám, že by USB rozbočka měla být standardní vybavení všech klávesnic – a že dedikované USB huby jsou ohavnost a přežitek, když je lze inkorporovat jako fíčuru do periferálie, kterou má na stole stejně úplně každý.

Cena je horší, no. Jak akurátně obsérvoval kamarád: “Tajpingovací feeling je naprosto naprosto naprosto! Akorát nevim, jestli 170 € naprosto”. Fakt je, že to je porno pro prsty. Svádí to k psaní.  Ale levná není. Zase si říkám, že přežije deset defaultních vypšouklin, které výrobci kancelářských počítačů dávají do standardní výbavy (což je nutno brát jako hardwarový ekvivalent předinstalovaných utilit a demoverzí antivirů, které jsou víc k nasrání než k čemukoliv jinému), takže to finančně vyjde nastejno a v průběhu s ní bude výrazně příjemnější psaní.

Celkově z toho mám ten pocit, který má člověk vždycky, když si po letech užívání křápu sáhne na něco pořádného a po chvíli vůbec nechápe, jak kdy mohl ten méněcennej křáp snášet. Level up.

Pánové si jistě vzpomenou na své první oblekové boty které nebyly od Bati, první oblek který nebyl Jitona, první jízdu civilizovaným autem, první hodinky které nebyly quartz, dámy na rozdíl mezi kabelkou z tržnice a Birkinkou, prádlem ze silonu a ze 100% hedvábí, či obyčejnými muži a Zbyhněvem.

Sluší se varovat, že jelikož se na tom píše fakt příjemně, může se vám stát, že budou častěji vycházet články.

A pak si koupim tuhle…

Disclaimer: Za tuto recenzi mi nikdo nic nedal. Pokud se post facto rozhodne mi za ní něco dát, píčovat nebudu ;).

AddendumJelikož mě v minulosti všímaví čtenáři upozorňovali, že si chodím po mišulinskejch hospodách a jak to teda lze skloubit s principy individuální fiskální zodpovědnosti z Pastí na střední třídu, sluší se upřesnit, co tím chtěl básník říct. Stejnou otázku lze totiž anticipovat i stran klávesnice za čtyřku.

Pointou dobrého hospodaření je racionální spotřební chování s maximalizací dlouhodobého užitku, nikoliv masochistický asketismus. Na píčovinách je dobré šetřit právě proto, že pak zbyde víc na podstatné věci (a občasné vyhození z kopýtka za echt kvalitu), ale austerita není svým vlastním účelem. Bacha na to.

Je například racionální koupit si nejkvalitnější (nikoliv nutně nejdražší) matraci, na kterou člověk dosáhne. Tráví na ní třetinu života a vyžvejkaná záda užitku ani požitku nepřidávají. Z týchž důvodů dává smysl koupit si do sedavého zaměstnání kvalitní kancelářskou židli. Pořádné jídlo (což důrazně nejsou bioekofairtrade marketingové pastičky, a když, tak akcidentálně) je nutná podmínka úplně pro všechno ostatní. Na tom se taky šetřit nevyplácí.

Zejména to platí pro výrobní prostředky. Tak jako pro dřevorubce dává smysl koupit si pořádnou pilu, dává pro bílý límeček smysl pořídit si slušnou židli a pořádný oblek (bez kterého trochu ušetří, a mnoho následně nevydělá, protože bude na první pohled zařazen mezi komparz) a pro politického náměstka rodinné balení indulony. Z toho všeho plyne, že jsem se měl vysrat na klávesnici a koupit si torpédoborec.

Jazyková anállíza: “Záplatovat”

Češi mohou být pyšní na poměrně málo věcí (jistě ne na své “vrcholné” představitele), ale barvitost a hravost našeho jazyka mezi těch nemnoho národních výsad patří. Důvod, proč je Cimrman nepřeložitelný je tentýž, proč může nedlouhý řetěz písmen nabírat podle sotva slyšitelných rozdílů v umístění diakritiky a mezer pokaždé radikálně (a to radikálně radikálně) různé významy.

Uznáte, že tohle v jiném jazyce nejde:

Záplatovat: opatřiti záplatou.

Zaplátovat: překrýt plátem.

Za Plató VAT: zaplatit za antického maniodepresivního schizofrenika s odpudivými sklony k fašismu daň z přidané hodnoty.

Za plato vát: foukat za plato.

Pak nám mají ve světě rozumět.

Gastroprůvodce, aneb v Českých Budějovicích by chtěl žrát každý

Dnes si povíme, kde se dá v největší české vesnici slušně najíst / napít / posedět.

Od doby, kdy jsem se o českobudějovické hospody otřel ve starším článku, napsaném před osvojením dovednosti smysluplně strukturovat text, se mnohé změnilo. Poslední dobou se tu objevilo několik perspektivních podniků, které bych tímto rád uvedl ve všeobecnou známost.

Tento článek pokrývá v podstatě všechno, co v ČB stojí za řeč. Názvy hospod jsou rozklikávací:

Hadog se i přes nezajímavý, ba nelichotivý interiér ukázal být jednou z nejlepších burgeráren a bagetáren v Čechách. Akční speciality (kančí burger a pod.) jsou dobrý způsob, jak oslovit a zaujmout i stálou klientelu, která už jinak všechno ochutnala (ehm). Inspirována úspěchem Hadogu se polovina podniků ve městě začala pokoušet o burgery, které jsou bez výjimky hnusné.  Strašlivosti v doplňkovém sortimentu rozvozových pizzerií a pokusy pouličních minifastfoodu o burgery ze surovin z Makra jsou na vyhození i s kuchařem. Jediný jedlý burger v ČB.

Vinárna Solnice už není nejlepší restaurace v Budějicích. Pořád je ve výrazném nadprůměru, ale skřípění v soukolí a vypšouknutí laťky je vidět. Obměna personálu, nový kuchař, hrubky a překlepy v jídelníčku (který majitel evidentně bastlí po nocích a nenechá to po sobě nikoho přečíst), váznoucí obsluha která neví co prodává, radikálně různé věci přistávající na stole pod stále stejným názvem.

Původní koncept “Tenhle tejden máme čerstvý perigordský lanýže” byl nahrazen stálým jídelníčkem ještě v poměrně nápaditém internacionálním duchu, který byl vzápětí nahrazen stálým jídelníčkem víceméně české kuchyně.

Před pár lety to byl ten typ podniku, kde bylo podle sezóny každý týden něco úplně jiného a všechno super. Teď je to ten typ podniku, který se propaguje XXL řízkem. RIP.

Je to jednodušší, je to levnější, ale je to tuctové. Hospod s českou kuchyní je v ČB tři prdele (Tři Sedláci, Masné Krámy, Malý Pivovar, vše do pěti minut chůze), polodegustační labůžo naproti tomu nebylo ani jedno – a teď už zase není.

Majitel si stěžoval, že to dělal víceméně pro sebe, a že se na klientelu vracející k dopropečení stejk z tuňáka a reklamující “divně páchnoucí” hovězí pupek (u kterého je zvláštní aroma raison d’être) může vyprdnout. To je sice pochopitelné a lze s tím i nějak racionálně soucítit, ale takhle se zárodky budějckých rozmlsaných pupíčků vyprdnou na něj. Rozumím tomu, že původní záměr byl na ČB nesmírně odvážný, nicméně doufal jsem, že se Solnice bude podílet na zvyšování standardů a vzdělávání tlamiček občanů, a ne že podlehne tlaku zaokrouhlit na nejnižšího společného jmenovatele. To se mi kecá, když to nejsou moje peníze – ale jednu slušnou hospodu Budějice uživí, a Solnice aktuálně pracuje na tom jí nebýt. Je pravděpodobné, že se uživí i do budoucna, a možná dokonce líp, než když se pokoušela posunout budějickou gastronomii. Ale každé flinty hozené do žita tváří v tvář křupanství je věčná škoda. Pokud si to pan provozovatel přečte, což se vzhledem k velikosti Budějc a mého čtenářstva (které je větší) nedá vyloučit , nechť ví, že mu pořád držím palce a občas ho navštívím, ale doby, kdy jsem ho vychvaloval kudy jsem chodil jsou následkem vývoje posledního půlroku pryč. Může mi přes Karla poslat flašku za konstruktivní kritiku. Tamten Laphroaig jako vždycky.

Drobné ústupky dávají každý jednotlivě ekonomický smysl, než se jejich součet přenese přes kritickou mez a vrátí se i s úroky. Parafráze Hemingwaye – hospoda jde do prdele postupně….a pak rázem.

Hospůdka u Divadla dobře vaří, ale je na zakletém místě, kde zatím s pohostinstvím nikdo nevydržel – v centru, takže se tam blbě parkuje, ale zároveň tak blbě stranou, že tam nepřijde ani noha. Patří do sítě místního gastroklanu, který vedle ní provozuje Pasta Grande (kde mohou v těstovinách za dvě stovky upotřebit zbytky z ostatních restaurací) a Bistro Magdalene (které je smělým pokusem o haute cuisine na sídlišti), což usnadňuje surovinovou logistiku. Vyčetl bych nalepené fake cihly na zdi v interiéru, které by nevadily u podniku, který by se nesnažil o relativní high end, ale takhle ten kýč ruší dojem.

V opravdickém středověkém klenutém přízemí lepit přes skutečné cihly a omítku cihly umělé je…svým způsobem dokonalý obraz Českých Budějovic, ale ohavnost.

Klenby mají specifickou akustiku, zejména když se člověk posadí do jednoho z ohnisek elipsy. Když jsem šeptal, slyšel jsem vlastní hlas řvát si z pěti centimetrů do pravého ucha. Když jsem si diskrétně říhl, část mozku zděděná po druhohorních prasavcích se chtěla dát na útěk před obřím praještěrem.

Nicméně jídlo je fajn. Na Budějice rozhodně high end.

Olivier. Středomořská kuchyně s achillovkou přeseknutou tím, že mají evidentně nejméně dva kuchaře, z nichž bohužel jen jeden umí vařit. Tragicky nekonzistentní kvalita v rozmezí od “Ooo, skoro mediteráno v Budějcích!” po “Tohle ráčej myslet vážně?”. Za zmínku stojí jen díky obchůdku s vínem, sýry, uzeninami, těstovinami a jinými surovinami, které se v ČB jinde v nelidlové kvalitě prakticky nepořídí. Počítejte ovšem u nelidlové kvality s nelidovými cenami (Wine Food Market na maloměstě).

Krajinská 27 je minipivovar s restaurací, která je aktuálně nejlepší v Budějicích. Koncept je nehorázně obšlehnutý Čestr/Lokál (prostě Ambiente group) včetně zalepeného složeného jídelníčku s diagramem kusů krávy, dlaždičkového dekoru, taliánů a tlačenek k pivu a vystaveného zrajícího masa (oproti Čestru ovšem toho času místo dvou celých krav pouze prázdnotou zejících pět poliček v průhledném chlaďáku), a pivo za 50 korun je na Budějice velmi odvážné, ale vaří se tam sakra dobře. Jsou tam pár měsíců, takže je potřeba to tam chodit vyžrat, dokud se pokouší o kvalitu (než napodobí trajektorii Solnice a opakovaně sníží laťku).

Mají super maso na super grilu na dřevěné uhlí. Nejlepší krkovice ever, kančí na šípkové omáčce taky nenasralo. Vítám dobře připravenou zvěřinu v jídelníčku.

Nedávno tam omylem zalezla parta opilých Slávistů zmatená z ulice viditelnými tanky na pivo, nechala tam životní úspory a pak se porvala a rozmrdala to tam. True story.

Café Datel.  Evidentně zanedbávají sajtu, ale jsou velmi aktivní na Facebooku. Kafe je skvostné, pečou domácí leccos (dortíky, bábovičky, koláče) po kterých by se člověk užral, dělají suverénně nejlepší nakládaný hermelín jaký jsem kdy jedl, točí minipivovary a kořalky mají exotické, úzkoprofilové, excelentní. Reklamuji, že po konzumaci údajně afrodiziakálního OMFG jsem nepozoroval změnu oproti běžnému stavu. Buď jsem stará frigida, nebo je má běžná provozní teplota tak vysoká, že s tím ani tajemné jihoamerické afrodiziakální byliny nic neudělají.

Dlouhodobá životnost záleží na schopnosti mladých bohémů a nezaměstnaných studentů uživit podnik s pivem za 40kč, výběrovými panáky za stovku a levandulovou bábovkou. Ohgodletitlast!

Kromě kafe mají i skvostné PR. Vědomi si odvážnosti záměru naučit Budějičáky na slušnou kávu rozpoutali vkusný Facebookový teaserfest s fotkami z příprav a povídáním, čímž se stali nejoblíbenější kavárnou ve městě ještě před otevřením. Nadále generují všeobecnou salivaci prakticky každodenním vystavováním aktuálně napečených božáren na Faceboocích.

V době psaní čokoládové zvěrstvo s lesním ovocem:

1957697_569123316567822_7403573739286072722_o

Palec nahoru.

Po instalaci hubičky na hipstery potenciál podniku neomezený.

Suverénně nejlepší kafe v kraji. 

Konstruktivně bych si dovolil navrhnout trošku lepší nabídku vína a prodej kafe v pytlíčcích na doma. Nebude to chuťově takové, jako z té padesát let staré mašiny, ale ziskové, a umístění loga do kuchyní klientely, s tím, že to bude jedna z prvních věcí, které ráno uvidí… Zu, Honzo, PR, krucitýrken. (Za tento nápad smíte jednu ze směsí pojmenovat “Zbyhněvův ranní akcelerátor tračníku”).

Doladil bych akustiku, protože pokaždé slyším dokonale nahlas celou místnost kromě osoby, která sedí se mnou u stolečku. To asi měly vyřešit ty zavěšené lustry, ale evidentně to nestačí.

Nedávný pokus s DJkou a blikátky bych doporučil neopakovat. Nesedí to tam. Živý jazzíček, nebo nějaký existenciální krizí zmítaný virtuózo s kytárou, OK. Eletronika, byť relativně vyklidněná, ne. Kdybych šel okolo po ulici a viděl diskosvětla a houpavou hipsterku za pultíkem, přidal bych do kroku a nikdy by mě nenapadlo, že je tam takhle skvělý podnik.

Tož tak. Pokud k nám někdy zavítáte, tyhle podniky jsou všechny dobrá volba. Pokud jste místní a některý z nich jste ještě nevyzkoušeli, vyzkoušejte. Třeba se tam i uvidíme.

Bonus: Zbyhněv na výzvědách po Budějických pohostinstvích.

 

Smysl voleb a komunální odyssea

V prvé řadě obecně.

Lidé si nerozumí, když přijde na smysl voleb, protože tu nereflektovaně vedle sebe existují dva nesmiřitelné pohledy na podstatu a účel demokracie.

Jsou to tyto:

1. Globální optimalizace. Volby jako vyjádření představy o optimální podobě společnosti.

2. Individuální optimalizace. Volby jako prvoplánově egoistické pokračování násilí jinými prostředky.

Účelem voleb, pokud není člověk totální pičus, je optimalizovat fungování společnosti.

Demokracie funguje pouze tehdy, pokud lidé nejsou prvoplánoví sobci a dokáží myslet za hranice svého bezprostředního zájmu – pak ovšem funguje dobře, protože racionální voliči dělají lepší politiku, což zase udržuje zájem o ni, protože lidi vidí, že má smysl, což zase motivuje voliče být racionálnější a informovanější, čímž vzniká pozitivní zpětná vazba.

Tohle dle mého soudu není žádoucí podstata demokracie.

V opačném případě jsme prostě ve válce všech proti všem, byť relativně civilizované.

Sice je pozitivní posun od pěstí k volbám, ale dokud je základní motivace totožná, je to kosmetika (snad s menšími obětovanými příležitostmi) a lidi budou dál jen o něco sublimovanější kurvy.

Od toho politika neni. Od toho stát neni.

Krom sublimace formy je potřeba i kultivovat obsah.

Volba nezávislá na osobním zájmu je lakmus morální vyzrálosti.

Zlom mezi zmrdy a lidmi není pravolevý, ale tento.

Desinterpretace demokratického procesu jako pokračování jeskynních kyjovaček rafinovanějšími zbraněmi je jednoduše odpudivá a zrůdná. A zatraceně běžná.

Mé bytostné přesvědčení je, že základním a žádoucím stavem mezilidských vztahů je ne-agrese, nějaké to bazální “žít a nechat žít”. Evidentně se s tímto názorem nacházím v mikroskopické menšině.

Nesrat se do ostatních (ani jemně) je evidentně statistická anomálie.

Po mém, pohříchu idealistickém pojetí demokracie je druhým stabilním ekvilibriem prostě demokratický proces pojatý jako teorie her – střet zájmových skupin, z kterého vzejde nějaký kompromis. V takovém pojetí ovšem z definice ostrouhají ti slušní, kteří to celé platí a ekluje se jim s kýmkoliv vyjebávat. Když už je ovšem nemravné hrát ofenzívu, o to větší je morální imperativ hrát – zvostra – aspoň defenzívu.

A konkrétně, ve vztahu k aktuálním komunanálním volbám.

Volební kampaně spočívají v tom, že se konkurenční tlupy zmrdů hádají předem o moje peníze.

Zájmy ekonomicky činné, neřku-li (nedotační) podnikatelské měšťanské pravice totiž nehájí naprosto nikdo, byť si na to nominálně středopravé strany (TOP09, ANO) hrají.

Praktická politika je boj o prostředky odebrané němé páteři společnosti, která má lepší věci na práci.

V praxi je komunální středopravá politika kanálem realizace elitářských a kompenzačních sklonů lidí, kteří nejčastěji neuspěli v byznysu či jiných smysluplných oborech, a elitami nejsou, byv od “průměru” přesně opačným směrem.

To z nich činí přirozené spojence zelené levice, která je motivovaná naprosto totožně.

Kandidující subjekty se vůbec dělí na:

1.Retrosocialistické, typicky KSČM. Zcela mimo diskuzi.

2.Kulturkomunistické. Sem bohužel sklouzává měšťanský pravý střed, typicky TOPka. Je to tím, že pravicové strany se bojí nemít žádný sociálně inženýrský program. Protože tradičně levicové programy jsou obsazené a neslučitelné s preferencemi pravicových voličů, nahrazují jej pravicové a lidovecké strany podstatně podobným – protože taktéž kořistnickým, parazitickým a úkorným – pojetím veřejného, ba elitářským feudalismem, nejčastěji kulturně-uměleckým, který považuje “prostý lid” za přírodní zdroj, který může být rád, že může alespoň skrze své daně participovat na skutečném lidství Herrenvolku.

Zvláštní segmenty střední třídy, typicky ty ve státních službách (tj. úředníci, učitelé, nižší politici) začínají poptávat po městu “luxusní statky”, především kulturní vyžití a estetickou hodnotu, příležitosti k sociálnímu exhibicionismu a networkingu, a to i na úkor jeho užitné hodnoty.

Kulturně-intelektuální střední vrstva parazituje na produktivní střední vrstvě regulerně natvrdo stejně, jako dělnický bolševismus.

Nejvtipnější na tom pochopitelně je, že ti lidé vůbec žádné elity nejsou. Jsou to bullshiteři a kecalové, kteří nad třetím pivem sami přiznají vlastní marnost a neschopnost, a možná právě proto se snaží sami sebe uchlácholit tím, že předstírají aristokracii a chladí si žáhu na produktivní střední (a vyšší) třídě, kterou aspoň dojí, když už ji nemohou reálně překonat.

Krom toho si ani neumí vybrat správnou velikost obleku.

3.Dopravně-fašizující. Souvisí s předchozí kategorií, ale bývají to těžší případy, ba ty skutečně marné, jejichž zběsilý úprk před skutečností končívá v neziskovkách, grantových agenturách, na nižších úředních pozicích nebo nedej bože ve vysokém školství (kde jistě ne v jaderném inženýrství).

“Město je od toho, aby se na něj dvacet lidí s kterými chodím na unfairtrade kávu mohlo koukat, ne aby v něm 100 000(0) plebejců žilo, nedej bože aby měli kde parkovat.”

Forma teritoriálního třídního boje. Kdyby aspoň elit proti póvlu, jak se jim často podsouvá, ale ve skutečnosti jednoho konkrétního kmene póvlu proti celé společnosti.

Antidopravní magoři jsou přirození spojenci kulturkomunistů. Byť je kmenový elektorát TOP09 se (všemi možnými) zelenými v polární ideové opozici, politici obou střihů si ve skutečnosti náramně rozumějí, byv spojeni právě oním falešným elitářstvím. Jediný překryv elektorátu je u části kávarensky-socialistické mládeže, vulgo hipsterů, kde je to ovšem přechodný jev – vyhranění do konzervativní pravice či aktivistické levice a uvědomění jejich neslučitelnosti se obvykle odehraje nejpozději s nástupem do prvního skutečného zaměstnání.

Konvergence na úrovni politiků je zjevná i nasazením Bursíka za TOP09 v Praze.

V hypergigasupermegametropolích promyšlená a koncepční regulace dopravy smysl potenciálně mít může, na malých městech je to čirá idiocie. Podrobněji dále.

Elitářství méněcenných je skutečně zajímavý fenomén, který pravému středu a zelené levici v komunální politice masivně dominuje. Není nic nesnesitelnějšího, než zpanštělá lůza.

Taková zlá, kompenzující a manipulativní nedostačivost.To je vlastně komunální politika v kostce.

4.Otevřeně korupční. Typicky ODS, Úsvit, ANO, v Budějcích HOPB, ale i nové spolky s jediným programem – ambicí jít na radnici napodobit praktiky minulých garnitur, a zajistit famílii do patnáctého kolene na veřejnou útratu. Budějčáci si vzpomenou na jednoho bývalého primátora za KDU, který vytvořil pro svého syna parazitické ultrakoryto Jihočeskou Parkovací, na kterou dělá každý slušný občan neslušné posunky kdykoliv ji vidí opruzovat po městě.

5. Evidentní populistické ad hoc akce. Rychlokvašky budící jedno velké WTF, které se snaží být vším z toho najednou. Nečitelné nestrany bez programu uvařené měsíc před volbami s tím, že to třeba klapne (Ženy 2014, Jistota Domova).

Pokud nejsem komunistou, odpadá 1. Pokud nechci aby město za naše peníze přehnaně podporovalo pseudoumělecké zahálečné onankroužky zastydlých bohémů a divadelní černou díru či svévolně komplikovalo dopravu, odpadá 2 a 3. Pokud bych ocenil koncepčně řešenou infrastrukturu za obhajitelnou cenu odpadají zbývající, a v podstatě není, komu bych to tam mohl hodit.

Q: Zbyhněve, to jako města nemají podporovat kulturu?

A: Kultura nevadí, ale ještě jsem neviděl, aby se za ní něco z toho, co město sponzorovalo, dalo považovat. Výstavy věcí, které nezajímají nikoho kromě autora a pár lidí, kteří tam jsou aby byli viděni, ne aby viděli. Jihočeské Divadlo je vostuda, které by zrušení a nahrazení ochotnickým spolkem hrajícím pod širým nebem jedině prospělo. Tento způsob kultury je horší než žádná, protože zabírá místo, ve kterém by jinak mohla existovat kultura skutečná.

Byla tu navrhovaná i stavba Kaplického Rejnoka za dvě miliardy, ke které naštěstí asi nedojde. Tady je prakticky kargokultický přístup ke kultuře, že když si postavíme dost drahý svatostánek, kvalitní kultura už nějak dorazí. Ta je vlastně druhotná.

Jenže tak to nefunguje. Raději kvalitní umění ve skromných podmínkách, než šumařina v megalomanském. Pokud se tu nějaké kvalitní umění objeví, můžeme (a měli bychom) ho podpořit. Ale podporou šumařů se kvalitní kultura jistě nevypěstuje.

Koho tedy volit? Stačilo by, kdyby nějaký subjekt v komunálních volbách slíbil, že mě za moje peníze nebude omezovat, ani že za ně nebude dotovat něčí marginální zájmovou činnost. Takový technický a udržovací program, v podstatě operativa, nemá jak mobilizovat voliče zajaté úzkostlivou a kurví mentalitou kmenového boje, protože neslibuje žádnou výhodu na úkor ostatních, nicméně je to to jediné, co by volič, který se na sebe chce být schopen bez zvracení podívat do zrcadla, měl chtít – a to jediné, co by města měla dělat, nebo přinejmenším naprostá priorita.

Neměl bych principielně nic proti pořizování řekněme luxusních služeb, pokud by město nejprve uspokojivě naplňovalo ty základní a podstatné. Jenže to nedělá.

Nic proti podpoře kultury (bude-li to skutečná kultura) a zušlechťování veřejného prostoru. Ale nesmí to být na úkor základních funkcí. Město a jeho ekonomika nechť je raději nepřikrášlená švarná selka, než zmalovaná vyšňořená leprotička.

Princip úměrnosti:
město, které má děravé silnice, které nemá dálniční spojení, které má katastrofální nedostatek kapacit ve školkách, ve kterém přetékají kanály kdykoliv zaprší, a které hospodaří s deficitem v řádu desítek procent rozpočtu, nemá nárok pořádat výstavy abstraktních skulptur na náměstí, přispívat na soukromé marketingové akce, nebo pořizovat 15ti gigapixelové panoramatické fotografie. Tyto věci jsou neúměrné zhovadilosti.

Režim chléb a hry, zatímco nejsou pokryty naprosté funkční základy.

České Budějovice jsou vesnice, která si hraje na velkoměsto způsoby, které se vylučují se skutečným rozvojem. Ostentativní status symboly a narcistní radovánky pořizované nikoliv nad rámec skutečných potřeb, ale místo jejich plnění jsou kolektivní ekvivalenty chování popsaného v pastech na střední třídu, s tím, že u nás se tak chovají celé obce, kraje a rezorty.

Město se chová jako poslední kretén, který si půjčuje na dovolenou v Hurgádě, zatímco mu doma exekutor oblepuje nábytek.

O tom odmotorizování center, jak jsem slíbil: argumentuje se pro něj hluboce demagogicky, selektivně a nepoctivě. Nejčastěji se říká, že “Na západě to tak maj.”

To je argument, spoléhající na to, že většina posluchačů nebyla dál než v Pasově vyměnit echt gold zuby eště ze starýho Rakouska za počítač s králíkama.

Takže maj to tak opravdu na západě? Mno. Jak se to.

1. Zdaleka ne všude.

2. Tam, kde to tak maj, toho obvykle litujou.

3. Prakticky nikde to nemaj tak vostře, jako co navrhujou zelenomagoři u nás. Třeba v cykloexemplární Vídni jsem bez problémů legálně a zadarmo o víkendu zaparkoval na ulici 100 metrů od Stefansdomu, takže tak.

4.Je zvykem, že v civilizovaném světě je jakékoliv omezení dopravy v metropolích (tj. ne v prdelích se sto tisíci obyvateli, kde žádné problémy s dopravou neexistují, pokud je politici nevytvoří) adekvátně kompenzováno nějakým náhradním řešením – zákaz vjezdu do centra je doprovázen výstavbou sítě záchytných parkovišť po jeho okrajích, s tím, že konečným výsledkem je zachování většiny užitné hodnoty města při nárůstu hodnoty estetické, takže jejich součet je oproti výchozímu stavu vysoce plusový.

V Českých Budějovicích je oproti tomu navrhováno toliko pro město výnosné omezení a zpoplatnění – a poserte se, holoto, nic vám stavět nebudem, ještě byste nám tu jezdili a kdo se má na ty vaše pekáče koukat.

V praxi jsou města tradeoff mezi estetikou a funkčností. Nemusí být nutně, ale ta stará jsou, protože jsou poddimenzovaná.
Kdyby se stavělo město na zelené louce, jako aktuálně v Barmě,  šlo by to udělat hezké a zároveň praktické. S historickými městy je to výrazně obtížnější, ale při dobré vůli a adekvátní inteligenci řešitelné. Ve skutečnosti je údajný rozpor mezi estetikou a funkčností ukázkové falešné dilema, a lpění na něm je spolehlivým určovacím znakem špatných urbanistů/architektů/designérů. (“Moje kanape z vlnitého plechu je vizionářské, vy tomu nerozumíte a melete, že se na tom nedá sedět, to přece není to hlavní.”). Kdo to umí dobře, umí to tak, aby to bylo oboje najednou.
Nic proti snahám, aby byla města hezčí. Ale pokud je to na úkor už tak nedostačivého užitku, tak je to čirá idiocie.

Prostě pár lidí z radnice a aktivistických spolků chce mít centrum subjektivně esteticky hezčí za cenu toho, že tam nikdo nebude chtít (či moci) žít a podnikat.

Má to i hlubší rozměr. Ouřadové vnímají potírání individuální dopravy jako frontu v boji kolektivismu proti individualismu vůbec. Ladí to s jejich s celkovým Weltanschauungem.

Je to motivováno egem a mocenským instinktem. Centralista pocitově považuje individuální dopravu za útok na svou autoritu.

Dneska si poddanstvo jezdí jak se mu zlíbí, co bude zítra? Zpochybní naši vedoucí úlohu? To se nesmí dopustit.

Individualismus instinktivně ohrožuje lidi, kteří mají živobytí založené na dojení hierarchického kolektivismu (tj. v širším slova smyslu bolševiky), a kteří vnímají společnost jako to, do čeho se mají všichni ostatni bezvýhradně zapojit, aby to celé sloužilo jim osobně.

Na jedné z aktuálních budějických kauz je vidět rozdíl mezi mentalitou praktickou a úřednickou:

Zadání: Poptávka po parkování v okolí centra převyšuje nabídku.

Řešení:

Varianta A: zvýšit nabídku.

Varianta B: snížit poptávku (zdražením)

Ve variantě B nedostatek na papíře zmizel a ještě se zvýšily přijmy rozpočtu. V čem je problém pozná neúředník, nekomunista, nepičus okamžitě. Poptávku s nabídkou dostane do ekvilibria obojí. Jenomže jenom v jednom případě lidé dostali, co potřebovali.

V jakémkoliv delším než nejkratsím období je ekonomicky drtivě výhodnější varianta A.

Zatímco rozumný správce by tedy u centra postavil záchytná parkoviště (třeba i podzemní, aby to nehyzdilo a nepřekáželo), idiot parkování zdraží, omezí či zakáže docela, aby plebejci nekomplikovali svévolně dopravu tím, že se někam potřebují dostat a město využívat, obývat a žít v něm (ta drzost!).

Pro úředníka neuchopitelné.

Problém, s kterým se naši pohunci ve veřejných službách neúspěšně potýkají je, že jim tady plebejci nekontrolovaně zbohatli a skoro všichni mají auta, a osmdesát let stará infrastruktura kapacitně nestačí.

Řešení jsou možná v podstatě jen dvě, symetrická s uvedeným principem “Zvýšit nabídku vs snížit poptávku”:

1) Podstatný upgrade infrastruktury, který by znamenal, že zbude méně prostředků na nehmatatelné servisní projekty bez měřitelných výsledků (rozuměj penězovody). Vyvádět prostředky jde i přes dopravní stavby. Ale problém je v tom, že pokud by se mělo stavět v rozsahu a kvalitě odpovídající potřebám, manipulační poplatky by musely být prakticky nulové. Stavění zbytečných kruhových objezdů, ostrůvků a solárně napájených blikátech kolem křižovatek která tam nedělají vůbec nic (ale zvyšují cenu, což je účel) je daleko výnosnější, než nové silnice, obchvaty a opravy děr.

2) Propagandistické tažení proti individuální dopravě a snaha maximálně ji omezit. Levnější než něco stavět a vylepšovat, ba dokonce ziskové – pro úřady. Pro město jako takové, ve smyslu lidí a podniků, hluboce ztrátové kvůli nákladům obětované příležitosti.

Volba je jasná. Tedy pokud jste zkorumpovaný, zpovykaný bolševik a je vám srdečně jedno, jak se žije lidem ve městě, které pro ně máte teoreticky spravovat.

Výdaje na dopravní stavby s jediným účelem – zkomplikování dopravy – a radikální omezení a zdražní parkování ve městě byly jediné výsledky úřadování pí Popelové, která dostala na několik let na starost dopravu v krajském městě, ačkoliv nikdy v životě neřídila auto, nemá papíry a individuální moderní dopravu považuje za nesystémový balast, který se plete pod kola autobusům a cyklistům. Přesně takovéhle už k tomu nikdy nesmíme pouštět.

Pokud dopravu odideologizujeme, tak:

Konkrétní optimální řešení a rovnováha užitné a estetické hodnoty se výrazně liší podle konkrétní lokality a demografie, a neexistuje univerzální řešení.

Na Manhattanu, kde žije v okruhu míle přes milion lidí, a z toho desetina jsou dolaroví milionáři, má zatržení individuální dopravy možná smysl (přesto to tam neudělali).

V Budějicích, kde je v okruhu míle cca 20 000 lidí a z toho polovina nedosáhne na minimální mzdu, je ale situace zcela jiná, opačná, a podobné inženýringy jsou idiotické a kontraproduktivní.

Zatímco Vuittonovským butikům a michelinským restauracím změna ulice na pěší zónu pomůže, protože se z ní stane luxusní lokalita kde se budou promenádovat rentiéři, standardní krámky a kavárny v už tak poloprázdném centru to dorazí.

Vytváření luxusních lokalit v chudých městech jsou pokusy o politický kargokult.

Problém komunální politiky je principielní a koncepční, protože komunální volby jsou svým způsobem contradictio in adiecto. Město není od nějakých šmahovitých vizí a tahání společnosti tím či oním směrem (podle toho, kdo to jak přehlasuje), město je přece především servisní zázemí, platforma, která má udržovat běžný provoz, spravovat silnice, vydávat občanky, ale do politična senso stricto nefušovat.

Komunální politika je svým způsobem perverzní pojem, a měla by být podstatou spíše technická než ideologická – na komunální úrovni by se věci města měly řešit technicky a věcně, tedy v maximální míře nepoliticky, a na výrazné sociálně-inženýrské vytyčování trajektorií společnosti se vyprdnout. To sice zní pravicově, jenomže sociálně inženýrské jsou i pravicové subjekty, protože se bojí, že bez toho nebudou dost lákavé. Kmenové voliče tím odrazují.

Subjekt, který by řekl “Udržíme město v chodu a nebudem dělat vůbec nic dalšího” by měl můj hlas, ale asi by nevyhrál v konkurenci strašilů, buřičů a slibotechen.

Chci na radnici subjekt s ambicemi hajzlbáby, který udrží město v chodu a čisté a nebude mít kormidelnické, absolutistické ambice. Kam to půjde dlouhodobě, jak to bude vypadat a jaké to bude, to nechť si rozhodnou občané tím, jak budou všichni den po dni žít.

Sice nejsem socialista, ale pokud v komunálních volbách neovlivním rozsah odvodů (což neovlivním), budu raději, když moje daně půjdou na uplacení proletariátu aby mi nekrad gumy od auta, než na narcistní realizaci pár bohémských loserů ze sociálních okruhů radních.

Sice v ulicích ubude audiovizuálních festivalů a výstav děl kamarádů a příbuzných zastupitelů, ale zato v nich přibude čilý ruch a prosperita.

——

Addendum:

Rozklikávací rozpočet města je špatný vtip. Částky jsou v tisících korun:

rozklik

K čemu je rozklikávací rozpočet, když jsou všechny netriviální položky skryty  v nicneříkajících zastřešujících pojmech jako “nákup ostatních služeb”? České Budějovice jen za loňský rok nakoupily jen v kapitole “Služby pro obyvatelstvo” nějaké “ostatní služby” za 200 mega, což je desetina rozpočtu.”Ostatní služby” z dalších kapitol se nasčítají dohromady na půl miliardy.

Podobné číslo jsou “neinvestiční příspěvky zřízeným příspěvkovým organizacím.” Jakým? Na co? Kdo o tom rozhodl? Podle jakého klíče? Co z toho bylo? Kdo to měl ve volebním programu? Kolik z toho byl nákup kříd do škol, a kolik malé domů?

K proklepnutí hospodaření města mě inspirovala nedávná pivně-kulturkomunistická akce “Vltava Žije”, kvůli které nešlo v širším centru parkovat a burácela tu na lid nalákaný k legitimizaci korupční akce “kultůrou zadarmo, mámo!” stroboskopy doprovázená Noc na Karlštejně, střídaná soundtrackem ze Shreka a Finálním Countdownem, to vše završeno ohňostrojem řádově za stovky tisíc až pár mega. (W…T….F).

Takhle se to u nás dělá. Thomanomics.

Když mi pak TOP09 ve volebním programu slibuje “více kultury v ulicích” a myslí tím přesně tento typ onanie místních self-described kulturních elit za peníze ostatních, spojený s vývodem veřejných prostředků skrze na radnici napojené mediální a propagační agentury, a ještě ke všemu nasadí v Praze arcizmrda Bursíka, už zase nemam koho volit.

Naštěstí mám trvalý pobyt v malé obci, kde kandiduje všeho všudy pět subjektů, a významnou část kandidátů znám osobně.

 

 

Okénko pro hosta: ein Brief aus Bayern

Přiletělo fluidopisem od kamaráda jaderného inženýra, který vlastní prastaré analogové video ve kterém je mi cca šestnáct a tančím v Rumunsku Gangnam Style mnoho let před vznikem Gangnam Stylu, takže jsem povinován jej uveřejnit abych zabránil státnímu bankrotu Jižní Koreje následkem odškodnění mých porušených copyrightů:

Jak jistě víš, pracuju v (západním) Německu v jedné malé rodinné firmě s několika sty zaměstnanci. Za dva roky co tu jsem, si firma postavila dvě haly s výměrou přes hektar a teď staví třípatrovou kancelářskou budovu (a park, kam můžou chodit zaměstnanci trávit přestávku). Stavbu sleduju denně z okna, a vypozoroval jsem jednu věc. Na jednoho stavebníka tu připadají aspoň tři kusy těžší techniky (jeřáby, bagry, automíchačky na beton apod.) a na jeden krok dělníkův pak aspoň deset metrů ujetých tou technikou. Vtipnými detaily posloužím příště u piva.

Vedeme tu u okna diskuse s kolegy, (západními) němci, a dozvídám se, že i když je často použití stroje nutné kvůli předepsané ochraně, je pořád nákladově výhodnější ujet těch deset metrů několikatunovým strojem, než zaplatit krok zaměstnanému dělníkovi. Náš dům na Šumavě staví rukama ukrainci, kulturní domy v Bavorsku staví rukama (a stroji) češi, Anglie se okázale děsí rukama pracujících poláků. Naše socialistická historie z nás udělala dělníky tam, kde nesocialisti mají už vybudováno a po práci odpočívají.

Socialismus, který vrstevníci našich prarodičů a rodičů dlouhá léta v potu tváře budovali, byl tehdy a je  i dnes proklamovaným rájem člověka ve státě, aspoň podle slibů. Dříve bylo komunisty slíbeno, že až socialismus vybudujeme, budeme pracovat dva dny v týdnu (nebo nebudeme pracovat vůbec), všechnu práci odvedou stroje a my budeme jen užívat plody života a průmyslu plnými doušky. A jak vidno, dopadlo to přesně obráceně – prohnilý kapitalista sedí sedm a půl hodiny ve stroji a za směnu vybuduje půl patra stavby. Pro jeho zaměstanavatele je pořád lepší zaměstnat stroj, než člověka.

Dnešní socialisti nám slibují zaměstnanost. Čili to, že místo strojů budem pracovat my. A protože v porovnání se strojem uděláme míň, nezbyde nám čas na rozvoj. Proč taky, když musejí mít všichni dost práce. A tím socialismus vede k tomu, co zapřičinilo jeho vznik – nekonečná lopota, která nikam nevede a nic z ní nevzejde. Je to začarovaný kruh sebepohrdání a sebezničení. 

Jediný výsledek socialismu je stále vetší pociťovaná potřeba socialismu.

Denně tedy koukám na to, co nám socialismus může přinést – všichni do jednoho budem sociální případi. Slíbenou práci budem mít, ale kulový uděláme. Když kulový uděláme, budem taky kulový mít. 

-Curieus

 

Richard Feynman: kargo-kultická věda

   feynman2

Kargo-kultická věda
Richard Feynman
Z promluvy k absolventům Caltechu v roce 1974,
vyšlo též v knize “To snad nemyslíte vážně!”

Ve středověku byla v oběhu celá řada šílených myšlenek, jako například že kus nosorožčího rohu pomáhá s potencí. Poté byla objevena metoda třídění myšlenek – spočívající v tom, že je vyzkoušíme, a pokud nefungují, opustíme je. Tato metoda byla pochopitelně následně organizována do vědy. A rozvíjela se dobře, takže jsme dnes ve vědecké době. Naše doba je ve skutečnosti tak vědecká, že je pro nás obtížné pochopit, jak kdy mohli vůbec existovat šamani, když nic z toho s čím kdy přišli nikdy nefungovalo – nebo fungovalo jen zřídka.

feynman5

Ale i dnes potkávám spoustu lidí, kteří mě dříve či později zatáhnou do rozhovoru o UFO, nebo astrologii, nebo nějakém druhu mysticismu, rozšířeného vnímání, nových druhů vědomí, mimosmyslového vnímání a tak podobně. A já zjistil, že to není vědecký svět.

Většina lidí věří tolika fantastickým věcem, že jsem se rozhodl zjistit proč. Má zvídavost mě přivedla do potíží, protože jsem našel tolik haraburdí, že jsem byl zahlcen. Začal jsem nejprve zkoumat různé mystické přístupy a mystické zkušenosti. Lezl jsem do deprivačních nádrží a měl mnoho hodin halucinací, takže o tomhle něco vím. Pak jsem jel do Esalenu, což je semeniště tohoto typu myšlení (je to skvělé místo, měli byste tam jet). A pak jsem byl zahlcen. Netušil jsem KOLIK toho je.

V Esalenu jsou na okraji útesu asi třicet stop nad mořem velké koupele napájené horkými prameny. Jeden z mých nejpříjemnějších zážitků byl sedět v jedné z nich a sledovat, jak se příboj tříští o skalnatý břeh pode mnou, hledět do jasně blankytného nebe nade mnou, a prohlížet si krásnou nahotinku, která se tiše objevila a usadila se do lázně ke mně (pozn. Feynman byl vyhlášený kaňour). Jednou jsem si přisedl do lázně, ve které byla krásná dívka s nějakým chlapíkem, který ji zřejmě neznal. Hned jsem si pomyslel”Jů! Jak se pustit do řeči s touhle krásnou nahou ženou?”

Přemýšlím co říct, když jí ten chlápek najednou povídá: “Já, éé, studuju masáže. Mohl bych si to na tobě procvičit?”. Ona na to: “Jasně”. Takže vylezou z lázně a ona se položí na nedaleký masážní stůl. Říkám si: “To je šikovná průpovídka, to by mě nikdy nenapadlo!”. Chlápek jí začne masírovat palec u nohy, a povídá: “Myslím, že to cítím. Cítím jakoby důlek – to je tvoje hypofýza?”. Vyhrknu “K její hypofýze máš dost daleko, chlape!”. Oba se na mě zděšeně podívali – prozradil jsem se – a řekli: “To je reflexní terapie!”. Rychle jsem zavřel oči a předstíral meditaci.

feynman-bongos2

To je jen jeden příklad toho typu věcí, které mě rmoutí (pozn. zde začíná být patrné, že Feynman používal “overwhelm” jako eufemismus pro “serou”). Zkoumal jsem i mimosmyslové vnímání a parapsychologii, a nejnovější šílenství byl Uri Geller, muž, který prý umí ohýbat klíče tím, že po nich jezdí prstem. Tak jsem na jeho pozvání šel k němu na hotelový pokoj podívat se na ohýbání klíčů a čtení myšlenek. Čtení myšlenek se mu nepovedlo – asi mám nečitelnou mysl. Můj syn pak držel klíč, po kterém Geller jezdil prstem a nic se nestalo. Pak nám řekl, že to líp funguje ve vodě, takže si nás všechny představte, jak stojíme v koupelně kolem umyvadla a pouštíme vodu na klíč, po kterém on jezdí prstem. Nic se nestalo. Takže tenhle fenomén jsem neprozkoumal.

Ale pak jsem si začal říkat: čemu dalšímu ještě věříme? A vzpomněl jsem si na šamany a jak by bývalo bylo jednoduché je odstavit tím, že bychom si prostě všimli, že jim nic nefunguje. Takže jsem objevil věci, kterým věří ještě víc lidí, jako třeba že nějak víme, jak správně vzdělávat. Jsou rozsáhlé metodiky na výuku čtení a na výuku matematiky a tak dále, ale když se podíváte, zjistíte, že výsledky jsou čím dál horší, nebo se minimálně nezlepšují, přestože pořád necháváme tytéž lidi tyto metodiky vylepšovat. Hle, šamanská léčba, která nefunguje. Měli bychom se nad tím zamyslet – jak vědí, že jejich metoda by měla fungovat? Další příklad je zacházení se zločinci. Očividně jsme nedosáhli žádného pokroku – máme spoustu teorie, ale žádný pokrok – ve snižování zločinnosti tou metodou, kterou k tomu používáme.

Přesto se o těchto věcech říká, že jsou vědecké. Studujeme je. A myslím, že obyčejní lidé se selským rozumem jsou zastrašení takovou pseudovědou. Učitelka, která má dobré nápady jak učit děti číst, je donucena vzdělávacím systémem dělat to nějak jinak – nebo jí dokonce tento systém přesvědčí, že její způsob není dobrý. Nebo matka zlobivých kluků, která je nějak potrestá a má pak zbytek života výčitky, že se “nezachovala správně” podle mínění odborníků.

Takže bychom se opravdu měli podívat na zoubek teoriím, které nefungují, a vědě, která není věda.

Myslím, že vzdělávací a psychologické disciplíny, které jsem zmínil, jsou příklady toho, co bych rád nazval kargo-kultická věda. V Jižních Mořích je kmen, který provozuje kargo-kult. Za války je navštěvovala letadla se spoustou skvělých věcí, a tak chtějí, aby se totéž dělo i teď. Takže staví věci jako přistávací dráhy, kolem kterých zapalují ohně, dřevěné boudy, ve kterých může někdo sedět i se sluchátky ze dvou kusů dřeva s bambusovými tyčkami místo antén na hlavě – to je dispečer – a čekají na přistání letadel. Dělají všechno správně. Forma je dokonalá. Vypadá to přesně tak, jak to vypadalo předtím. Ale nefunguje to. Žádná letadla nepřistávají. Takže těmto věcem říkám kargo-kultická věda, protože následují všechny zjevné předpisy a formální náležitosti vědeckého zkoumání, ale chybí jim něco podstatného, protože letadla nepřistávají.

Teď se pochopitelně sluší, abych vám řekl, co jim chybí. Ale bylo by podobně obtížné vysvětlit ostrovanům jak to mají udělat, aby k nim přišlo nějaké to bohatství. Není to něco jednoduchého, jako třeba jim říct, jak mají vylepšit tvar sluchátek. Ale je jeden rys, který jsem si všiml, že obvykle kargo-kultické vědě chybí. Je to ta myšlenka, kterou jste se, jak všichni doufáme, naučili studiem vědy na škole – neříkáme výslovně co to je, a prostě doufáme, že to pochytíte z příkladů vědeckého zkoumání. Takže je zajímavé to teď zmínit a říct otevřeně. Je to svého druhu vědecká integrita, princip vědeckého myšlení založený jaksi na naprosté, krajní upřímnosti – i kdyby se měl člověk přerazit. Například když děláte nějaký pokus, měli byste zmínit všechno, co si myslíte, že by jej mohlo zneplatnit – nejen to, co si myslíte, že je v něm správně, ale i další možné příčiny které by mohly případně vysvětlovat dosažený výsledek, a věci které vás napadly, ale které jste vyloučili nějakým jiným pokusem, a jak tyto jiné pokusy fungovaly – aby ten kdo k tomu přijde po vás věděl, že to bylo vyloučeno. Podrobnosti, které by mohly vrhnout pochyby na vaši interpretaci výsledků musí být uvedeny, pokud jsou vám známy. Musíte udělat všechno co můžete, pokud víte o čemkoliv co je špatně nebo může být špatně, abyste to ukázali. Pokud například vytvoříte teorii a pak ji zastáváte, nebo pošlete do světa, musíte zároveň uvést všechna fakta která se s ní neshodují, vedle těch, která se shodují. A je v tom i jemnější problém. Pokud jste poskládali spoustu myšlenek do propracované teorie, musíte se, když vysvětlujete na co vaše teorie sedí, ujistit, že sedí i na jiné věci, než na ty, díky kterým vás ta teorie vůbec napadla – tedy že díky této teorii najednou dává smysl i něco dalšího.

Ve stručnosti, myšlenka je taková – poskytnout všechny informace, aby ostatní mohli posoudit hodnotu vašeho příspěvku. Nejen ty informace, které vedou k závěru jedním nebo druhým konkrétním směrem.

Nejsnazší způsob, jak tuto myšlenku vysvětlit, je postavit ji do kontrastu například s reklamou. Včera večer jsem slyšel, že olej Wesson neprosákne jídlem. No, to je pravda. Není to lež, ale to o čem mluvím není jenom o nelhaní – je to věc vědecké poctivosti, což je další stupeň. Fakt, který je potřeba dodat k uvedenému reklamnímu tvrzení je, že žádný olej neprosákne jídlem, pokud použijete správnou teplotu. Pokud použijete jinou teplotu, všechny prosáknou – včetně oleje značky Wesson. Takže problém je v implikaci, ne v uvedeném faktu, který je pravdivý. Tenhle rozdíl je to, s čím se musíme vypořádat. (Pozn. v zásadě je podstatou vědecké metody formální a metodické obrnění proti klamům, a to nejen těm jednoduchým, ale zejména proti méně zřejmým klamům zamlčením, polopravdám a pravdám smíšeným s klamy. Proto se, na podobném principu, u soudu říká “Pravdu, CELOU pravdu a NIC NEŽ pravdu.” To neni poetická floskule, nýbrž zašpuntování zmrdích skulin. Když řeknete právníkovi, že musí říkat pravdu a neupřesníte to, udělá přesně výše uvedené a řekne polopravdu, nebo mimo jiné i pravdu.)

Ze zkušenosti víme, že pravda se nakonec ukáže. Další výzkumníci zopakují váš experiment a zjistí, jestli jste měli pravdu nebo ne. Přírodní jevy se budou nebo nebudou shodovat s vaší teorií. A přestože možná získáte trochu dočasné slávy a vzrušení, nezískáte dobrou pověst jako vědci, když si nedáte velký pozor přesně s touhle prací. A je to tento typ poctivosti, tento typ snahy se neklamat, který do značné míry chybí ve většině výzkumu v kargo-kultické vědě.

Velký kus jejích obtíží spočívá pochopitelně v obtížnosti oboru, a v nepřiměřenosti vědecké metody tomuto oboru. Nicméně je důležité si pamatovat, že to není ten jediný problém. Je to důvod, proč letadla nepřistávají – ale ona nepřistávají. (Pozn. což je druhý, návazující, praktický problém.)

feynman

Avada Gedavra, šupáci!

Ze zkušenosti jsme se hodně naučili, jak se vyrovnávat s některými formami sebeklamu. Jeden příklad: Millikan změřil náboj elektronu pokusem s padajícími kapkami oleje, a vyšlo mu číslo, o kterém teď víme, že je téměř správně. Je trochu nepřesné, protože pracoval s nesprávnou hodnotou vazkosti vzduchu. Je zajímavé podívat se na historii měření náboje elektronu po Millikanovi. Když si je vynesete na graf v čase, zjistíte, že další výsledek je o něco vyšší, než ten Millikanův, a další je ještě o něco vyšší než ten druhý, a další ještě o něco vyšší, než se nakonec všechny shodnou na stejném vyšším čísle.

Proč na toto vyšší číslo nepřišli rovnou? Je to věc, za kterou se vědci stydí – tahle historka – protože je zjevné, že lidé dělali tohle: když jim vyšlo číslo, které bylo výrazně vyšší než Millikanovo, řekli si, že museli udělat chybu – a tak hledali až našli nějaký důvod, proč mohlo být něco špatně. Když jim vyšlo číslo blízko k Millikanovu, nehledali tak usilovně. Takže vyloučili čísla, která byla příliš odlišná a dělali další takové věci. Teď už o těchto fíglech víme, a už se to nestává.

Ale tahle dlouhá historie učení se jak se neklamat – a jak být naprosto vědecky poctivý – je, bohužel musím říct, něco, co jsme výslovně nezahrnuli v žádném konkrétním předmětu, o kterém vím. Prostě doufáme, že jste to jaksi osmoticky přejali.

Základní princip je, že se nesmíte klamat – a vězte, že sebe dokážete oklamat ze všech nejsnáze. Takže na to si musíte dávat pozor. Když se vám podaří se neklamat, je už snadné neklamat ostatní vědce. Pak už stačí být poctivý v konvenčním smyslu.

Rád bych ještě dodal něco, co není podstatné pro vědu, ale čemu osobně věřím, a to že byste neměli klamat laiky, když vystupujete jako vědci. Nechci vám říkat co máte dělat ohledně podvádění manželky, nebo lhaní přítelkyni, nebo takové věci, když nejednáte jako vědec, ale jako normální lidská bytost. Tyhle věci jsou mezi vámi a vaším rabínem. Mluvím o konkrétním, extra typu poctivosti, který není nelhaní, ale stavění se na hlavu abyste ukázali, že se možná mýlíte, který byste měli mít, když vystupujete jako vědci. A tohle je naše povinnost jako vědců, rozhodně k ostatním vědcům, a myslím, že i k laikům. Například mě poněkud překvapilo, když jsem mluvil s přítelem, který byl pozván do rádia. Věnuje se kosmologii a astronomii a zajímalo ho, jak může lidem vysvětlit, jaké má jeho práce praktické využití. “No,” řekl jsem mu, “nemá”. On řekl: “Ano, ale když tohle řeknu, nedostaneme podporu pro další výzkum tohoto druhu.” Myslím, že to je poněkud nepoctivé. Pokud se prezentujete jako vědec, musíte laikům vysvětlit co děláte – a pokud vás za těchto okolností nepodpoří, to je jejich rozhodnutí.

Jeden příklad tohoto principu: když se rozhodnete vyzkoušet nějakou teorii, nebo chcete vysvětlit nějakou myšlenku, měli byste vždycky výsledek publikovat, ať už je jakýkoliv. Když budeme publikovat jenom určitý druh výsledků, může vypadat hezky jakýkoliv argument. Musíme publikovat OBA druhy výsledků. Tvrdím, že to je důležité, i když radíte vládě. Představte si, že se vás senátor zeptá na radu, jestli se má v jeho státě vrtat díra, a vy zjistíte, že by bylo lepší, kdyby se vrtala v nějakém jiném státě. Pokud tento výsledek nepublikujete, zdá se mi, že nedáváte vědeckou radu. Jen jste byli využiti. Když vaše rada bude v souladu s přáním vlády nebo politika, mohou ji použít jako argument ve svůj prospěch. Když to vyjde opačně, prostě ji nezveřejní. To není vědecká rada.

Jiné druhy chyb jsou více charakteristické pro špatnou vědu. Když jsem byl na Cornellu, často jsem mluvil s lidmi z oddělení psychologie. Jedna ze studentek mi řekla, že chce udělat experiment který vypadal asi takhle – jiní vědci zjistili, že za určitých podmínek (X) se krysy chovají určitým způsobem (A). Zajímalo ji, zda se krysy budou chovat stejně (A), i když změní podmínky na (Y). Takže její návrh byl provést experiment za podmínek (Y) aby zjistila, zda krysy nadále dělají (A).

Vysvětlil jsem jí, že je nutné nejprve v její laboratoři zopakovat předešlý experiment – provést jej za podmínek (X) aby si ověřila, zda jí vyjde taktéž (A), a poté změnit podmínky na (Y) a zjistit, zda se (A) změnilo. Pak bude vědět, zda ten skutečný rozdíl byl v tom, co kontrolovala. Byla z tohoto nového nápadu nadšená a šla s ním za svým profesorem. Ten jí odpověděl, že ne, že to nemůže udělat, protože ten experiment už byl proveden a ona by tím marnila čas. To bylo někdy v roce 1947, a tehdy to vypadalo, že obecný přístup byl neopakovat psychologické experimenty, ale jen měnit podmínky a sledovat, co se stane.

Dnes hrozí, že se bude dít totéž i na slavném poli fyziky. Byl jsem šokován, když jsem se dozvěděl o pokusu na velkém urychlovači v Národní Laboratoři Urychlovačů, kde jeden člověk pracoval na deuteriu. Aby porovnal své výsledky s těžkým vodíkem s výsledky, které by vyšly s lehkým vodíkem, použil data z pokusu na lehkém vodíku od někoho jiného, který byl ovšem proveden na jiném zařízení. Když jsem se zeptal proč, řekl mi, že to bylo kvůli tomu, že nedostal víc času v programu (protože je tak málo času a je to tak drahé zařízení) aby mohl na tomto zařízení provést experiment s lehkým vodíkem, protože by z toho nebyl žádný nový výsledek. Takže pánové, kteří řídí programy v NLU, se tak třesou na nové výsledky, aby dostali víc peněz kvůli public relations, že ničí – dost možná – hodnotu těch experimentů, kvůli kterým to tam vůbec celé je. Je tam pro výzkumníky často obtížné dokončit svou práci tak, jak žádá jejich vědecká poctivost.

Ne všechny psychologické pokusy jsou ale tohoto typu. Například proběhlo mnoho pokusů s krysami v bludištích a tak dále, s velmi omezenými jasnými výsledky. Ale v roce 1937 muž jménem Young provedl jeden velmi zajímavý. Měl dlouhou chodbičku s dvířky podél jedné strany, kterými tam lezly krysy, a dvířky na opačné straně, za kterými bylo jídlo. Zajímalo ho, zda dokáže krysy naučit vlézt do třetích dvířek napravo od těch, kterými tam vlezly. Ne. Krysy zamířily okamžitě ke dvířkám, za kterými bylo minule jídlo.

Otázka byla, jak je krysy poznaly, protože chodbička byla krásně postavená a naprosto jednolitá. Evidentně byla ta dvířka něčím odlišná od ostatních. Takže velmi pečlivě dvířka natřel a sladil jejich struktury, aby byla úplně totožná. Krysy je stejně poznaly. Pak ho napadlo, že krysy možná jídlo cítí, takže po každém pokusu chemicky pach změnil. Krysy je stejně poznaly. Pak si jako každý rozumný člověk uvědomil, že se krysy možná řídily podle světel na stropě a rozložení laboratoře. Takže chodbičku zakryl, a krysy je stejně poznaly.

Nakonec zjistil, že je poznaly podle zvuku, který jim podlaha vydávala pod nohama. A to mohl napravit jen tím, že položil chodbičku na písek. Takže pokrýval jedno po druhém všechna možná vodítka až se mu nakonec podařilo krysy oklamat, aby se musely naučit chodit do třetích dvířek. Pokud polevil v kterékoliv z podmínek, krysy je poznaly.

Z vědeckého hlediska je tohle prvořadý experiment. Je to experiment, díky kterému mají experimenty s krysami v bludištích smysl, protože nám ukazuje, čím se krysa doopravdy řídí – ne čím si myslíte, že se řídí. A je to ten experiment, který nám přesně ukazuje jaké podmínky je potřeba použít, abyste v experimentech s krysami byli pečliví a pokryli všechno .

Vyhledal jsem si další historii toho výzkumu. Další pokus, ani ten po něm, se o panu Youngovi nikdy nezmínil. Nikdy nepoužili žádnou z jeho podmínek s umístěním chodbičky na písek či krajní pečlivostí. Prostě jenom postaru pouštěli krysy do bludišť, a nevěnovali pozornost velkým objevům pana Younga.  Jeho studie nikdo necituje, protože neobjevil nic o krysách. Ve skutečnosti objevil všechno, co je potřeba udělat, abyste něco objevili o krysách. Ale nevěnování pozornosti takovým pokusům je charakteristický příklad kargo-kultické vědy.

Další příklad jsou pokusy pana Rhinea a dalších s mimosmyslovým vnímáním. Jak byly tyto pokusy kritizovány různými lidmi – a jak oni sami kritizovali své pokusy – vyladili metodiku tak, že pozorované efekty jsou menší, a menší, a menší, až postupně zmizí docela.

Všichni parapsychologové hledají opakovatelný experiment – který můžete zopakovat se stejným výsledkem, alespoň statisticky. Proženou bludištěm milion krys – ne, tentokrát jsou to lidé – udělají spoustu věcí a vyjde jim nějaký statistický efekt. Když to zkusí příště, už jim nic nevyjde. A pak se objeví člověk, který tvrdí, že je irelevantní požadavek očekávat opakovatelný experiment. Tohle je věda?

Tento člověk také ve své promluvě při rezignaci na místo ředitele Institutu Parapsychologie mluvil o nové instituci. A jak tak lidem říkal, co mají dělat dál, řekl i to, že se mají věnovat studentům, kteří prokázali schopnost nacházet parapsychologické výsledky v nějaké přijatelné míře, a neplýtvat časem na ambiciózní a nadšené studenty, kterým vychází jen náhodná čísla. Je velice nebezpečné vidět takový trend ve vyučování – učit studenty, jak jim mají vycházet určité konkrétní výsledky, místo toho, jak provést experiment s vědeckou poctivostí.

Takže mám pro vás jen jedno přání – ať máte štěstí být někde, kde budete mít volnost zachovat si onu poctivost, kterou jsem zde popsal, a kde se nebudete cítit nuceni ji ztratit kvůli potřebě zachovat si postavení v organizaci, nebo finanční podporu a tak dále.

Ať máte tuto svobodu.

-Richard Feynman

feynman

 

Co je a co není investice: dodatek

Co se do původního článku nevešlo:

Termín  “investice” se používá ještě pro jednu obzvláště vypečenou kategorii věcí, které jsou ve skutečnosti ryze spekulativní:

Jsou to tzv. „alternativní investice“, které se mají k investicím, jako se má „alternativní medicína“ k medicíně. Nejsou to investice, ale říkají tomu tak lidé, kteří chtějí něco prodat.

Věci jako zlato, diamanty (tohle vážně stojí za přečtení), umění, archivní vína, stará auta a vzácné mince mohou být více či méně povedené spekulace, příjemné sběratelské předměty, popřípadě ochrana kapitálu v divokých dobách, potud ano.

Pokud ovšem v noci Diskobolos nesleze z podstavce a neošustí (neoskřípe?) Venuši Mélskou a nevypadne z toho nový mramorový amorek (Mr. Amor?), nejsou to investice.

Jsou to prostě pasti na vyšší střední třídu, do kterých se iracionálně lijí v úhrnu masivní sumy, které si ti lidé zase nemohou dovolit tak úplně postrádat či s nimi spekulovat (zlaté pravidlo: spekuluj jen s tím, bez čeho se obejdeš). Navíc spekulativní výnos závisí čistě na poptávce, tedy v daném případě na pokračující schopnosti prodejců přifukovat bublinu umělé vzácnosti fundamentálně ekonomicky bezcenných věcí – aktuálně například tím, že se podařilo pro evropské umění nadchnout arabské ropné šejky, indické reverzní kolonialisty a čínské oligarchy. V podstatě je to pyramidová hra.

Ano, dá se na tom vydělat. Zejména pokud jste De Beer’s, Sotheby’s nebo vnuk nacistického oficíra, rozprodávající dědečkovu sbírku. Ale nejsou to investice.

Nákupy umění mají smysl, pokud je člověk upřímný milovník umění, nebo megaoligarcha, který chce mít buďto jedinečné statussymboly k ukazování kamarádům megaoligarchům, nebo aspoň pár mega ulitých v něčem, co mu nemůže nikdo arbitrárně zdevalvovat, zdanit či zestátnit. Holt se v nejhorším případě prodají jedny Gauguinovy Tahiťanky, s výnosem nacpaným v trenýrkách se zdrhne z Číny, člověk se na důchod trochu uskromní a nějak to doklepe v šestnáctiposchoďové vile na březích Lago Maggiore.

Pokud jste ale pouze chudí milionáři, raději si kupte dluhopisy, nemovitost nebo dobré akcie. A vůbec nejlépe – podnikejte.