Chci natočit film, který bude v traileru mít výhradně zombíky, a prvních pět minut filmu bude skutečně náběh na standardní apokalyptický žánr. Pak se ovšem podaří epidemii utnout v zárodku (třeba jedněmi zamčenými dveřmi) a zbytek filmu bude romantická komedie. A lidi to zjistí až v kině. (Potud víceméně ukradeno z xkcd).

Pak bude druhý díl, který bude hodinu a půl romantická komedie (a v traileru nebude ani náznak něčeho jiného), aby se po standardních peripetiích, nedorozuměních a dočasných nepřízních osudu oba hlavní hrdinové sešli na pláži, všechno se vysvětlilo a schylovalo se k polibku … v kterouž chvíli zaútočí mimozemská flotila.

Jak se lidé mýlí 2: hardware, software a Francis Bacon

Francis Bacon je jedna z těch beden, bez kterých by nebyla moderní věda, ostatně moderní svět.

Začneme myšlenkou, ke které se v budoucích článcích mnohokrát vrátíme – fenomén lidské tuposti není způsoben jen nedostatečným výpočetním výkonem hardwaru, ale především špatným softwarem. Při troše optimalizace se dá i na 286 spustit mnoho, byť v minimalistických variantách. Stejně tak existují naskrz zavirované superpočítače – vysoce inteligentní volové.

“Učený tupec je větší tupec než neučený.“
– Benjamin Franklin.

проблема tuposti není ani tak kvantitativní, jako kvalitativní. Přesněji, kvantitativně nedostatečný výkon mozku je příčinou menšiny pozorované tuposti. Blbci častěji nejsou dutí, ale právě naopak zaneřádění svinstvem. Jak napsal psycholog David Dunning z Cornellu, známý svou prací o nemístné sebedůvěře neschopných: “Nevědoucí mysl právě není neposkvrněná prázdná nádoba, ale naopak je naplněná haraburdím irelevantních nebo zavádějících zkušeností, teorií, skutečností, intuicí, strategií, algoritmů, heuristik, metafor a tušení, které bohužel vypadají a jsou pociťovány jako užitečné a přesné vědomosti”, a americký humorista Billings o sto padesát let dříve: “Do průseru člověka obvykle nedostane to co neví, nýbrž to čim si je naprosto jistý, ale co neni pravda”, “je lepší moc nevědět, než vědět věci, které tak nejsou.”

“Kdo ví prd je blíž pravdě, než ten, kdo má v hlavě nasráno.”
– Thomas Jefferson ve Zbyhněvově mírné parafrázi (“Who knows nothing is closer to the truth than he whose mind is filled with falsehoods and errors.”)

Biologičtí blbci existují, ale mnohem víc je blbců nebiologických, “softwarových”. Přinejmenším se s kvantitativní blbostí (při současné technice) nic moc nenadělá, takže nezbývá než se smířit s téměř všeobecnou tupostí, nebo se zaměřit na opatchování softwaru.

Pojmy softwarový blbec™ a hardwarový blbec™ tímto trademarkuji.

Chceme-li blbci nebýt, musíme si v první řadě uklidit na stole. První krok je rozlišení, co vlastně víme a co ne. Druhý krok je obeznámení se s obvyklými druhy omylů a zamyšlení se, zda a kterými člověk osobně trpí – s tím, že imunní není nikdo. Nultý krok je poctivost ve všech dalších krocích.

S druhým krokem pomůže Francis Bacon (Franta Slanina?), který před pěti sty lety vypracoval klasifikaci bugů v lidském uvažování. Říká jim Idola mentis – “modly mysli”, a dělí je na čtyři druhy:

Idola tribus – “modly kmene” jsou univerzální slabiny a neobjektivita lidské povahy. “Všechno lidské chápání je jako křivé zrcadlo, které zkresluje a zabarvuje podstatu věcí tím, že do ní přimíchává tu svou”. (Citace jsou z Baconova Nového Organon ve Zbyhněvově překladu.)

“Modly kmene” jsou, dnes by se řeklo, chyby (nebo jak tomu říkají programátoři, “vlastnosti”) lidského firmwaru, který nebyl zásadněji updatován od modelu Homo habilis. Sklony k pověrčivosti, hledání vědomého záměru za náhodnými jevy (následek naší historie coby společenských tvorů), “my versus oni” (dtto), vzlínání emocionality do epistemologie (“je to příjemné tak je to pravda”), a prakticky všechno, co jsem popsal v prvním díle seriálu.

Zejména:

  • “Lidské chápání má sklon očekávat ve světě více řádu a pravidelnosti, než tam skutečně nachází.”
  • “Lidské chápání jak jednou přijalo názor (buďto od ostatních, nebo pro jeho libost) má sklony vše ostatní bráti tak, aby jej potvrzovalo a bylo ve shodě”. Confirmation bias. Bacon naopak radí: “Cokoliv mysl má za zejména milé a uspokojivé, to nechť podezírá.”
  • “Lidské chápání není suchým světlem, ale vlévají se do něj vůle a afekty, z čehož plynou vědy takříkajíc libovolné. Neboť co by člověk byl raději aby byla pravda, tomu spíše uvěří.”
  • “Lidské chápání je ze své podstaty nakloněno abstrakcím, a dává podstatnost a skutečnost věcem, které jsou prchavé.”
  • “Lidské chápání je nejsnáze pohnuto věcmi které vstupují do mysli současně a náhle, které tak naplňují představivost, a následně předpokládá, že všechny ostatní věci musejí být nějak (byť neví jak) podobné těm, kterými je obklopeno”. Pletení si intenzity vjemu s obecnou platností, a jistý konzervatismus představivosti, který předpokládá, že se vše podobá již známému. (Chtěl jsem tím vysvětlit k nerozeznání lidem podobné mimozemšťany ve Star Treku, ale pak mi došlo, s jakými rozpočty se to tehdy točilo.)
  • “Ale zdaleka největší překážkou a vadou lidského chápání je matnost, neschopnost a klamivost smyslů – takže věci které smysly zachycují převažují nad věcmi, které bezprostředně nezachycují, byť jsou tyto důležitější”. To není žádná metafyzika, to prostě znamená, že lidské smysly jsou v poměru k hloubce, složitosti a rozsahu skutečnosti slabé, a většinu toho musíme sestavovat ze střípků a s pomocí nástrojů.

Idola specus – “modly doupěte” jsou zvláštní omyly a předsudky konkrétního člověka. “Konkrétní uzpůsobení, tělesné i duševní, každého jednotlivce – a rovněž skrze vzdělání, zvyk a náhodu … neboť každý má navíc k obecným slabostem společné lidské povahy i svou vlastní jeskyni či doupě, které láme a zabarvuje světlo přírody”.

Bacon u některých příkladů “model doupěte” uvádí jednoduchou typologii, a rozlišuje např. iracionální preferování starého či naopak nového namísto patřičného posuzování obojího po zásluze, nebo “přesné a stálé” mysli, schopné “rozlišit nejjemnější rozdíly ve věcech”, které pro jednotlivosti nevidí systém, a naopak mysli “vzletné a diskurzivní”, schopné postřehnout “nejobecnější podobnosti”, které pro obecnosti nevidí jednoduchost základních principů. Dnes můžeme říct chápání příliš zazoomované™ a chápání příliš odzoomované™. Bacon doporučuje přístupy detailní a systematické (analytické a syntetické) střídat. Ostatně na různé věci je vhodná různá úroveň zoomu a Karlštejn focený ze dvou centimetrů nebude o nic větší paráda, než mikrob bez zoomu na sto kilometrů.

Vzájemné neporozumění detailistů a mikromanagerů s bigpikčuráky a systematiky, a otravnost lidí neschopných svůj defaultní zoom za žádných okolností opustit, známe i dnes. To je typická “modla doupěte”, věc osobní dispozice.

Idola fori – “modly tržiště” jsou nepřesnosti pojmosloví a jazyka. Ty se zejména dělí na zpodstatnělé fikce, které reálně vůbec neexistují nebo nic neznamenají, a pojmy sice odpovídající reálným věcem, ale špatně je popisující, vznikající “chybnou a nedovednou abstrakcí”. Přirozený jazyk je především produktem spontánní konvence “sprostého lidu”, a mapa často nepasuje na skutečný stav.

Prasárny s jazykem a nelícování pojmů na popisované skutečnosti už jsme rozebrali několikrát:

Klik.

Klik i sem. 

Semhle taky klik.

A konečně klik sem.

“Neboť lidé věří, že jejich rozum vládne slovům, zatímco je pravdou i to, že slova vládnou chápání – a je to právě toto, co filosofii a vědu učinilo sofistickými a nečinnými.”

Idola theatri – “modly divadla” jsou infekce konvencí a tradovanými systémy. Proto probíhaly pokusy o periodické restarty (či Descarty – René Restartés, hui hui hui), které se teprve v osvícenství významně povedly. A musí to být provedeno iterativně, protože nikdo si uvažování nevypucuje naráz dočista. Může ale odpálit kus obecně držené blbosti, aby ti, kdo přijdou po něm, měli o starost míň a lepší výchozí pozici.

“Po mém soudu jsou všechny tradované systémy toliko divadelní představení, představující umělé světy způsobem neskutečným a scénickým … příběhy vymyšlené pro jeviště jsou kompaktnější a elegantnější, a více k libosti jak bychom si přáli aby byly, než skutečné příběhy z dějin.” čímž se chce říct, že každá teorie už je zjednodušením, a navíc do toho vstupují idola tribus.

“Nemluvím jen o systémech nyní oblíbených, ani jen o starých sektách a filosofiích. Mnoho ’představení’ takového druhu může ještě být napsáno a stejným umělým způsobem uvedeno, uvážíme-li že omyly těch nejrůznějších druhů měly příčiny vzájemně převážně podobné. Nemíním tím opět ani výhradně celé systémy, ale též mnoho principů a axiomů vědy, které byly tradicí, důvěřivostí a z nedbalosti přejaty.”

Idola theatri jsou jaksi svůdná, protože nám říkají, že svět možná funguje tak, jak bychom si přáli, a umožňuje lenivě nahradit skutečné myšlení lexikálním osvojováním již existujícího, s přinejlepším předstíranými vnějšími znaky vědecké práce a myšlení. Proto se ve středověku skoro nic nedělo.

Bacon uvádí podtřídy:

Racionalisticky-sofistická “vytrhává ze zkušenosti rozmanité běžné případy, ani ověřené, ani důkladně zkoumané či zvážené, a vše ostatní nechává na rozjímání a rozdmýchávání důvtipu”.
Empirická “věnovala mnoho péče a práce malému množství pokusů, z nichž se osmělila budovat systémy a všechna ostatní fakta vměstnává násilně do souladu s nimi”.
Pověrečná “se skládá z těch, kteří kvůli víře a zbožnosti míchají svou filosofii s teologií a tradicemi” a “z této nečisté směsi věci lidských a božských vzchází nejen fantaskní filosofie, ale též kacířské náboženství”.

Pozn: Bacon nemá, oproti pověrčivosti, výhrady vůči racionalitě a empirii jako takovým, a jeho metoda oboje hojně využívá. Kritizuje ovšem přepísklé nebo náhražkovité formy obojího. To jen aby nedošlo k mejlce, jak mohl jeden ze zakladatelů moderní vědy kritizovat experimentální přístup a racionální dedukci. Nekritizoval. Kritizoval komplikované systémy založené na malém počtu špatně navržených pokusů, a “racionalismus” sub species fabulační domečky z karet.

Měl nač mířit. Trolling prakticky po všech stránkách se zásadně mýlícího (ale nesmírně kulturně vlivného) Aristotela byl, zejména ve smrtelné kombinaci s náboženským dogmatem, jednou z hlavních příčin tisíciletí stagnace mezi pádem klasické civilizace a vědeckou revolucí. Giordanu Brunovi nejučenější z učených své doby v Oxfordu řekli “Ty vole tys nečet Aristotela, nebo ostatně Bibli?” místo aby se zabývali dření jeho metody a teorie, a místo s poctami skončil na hranici (byť nikoliv za astronomii, nýbrž mj. za odvážné tvrzení, že Ježíš byl černokněžník). Idola theatri.

Závěrem

Lidská blbost je sice nekonečná, ale naštěstí jsou různě velká nekonečna, a podíl blbosti na celku lidských věcí je tak redukovatelný. Často je řešitelná softwarově, není to organický problém – tedy je, ale nikoliv ve smyslu biologických orgánů, nýbrž Baconovského organon –  nástroje, metody myšlení.

Základní slabina je, že lidé hledají modely světa uspokojivé (jak užitkem, tak pocitově), nikoliv správné. Berou první co trochu funguje a revidování je rušivé, ba vyloženě nepříjemné. Jenomže revidování je právě nezbytné, pokud nemá být člověk totální kreten – a tak blbej, že ani neví, jak moc je blbej.

Pojďme nainstalovat antivirus do lidí.

Právě poctivost ke skutečnosti a odvahu jí čelit potřebuje lidská mentalita jako sůl. Metakognitivní výbava (přemýšlení o přemýšlení), softwarová údržba vlastní palice a kultivace kritického myšlení dle mého silného přesvědčení patří (v přiměřené podobě) do školních osnov, a vedle udržování se ve fyzické kondici do základního systému sebesprávy každého člověka, který chce být skutečně člověkem.

Tak jsem se v Economistu dočetl, že od šedesátých let přibylo “bílým límečkům” v průměru asi šest hodin práce týdně, zatímco “modrým límečkům” přibylo týdně cca osm hodin volného času (byť je otázka, nakolik dobrovolně podstupovaného). Empirická obsérvace ve vlastním okolí to potvrzuje. A říkám si, zda jsou tyto změny pracovní zátěže v řádu desítek procent promítány do statistik údajně povážlivě se rozšiřující “příjmové nerovnosti”.

Cíle vs. systémy, motivace vs. disciplína

 Cíle vs. systémy

Scott Adams nedávno sestřelil jeden celý žánr literatury správným postřehem, že cíle jsou pro losery, úspěšní lidé mají systémy.

Zatímco cíl je konkrétní žádoucí budoucí stav (“Chci být hiphopovou hvězdou, yo!”), systém je široké a promyšlené spění směrem, který se člověku líbí, a který považuje za perspektivní.

Rozdíl je monumentální. Uvažujeme-li v intencích systémů namísto cílů, nesměřuje se k arbitrárně nadefinovanému stavu, který se člověk rozhodl považovat za úspěch, nýbrž se konzistentně zvyšují šance na dosažení libovolných následně zvolených dílčích cílů, a naklání se co možná nejšířeji hrací plocha ve vlastní prospěch. Cíl je vydělat milión, systém je zvyšovat příjem.

Adams: “Řečeno bez obalu, cíle jsou pro losery. To je doslova pravda. Pokud je například vaším cílem zhubnout 5 kg, budete trávit každou chvíli, dokud cíle nedosáhnete – pokud ho ovšem vůbec dosáhnete – s pocitem, že to ještě není ono. Jinými slovy, lidé orientovaní na cíle žijí ve stavu téměř trvalého selhání, o němž doufají, že bude pouze dočasné.

Dosáhnete-li svého cíle, budete slavit a cítit se fantasticky, ale jen dokud si neuvědomíte, že jste právě přišli o tu věc, která vám dávala smysl a směr. Máte možnost buďto se cítit prázdný a zbytečný – možná se chvíli těšit z úspěchu, dokud vás neomrzí – nebo si stanovit nové cíle a znovu vstoupit do cyklu trvalého předúspěchového selhání.”

Naproti tomu se podívejme, jak psychologicky a pocitově fungují systémy – každý krok žádoucím směrem je výhra, “cesta je cíl”, je to svým vlastním účelem a ještě z toho lezou příjemné milníky a ad hoc stanovené cílečky, “kurva co teď” moment nenastane nikdy, binární vnímání úspěchu a selhání se rozplývá v krasojízdě zvoleným směrem. Co z toho je příjemnější a udržitelnější, a nakonec tím pádem produktivnější? Tak.

Jde i o rozložení rizika. Protože žijeme v nejistém a nepředvídatelném světě, dává daleko větší smysl budovat si široké portfolio osobních předností a výhodných okolností, které se hodí v široké škále eventualit, než se úzce fixovat na konkrétní výsledek. Zejména špatný nápad je založit si identitu na takovém cíli, u kterého je dosažení statisticky téměř vyloučeno. Když se to nepovede, co pak? Pokud chcete vidět co tím myslím, podívejte se na hroutící se čínské gymnasty, kteří nevyhráli zlatou. Pro člověka se systémovým přístupem by už účast na olympiádě byla kolosální úspěch, od kterého by se bez ohledu na výsledek odrazil k lepším zítřkům. Pro fixovaného monotematika je stříbrná medaile konec světa. I kdyby tu zlatou vyhrál, zbytek života bude dělat někde tělocvikáře a vzpomínat na svůj dvouminutový zenit v patnácti letech. S takovým přístupem je i výhra průšvih. Naopak pro člověka který má systém je i prohra cennou zkušeností, která umožňuje systém optimalizovat, vyladit.

Několik dalších bodů:

  • Cíle jsou statické, systémy jsou dynamické. Cíl je konkrétní stav, systém je především proces.
  • U systému neexistuje selhání, jen různé stupně úspěchu (pokud se rozhodneme to vůbec měřit).
  • Systém je pružný a sílí se zkušeností. Cíl je pevný, a když ho člověk změní, cítí to jako selhání. Přitom prostě třeba jen zmoudřel. Selháním je naopak bazírování na konkrétním cilovém stavu bez ohledu na vývoj situace.
  • K “cílům” vede cesta, nakolik jsou nebanální, obvykle mnoholetá, takže k nim dorazí zhusta jiný člověk, než si je předsevzal. Může se tak stát, že se octne v situaci srovnatelné s obdržením vytouženého transformera ve čtyřiceti letech, kdy je mu už u prdele.

Adams má, jako obvykle, pravdu. Do té míry, že přivozuje epifanický moment, v němž reformulace problému automaticky vydá řešení. Dva způsoby uvažování nakonec se stejným účelem (účinné řízení života žádoucími směry), z nichž jeden je ovšem prudce účinnější, než druhý. Já dodávám, že totéž platí o motivaci versus disciplíně.

Motivace vs. disciplína

“Motivace” je hnusoslovo, svědčící o nevhodném způsobu uvažování – a jej prohlubující. Kéž by se podařilo sestřelit (a nahradit novým) jeden celý žánr literatury i tady.

Začněme etymologií obou pojmů:

Motivace, přes starofrancouzštinu z pozdně latinského motivus, “v pohyb uvedený”.

Disciplína, z latinského dis-chcípláre, “odvychcípnout”, popř dis-cip-lína, “zbaviti cipa lenosti”.

Hledání motivace je v jádru lpění na dětské fantazii, že člověk má nebo dokonce může dělat jenom věci, do kterých se mu pocitově chce.  Otázka pak zní jak se donutit, aby se člověku chtělo do věcí, které si racionálně vytyčil, ale do kterých se mu zrovna nechce. Ou nou. Pokud je akce podmíněna pocity, z čekání na správné rozpoložení se stává forma prokrastinace. Znám zatraceně dobře. Když budete čekat než se vám do něčeho začne chtít, neuděláte to nikdy. Vznikají z toho přesně takové ty strašlivé prokrastinační smyčky “jsem pasivní -> je mi na prd -> jsem pasivní”.

ještě přesnější:

Klíč je přetnutí vazby rozpoložení a činnosti, právě to “Do it anyway”. Rozpoložení přijde až potom. “Motivace” to má v opačném pořadí, je to zapřahání káry před koně.

Protože je ve skutečném světě potřeba dělat i věci, do kterých se nikomu příčetnému nechce, “motivační” škola činí lidi nepříčetnými, aby se jim do nich chtělo. Typicky sebehecováním a roztleskáváním formou “MNĚ SE TAK HROZNĚ MOC CHCE DO TĚCH EXCELOVEJCH TABULEK, JE TO MÁ VÁŠEŇ, NEMOHU SE DOČKAT AŽ BUDU VYPLŇOVAT ROVNICI BUDOUCÍ HODNOTY ANUITY, MILUJI SVOU PRÁCI PÁÁNBŮŮŮŮH JE PÁÁÁÁN!”, což je forma dobrovolného šílenství.

Uměle vyvolanou epizodickou hypomanii, jejímž objektem je fundamentálně otravná činnost, ale nepovažuji za ideální motor lidského fungování. Tymická kompenzace sakramenským držkopádem do deprese je nevyhnutelná, protože mozek se nenechá oblbovat donekonečna. Takováto “motivace” je ve skutečnosti endogenní narkomanie, a neobejde se bez kocoviny.

Když na ni někdo přistoupí, to nejhorší co se mu může stát je, že se mu to podaří – na chvíli. V nejlepším případě zůstane soudný, což bohužel často chybně interpretuje jako osobní selhání: “Ještě pořád nemám rád svou práci utiskovaného skladníka za minimální mzdu/nepotřebného úředníka/šustiče papírama v hyperkorporaci, asi něco dělám špatně”. Nebo, “Ještě pořád mi chutná víc bábovka než brokolice a nehubnu, jsem slabá nádoba hříchu.”, “Měl bych si asi koupit další knihu o motivaci.” Hovno. Špatně je vůbec o těchto věcech uvažovat v intencích motivace či jejího nedostatku. Řešením je disciplína, ne motivace.

Kromě toho, že motivace chce ve vztahu k produktivitě po zdravém lidském mozku nemožné – nadchnout se pro fundamentálně nepříjemné věci – navíc dlouhodobě nefunguje, protože má krátkou životnost a potřebuje neustále obnovovat. Motivace je jako ruční natahování pružiny, aby následně vykonala nějakou práci. Naproti tomu disciplína, či chcete-li osvojený návyk, je jako dieselový motor, který po počátečním nakopnutí sílu nebéře, nýbrž naopak do systému (!) dodává. Pro vyhecování se k jednorázovému výkonu je motivace ještě jakž takž použitelná, ale pokud chceme konzistentní dlouhodobé výsledky, je nutno nahradit motivaci disciplínou.

Tedy, že to člověk udělá, i když se mu zrovna nechce.

Jak se pěstuje disciplína? Akumulací setrvačnosti, postupným budováním návyku – systémem. Vidíme tu symetrii. Motivace je cíl (“Namotivuju se udělat domácí úkol!”), disciplína je systém. Nezávisí na tom, jak se člověk cítí nebo jestli se mu do něčeho chce, prostě je to zažitý a automatický proces – když nastane A, pak udělám B. Cítit dobře se budu potom. Není potřeba být v olympijské formě, aby člověk vůbec začal trénovat. Naopak je potřeba trénovat, aby se člověk dostal do olympijské formy. Začít drobnostmi a vznikající hybnost investovat do o něco větších drobností. Pozitivní zpětnovazební smyčka.

Motivace je špatný způsob uvažování o produktivitě. Důležitá je disciplína.

Recenze spojená s vigorózní masturbací: Das Keyboard

Protože se ve mně setkává technologický fetišismus se sklony ke grafomanii zdravou zálibou v psaní, pořídil jsem si dospěláckou klávesnici.

Což znamená, že mechanickou. Co to je? Není to standardní membrána s obvodovou deskou vespod a kontakty pod klávesami, která se časem vyžvejká, krabatí pod vlivem tepla a UV záření a rozpouští se ve vylitých sodovkách.

Membránová klávesnice vypadá uvnitř takhle:

Obrázek z Wikipedie. Strašlivej neostříhanej nehet neni můj.

Mechanická po sundání čepiček z kláves vypadá takhle:

Každá klávesa má vlastní mechanismus.

Tento mechanismus se nevyšoustá (membránové klávesy vydrží zhruba milion stisků, mechanické i 50), je to odolnější vůči kydancům tatarky z Dönerkebabů a vylitým kafím (pro mě kruciální fíčura), resp. to z toho jde líp umejt, a v případě penetrace Sauvignonu až do hlubin zařízení stačí vyměnit zasažený čudlíke (krásný překlep ponechávám).

Kromě ergonomie to má tedy i jiné plusy. Víte co je to plusy, pane redaktore?

Mechanika kláves je k dostání v několika barevně rozlišených variantách, které jinak zní, kladou různý odpor a registrují signál v různých fázích stisku. Obecně všechny zabírají poměrně brzy, takže se na tom dá psát sakramensky rychle a je to nápomocné osvojení dobrých návyků.

Mechanické klávesnice obecně umí n-key rollover, což znamená, že místo obvyklých 6-7 kláves dokážou registrovat klidně stisk všech najednou. Nevím sice, k čemu by to mohlo být dobré, ale umí to.

Výběr konkrétního modelu byl překvapivě jednoduchý. Zjistil jsem, že pokud nechci duhově podsvícenou gameskářskou kýčovinu s dedikovanými čudlíky na házení hypergigaplazmotronických granátů a břišním svalstvem prsaté elfky na numpadu, odpadá devět desetin nabídek.

Z těch které zbyly jsem zvolil Das Keyboard.

Awww yesss!

Která není v ČR k sehnání. V době globálního kapitalismu přímo skandál, který bylo nutno hotfixovat přes kamaráda v Německu, který se tu už blýskl jako guest writer a ochotně ji nechal z Amazonu doručit k sobě. Kde ji rovnou vybalil a ohmatal. Šupák.

Takže první dojmy: Jedním slovem: fortel. Celé to na první pohled i omak řve “German engineering in the house“. Klávesnice je masivní, příjemně těžká (tedy příjemně pro mě, ne pro kamaráda, který ji vezl vlakem a vlekl přes půl města), materiály velmi velmi velmi neošizené. Tělo je z hliníku. Kromě klávesnice je to tedy i survivální multifunkční sekerolopatka, v případě kolapsu civilizace použitelná k hloubení zemljanky a utlučení maraudujících voličů sociální demokracie zombíků (což je totéž). Zvolil jsem mechaniku Cherry MX Brown – jednu z tišších variant, která zní jenom jako sovětský psací stroj. Pokud tedy chcete srát kolegy v oupnspejsu, neváhejte ani minutu a kupte si rovnou MX Blue, která zní jako vzájemný orální sex kostlivce s terminátorem.

I název “Das Keyboard” je dobrý branding – jednoznačně říká, co to je a zároveň komunikuje, že tím půjde obléhat Leningrad, což je vzhledem k provedení svatá pravda.

DASKEYBOARD

(Btw tyto memy jsou všechny variací na pramem “Das Haus die Frau!” z IT Crowdu.)

Das Keyboard je k dostání i v provedení s neoznačenými klávesami. Vypadá to strašně přísně. Bohužel ještě pořád jednou nebo dvakrát do roka na klávesnici hledám nějaký méně používaný znak a musím se podívat pod prsty, takže navzdory pokušení a mocnému cool factoru (přesněji “Wtf, co to máš na stole ty pičo” faktoru) jsem zvolil variantu označenou. Českého uživatele by mohlo zajímat, že česká varianta klávesnice neexistuje. K dostání je standardní US, UK, DE a Skandinávská – nøt bäd. Čím dřív abominace jménem QWERTZ zmizí v křemíkovém pekle, tím líp. Ale je potřeba vědět po paměti, kde jsou tamty ěščřžýáíé a standalone nabodeníčka. Kdyžtak si to tam může každý domalovat.

Což mě přivádí k jediné zjištěné slabině Des Keyboards – už po pár dnech používání jsou frekventované klavesy hůře čitelné. Ani zblízka není poznat, jestli je to ošoupáním barvy (což by byl gigantický fail), nebo depozicí špíny z praciček (což je pravděpodobnější). Kosmeticky mi to vadí, jinak je to šumák.

Co se týče nadstandardních ovládacích prvků, nad numpadem je uspávací tlačítko, mute, přetáčení/přeskočení dopředu, přetáčení/přeskočení dozadu, play/pauza a kolečko ovládání hlasitosti, které je cvakací a super. Jelikož nejsem gameskář ani filmový střihač, tohle je přesně to správné množství nadstandardních hejblátek, které od klávesnice očekávám.

Zespodu je místo vyklápěcích (a příliš často samosklápěcích) nožiček magneticky uchycené pravítko (cm i palce), což je originální zlepšovák. Přitom taková blbost.

Pravítko má u počítače celou řadu zcela racionálních, nevinných využití. A jedno mimořádně znepokojivé, které nás pochopitelně všechny napadlo jako první.

Kabel je extra dlouhý dvoumetrový, takže si to říká o typing s nohama na stole v křesílku a s promítačkou nebo výstupem přes HDMI na obří televizi – v tu chvíli uspávací tlačítko dává smysl, protože počítač je daleko.

Zezadu je zabudovaný minihub na dvě USB 3.0, což je skvělý nápad. Když se přijímač od myši zapíchne do klávesnice, uvolní se cenný slot na kisně, a s flashkou není třeba lézt pod stůl/natahovat se někam do pryč. Rychlost přenosu je epická, což je vykoupeno obludným kotevním kabelem napevno přidrátovaným do klávesnice, aby se tam všechny ty králíky vedle sebe vešly. Skoro si říkám, že by USB rozbočka měla být standardní vybavení všech klávesnic – a že dedikované USB huby jsou ohavnost a přežitek, když je lze inkorporovat jako fíčuru do periferálie, kterou má na stole stejně úplně každý.

Cena je horší, no. Jak akurátně obsérvoval kamarád: “Tajpingovací feeling je naprosto naprosto naprosto! Akorát nevim, jestli 170 € naprosto”. Fakt je, že to je porno pro prsty. Svádí to k psaní.  Ale levná není. Zase si říkám, že přežije deset defaultních vypšouklin, které výrobci kancelářských počítačů dávají do standardní výbavy (což je nutno brát jako hardwarový ekvivalent předinstalovaných utilit a demoverzí antivirů, které jsou víc k nasrání než k čemukoliv jinému), takže to finančně vyjde nastejno a v průběhu s ní bude výrazně příjemnější psaní.

Celkově z toho mám ten pocit, který má člověk vždycky, když si po letech užívání křápu sáhne na něco pořádného a po chvíli vůbec nechápe, jak kdy mohl ten méněcennej křáp snášet. Level up.

Pánové si jistě vzpomenou na své první oblekové boty které nebyly od Bati, první oblek který nebyl Jitona, první jízdu civilizovaným autem, první hodinky které nebyly quartz, dámy na rozdíl mezi kabelkou z tržnice a Birkinkou, prádlem ze silonu a ze 100% hedvábí, či obyčejnými muži a Zbyhněvem.

Sluší se varovat, že jelikož se na tom píše fakt příjemně, může se vám stát, že budou častěji vycházet články.

A pak si koupim tuhle…

Disclaimer: Za tuto recenzi mi nikdo nic nedal. Pokud se post facto rozhodne mi za ní něco dát, píčovat nebudu ;).

AddendumJelikož mě v minulosti všímaví čtenáři upozorňovali, že si chodím po mišulinskejch hospodách a jak to teda lze skloubit s principy individuální fiskální zodpovědnosti z Pastí na střední třídu, sluší se upřesnit, co tím chtěl básník říct. Stejnou otázku lze totiž anticipovat i stran klávesnice za čtyřku.

Pointou dobrého hospodaření je racionální spotřební chování s maximalizací dlouhodobého užitku, nikoliv masochistický asketismus. Na píčovinách je dobré šetřit právě proto, že pak zbyde víc na podstatné věci (a občasné vyhození z kopýtka za echt kvalitu), ale austerita není svým vlastním účelem. Bacha na to.

Je například racionální koupit si nejkvalitnější (nikoliv nutně nejdražší) matraci, na kterou člověk dosáhne. Tráví na ní třetinu života a vyžvejkaná záda užitku ani požitku nepřidávají. Z týchž důvodů dává smysl koupit si do sedavého zaměstnání kvalitní kancelářskou židli. Pořádné jídlo (což důrazně nejsou bioekofairtrade marketingové pastičky, a když, tak akcidentálně) je nutná podmínka úplně pro všechno ostatní. Na tom se taky šetřit nevyplácí.

Zejména to platí pro výrobní prostředky. Tak jako pro dřevorubce dává smysl koupit si pořádnou pilu, dává pro bílý límeček smysl pořídit si slušnou židli a pořádný oblek (bez kterého trochu ušetří, a mnoho následně nevydělá, protože bude na první pohled zařazen mezi komparz) a pro politického náměstka rodinné balení indulony. Z toho všeho plyne, že jsem se měl vysrat na klávesnici a koupit si torpédoborec.

Jazyková anállíza: “Záplatovat”

Češi mohou být pyšní na poměrně málo věcí (jistě ne na své “vrcholné” představitele), ale barvitost a hravost našeho jazyka mezi těch nemnoho národních výsad patří. Důvod, proč je Cimrman nepřeložitelný je tentýž, proč může nedlouhý řetěz písmen nabírat podle sotva slyšitelných rozdílů v umístění diakritiky a mezer pokaždé radikálně (a to radikálně radikálně) různé významy.

Uznáte, že tohle v jiném jazyce nejde:

Záplatovat: opatřiti záplatou.

Zaplátovat: překrýt plátem.

Za Plató VAT: zaplatit za antického maniodepresivního schizofrenika s odpudivými sklony k fašismu daň z přidané hodnoty.

Za plato vát: foukat za plato.

Pak nám mají ve světě rozumět.

Gastroprůvodce, aneb v Českých Budějovicích by chtěl žrát každý

Dnes si povíme, kde se dá v největší české vesnici slušně najíst / napít / posedět.

Od doby, kdy jsem se o českobudějovické hospody otřel ve starším článku, napsaném před osvojením dovednosti smysluplně strukturovat text, se mnohé změnilo. Poslední dobou se tu objevilo několik perspektivních podniků, které bych tímto rád uvedl ve všeobecnou známost.

Tento článek pokrývá v podstatě všechno, co v ČB stojí za řeč. Názvy hospod jsou rozklikávací:

Hadog se i přes nezajímavý, ba nelichotivý interiér ukázal být jednou z nejlepších burgeráren a bagetáren v Čechách. Akční speciality (kančí burger a pod.) jsou dobrý způsob, jak oslovit a zaujmout i stálou klientelu, která už jinak všechno ochutnala (ehm). Inspirována úspěchem Hadogu se polovina podniků ve městě začala pokoušet o burgery, které jsou bez výjimky hnusné.  Strašlivosti v doplňkovém sortimentu rozvozových pizzerií a pokusy pouličních minifastfoodu o burgery ze surovin z Makra jsou na vyhození i s kuchařem. Jediný jedlý burger v ČB.

Vinárna Solnice už není nejlepší restaurace v Budějicích. Pořád je ve výrazném nadprůměru, ale skřípění v soukolí a vypšouknutí laťky je vidět. Obměna personálu, nový kuchař, hrubky a překlepy v jídelníčku (který majitel evidentně bastlí po nocích a nenechá to po sobě nikoho přečíst), váznoucí obsluha která neví co prodává, radikálně různé věci přistávající na stole pod stále stejným názvem.

Původní koncept “Tenhle tejden máme čerstvý perigordský lanýže” byl nahrazen stálým jídelníčkem ještě v poměrně nápaditém internacionálním duchu, který byl vzápětí nahrazen stálým jídelníčkem víceméně české kuchyně.

Před pár lety to byl ten typ podniku, kde bylo podle sezóny každý týden něco úplně jiného a všechno super. Teď je to ten typ podniku, který se propaguje XXL řízkem. RIP.

Je to jednodušší, je to levnější, ale je to tuctové. Hospod s českou kuchyní je v ČB tři prdele (Tři Sedláci, Masné Krámy, Malý Pivovar, vše do pěti minut chůze), polodegustační labůžo naproti tomu nebylo ani jedno – a teď už zase není.

Majitel si stěžoval, že to dělal víceméně pro sebe, a že se na klientelu vracející k dopropečení stejk z tuňáka a reklamující “divně páchnoucí” hovězí pupek (u kterého je zvláštní aroma raison d’être) může vyprdnout. To je sice pochopitelné a lze s tím i nějak racionálně soucítit, ale takhle se zárodky budějckých rozmlsaných pupíčků vyprdnou na něj. Rozumím tomu, že původní záměr byl na ČB nesmírně odvážný, nicméně doufal jsem, že se Solnice bude podílet na zvyšování standardů a vzdělávání tlamiček občanů, a ne že podlehne tlaku zaokrouhlit na nejnižšího společného jmenovatele. To se mi kecá, když to nejsou moje peníze – ale jednu slušnou hospodu Budějice uživí, a Solnice aktuálně pracuje na tom jí nebýt. Je pravděpodobné, že se uživí i do budoucna, a možná dokonce líp, než když se pokoušela posunout budějickou gastronomii. Ale každé flinty hozené do žita tváří v tvář křupanství je věčná škoda. Pokud si to pan provozovatel přečte, což se vzhledem k velikosti Budějc a mého čtenářstva (které je větší) nedá vyloučit , nechť ví, že mu pořád držím palce a občas ho navštívím, ale doby, kdy jsem ho vychvaloval kudy jsem chodil jsou následkem vývoje posledního půlroku pryč. Může mi přes Karla poslat flašku za konstruktivní kritiku. Tamten Laphroaig jako vždycky.

Drobné ústupky dávají každý jednotlivě ekonomický smysl, než se jejich součet přenese přes kritickou mez a vrátí se i s úroky. Parafráze Hemingwaye – hospoda jde do prdele postupně….a pak rázem.

Hospůdka u Divadla dobře vaří, ale je na zakletém místě, kde zatím s pohostinstvím nikdo nevydržel – v centru, takže se tam blbě parkuje, ale zároveň tak blbě stranou, že tam nepřijde ani noha. Patří do sítě místního gastroklanu, který vedle ní provozuje Pasta Grande (kde mohou v těstovinách za dvě stovky upotřebit zbytky z ostatních restaurací) a Bistro Magdalene (které je smělým pokusem o haute cuisine na sídlišti), což usnadňuje surovinovou logistiku. Vyčetl bych nalepené fake cihly na zdi v interiéru, které by nevadily u podniku, který by se nesnažil o relativní high end, ale takhle ten kýč ruší dojem.

V opravdickém středověkém klenutém přízemí lepit přes skutečné cihly a omítku cihly umělé je…svým způsobem dokonalý obraz Českých Budějovic, ale ohavnost.

Klenby mají specifickou akustiku, zejména když se člověk posadí do jednoho z ohnisek elipsy. Když jsem šeptal, slyšel jsem vlastní hlas řvát si z pěti centimetrů do pravého ucha. Když jsem si diskrétně říhl, část mozku zděděná po druhohorních prasavcích se chtěla dát na útěk před obřím praještěrem.

Nicméně jídlo je fajn. Na Budějice rozhodně high end.

Olivier. Středomořská kuchyně s achillovkou přeseknutou tím, že mají evidentně nejméně dva kuchaře, z nichž bohužel jen jeden umí vařit. Tragicky nekonzistentní kvalita v rozmezí od “Ooo, skoro mediteráno v Budějcích!” po “Tohle ráčej myslet vážně?”. Za zmínku stojí jen díky obchůdku s vínem, sýry, uzeninami, těstovinami a jinými surovinami, které se v ČB jinde v nelidlové kvalitě prakticky nepořídí. Počítejte ovšem u nelidlové kvality s nelidovými cenami (Wine Food Market na maloměstě).

Krajinská 27 je minipivovar s restaurací, která je aktuálně nejlepší v Budějicích. Koncept je nehorázně obšlehnutý Čestr/Lokál (prostě Ambiente group) včetně zalepeného složeného jídelníčku s diagramem kusů krávy, dlaždičkového dekoru, taliánů a tlačenek k pivu a vystaveného zrajícího masa (oproti Čestru ovšem toho času místo dvou celých krav pouze prázdnotou zejících pět poliček v průhledném chlaďáku), a pivo za 50 korun je na Budějice velmi odvážné, ale vaří se tam sakra dobře. Jsou tam pár měsíců, takže je potřeba to tam chodit vyžrat, dokud se pokouší o kvalitu (než napodobí trajektorii Solnice a opakovaně sníží laťku).

Mají super maso na super grilu na dřevěné uhlí. Nejlepší krkovice ever, kančí na šípkové omáčce taky nenasralo. Vítám dobře připravenou zvěřinu v jídelníčku.

Nedávno tam omylem zalezla parta opilých Slávistů zmatená z ulice viditelnými tanky na pivo, nechala tam životní úspory a pak se porvala a rozmrdala to tam. True story.

Café Datel.  Evidentně zanedbávají sajtu, ale jsou velmi aktivní na Facebooku. Kafe je skvostné, pečou domácí leccos (dortíky, bábovičky, koláče) po kterých by se člověk užral, dělají suverénně nejlepší nakládaný hermelín jaký jsem kdy jedl, točí minipivovary a kořalky mají exotické, úzkoprofilové, excelentní. Reklamuji, že po konzumaci údajně afrodiziakálního OMFG jsem nepozoroval změnu oproti běžnému stavu. Buď jsem stará frigida, nebo je má běžná provozní teplota tak vysoká, že s tím ani tajemné jihoamerické afrodiziakální byliny nic neudělají.

Dlouhodobá životnost záleží na schopnosti mladých bohémů a nezaměstnaných studentů uživit podnik s pivem za 40kč, výběrovými panáky za stovku a levandulovou bábovkou. Ohgodletitlast!

Kromě kafe mají i skvostné PR. Vědomi si odvážnosti záměru naučit Budějičáky na slušnou kávu rozpoutali vkusný Facebookový teaserfest s fotkami z příprav a povídáním, čímž se stali nejoblíbenější kavárnou ve městě ještě před otevřením. Nadále generují všeobecnou salivaci prakticky každodenním vystavováním aktuálně napečených božáren na Faceboocích.

V době psaní čokoládové zvěrstvo s lesním ovocem:

1957697_569123316567822_7403573739286072722_o

Palec nahoru.

Po instalaci hubičky na hipstery potenciál podniku neomezený.

Suverénně nejlepší kafe v kraji. 

Konstruktivně bych si dovolil navrhnout trošku lepší nabídku vína a prodej kafe v pytlíčcích na doma. Nebude to chuťově takové, jako z té padesát let staré mašiny, ale ziskové, a umístění loga do kuchyní klientely, s tím, že to bude jedna z prvních věcí, které ráno uvidí… Zu, Honzo, PR, krucitýrken. (Za tento nápad smíte jednu ze směsí pojmenovat “Zbyhněvův ranní akcelerátor tračníku”).

Doladil bych akustiku, protože pokaždé slyším dokonale nahlas celou místnost kromě osoby, která sedí se mnou u stolečku. To asi měly vyřešit ty zavěšené lustry, ale evidentně to nestačí.

Nedávný pokus s DJkou a blikátky bych doporučil neopakovat. Nesedí to tam. Živý jazzíček, nebo nějaký existenciální krizí zmítaný virtuózo s kytárou, OK. Eletronika, byť relativně vyklidněná, ne. Kdybych šel okolo po ulici a viděl diskosvětla a houpavou hipsterku za pultíkem, přidal bych do kroku a nikdy by mě nenapadlo, že je tam takhle skvělý podnik.

Tož tak. Pokud k nám někdy zavítáte, tyhle podniky jsou všechny dobrá volba. Pokud jste místní a některý z nich jste ještě nevyzkoušeli, vyzkoušejte. Třeba se tam i uvidíme.

Bonus: Zbyhněv na výzvědách po Budějických pohostinstvích.

 

Smysl voleb a komunální odyssea

V prvé řadě obecně.

Lidé si nerozumí, když přijde na smysl voleb, protože tu nereflektovaně vedle sebe existují dva nesmiřitelné pohledy na podstatu a účel demokracie.

Jsou to tyto:

1. Globální optimalizace. Volby jako vyjádření představy o optimální podobě společnosti.

2. Individuální optimalizace. Volby jako prvoplánově egoistické pokračování násilí jinými prostředky.

Účelem voleb, pokud není člověk totální pičus, je optimalizovat fungování společnosti.

Demokracie funguje pouze tehdy, pokud lidé nejsou prvoplánoví sobci a dokáží myslet za hranice svého bezprostředního zájmu – pak ovšem funguje dobře, protože racionální voliči dělají lepší politiku, což zase udržuje zájem o ni, protože lidi vidí, že má smysl, což zase motivuje voliče být racionálnější a informovanější, čímž vzniká pozitivní zpětná vazba.

Tohle dle mého soudu není žádoucí podstata demokracie.

V opačném případě jsme prostě ve válce všech proti všem, byť relativně civilizované.

Sice je pozitivní posun od pěstí k volbám, ale dokud je základní motivace totožná, je to kosmetika (snad s menšími obětovanými příležitostmi) a lidi budou dál jen o něco sublimovanější kurvy.

Od toho politika neni. Od toho stát neni.

Krom sublimace formy je potřeba i kultivovat obsah.

Volba nezávislá na osobním zájmu je lakmus morální vyzrálosti.

Zlom mezi zmrdy a lidmi není pravolevý, ale tento.

Desinterpretace demokratického procesu jako pokračování jeskynních kyjovaček rafinovanějšími zbraněmi je jednoduše odpudivá a zrůdná. A zatraceně běžná.

Mé bytostné přesvědčení je, že základním a žádoucím stavem mezilidských vztahů je ne-agrese, nějaké to bazální “žít a nechat žít”. Evidentně se s tímto názorem nacházím v mikroskopické menšině.

Nesrat se do ostatních (ani jemně) je evidentně statistická anomálie.

Po mém, pohříchu idealistickém pojetí demokracie je druhým stabilním ekvilibriem prostě demokratický proces pojatý jako teorie her – střet zájmových skupin, z kterého vzejde nějaký kompromis. V takovém pojetí ovšem z definice ostrouhají ti slušní, kteří to celé platí a ekluje se jim s kýmkoliv vyjebávat. Když už je ovšem nemravné hrát ofenzívu, o to větší je morální imperativ hrát – zvostra – aspoň defenzívu.

A konkrétně, ve vztahu k aktuálním komunanálním volbám.

Volební kampaně spočívají v tom, že se konkurenční tlupy zmrdů hádají předem o moje peníze.

Zájmy ekonomicky činné, neřku-li (nedotační) podnikatelské měšťanské pravice totiž nehájí naprosto nikdo, byť si na to nominálně středopravé strany (TOP09, ANO) hrají.

Praktická politika je boj o prostředky odebrané němé páteři společnosti, která má lepší věci na práci.

V praxi je komunální středopravá politika kanálem realizace elitářských a kompenzačních sklonů lidí, kteří nejčastěji neuspěli v byznysu či jiných smysluplných oborech, a elitami nejsou, byv od “průměru” přesně opačným směrem.

To z nich činí přirozené spojence zelené levice, která je motivovaná naprosto totožně.

Kandidující subjekty se vůbec dělí na:

1.Retrosocialistické, typicky KSČM. Zcela mimo diskuzi.

2.Kulturkomunistické. Sem bohužel sklouzává měšťanský pravý střed, typicky TOPka. Je to tím, že pravicové strany se bojí nemít žádný sociálně inženýrský program. Protože tradičně levicové programy jsou obsazené a neslučitelné s preferencemi pravicových voličů, nahrazují jej pravicové a lidovecké strany podstatně podobným – protože taktéž kořistnickým, parazitickým a úkorným – pojetím veřejného, ba elitářským feudalismem, nejčastěji kulturně-uměleckým, který považuje “prostý lid” za přírodní zdroj, který může být rád, že může alespoň skrze své daně participovat na skutečném lidství Herrenvolku.

Zvláštní segmenty střední třídy, typicky ty ve státních službách (tj. úředníci, učitelé, nižší politici) začínají poptávat po městu “luxusní statky”, především kulturní vyžití a estetickou hodnotu, příležitosti k sociálnímu exhibicionismu a networkingu, a to i na úkor jeho užitné hodnoty.

Kulturně-intelektuální střední vrstva parazituje na produktivní střední vrstvě regulerně natvrdo stejně, jako dělnický bolševismus.

Nejvtipnější na tom pochopitelně je, že ti lidé vůbec žádné elity nejsou. Jsou to bullshiteři a kecalové, kteří nad třetím pivem sami přiznají vlastní marnost a neschopnost, a možná právě proto se snaží sami sebe uchlácholit tím, že předstírají aristokracii a chladí si žáhu na produktivní střední (a vyšší) třídě, kterou aspoň dojí, když už ji nemohou reálně překonat.

Krom toho si ani neumí vybrat správnou velikost obleku.

3.Dopravně-fašizující. Souvisí s předchozí kategorií, ale bývají to těžší případy, ba ty skutečně marné, jejichž zběsilý úprk před skutečností končívá v neziskovkách, grantových agenturách, na nižších úředních pozicích nebo nedej bože ve vysokém školství (kde jistě ne v jaderném inženýrství).

“Město je od toho, aby se na něj dvacet lidí s kterými chodím na unfairtrade kávu mohlo koukat, ne aby v něm 100 000(0) plebejců žilo, nedej bože aby měli kde parkovat.”

Forma teritoriálního třídního boje. Kdyby aspoň elit proti póvlu, jak se jim často podsouvá, ale ve skutečnosti jednoho konkrétního kmene póvlu proti celé společnosti.

Antidopravní magoři jsou přirození spojenci kulturkomunistů. Byť je kmenový elektorát TOP09 se (všemi možnými) zelenými v polární ideové opozici, politici obou střihů si ve skutečnosti náramně rozumějí, byv spojeni právě oním falešným elitářstvím. Jediný překryv elektorátu je u části kávarensky-socialistické mládeže, vulgo hipsterů, kde je to ovšem přechodný jev – vyhranění do konzervativní pravice či aktivistické levice a uvědomění jejich neslučitelnosti se obvykle odehraje nejpozději s nástupem do prvního skutečného zaměstnání.

Konvergence na úrovni politiků je zjevná i nasazením Bursíka za TOP09 v Praze.

V hypergigasupermegametropolích promyšlená a koncepční regulace dopravy smysl potenciálně mít může, na malých městech je to čirá idiocie. Podrobněji dále.

Elitářství méněcenných je skutečně zajímavý fenomén, který pravému středu a zelené levici v komunální politice masivně dominuje. Není nic nesnesitelnějšího, než zpanštělá lůza.

Taková zlá, kompenzující a manipulativní nedostačivost.To je vlastně komunální politika v kostce.

4.Otevřeně korupční. Typicky ODS, Úsvit, ANO, v Budějcích HOPB, ale i nové spolky s jediným programem – ambicí jít na radnici napodobit praktiky minulých garnitur, a zajistit famílii do patnáctého kolene na veřejnou útratu. Budějčáci si vzpomenou na jednoho bývalého primátora za KDU, který vytvořil pro svého syna parazitické ultrakoryto Jihočeskou Parkovací, na kterou dělá každý slušný občan neslušné posunky kdykoliv ji vidí opruzovat po městě.

5. Evidentní populistické ad hoc akce. Rychlokvašky budící jedno velké WTF, které se snaží být vším z toho najednou. Nečitelné nestrany bez programu uvařené měsíc před volbami s tím, že to třeba klapne (Ženy 2014, Jistota Domova).

Pokud nejsem komunistou, odpadá 1. Pokud nechci aby město za naše peníze přehnaně podporovalo pseudoumělecké zahálečné onankroužky zastydlých bohémů a divadelní černou díru či svévolně komplikovalo dopravu, odpadá 2 a 3. Pokud bych ocenil koncepčně řešenou infrastrukturu za obhajitelnou cenu odpadají zbývající, a v podstatě není, komu bych to tam mohl hodit.

Q: Zbyhněve, to jako města nemají podporovat kulturu?

A: Kultura nevadí, ale ještě jsem neviděl, aby se za ní něco z toho, co město sponzorovalo, dalo považovat. Výstavy věcí, které nezajímají nikoho kromě autora a pár lidí, kteří tam jsou aby byli viděni, ne aby viděli. Jihočeské Divadlo je vostuda, které by zrušení a nahrazení ochotnickým spolkem hrajícím pod širým nebem jedině prospělo. Tento způsob kultury je horší než žádná, protože zabírá místo, ve kterém by jinak mohla existovat kultura skutečná.

Byla tu navrhovaná i stavba Kaplického Rejnoka za dvě miliardy, ke které naštěstí asi nedojde. Tady je prakticky kargokultický přístup ke kultuře, že když si postavíme dost drahý svatostánek, kvalitní kultura už nějak dorazí. Ta je vlastně druhotná.

Jenže tak to nefunguje. Raději kvalitní umění ve skromných podmínkách, než šumařina v megalomanském. Pokud se tu nějaké kvalitní umění objeví, můžeme (a měli bychom) ho podpořit. Ale podporou šumařů se kvalitní kultura jistě nevypěstuje.

Koho tedy volit? Stačilo by, kdyby nějaký subjekt v komunálních volbách slíbil, že mě za moje peníze nebude omezovat, ani že za ně nebude dotovat něčí marginální zájmovou činnost. Takový technický a udržovací program, v podstatě operativa, nemá jak mobilizovat voliče zajaté úzkostlivou a kurví mentalitou kmenového boje, protože neslibuje žádnou výhodu na úkor ostatních, nicméně je to to jediné, co by volič, který se na sebe chce být schopen bez zvracení podívat do zrcadla, měl chtít – a to jediné, co by města měla dělat, nebo přinejmenším naprostá priorita.

Neměl bych principielně nic proti pořizování řekněme luxusních služeb, pokud by město nejprve uspokojivě naplňovalo ty základní a podstatné. Jenže to nedělá.

Nic proti podpoře kultury (bude-li to skutečná kultura) a zušlechťování veřejného prostoru. Ale nesmí to být na úkor základních funkcí. Město a jeho ekonomika nechť je raději nepřikrášlená švarná selka, než zmalovaná vyšňořená leprotička.

Princip úměrnosti:
město, které má děravé silnice, které nemá dálniční spojení, které má katastrofální nedostatek kapacit ve školkách, ve kterém přetékají kanály kdykoliv zaprší, a které hospodaří s deficitem v řádu desítek procent rozpočtu, nemá nárok pořádat výstavy abstraktních skulptur na náměstí, přispívat na soukromé marketingové akce, nebo pořizovat 15ti gigapixelové panoramatické fotografie. Tyto věci jsou neúměrné zhovadilosti.

Režim chléb a hry, zatímco nejsou pokryty naprosté funkční základy.

České Budějovice jsou vesnice, která si hraje na velkoměsto způsoby, které se vylučují se skutečným rozvojem. Ostentativní status symboly a narcistní radovánky pořizované nikoliv nad rámec skutečných potřeb, ale místo jejich plnění jsou kolektivní ekvivalenty chování popsaného v pastech na střední třídu, s tím, že u nás se tak chovají celé obce, kraje a rezorty.

Město se chová jako poslední kretén, který si půjčuje na dovolenou v Hurgádě, zatímco mu doma exekutor oblepuje nábytek.

O tom odmotorizování center, jak jsem slíbil: argumentuje se pro něj hluboce demagogicky, selektivně a nepoctivě. Nejčastěji se říká, že “Na západě to tak maj.”

To je argument, spoléhající na to, že většina posluchačů nebyla dál než v Pasově vyměnit echt gold zuby eště ze starýho Rakouska za počítač s králíkama.

Takže maj to tak opravdu na západě? Mno. Jak se to.

1. Zdaleka ne všude.

2. Tam, kde to tak maj, toho obvykle litujou.

3. Prakticky nikde to nemaj tak vostře, jako co navrhujou zelenomagoři u nás. Třeba v cykloexemplární Vídni jsem bez problémů legálně a zadarmo o víkendu zaparkoval na ulici 100 metrů od Stefansdomu, takže tak.

4.Je zvykem, že v civilizovaném světě je jakékoliv omezení dopravy v metropolích (tj. ne v prdelích se sto tisíci obyvateli, kde žádné problémy s dopravou neexistují, pokud je politici nevytvoří) adekvátně kompenzováno nějakým náhradním řešením – zákaz vjezdu do centra je doprovázen výstavbou sítě záchytných parkovišť po jeho okrajích, s tím, že konečným výsledkem je zachování většiny užitné hodnoty města při nárůstu hodnoty estetické, takže jejich součet je oproti výchozímu stavu vysoce plusový.

V Českých Budějovicích je oproti tomu navrhováno toliko pro město výnosné omezení a zpoplatnění – a poserte se, holoto, nic vám stavět nebudem, ještě byste nám tu jezdili a kdo se má na ty vaše pekáče koukat.

V praxi jsou města tradeoff mezi estetikou a funkčností. Nemusí být nutně, ale ta stará jsou, protože jsou poddimenzovaná.
Kdyby se stavělo město na zelené louce, jako aktuálně v Barmě,  šlo by to udělat hezké a zároveň praktické. S historickými městy je to výrazně obtížnější, ale při dobré vůli a adekvátní inteligenci řešitelné. Ve skutečnosti je údajný rozpor mezi estetikou a funkčností ukázkové falešné dilema, a lpění na něm je spolehlivým určovacím znakem špatných urbanistů/architektů/designérů. (“Moje kanape z vlnitého plechu je vizionářské, vy tomu nerozumíte a melete, že se na tom nedá sedět, to přece není to hlavní.”). Kdo to umí dobře, umí to tak, aby to bylo oboje najednou.
Nic proti snahám, aby byla města hezčí. Ale pokud je to na úkor už tak nedostačivého užitku, tak je to čirá idiocie.

Prostě pár lidí z radnice a aktivistických spolků chce mít centrum subjektivně esteticky hezčí za cenu toho, že tam nikdo nebude chtít (či moci) žít a podnikat.

Má to i hlubší rozměr. Ouřadové vnímají potírání individuální dopravy jako frontu v boji kolektivismu proti individualismu vůbec. Ladí to s jejich s celkovým Weltanschauungem.

Je to motivováno egem a mocenským instinktem. Centralista pocitově považuje individuální dopravu za útok na svou autoritu.

Dneska si poddanstvo jezdí jak se mu zlíbí, co bude zítra? Zpochybní naši vedoucí úlohu? To se nesmí dopustit.

Individualismus instinktivně ohrožuje lidi, kteří mají živobytí založené na dojení hierarchického kolektivismu (tj. v širším slova smyslu bolševiky), a kteří vnímají společnost jako to, do čeho se mají všichni ostatni bezvýhradně zapojit, aby to celé sloužilo jim osobně.

Na jedné z aktuálních budějických kauz je vidět rozdíl mezi mentalitou praktickou a úřednickou:

Zadání: Poptávka po parkování v okolí centra převyšuje nabídku.

Řešení:

Varianta A: zvýšit nabídku.

Varianta B: snížit poptávku (zdražením)

Ve variantě B nedostatek na papíře zmizel a ještě se zvýšily přijmy rozpočtu. V čem je problém pozná neúředník, nekomunista, nepičus okamžitě. Poptávku s nabídkou dostane do ekvilibria obojí. Jenomže jenom v jednom případě lidé dostali, co potřebovali.

V jakémkoliv delším než nejkratsím období je ekonomicky drtivě výhodnější varianta A.

Zatímco rozumný správce by tedy u centra postavil záchytná parkoviště (třeba i podzemní, aby to nehyzdilo a nepřekáželo), idiot parkování zdraží, omezí či zakáže docela, aby plebejci nekomplikovali svévolně dopravu tím, že se někam potřebují dostat a město využívat, obývat a žít v něm (ta drzost!).

Pro úředníka neuchopitelné.

Problém, s kterým se naši pohunci ve veřejných službách neúspěšně potýkají je, že jim tady plebejci nekontrolovaně zbohatli a skoro všichni mají auta, a osmdesát let stará infrastruktura kapacitně nestačí.

Řešení jsou možná v podstatě jen dvě, symetrická s uvedeným principem “Zvýšit nabídku vs snížit poptávku”:

1) Podstatný upgrade infrastruktury, který by znamenal, že zbude méně prostředků na nehmatatelné servisní projekty bez měřitelných výsledků (rozuměj penězovody). Vyvádět prostředky jde i přes dopravní stavby. Ale problém je v tom, že pokud by se mělo stavět v rozsahu a kvalitě odpovídající potřebám, manipulační poplatky by musely být prakticky nulové. Stavění zbytečných kruhových objezdů, ostrůvků a solárně napájených blikátech kolem křižovatek která tam nedělají vůbec nic (ale zvyšují cenu, což je účel) je daleko výnosnější, než nové silnice, obchvaty a opravy děr.

2) Propagandistické tažení proti individuální dopravě a snaha maximálně ji omezit. Levnější než něco stavět a vylepšovat, ba dokonce ziskové – pro úřady. Pro město jako takové, ve smyslu lidí a podniků, hluboce ztrátové kvůli nákladům obětované příležitosti.

Volba je jasná. Tedy pokud jste zkorumpovaný, zpovykaný bolševik a je vám srdečně jedno, jak se žije lidem ve městě, které pro ně máte teoreticky spravovat.

Výdaje na dopravní stavby s jediným účelem – zkomplikování dopravy – a radikální omezení a zdražní parkování ve městě byly jediné výsledky úřadování pí Popelové, která dostala na několik let na starost dopravu v krajském městě, ačkoliv nikdy v životě neřídila auto, nemá papíry a individuální moderní dopravu považuje za nesystémový balast, který se plete pod kola autobusům a cyklistům. Přesně takovéhle už k tomu nikdy nesmíme pouštět.

Pokud dopravu odideologizujeme, tak:

Konkrétní optimální řešení a rovnováha užitné a estetické hodnoty se výrazně liší podle konkrétní lokality a demografie, a neexistuje univerzální řešení.

Na Manhattanu, kde žije v okruhu míle přes milion lidí, a z toho desetina jsou dolaroví milionáři, má zatržení individuální dopravy možná smysl (přesto to tam neudělali).

V Budějicích, kde je v okruhu míle cca 20 000 lidí a z toho polovina nedosáhne na minimální mzdu, je ale situace zcela jiná, opačná, a podobné inženýringy jsou idiotické a kontraproduktivní.

Zatímco Vuittonovským butikům a michelinským restauracím změna ulice na pěší zónu pomůže, protože se z ní stane luxusní lokalita kde se budou promenádovat rentiéři, standardní krámky a kavárny v už tak poloprázdném centru to dorazí.

Vytváření luxusních lokalit v chudých městech jsou pokusy o politický kargokult.

Problém komunální politiky je principielní a koncepční, protože komunální volby jsou svým způsobem contradictio in adiecto. Město není od nějakých šmahovitých vizí a tahání společnosti tím či oním směrem (podle toho, kdo to jak přehlasuje), město je přece především servisní zázemí, platforma, která má udržovat běžný provoz, spravovat silnice, vydávat občanky, ale do politična senso stricto nefušovat.

Komunální politika je svým způsobem perverzní pojem, a měla by být podstatou spíše technická než ideologická – na komunální úrovni by se věci města měly řešit technicky a věcně, tedy v maximální míře nepoliticky, a na výrazné sociálně-inženýrské vytyčování trajektorií společnosti se vyprdnout. To sice zní pravicově, jenomže sociálně inženýrské jsou i pravicové subjekty, protože se bojí, že bez toho nebudou dost lákavé. Kmenové voliče tím odrazují.

Subjekt, který by řekl “Udržíme město v chodu a nebudem dělat vůbec nic dalšího” by měl můj hlas, ale asi by nevyhrál v konkurenci strašilů, buřičů a slibotechen.

Chci na radnici subjekt s ambicemi hajzlbáby, který udrží město v chodu a čisté a nebude mít kormidelnické, absolutistické ambice. Kam to půjde dlouhodobě, jak to bude vypadat a jaké to bude, to nechť si rozhodnou občané tím, jak budou všichni den po dni žít.

Sice nejsem socialista, ale pokud v komunálních volbách neovlivním rozsah odvodů (což neovlivním), budu raději, když moje daně půjdou na uplacení proletariátu aby mi nekrad gumy od auta, než na narcistní realizaci pár bohémských loserů ze sociálních okruhů radních.

Sice v ulicích ubude audiovizuálních festivalů a výstav děl kamarádů a příbuzných zastupitelů, ale zato v nich přibude čilý ruch a prosperita.

——

Addendum:

Rozklikávací rozpočet města je špatný vtip. Částky jsou v tisících korun:

rozklik

K čemu je rozklikávací rozpočet, když jsou všechny netriviální položky skryty  v nicneříkajících zastřešujících pojmech jako “nákup ostatních služeb”? České Budějovice jen za loňský rok nakoupily jen v kapitole “Služby pro obyvatelstvo” nějaké “ostatní služby” za 200 mega, což je desetina rozpočtu.”Ostatní služby” z dalších kapitol se nasčítají dohromady na půl miliardy.

Podobné číslo jsou “neinvestiční příspěvky zřízeným příspěvkovým organizacím.” Jakým? Na co? Kdo o tom rozhodl? Podle jakého klíče? Co z toho bylo? Kdo to měl ve volebním programu? Kolik z toho byl nákup kříd do škol, a kolik malé domů?

K proklepnutí hospodaření města mě inspirovala nedávná pivně-kulturkomunistická akce “Vltava Žije”, kvůli které nešlo v širším centru parkovat a burácela tu na lid nalákaný k legitimizaci korupční akce “kultůrou zadarmo, mámo!” stroboskopy doprovázená Noc na Karlštejně, střídaná soundtrackem ze Shreka a Finálním Countdownem, to vše završeno ohňostrojem řádově za stovky tisíc až pár mega. (W…T….F).

Takhle se to u nás dělá. Thomanomics.

Když mi pak TOP09 ve volebním programu slibuje “více kultury v ulicích” a myslí tím přesně tento typ onanie místních self-described kulturních elit za peníze ostatních, spojený s vývodem veřejných prostředků skrze na radnici napojené mediální a propagační agentury, a ještě ke všemu nasadí v Praze arcizmrda Bursíka, už zase nemam koho volit.

Naštěstí mám trvalý pobyt v malé obci, kde kandiduje všeho všudy pět subjektů, a významnou část kandidátů znám osobně.