Gastroprůvodce, aneb v Českých Budějovicích by chtěl žrát každý

Dnes si povíme, kde se dá v největší české vesnici slušně najíst / napít / posedět.

Od doby, kdy jsem se o českobudějovické hospody otřel ve starším článku, napsaném před osvojením dovednosti smysluplně strukturovat text, se mnohé změnilo. Poslední dobou se tu objevilo několik perspektivních podniků, které bych tímto rád uvedl ve všeobecnou známost.

Tento článek pokrývá v podstatě všechno, co v ČB stojí za řeč. Názvy hospod jsou rozklikávací:

Hadog se i přes nezajímavý, ba nelichotivý interiér ukázal být jednou z nejlepších burgeráren a bagetáren v Čechách. Akční speciality (kančí burger a pod.) jsou dobrý způsob, jak oslovit a zaujmout i stálou klientelu, která už jinak všechno ochutnala (ehm). Inspirována úspěchem Hadogu se polovina podniků ve městě začala pokoušet o burgery, které jsou bez výjimky hnusné.  Strašlivosti v doplňkovém sortimentu rozvozových pizzerií a pokusy pouličních minifastfoodu o burgery ze surovin z Makra jsou na vyhození i s kuchařem. Jediný jedlý burger v ČB.

Vinárna Solnice už není nejlepší restaurace v Budějicích. Pořád je ve výrazném nadprůměru, ale skřípění v soukolí a vypšouknutí laťky je vidět. Obměna personálu, nový kuchař, hrubky a překlepy v jídelníčku (který majitel evidentně bastlí po nocích a nenechá to po sobě nikoho přečíst), váznoucí obsluha která neví co prodává, radikálně různé věci přistávající na stole pod stále stejným názvem.

Původní koncept “Tenhle tejden máme čerstvý perigordský lanýže” byl nahrazen stálým jídelníčkem ještě v poměrně nápaditém internacionálním duchu, který byl vzápětí nahrazen stálým jídelníčkem víceméně české kuchyně.

Před pár lety to byl ten typ podniku, kde bylo podle sezóny každý týden něco úplně jiného a všechno super. Teď je to ten typ podniku, který se propaguje XXL řízkem. RIP.

Je to jednodušší, je to levnější, ale je to tuctové. Hospod s českou kuchyní je v ČB tři prdele (Tři Sedláci, Masné Krámy, Malý Pivovar, vše do pěti minut chůze), polodegustační labůžo naproti tomu nebylo ani jedno – a teď už zase není.

Majitel si stěžoval, že to dělal víceméně pro sebe, a že se na klientelu vracející k dopropečení stejk z tuňáka a reklamující “divně páchnoucí” hovězí pupek (u kterého je zvláštní aroma raison d’être) může vyprdnout. To je sice pochopitelné a lze s tím i nějak racionálně soucítit, ale takhle se zárodky budějckých rozmlsaných pupíčků vyprdnou na něj. Rozumím tomu, že původní záměr byl na ČB nesmírně odvážný, nicméně doufal jsem, že se Solnice bude podílet na zvyšování standardů a vzdělávání tlamiček občanů, a ne že podlehne tlaku zaokrouhlit na nejnižšího společného jmenovatele. To se mi kecá, když to nejsou moje peníze – ale jednu slušnou hospodu Budějice uživí, a Solnice aktuálně pracuje na tom jí nebýt. Je pravděpodobné, že se uživí i do budoucna, a možná dokonce líp, než když se pokoušela posunout budějickou gastronomii. Ale každé flinty hozené do žita tváří v tvář křupanství je věčná škoda. Pokud si to pan provozovatel přečte, což se vzhledem k velikosti Budějc a mého čtenářstva (které je větší) nedá vyloučit , nechť ví, že mu pořád držím palce a občas ho navštívím, ale doby, kdy jsem ho vychvaloval kudy jsem chodil jsou následkem vývoje posledního půlroku pryč. Může mi přes Karla poslat flašku za konstruktivní kritiku. Tamten Laphroaig jako vždycky.

Drobné ústupky dávají každý jednotlivě ekonomický smysl, než se jejich součet přenese přes kritickou mez a vrátí se i s úroky. Parafráze Hemingwaye – hospoda jde do prdele postupně….a pak rázem.

Hospůdka u Divadla dobře vaří, ale je na zakletém místě, kde zatím s pohostinstvím nikdo nevydržel – v centru, takže se tam blbě parkuje, ale zároveň tak blbě stranou, že tam nepřijde ani noha. Patří do sítě místního gastroklanu, který vedle ní provozuje Pasta Grande (kde mohou v těstovinách za dvě stovky upotřebit zbytky z ostatních restaurací) a Bistro Magdalene (které je smělým pokusem o haute cuisine na sídlišti), což usnadňuje surovinovou logistiku. Vyčetl bych nalepené fake cihly na zdi v interiéru, které by nevadily u podniku, který by se nesnažil o relativní high end, ale takhle ten kýč ruší dojem.

V opravdickém středověkém klenutém přízemí lepit přes skutečné cihly a omítku cihly umělé je…svým způsobem dokonalý obraz Českých Budějovic, ale ohavnost.

Klenby mají specifickou akustiku, zejména když se člověk posadí do jednoho z ohnisek elipsy. Když jsem šeptal, slyšel jsem vlastní hlas řvát si z pěti centimetrů do pravého ucha. Když jsem si diskrétně říhl, část mozku zděděná po druhohorních prasavcích se chtěla dát na útěk před obřím praještěrem.

Nicméně jídlo je fajn. Na Budějice rozhodně high end.

Olivier. Středomořská kuchyně s achillovkou přeseknutou tím, že mají evidentně nejméně dva kuchaře, z nichž bohužel jen jeden umí vařit. Tragicky nekonzistentní kvalita v rozmezí od “Ooo, skoro mediteráno v Budějcích!” po “Tohle ráčej myslet vážně?”. Za zmínku stojí jen díky obchůdku s vínem, sýry, uzeninami, těstovinami a jinými surovinami, které se v ČB jinde v nelidlové kvalitě prakticky nepořídí. Počítejte ovšem u nelidlové kvality s nelidovými cenami (Wine Food Market na maloměstě).

Krajinská 27 je minipivovar s restaurací, která je aktuálně nejlepší v Budějicích. Koncept je nehorázně obšlehnutý Čestr/Lokál (prostě Ambiente group) včetně zalepeného složeného jídelníčku s diagramem kusů krávy, dlaždičkového dekoru, taliánů a tlačenek k pivu a vystaveného zrajícího masa (oproti Čestru ovšem toho času místo dvou celých krav pouze prázdnotou zejících pět poliček v průhledném chlaďáku), a pivo za 50 korun je na Budějice velmi odvážné, ale vaří se tam sakra dobře. Jsou tam pár měsíců, takže je potřeba to tam chodit vyžrat, dokud se pokouší o kvalitu (než napodobí trajektorii Solnice a opakovaně sníží laťku).

Mají super maso na super grilu na dřevěné uhlí. Nejlepší krkovice ever, kančí na šípkové omáčce taky nenasralo. Vítám dobře připravenou zvěřinu v jídelníčku.

Nedávno tam omylem zalezla parta opilých Slávistů zmatená z ulice viditelnými tanky na pivo, nechala tam životní úspory a pak se porvala a rozmrdala to tam. True story.

Café Datel.  Evidentně zanedbávají sajtu, ale jsou velmi aktivní na Facebooku. Kafe je skvostné, pečou domácí leccos (dortíky, bábovičky, koláče) po kterých by se člověk užral, dělají suverénně nejlepší nakládaný hermelín jaký jsem kdy jedl, točí minipivovary a kořalky mají exotické, úzkoprofilové, excelentní. Reklamuji, že po konzumaci údajně afrodiziakálního OMFG jsem nepozoroval změnu oproti běžnému stavu. Buď jsem stará frigida, nebo je má běžná provozní teplota tak vysoká, že s tím ani tajemné jihoamerické afrodiziakální byliny nic neudělají.

Dlouhodobá životnost záleží na schopnosti mladých bohémů a nezaměstnaných studentů uživit podnik s pivem za 40kč, výběrovými panáky za stovku a levandulovou bábovkou. Ohgodletitlast!

Kromě kafe mají i skvostné PR. Vědomi si odvážnosti záměru naučit Budějičáky na slušnou kávu rozpoutali vkusný Facebookový teaserfest s fotkami z příprav a povídáním, čímž se stali nejoblíbenější kavárnou ve městě ještě před otevřením. Nadále generují všeobecnou salivaci prakticky každodenním vystavováním aktuálně napečených božáren na Faceboocích.

V době psaní čokoládové zvěrstvo s lesním ovocem:

1957697_569123316567822_7403573739286072722_o

Palec nahoru.

Po instalaci hubičky na hipstery potenciál podniku neomezený.

Suverénně nejlepší kafe v kraji. 

Konstruktivně bych si dovolil navrhnout trošku lepší nabídku vína a prodej kafe v pytlíčcích na doma. Nebude to chuťově takové, jako z té padesát let staré mašiny, ale ziskové, a umístění loga do kuchyní klientely, s tím, že to bude jedna z prvních věcí, které ráno uvidí… Zu, Honzo, PR, krucitýrken. (Za tento nápad smíte jednu ze směsí pojmenovat “Zbyhněvův ranní akcelerátor tračníku”).

Doladil bych akustiku, protože pokaždé slyším dokonale nahlas celou místnost kromě osoby, která sedí se mnou u stolečku. To asi měly vyřešit ty zavěšené lustry, ale evidentně to nestačí.

Nedávný pokus s DJkou a blikátky bych doporučil neopakovat. Nesedí to tam. Živý jazzíček, nebo nějaký existenciální krizí zmítaný virtuózo s kytárou, OK. Eletronika, byť relativně vyklidněná, ne. Kdybych šel okolo po ulici a viděl diskosvětla a houpavou hipsterku za pultíkem, přidal bych do kroku a nikdy by mě nenapadlo, že je tam takhle skvělý podnik.

Tož tak. Pokud k nám někdy zavítáte, tyhle podniky jsou všechny dobrá volba. Pokud jste místní a některý z nich jste ještě nevyzkoušeli, vyzkoušejte. Třeba se tam i uvidíme.

Bonus: Zbyhněv na výzvědách po Budějických pohostinstvích.

 

Smysl voleb a komunální odyssea

V prvé řadě obecně.

Lidé si nerozumí, když přijde na smysl voleb, protože tu nereflektovaně vedle sebe existují dva nesmiřitelné pohledy na podstatu a účel demokracie.

Jsou to tyto:

1. Globální optimalizace. Volby jako vyjádření představy o optimální podobě společnosti.

2. Individuální optimalizace. Volby jako prvoplánově egoistické pokračování násilí jinými prostředky.

Účelem voleb, pokud není člověk totální pičus, je optimalizovat fungování společnosti.

Demokracie funguje pouze tehdy, pokud lidé nejsou prvoplánoví sobci a dokáží myslet za hranice svého bezprostředního zájmu – pak ovšem funguje dobře, protože racionální voliči dělají lepší politiku, což zase udržuje zájem o ni, protože lidi vidí, že má smysl, což zase motivuje voliče být racionálnější a informovanější, čímž vzniká pozitivní zpětná vazba.

Tohle dle mého soudu není žádoucí podstata demokracie.

V opačném případě jsme prostě ve válce všech proti všem, byť relativně civilizované.

Sice je pozitivní posun od pěstí k volbám, ale dokud je základní motivace totožná, je to kosmetika (snad s menšími obětovanými příležitostmi) a lidi budou dál jen o něco sublimovanější kurvy.

Od toho politika neni. Od toho stát neni.

Krom sublimace formy je potřeba i kultivovat obsah.

Volba nezávislá na osobním zájmu je lakmus morální vyzrálosti.

Zlom mezi zmrdy a lidmi není pravolevý, ale tento.

Desinterpretace demokratického procesu jako pokračování jeskynních kyjovaček rafinovanějšími zbraněmi je jednoduše odpudivá a zrůdná. A zatraceně běžná.

Mé bytostné přesvědčení je, že základním a žádoucím stavem mezilidských vztahů je ne-agrese, nějaké to bazální “žít a nechat žít”. Evidentně se s tímto názorem nacházím v mikroskopické menšině.

Nesrat se do ostatních (ani jemně) je evidentně statistická anomálie.

Po mém, pohříchu idealistickém pojetí demokracie je druhým stabilním ekvilibriem prostě demokratický proces pojatý jako teorie her – střet zájmových skupin, z kterého vzejde nějaký kompromis. V takovém pojetí ovšem z definice ostrouhají ti slušní, kteří to celé platí a ekluje se jim s kýmkoliv vyjebávat. Když už je ovšem nemravné hrát ofenzívu, o to větší je morální imperativ hrát – zvostra – aspoň defenzívu.

A konkrétně, ve vztahu k aktuálním komunanálním volbám.

Volební kampaně spočívají v tom, že se konkurenční tlupy zmrdů hádají předem o moje peníze.

Zájmy ekonomicky činné, neřku-li (nedotační) podnikatelské měšťanské pravice totiž nehájí naprosto nikdo, byť si na to nominálně středopravé strany (TOP09, ANO) hrají.

Praktická politika je boj o prostředky odebrané němé páteři společnosti, která má lepší věci na práci.

V praxi je komunální středopravá politika kanálem realizace elitářských a kompenzačních sklonů lidí, kteří nejčastěji neuspěli v byznysu či jiných smysluplných oborech, a elitami nejsou, byv od “průměru” přesně opačným směrem.

To z nich činí přirozené spojence zelené levice, která je motivovaná naprosto totožně.

Kandidující subjekty se vůbec dělí na:

1.Retrosocialistické, typicky KSČM. Zcela mimo diskuzi.

2.Kulturkomunistické. Sem bohužel sklouzává měšťanský pravý střed, typicky TOPka. Je to tím, že pravicové strany se bojí nemít žádný sociálně inženýrský program. Protože tradičně levicové programy jsou obsazené a neslučitelné s preferencemi pravicových voličů, nahrazují jej pravicové a lidovecké strany podstatně podobným – protože taktéž kořistnickým, parazitickým a úkorným – pojetím veřejného, ba elitářským feudalismem, nejčastěji kulturně-uměleckým, který považuje “prostý lid” za přírodní zdroj, který může být rád, že může alespoň skrze své daně participovat na skutečném lidství Herrenvolku.

Zvláštní segmenty střední třídy, typicky ty ve státních službách (tj. úředníci, učitelé, nižší politici) začínají poptávat po městu “luxusní statky”, především kulturní vyžití a estetickou hodnotu, příležitosti k sociálnímu exhibicionismu a networkingu, a to i na úkor jeho užitné hodnoty.

Kulturně-intelektuální střední vrstva parazituje na produktivní střední vrstvě regulerně natvrdo stejně, jako dělnický bolševismus.

Nejvtipnější na tom pochopitelně je, že ti lidé vůbec žádné elity nejsou. Jsou to bullshiteři a kecalové, kteří nad třetím pivem sami přiznají vlastní marnost a neschopnost, a možná právě proto se snaží sami sebe uchlácholit tím, že předstírají aristokracii a chladí si žáhu na produktivní střední (a vyšší) třídě, kterou aspoň dojí, když už ji nemohou reálně překonat.

Krom toho si ani neumí vybrat správnou velikost obleku.

3.Dopravně-fašizující. Souvisí s předchozí kategorií, ale bývají to těžší případy, ba ty skutečně marné, jejichž zběsilý úprk před skutečností končívá v neziskovkách, grantových agenturách, na nižších úředních pozicích nebo nedej bože ve vysokém školství (kde jistě ne v jaderném inženýrství).

“Město je od toho, aby se na něj dvacet lidí s kterými chodím na unfairtrade kávu mohlo koukat, ne aby v něm 100 000(0) plebejců žilo, nedej bože aby měli kde parkovat.”

Forma teritoriálního třídního boje. Kdyby aspoň elit proti póvlu, jak se jim často podsouvá, ale ve skutečnosti jednoho konkrétního kmene póvlu proti celé společnosti.

Antidopravní magoři jsou přirození spojenci kulturkomunistů. Byť je kmenový elektorát TOP09 se (všemi možnými) zelenými v polární ideové opozici, politici obou střihů si ve skutečnosti náramně rozumějí, byv spojeni právě oním falešným elitářstvím. Jediný překryv elektorátu je u části kávarensky-socialistické mládeže, vulgo hipsterů, kde je to ovšem přechodný jev – vyhranění do konzervativní pravice či aktivistické levice a uvědomění jejich neslučitelnosti se obvykle odehraje nejpozději s nástupem do prvního skutečného zaměstnání.

Konvergence na úrovni politiků je zjevná i nasazením Bursíka za TOP09 v Praze.

V hypergigasupermegametropolích promyšlená a koncepční regulace dopravy smysl potenciálně mít může, na malých městech je to čirá idiocie. Podrobněji dále.

Elitářství méněcenných je skutečně zajímavý fenomén, který pravému středu a zelené levici v komunální politice masivně dominuje. Není nic nesnesitelnějšího, než zpanštělá lůza.

Taková zlá, kompenzující a manipulativní nedostačivost.To je vlastně komunální politika v kostce.

4.Otevřeně korupční. Typicky ODS, Úsvit, ANO, v Budějcích HOPB, ale i nové spolky s jediným programem – ambicí jít na radnici napodobit praktiky minulých garnitur, a zajistit famílii do patnáctého kolene na veřejnou útratu. Budějčáci si vzpomenou na jednoho bývalého primátora za KDU, který vytvořil pro svého syna parazitické ultrakoryto Jihočeskou Parkovací, na kterou dělá každý slušný občan neslušné posunky kdykoliv ji vidí opruzovat po městě.

5. Evidentní populistické ad hoc akce. Rychlokvašky budící jedno velké WTF, které se snaží být vším z toho najednou. Nečitelné nestrany bez programu uvařené měsíc před volbami s tím, že to třeba klapne (Ženy 2014, Jistota Domova).

Pokud nejsem komunistou, odpadá 1. Pokud nechci aby město za naše peníze přehnaně podporovalo pseudoumělecké zahálečné onankroužky zastydlých bohémů a divadelní černou díru či svévolně komplikovalo dopravu, odpadá 2 a 3. Pokud bych ocenil koncepčně řešenou infrastrukturu za obhajitelnou cenu odpadají zbývající, a v podstatě není, komu bych to tam mohl hodit.

Q: Zbyhněve, to jako města nemají podporovat kulturu?

A: Kultura nevadí, ale ještě jsem neviděl, aby se za ní něco z toho, co město sponzorovalo, dalo považovat. Výstavy věcí, které nezajímají nikoho kromě autora a pár lidí, kteří tam jsou aby byli viděni, ne aby viděli. Jihočeské Divadlo je vostuda, které by zrušení a nahrazení ochotnickým spolkem hrajícím pod širým nebem jedině prospělo. Tento způsob kultury je horší než žádná, protože zabírá místo, ve kterém by jinak mohla existovat kultura skutečná.

Byla tu navrhovaná i stavba Kaplického Rejnoka za dvě miliardy, ke které naštěstí asi nedojde. Tady je prakticky kargokultický přístup ke kultuře, že když si postavíme dost drahý svatostánek, kvalitní kultura už nějak dorazí. Ta je vlastně druhotná.

Jenže tak to nefunguje. Raději kvalitní umění ve skromných podmínkách, než šumařina v megalomanském. Pokud se tu nějaké kvalitní umění objeví, můžeme (a měli bychom) ho podpořit. Ale podporou šumařů se kvalitní kultura jistě nevypěstuje.

Koho tedy volit? Stačilo by, kdyby nějaký subjekt v komunálních volbách slíbil, že mě za moje peníze nebude omezovat, ani že za ně nebude dotovat něčí marginální zájmovou činnost. Takový technický a udržovací program, v podstatě operativa, nemá jak mobilizovat voliče zajaté úzkostlivou a kurví mentalitou kmenového boje, protože neslibuje žádnou výhodu na úkor ostatních, nicméně je to to jediné, co by volič, který se na sebe chce být schopen bez zvracení podívat do zrcadla, měl chtít – a to jediné, co by města měla dělat, nebo přinejmenším naprostá priorita.

Neměl bych principielně nic proti pořizování řekněme luxusních služeb, pokud by město nejprve uspokojivě naplňovalo ty základní a podstatné. Jenže to nedělá.

Nic proti podpoře kultury (bude-li to skutečná kultura) a zušlechťování veřejného prostoru. Ale nesmí to být na úkor základních funkcí. Město a jeho ekonomika nechť je raději nepřikrášlená švarná selka, než zmalovaná vyšňořená leprotička.

Princip úměrnosti:
město, které má děravé silnice, které nemá dálniční spojení, které má katastrofální nedostatek kapacit ve školkách, ve kterém přetékají kanály kdykoliv zaprší, a které hospodaří s deficitem v řádu desítek procent rozpočtu, nemá nárok pořádat výstavy abstraktních skulptur na náměstí, přispívat na soukromé marketingové akce, nebo pořizovat 15ti gigapixelové panoramatické fotografie. Tyto věci jsou neúměrné zhovadilosti.

Režim chléb a hry, zatímco nejsou pokryty naprosté funkční základy.

České Budějovice jsou vesnice, která si hraje na velkoměsto způsoby, které se vylučují se skutečným rozvojem. Ostentativní status symboly a narcistní radovánky pořizované nikoliv nad rámec skutečných potřeb, ale místo jejich plnění jsou kolektivní ekvivalenty chování popsaného v pastech na střední třídu, s tím, že u nás se tak chovají celé obce, kraje a rezorty.

Město se chová jako poslední kretén, který si půjčuje na dovolenou v Hurgádě, zatímco mu doma exekutor oblepuje nábytek.

O tom odmotorizování center, jak jsem slíbil: argumentuje se pro něj hluboce demagogicky, selektivně a nepoctivě. Nejčastěji se říká, že “Na západě to tak maj.”

To je argument, spoléhající na to, že většina posluchačů nebyla dál než v Pasově vyměnit echt gold zuby eště ze starýho Rakouska za počítač s králíkama.

Takže maj to tak opravdu na západě? Mno. Jak se to.

1. Zdaleka ne všude.

2. Tam, kde to tak maj, toho obvykle litujou.

3. Prakticky nikde to nemaj tak vostře, jako co navrhujou zelenomagoři u nás. Třeba v cykloexemplární Vídni jsem bez problémů legálně a zadarmo o víkendu zaparkoval na ulici 100 metrů od Stefansdomu, takže tak.

4.Je zvykem, že v civilizovaném světě je jakékoliv omezení dopravy v metropolích (tj. ne v prdelích se sto tisíci obyvateli, kde žádné problémy s dopravou neexistují, pokud je politici nevytvoří) adekvátně kompenzováno nějakým náhradním řešením – zákaz vjezdu do centra je doprovázen výstavbou sítě záchytných parkovišť po jeho okrajích, s tím, že konečným výsledkem je zachování většiny užitné hodnoty města při nárůstu hodnoty estetické, takže jejich součet je oproti výchozímu stavu vysoce plusový.

V Českých Budějovicích je oproti tomu navrhováno toliko pro město výnosné omezení a zpoplatnění – a poserte se, holoto, nic vám stavět nebudem, ještě byste nám tu jezdili a kdo se má na ty vaše pekáče koukat.

V praxi jsou města tradeoff mezi estetikou a funkčností. Nemusí být nutně, ale ta stará jsou, protože jsou poddimenzovaná.
Kdyby se stavělo město na zelené louce, jako aktuálně v Barmě,  šlo by to udělat hezké a zároveň praktické. S historickými městy je to výrazně obtížnější, ale při dobré vůli a adekvátní inteligenci řešitelné. Ve skutečnosti je údajný rozpor mezi estetikou a funkčností ukázkové falešné dilema, a lpění na něm je spolehlivým určovacím znakem špatných urbanistů/architektů/designérů. (“Moje kanape z vlnitého plechu je vizionářské, vy tomu nerozumíte a melete, že se na tom nedá sedět, to přece není to hlavní.”). Kdo to umí dobře, umí to tak, aby to bylo oboje najednou.
Nic proti snahám, aby byla města hezčí. Ale pokud je to na úkor už tak nedostačivého užitku, tak je to čirá idiocie.

Prostě pár lidí z radnice a aktivistických spolků chce mít centrum subjektivně esteticky hezčí za cenu toho, že tam nikdo nebude chtít (či moci) žít a podnikat.

Má to i hlubší rozměr. Ouřadové vnímají potírání individuální dopravy jako frontu v boji kolektivismu proti individualismu vůbec. Ladí to s jejich s celkovým Weltanschauungem.

Je to motivováno egem a mocenským instinktem. Centralista pocitově považuje individuální dopravu za útok na svou autoritu.

Dneska si poddanstvo jezdí jak se mu zlíbí, co bude zítra? Zpochybní naši vedoucí úlohu? To se nesmí dopustit.

Individualismus instinktivně ohrožuje lidi, kteří mají živobytí založené na dojení hierarchického kolektivismu (tj. v širším slova smyslu bolševiky), a kteří vnímají společnost jako to, do čeho se mají všichni ostatni bezvýhradně zapojit, aby to celé sloužilo jim osobně.

Na jedné z aktuálních budějických kauz je vidět rozdíl mezi mentalitou praktickou a úřednickou:

Zadání: Poptávka po parkování v okolí centra převyšuje nabídku.

Řešení:

Varianta A: zvýšit nabídku.

Varianta B: snížit poptávku (zdražením)

Ve variantě B nedostatek na papíře zmizel a ještě se zvýšily přijmy rozpočtu. V čem je problém pozná neúředník, nekomunista, nepičus okamžitě. Poptávku s nabídkou dostane do ekvilibria obojí. Jenomže jenom v jednom případě lidé dostali, co potřebovali.

V jakémkoliv delším než nejkratsím období je ekonomicky drtivě výhodnější varianta A.

Zatímco rozumný správce by tedy u centra postavil záchytná parkoviště (třeba i podzemní, aby to nehyzdilo a nepřekáželo), idiot parkování zdraží, omezí či zakáže docela, aby plebejci nekomplikovali svévolně dopravu tím, že se někam potřebují dostat a město využívat, obývat a žít v něm (ta drzost!).

Pro úředníka neuchopitelné.

Problém, s kterým se naši pohunci ve veřejných službách neúspěšně potýkají je, že jim tady plebejci nekontrolovaně zbohatli a skoro všichni mají auta, a osmdesát let stará infrastruktura kapacitně nestačí.

Řešení jsou možná v podstatě jen dvě, symetrická s uvedeným principem “Zvýšit nabídku vs snížit poptávku”:

1) Podstatný upgrade infrastruktury, který by znamenal, že zbude méně prostředků na nehmatatelné servisní projekty bez měřitelných výsledků (rozuměj penězovody). Vyvádět prostředky jde i přes dopravní stavby. Ale problém je v tom, že pokud by se mělo stavět v rozsahu a kvalitě odpovídající potřebám, manipulační poplatky by musely být prakticky nulové. Stavění zbytečných kruhových objezdů, ostrůvků a solárně napájených blikátech kolem křižovatek která tam nedělají vůbec nic (ale zvyšují cenu, což je účel) je daleko výnosnější, než nové silnice, obchvaty a opravy děr.

2) Propagandistické tažení proti individuální dopravě a snaha maximálně ji omezit. Levnější než něco stavět a vylepšovat, ba dokonce ziskové – pro úřady. Pro město jako takové, ve smyslu lidí a podniků, hluboce ztrátové kvůli nákladům obětované příležitosti.

Volba je jasná. Tedy pokud jste zkorumpovaný, zpovykaný bolševik a je vám srdečně jedno, jak se žije lidem ve městě, které pro ně máte teoreticky spravovat.

Výdaje na dopravní stavby s jediným účelem – zkomplikování dopravy – a radikální omezení a zdražní parkování ve městě byly jediné výsledky úřadování pí Popelové, která dostala na několik let na starost dopravu v krajském městě, ačkoliv nikdy v životě neřídila auto, nemá papíry a individuální moderní dopravu považuje za nesystémový balast, který se plete pod kola autobusům a cyklistům. Přesně takovéhle už k tomu nikdy nesmíme pouštět.

Pokud dopravu odideologizujeme, tak:

Konkrétní optimální řešení a rovnováha užitné a estetické hodnoty se výrazně liší podle konkrétní lokality a demografie, a neexistuje univerzální řešení.

Na Manhattanu, kde žije v okruhu míle přes milion lidí, a z toho desetina jsou dolaroví milionáři, má zatržení individuální dopravy možná smysl (přesto to tam neudělali).

V Budějicích, kde je v okruhu míle cca 20 000 lidí a z toho polovina nedosáhne na minimální mzdu, je ale situace zcela jiná, opačná, a podobné inženýringy jsou idiotické a kontraproduktivní.

Zatímco Vuittonovským butikům a michelinským restauracím změna ulice na pěší zónu pomůže, protože se z ní stane luxusní lokalita kde se budou promenádovat rentiéři, standardní krámky a kavárny v už tak poloprázdném centru to dorazí.

Vytváření luxusních lokalit v chudých městech jsou pokusy o politický kargokult.

Problém komunální politiky je principielní a koncepční, protože komunální volby jsou svým způsobem contradictio in adiecto. Město není od nějakých šmahovitých vizí a tahání společnosti tím či oním směrem (podle toho, kdo to jak přehlasuje), město je přece především servisní zázemí, platforma, která má udržovat běžný provoz, spravovat silnice, vydávat občanky, ale do politična senso stricto nefušovat.

Komunální politika je svým způsobem perverzní pojem, a měla by být podstatou spíše technická než ideologická – na komunální úrovni by se věci města měly řešit technicky a věcně, tedy v maximální míře nepoliticky, a na výrazné sociálně-inženýrské vytyčování trajektorií společnosti se vyprdnout. To sice zní pravicově, jenomže sociálně inženýrské jsou i pravicové subjekty, protože se bojí, že bez toho nebudou dost lákavé. Kmenové voliče tím odrazují.

Subjekt, který by řekl “Udržíme město v chodu a nebudem dělat vůbec nic dalšího” by měl můj hlas, ale asi by nevyhrál v konkurenci strašilů, buřičů a slibotechen.

Chci na radnici subjekt s ambicemi hajzlbáby, který udrží město v chodu a čisté a nebude mít kormidelnické, absolutistické ambice. Kam to půjde dlouhodobě, jak to bude vypadat a jaké to bude, to nechť si rozhodnou občané tím, jak budou všichni den po dni žít.

Sice nejsem socialista, ale pokud v komunálních volbách neovlivním rozsah odvodů (což neovlivním), budu raději, když moje daně půjdou na uplacení proletariátu aby mi nekrad gumy od auta, než na narcistní realizaci pár bohémských loserů ze sociálních okruhů radních.

Sice v ulicích ubude audiovizuálních festivalů a výstav děl kamarádů a příbuzných zastupitelů, ale zato v nich přibude čilý ruch a prosperita.

——

Addendum:

Rozklikávací rozpočet města je špatný vtip. Částky jsou v tisících korun:

rozklik

K čemu je rozklikávací rozpočet, když jsou všechny netriviální položky skryty  v nicneříkajících zastřešujících pojmech jako “nákup ostatních služeb”? České Budějovice jen za loňský rok nakoupily jen v kapitole “Služby pro obyvatelstvo” nějaké “ostatní služby” za 200 mega, což je desetina rozpočtu.”Ostatní služby” z dalších kapitol se nasčítají dohromady na půl miliardy.

Podobné číslo jsou “neinvestiční příspěvky zřízeným příspěvkovým organizacím.” Jakým? Na co? Kdo o tom rozhodl? Podle jakého klíče? Co z toho bylo? Kdo to měl ve volebním programu? Kolik z toho byl nákup kříd do škol, a kolik malé domů?

K proklepnutí hospodaření města mě inspirovala nedávná pivně-kulturkomunistická akce “Vltava Žije”, kvůli které nešlo v širším centru parkovat a burácela tu na lid nalákaný k legitimizaci korupční akce “kultůrou zadarmo, mámo!” stroboskopy doprovázená Noc na Karlštejně, střídaná soundtrackem ze Shreka a Finálním Countdownem, to vše završeno ohňostrojem řádově za stovky tisíc až pár mega. (W…T….F).

Takhle se to u nás dělá. Thomanomics.

Když mi pak TOP09 ve volebním programu slibuje “více kultury v ulicích” a myslí tím přesně tento typ onanie místních self-described kulturních elit za peníze ostatních, spojený s vývodem veřejných prostředků skrze na radnici napojené mediální a propagační agentury, a ještě ke všemu nasadí v Praze arcizmrda Bursíka, už zase nemam koho volit.

Naštěstí mám trvalý pobyt v malé obci, kde kandiduje všeho všudy pět subjektů, a významnou část kandidátů znám osobně.

 

 

Okénko pro hosta: ein Brief aus Bayern

Přiletělo fluidopisem od kamaráda jaderného inženýra, který vlastní prastaré analogové video ve kterém je mi cca šestnáct a tančím v Rumunsku Gangnam Style mnoho let před vznikem Gangnam Stylu, takže jsem povinován jej uveřejnit abych zabránil státnímu bankrotu Jižní Koreje následkem odškodnění mých porušených copyrightů:

Jak jistě víš, pracuju v (západním) Německu v jedné malé rodinné firmě s několika sty zaměstnanci. Za dva roky co tu jsem, si firma postavila dvě haly s výměrou přes hektar a teď staví třípatrovou kancelářskou budovu (a park, kam můžou chodit zaměstnanci trávit přestávku). Stavbu sleduju denně z okna, a vypozoroval jsem jednu věc. Na jednoho stavebníka tu připadají aspoň tři kusy těžší techniky (jeřáby, bagry, automíchačky na beton apod.) a na jeden krok dělníkův pak aspoň deset metrů ujetých tou technikou. Vtipnými detaily posloužím příště u piva.

Vedeme tu u okna diskuse s kolegy, (západními) němci, a dozvídám se, že i když je často použití stroje nutné kvůli předepsané ochraně, je pořád nákladově výhodnější ujet těch deset metrů několikatunovým strojem, než zaplatit krok zaměstnanému dělníkovi. Náš dům na Šumavě staví rukama ukrainci, kulturní domy v Bavorsku staví rukama (a stroji) češi, Anglie se okázale děsí rukama pracujících poláků. Naše socialistická historie z nás udělala dělníky tam, kde nesocialisti mají už vybudováno a po práci odpočívají.

Socialismus, který vrstevníci našich prarodičů a rodičů dlouhá léta v potu tváře budovali, byl tehdy a je  i dnes proklamovaným rájem člověka ve státě, aspoň podle slibů. Dříve bylo komunisty slíbeno, že až socialismus vybudujeme, budeme pracovat dva dny v týdnu (nebo nebudeme pracovat vůbec), všechnu práci odvedou stroje a my budeme jen užívat plody života a průmyslu plnými doušky. A jak vidno, dopadlo to přesně obráceně – prohnilý kapitalista sedí sedm a půl hodiny ve stroji a za směnu vybuduje půl patra stavby. Pro jeho zaměstanavatele je pořád lepší zaměstnat stroj, než člověka.

Dnešní socialisti nám slibují zaměstnanost. Čili to, že místo strojů budem pracovat my. A protože v porovnání se strojem uděláme míň, nezbyde nám čas na rozvoj. Proč taky, když musejí mít všichni dost práce. A tím socialismus vede k tomu, co zapřičinilo jeho vznik – nekonečná lopota, která nikam nevede a nic z ní nevzejde. Je to začarovaný kruh sebepohrdání a sebezničení. 

Jediný výsledek socialismu je stále vetší pociťovaná potřeba socialismu.

Denně tedy koukám na to, co nám socialismus může přinést – všichni do jednoho budem sociální případi. Slíbenou práci budem mít, ale kulový uděláme. Když kulový uděláme, budem taky kulový mít. 

-Curieus

 

Richard Feynman: kargo-kultická věda

   feynman2

Kargo-kultická věda
Richard Feynman
Z promluvy k absolventům Caltechu v roce 1974,
vyšlo též v knize “To snad nemyslíte vážně!”

Ve středověku byla v oběhu celá řada šílených myšlenek, jako například že kus nosorožčího rohu pomáhá s potencí. Poté byla objevena metoda třídění myšlenek – spočívající v tom, že je vyzkoušíme, a pokud nefungují, opustíme je. Tato metoda byla pochopitelně následně organizována do vědy. A rozvíjela se dobře, takže jsme dnes ve vědecké době. Naše doba je ve skutečnosti tak vědecká, že je pro nás obtížné pochopit, jak kdy mohli vůbec existovat šamani, když nic z toho s čím kdy přišli nikdy nefungovalo – nebo fungovalo jen zřídka.

feynman5

Ale i dnes potkávám spoustu lidí, kteří mě dříve či později zatáhnou do rozhovoru o UFO, nebo astrologii, nebo nějakém druhu mysticismu, rozšířeného vnímání, nových druhů vědomí, mimosmyslového vnímání a tak podobně. A já zjistil, že to není vědecký svět.

Většina lidí věří tolika fantastickým věcem, že jsem se rozhodl zjistit proč. Má zvídavost mě přivedla do potíží, protože jsem našel tolik haraburdí, že jsem byl zahlcen. Začal jsem nejprve zkoumat různé mystické přístupy a mystické zkušenosti. Lezl jsem do deprivačních nádrží a měl mnoho hodin halucinací, takže o tomhle něco vím. Pak jsem jel do Esalenu, což je semeniště tohoto typu myšlení (je to skvělé místo, měli byste tam jet). A pak jsem byl zahlcen. Netušil jsem KOLIK toho je.

V Esalenu jsou na okraji útesu asi třicet stop nad mořem velké koupele napájené horkými prameny. Jeden z mých nejpříjemnějších zážitků byl sedět v jedné z nich a sledovat, jak se příboj tříští o skalnatý břeh pode mnou, hledět do jasně blankytného nebe nade mnou, a prohlížet si krásnou nahotinku, která se tiše objevila a usadila se do lázně ke mně (pozn. Feynman byl vyhlášený kaňour). Jednou jsem si přisedl do lázně, ve které byla krásná dívka s nějakým chlapíkem, který ji zřejmě neznal. Hned jsem si pomyslel”Jů! Jak se pustit do řeči s touhle krásnou nahou ženou?”

Přemýšlím co říct, když jí ten chlápek najednou povídá: “Já, éé, studuju masáže. Mohl bych si to na tobě procvičit?”. Ona na to: “Jasně”. Takže vylezou z lázně a ona se položí na nedaleký masážní stůl. Říkám si: “To je šikovná průpovídka, to by mě nikdy nenapadlo!”. Chlápek jí začne masírovat palec u nohy, a povídá: “Myslím, že to cítím. Cítím jakoby důlek – to je tvoje hypofýza?”. Vyhrknu “K její hypofýze máš dost daleko, chlape!”. Oba se na mě zděšeně podívali – prozradil jsem se – a řekli: “To je reflexní terapie!”. Rychle jsem zavřel oči a předstíral meditaci.

feynman-bongos2

To je jen jeden příklad toho typu věcí, které mě rmoutí (pozn. zde začíná být patrné, že Feynman používal “overwhelm” jako eufemismus pro “serou”). Zkoumal jsem i mimosmyslové vnímání a parapsychologii, a nejnovější šílenství byl Uri Geller, muž, který prý umí ohýbat klíče tím, že po nich jezdí prstem. Tak jsem na jeho pozvání šel k němu na hotelový pokoj podívat se na ohýbání klíčů a čtení myšlenek. Čtení myšlenek se mu nepovedlo – asi mám nečitelnou mysl. Můj syn pak držel klíč, po kterém Geller jezdil prstem a nic se nestalo. Pak nám řekl, že to líp funguje ve vodě, takže si nás všechny představte, jak stojíme v koupelně kolem umyvadla a pouštíme vodu na klíč, po kterém on jezdí prstem. Nic se nestalo. Takže tenhle fenomén jsem neprozkoumal.

Ale pak jsem si začal říkat: čemu dalšímu ještě věříme? A vzpomněl jsem si na šamany a jak by bývalo bylo jednoduché je odstavit tím, že bychom si prostě všimli, že jim nic nefunguje. Takže jsem objevil věci, kterým věří ještě víc lidí, jako třeba že nějak víme, jak správně vzdělávat. Jsou rozsáhlé metodiky na výuku čtení a na výuku matematiky a tak dále, ale když se podíváte, zjistíte, že výsledky jsou čím dál horší, nebo se minimálně nezlepšují, přestože pořád necháváme tytéž lidi tyto metodiky vylepšovat. Hle, šamanská léčba, která nefunguje. Měli bychom se nad tím zamyslet – jak vědí, že jejich metoda by měla fungovat? Další příklad je zacházení se zločinci. Očividně jsme nedosáhli žádného pokroku – máme spoustu teorie, ale žádný pokrok – ve snižování zločinnosti tou metodou, kterou k tomu používáme.

Přesto se o těchto věcech říká, že jsou vědecké. Studujeme je. A myslím, že obyčejní lidé se selským rozumem jsou zastrašení takovou pseudovědou. Učitelka, která má dobré nápady jak učit děti číst, je donucena vzdělávacím systémem dělat to nějak jinak – nebo jí dokonce tento systém přesvědčí, že její způsob není dobrý. Nebo matka zlobivých kluků, která je nějak potrestá a má pak zbytek života výčitky, že se “nezachovala správně” podle mínění odborníků.

Takže bychom se opravdu měli podívat na zoubek teoriím, které nefungují, a vědě, která není věda.

Myslím, že vzdělávací a psychologické disciplíny, které jsem zmínil, jsou příklady toho, co bych rád nazval kargo-kultická věda. V Jižních Mořích je kmen, který provozuje kargo-kult. Za války je navštěvovala letadla se spoustou skvělých věcí, a tak chtějí, aby se totéž dělo i teď. Takže staví věci jako přistávací dráhy, kolem kterých zapalují ohně, dřevěné boudy, ve kterých může někdo sedět i se sluchátky ze dvou kusů dřeva s bambusovými tyčkami místo antén na hlavě – to je dispečer – a čekají na přistání letadel. Dělají všechno správně. Forma je dokonalá. Vypadá to přesně tak, jak to vypadalo předtím. Ale nefunguje to. Žádná letadla nepřistávají. Takže těmto věcem říkám kargo-kultická věda, protože následují všechny zjevné předpisy a formální náležitosti vědeckého zkoumání, ale chybí jim něco podstatného, protože letadla nepřistávají.

Teď se pochopitelně sluší, abych vám řekl, co jim chybí. Ale bylo by podobně obtížné vysvětlit ostrovanům jak to mají udělat, aby k nim přišlo nějaké to bohatství. Není to něco jednoduchého, jako třeba jim říct, jak mají vylepšit tvar sluchátek. Ale je jeden rys, který jsem si všiml, že obvykle kargo-kultické vědě chybí. Je to ta myšlenka, kterou jste se, jak všichni doufáme, naučili studiem vědy na škole – neříkáme výslovně co to je, a prostě doufáme, že to pochytíte z příkladů vědeckého zkoumání. Takže je zajímavé to teď zmínit a říct otevřeně. Je to svého druhu vědecká integrita, princip vědeckého myšlení založený jaksi na naprosté, krajní upřímnosti – i kdyby se měl člověk přerazit. Například když děláte nějaký pokus, měli byste zmínit všechno, co si myslíte, že by jej mohlo zneplatnit – nejen to, co si myslíte, že je v něm správně, ale i další možné příčiny které by mohly případně vysvětlovat dosažený výsledek, a věci které vás napadly, ale které jste vyloučili nějakým jiným pokusem, a jak tyto jiné pokusy fungovaly – aby ten kdo k tomu přijde po vás věděl, že to bylo vyloučeno. Podrobnosti, které by mohly vrhnout pochyby na vaši interpretaci výsledků musí být uvedeny, pokud jsou vám známy. Musíte udělat všechno co můžete, pokud víte o čemkoliv co je špatně nebo může být špatně, abyste to ukázali. Pokud například vytvoříte teorii a pak ji zastáváte, nebo pošlete do světa, musíte zároveň uvést všechna fakta která se s ní neshodují, vedle těch, která se shodují. A je v tom i jemnější problém. Pokud jste poskládali spoustu myšlenek do propracované teorie, musíte se, když vysvětlujete na co vaše teorie sedí, ujistit, že sedí i na jiné věci, než na ty, díky kterým vás ta teorie vůbec napadla – tedy že díky této teorii najednou dává smysl i něco dalšího.

Ve stručnosti, myšlenka je taková – poskytnout všechny informace, aby ostatní mohli posoudit hodnotu vašeho příspěvku. Nejen ty informace, které vedou k závěru jedním nebo druhým konkrétním směrem.

Nejsnazší způsob, jak tuto myšlenku vysvětlit, je postavit ji do kontrastu například s reklamou. Včera večer jsem slyšel, že olej Wesson neprosákne jídlem. No, to je pravda. Není to lež, ale to o čem mluvím není jenom o nelhaní – je to věc vědecké poctivosti, což je další stupeň. Fakt, který je potřeba dodat k uvedenému reklamnímu tvrzení je, že žádný olej neprosákne jídlem, pokud použijete správnou teplotu. Pokud použijete jinou teplotu, všechny prosáknou – včetně oleje značky Wesson. Takže problém je v implikaci, ne v uvedeném faktu, který je pravdivý. Tenhle rozdíl je to, s čím se musíme vypořádat. (Pozn. v zásadě je podstatou vědecké metody formální a metodické obrnění proti klamům, a to nejen těm jednoduchým, ale zejména proti méně zřejmým klamům zamlčením, polopravdám a pravdám smíšeným s klamy. Proto se, na podobném principu, u soudu říká “Pravdu, CELOU pravdu a NIC NEŽ pravdu.” To neni poetická floskule, nýbrž zašpuntování zmrdích skulin. Když řeknete právníkovi, že musí říkat pravdu a neupřesníte to, udělá přesně výše uvedené a řekne polopravdu, nebo mimo jiné i pravdu.)

Ze zkušenosti víme, že pravda se nakonec ukáže. Další výzkumníci zopakují váš experiment a zjistí, jestli jste měli pravdu nebo ne. Přírodní jevy se budou nebo nebudou shodovat s vaší teorií. A přestože možná získáte trochu dočasné slávy a vzrušení, nezískáte dobrou pověst jako vědci, když si nedáte velký pozor přesně s touhle prací. A je to tento typ poctivosti, tento typ snahy se neklamat, který do značné míry chybí ve většině výzkumu v kargo-kultické vědě.

Velký kus jejích obtíží spočívá pochopitelně v obtížnosti oboru, a v nepřiměřenosti vědecké metody tomuto oboru. Nicméně je důležité si pamatovat, že to není ten jediný problém. Je to důvod, proč letadla nepřistávají – ale ona nepřistávají. (Pozn. což je druhý, návazující, praktický problém.)

feynman

Avada Gedavra, šupáci!

Ze zkušenosti jsme se hodně naučili, jak se vyrovnávat s některými formami sebeklamu. Jeden příklad: Millikan změřil náboj elektronu pokusem s padajícími kapkami oleje, a vyšlo mu číslo, o kterém teď víme, že je téměř správně. Je trochu nepřesné, protože pracoval s nesprávnou hodnotou vazkosti vzduchu. Je zajímavé podívat se na historii měření náboje elektronu po Millikanovi. Když si je vynesete na graf v čase, zjistíte, že další výsledek je o něco vyšší, než ten Millikanův, a další je ještě o něco vyšší než ten druhý, a další ještě o něco vyšší, než se nakonec všechny shodnou na stejném vyšším čísle.

Proč na toto vyšší číslo nepřišli rovnou? Je to věc, za kterou se vědci stydí – tahle historka – protože je zjevné, že lidé dělali tohle: když jim vyšlo číslo, které bylo výrazně vyšší než Millikanovo, řekli si, že museli udělat chybu – a tak hledali až našli nějaký důvod, proč mohlo být něco špatně. Když jim vyšlo číslo blízko k Millikanovu, nehledali tak usilovně. Takže vyloučili čísla, která byla příliš odlišná a dělali další takové věci. Teď už o těchto fíglech víme, a už se to nestává.

Ale tahle dlouhá historie učení se jak se neklamat – a jak být naprosto vědecky poctivý – je, bohužel musím říct, něco, co jsme výslovně nezahrnuli v žádném konkrétním předmětu, o kterém vím. Prostě doufáme, že jste to jaksi osmoticky přejali.

Základní princip je, že se nesmíte klamat – a vězte, že sebe dokážete oklamat ze všech nejsnáze. Takže na to si musíte dávat pozor. Když se vám podaří se neklamat, je už snadné neklamat ostatní vědce. Pak už stačí být poctivý v konvenčním smyslu.

Rád bych ještě dodal něco, co není podstatné pro vědu, ale čemu osobně věřím, a to že byste neměli klamat laiky, když vystupujete jako vědci. Nechci vám říkat co máte dělat ohledně podvádění manželky, nebo lhaní přítelkyni, nebo takové věci, když nejednáte jako vědec, ale jako normální lidská bytost. Tyhle věci jsou mezi vámi a vaším rabínem. Mluvím o konkrétním, extra typu poctivosti, který není nelhaní, ale stavění se na hlavu abyste ukázali, že se možná mýlíte, který byste měli mít, když vystupujete jako vědci. A tohle je naše povinnost jako vědců, rozhodně k ostatním vědcům, a myslím, že i k laikům. Například mě poněkud překvapilo, když jsem mluvil s přítelem, který byl pozván do rádia. Věnuje se kosmologii a astronomii a zajímalo ho, jak může lidem vysvětlit, jaké má jeho práce praktické využití. “No,” řekl jsem mu, “nemá”. On řekl: “Ano, ale když tohle řeknu, nedostaneme podporu pro další výzkum tohoto druhu.” Myslím, že to je poněkud nepoctivé. Pokud se prezentujete jako vědec, musíte laikům vysvětlit co děláte – a pokud vás za těchto okolností nepodpoří, to je jejich rozhodnutí.

Jeden příklad tohoto principu: když se rozhodnete vyzkoušet nějakou teorii, nebo chcete vysvětlit nějakou myšlenku, měli byste vždycky výsledek publikovat, ať už je jakýkoliv. Když budeme publikovat jenom určitý druh výsledků, může vypadat hezky jakýkoliv argument. Musíme publikovat OBA druhy výsledků. Tvrdím, že to je důležité, i když radíte vládě. Představte si, že se vás senátor zeptá na radu, jestli se má v jeho státě vrtat díra, a vy zjistíte, že by bylo lepší, kdyby se vrtala v nějakém jiném státě. Pokud tento výsledek nepublikujete, zdá se mi, že nedáváte vědeckou radu. Jen jste byli využiti. Když vaše rada bude v souladu s přáním vlády nebo politika, mohou ji použít jako argument ve svůj prospěch. Když to vyjde opačně, prostě ji nezveřejní. To není vědecká rada.

Jiné druhy chyb jsou více charakteristické pro špatnou vědu. Když jsem byl na Cornellu, často jsem mluvil s lidmi z oddělení psychologie. Jedna ze studentek mi řekla, že chce udělat experiment který vypadal asi takhle – jiní vědci zjistili, že za určitých podmínek (X) se krysy chovají určitým způsobem (A). Zajímalo ji, zda se krysy budou chovat stejně (A), i když změní podmínky na (Y). Takže její návrh byl provést experiment za podmínek (Y) aby zjistila, zda krysy nadále dělají (A).

Vysvětlil jsem jí, že je nutné nejprve v její laboratoři zopakovat předešlý experiment – provést jej za podmínek (X) aby si ověřila, zda jí vyjde taktéž (A), a poté změnit podmínky na (Y) a zjistit, zda se (A) změnilo. Pak bude vědět, zda ten skutečný rozdíl byl v tom, co kontrolovala. Byla z tohoto nového nápadu nadšená a šla s ním za svým profesorem. Ten jí odpověděl, že ne, že to nemůže udělat, protože ten experiment už byl proveden a ona by tím marnila čas. To bylo někdy v roce 1947, a tehdy to vypadalo, že obecný přístup byl neopakovat psychologické experimenty, ale jen měnit podmínky a sledovat, co se stane.

Dnes hrozí, že se bude dít totéž i na slavném poli fyziky. Byl jsem šokován, když jsem se dozvěděl o pokusu na velkém urychlovači v Národní Laboratoři Urychlovačů, kde jeden člověk pracoval na deuteriu. Aby porovnal své výsledky s těžkým vodíkem s výsledky, které by vyšly s lehkým vodíkem, použil data z pokusu na lehkém vodíku od někoho jiného, který byl ovšem proveden na jiném zařízení. Když jsem se zeptal proč, řekl mi, že to bylo kvůli tomu, že nedostal víc času v programu (protože je tak málo času a je to tak drahé zařízení) aby mohl na tomto zařízení provést experiment s lehkým vodíkem, protože by z toho nebyl žádný nový výsledek. Takže pánové, kteří řídí programy v NLU, se tak třesou na nové výsledky, aby dostali víc peněz kvůli public relations, že ničí – dost možná – hodnotu těch experimentů, kvůli kterým to tam vůbec celé je. Je tam pro výzkumníky často obtížné dokončit svou práci tak, jak žádá jejich vědecká poctivost.

Ne všechny psychologické pokusy jsou ale tohoto typu. Například proběhlo mnoho pokusů s krysami v bludištích a tak dále, s velmi omezenými jasnými výsledky. Ale v roce 1937 muž jménem Young provedl jeden velmi zajímavý. Měl dlouhou chodbičku s dvířky podél jedné strany, kterými tam lezly krysy, a dvířky na opačné straně, za kterými bylo jídlo. Zajímalo ho, zda dokáže krysy naučit vlézt do třetích dvířek napravo od těch, kterými tam vlezly. Ne. Krysy zamířily okamžitě ke dvířkám, za kterými bylo minule jídlo.

Otázka byla, jak je krysy poznaly, protože chodbička byla krásně postavená a naprosto jednolitá. Evidentně byla ta dvířka něčím odlišná od ostatních. Takže velmi pečlivě dvířka natřel a sladil jejich struktury, aby byla úplně totožná. Krysy je stejně poznaly. Pak ho napadlo, že krysy možná jídlo cítí, takže po každém pokusu chemicky pach změnil. Krysy je stejně poznaly. Pak si jako každý rozumný člověk uvědomil, že se krysy možná řídily podle světel na stropě a rozložení laboratoře. Takže chodbičku zakryl, a krysy je stejně poznaly.

Nakonec zjistil, že je poznaly podle zvuku, který jim podlaha vydávala pod nohama. A to mohl napravit jen tím, že položil chodbičku na písek. Takže pokrýval jedno po druhém všechna možná vodítka až se mu nakonec podařilo krysy oklamat, aby se musely naučit chodit do třetích dvířek. Pokud polevil v kterékoliv z podmínek, krysy je poznaly.

Z vědeckého hlediska je tohle prvořadý experiment. Je to experiment, díky kterému mají experimenty s krysami v bludištích smysl, protože nám ukazuje, čím se krysa doopravdy řídí – ne čím si myslíte, že se řídí. A je to ten experiment, který nám přesně ukazuje jaké podmínky je potřeba použít, abyste v experimentech s krysami byli pečliví a pokryli všechno .

Vyhledal jsem si další historii toho výzkumu. Další pokus, ani ten po něm, se o panu Youngovi nikdy nezmínil. Nikdy nepoužili žádnou z jeho podmínek s umístěním chodbičky na písek či krajní pečlivostí. Prostě jenom postaru pouštěli krysy do bludišť, a nevěnovali pozornost velkým objevům pana Younga.  Jeho studie nikdo necituje, protože neobjevil nic o krysách. Ve skutečnosti objevil všechno, co je potřeba udělat, abyste něco objevili o krysách. Ale nevěnování pozornosti takovým pokusům je charakteristický příklad kargo-kultické vědy.

Další příklad jsou pokusy pana Rhinea a dalších s mimosmyslovým vnímáním. Jak byly tyto pokusy kritizovány různými lidmi – a jak oni sami kritizovali své pokusy – vyladili metodiku tak, že pozorované efekty jsou menší, a menší, a menší, až postupně zmizí docela.

Všichni parapsychologové hledají opakovatelný experiment – který můžete zopakovat se stejným výsledkem, alespoň statisticky. Proženou bludištěm milion krys – ne, tentokrát jsou to lidé – udělají spoustu věcí a vyjde jim nějaký statistický efekt. Když to zkusí příště, už jim nic nevyjde. A pak se objeví člověk, který tvrdí, že je irelevantní požadavek očekávat opakovatelný experiment. Tohle je věda?

Tento člověk také ve své promluvě při rezignaci na místo ředitele Institutu Parapsychologie mluvil o nové instituci. A jak tak lidem říkal, co mají dělat dál, řekl i to, že se mají věnovat studentům, kteří prokázali schopnost nacházet parapsychologické výsledky v nějaké přijatelné míře, a neplýtvat časem na ambiciózní a nadšené studenty, kterým vychází jen náhodná čísla. Je velice nebezpečné vidět takový trend ve vyučování – učit studenty, jak jim mají vycházet určité konkrétní výsledky, místo toho, jak provést experiment s vědeckou poctivostí.

Takže mám pro vás jen jedno přání – ať máte štěstí být někde, kde budete mít volnost zachovat si onu poctivost, kterou jsem zde popsal, a kde se nebudete cítit nuceni ji ztratit kvůli potřebě zachovat si postavení v organizaci, nebo finanční podporu a tak dále.

Ať máte tuto svobodu.

-Richard Feynman

feynman

 

Co je a co není investice: dodatek

Co se do původního článku nevešlo:

Termín  “investice” se používá ještě pro jednu obzvláště vypečenou kategorii věcí, které jsou ve skutečnosti ryze spekulativní:

Jsou to tzv. „alternativní investice“, které se mají k investicím, jako se má „alternativní medicína“ k medicíně. Nejsou to investice, ale říkají tomu tak lidé, kteří chtějí něco prodat.

Věci jako zlato, diamanty (tohle vážně stojí za přečtení), umění, archivní vína, stará auta a vzácné mince mohou být více či méně povedené spekulace, příjemné sběratelské předměty, popřípadě ochrana kapitálu v divokých dobách, potud ano.

Pokud ovšem v noci Diskobolos nesleze z podstavce a neošustí (neoskřípe?) Venuši Mélskou a nevypadne z toho nový mramorový amorek (Mr. Amor?), nejsou to investice.

Jsou to prostě pasti na vyšší střední třídu, do kterých se iracionálně lijí v úhrnu masivní sumy, které si ti lidé zase nemohou dovolit tak úplně postrádat či s nimi spekulovat (zlaté pravidlo: spekuluj jen s tím, bez čeho se obejdeš). Navíc spekulativní výnos závisí čistě na poptávce, tedy v daném případě na pokračující schopnosti prodejců přifukovat bublinu umělé vzácnosti fundamentálně ekonomicky bezcenných věcí – aktuálně například tím, že se podařilo pro evropské umění nadchnout arabské ropné šejky, indické reverzní kolonialisty a čínské oligarchy. V podstatě je to pyramidová hra.

Ano, dá se na tom vydělat. Zejména pokud jste De Beer’s, Sotheby’s nebo vnuk nacistického oficíra, rozprodávající dědečkovu sbírku. Ale nejsou to investice.

Nákupy umění mají smysl, pokud je člověk upřímný milovník umění, nebo megaoligarcha, který chce mít buďto jedinečné statussymboly k ukazování kamarádům megaoligarchům, nebo aspoň pár mega ulitých v něčem, co mu nemůže nikdo arbitrárně zdevalvovat, zdanit či zestátnit. Holt se v nejhorším případě prodají jedny Gauguinovy Tahiťanky, s výnosem nacpaným v trenýrkách se zdrhne z Číny, člověk se na důchod trochu uskromní a nějak to doklepe v šestnáctiposchoďové vile na březích Lago Maggiore.

Pokud jste ale pouze chudí milionáři, raději si kupte dluhopisy, nemovitost nebo dobré akcie. A vůbec nejlépe – podnikejte.

Co je a co není investice

Dnes si povíme o rozdílu mezi investicí, spekulací, výdajem a spotřebou.

Stejně jako má národní slovník nejasno v tom, kdo je a kdo není podnikatel, stojí celá řada ekonomických nedorozumění ve veřejné diskuzi i v běžném denním provozu na nedůsledném rozlišení uvedených pojmů.

Zatímco v byznyskultuře a zejména financích si často pleteme investice se spekulacemi, ve veřejném sektoru a bohužel i v médiích si rutinně pletou investice s výdaji, ba se spotřebou.

Konfúze investic a spekulací je běžná do té míry, že podstatná část privátních účastníků trhu nemá jasno v tom, co vlastně dělá. Protože “investor” zní dobře a “spekulant” je sprosté slovo, říkají tomu “investice”, i když spekulují – sem spadá drtivá většina aktivit českého středního managementu, točícího si svých sto kusů ČEZu na pražské burze, protože to spolu s golfovými holemi a hugobossem tak nějak patří k stavovské příslušnosti.

Lidová definice investice jako eufemismu pro výdaj provzlínala navíc z tiskového oddělení Sociální Demokracie i do běžné mluvy. Kdo z nás neslyšel od kamarádů nějakou variantu této věty:

“Já jsem teďkon investoval sto tisíc do bazénu.”

Hovno, Majere, hovno. Jestli tam nebudeš za stovku prodávat vstupenky sousedům, koupil sis bazén, ale neinvestovals ani prt.

Když vono to zní líp….

Takže popořadě, přátelé v kravatách i v montérkách:

Investice ≠ Spekulace

Investuji, protože očekávám reálné fundamentální zhodnocení kapitálu. Spekuluji, protože anticipuji určitý pohyb kolektivní iracionality, na kterém mohu vydělat.

  • Investice je koupit si jablůňku, počkat až vyroste, a pak buďto prodávat jablka, nebo ji se ziskem prodat.
  • Spekulace je koupit si jablůňku a obratem ji prodat za víc. Nic proti tomu – předpokládáme-li informační symetrii kupce i prodejce, tj. že nikdo nebyl skrze neznalost vzat na hůl – ale je potřeba to mimořádně pečlivě rozlišovat.

Investice je zaměřena na výnos změnou hodnoty.

Spekulace je zaměřena na výnos změnou ceny.

Kapiš?

Další rozlišovací znaky:

  • Investice bývájí dlouhodobé (fundament rychle neroste), spekulace bývá krátkodobá (tj. veškeré intraday obchodování je v podstatě spekulace). Investor třeba párkrát ročně rebalancuje portfolio, kdežto spekulant může provést i desítky operací denně.
  • Při investování sledujeme fundament, při spekulacích sentiment.
  • Taktika investování je kontracyklická (kupovat když je to objektivně levné, prodávat když je to objektivně drahé), kdežto taktika spekulace je cyklická (typicky bubliny – kupovat když je to už tak drahé se spolehnutím na “momentum”, setrvačnost, a panikařit a prodávat když je to levné). Spekulace proto výkyvy trhu amplifikují, kdežto investiční aktivity mají sklon je spíše zarovnávat. Investor vnímá propady trhu jako příležitost k levnému nákupu, a v bublinách prodává.
  • Spekulace slibují vyšší potenciální zisky, ale také hrozí většími potenciálními ztrátami, než přísně vzato investice, které by měly být daleko přísněji prokalkulované a konzervativnější.

Úspěšný investor musí mít hlavu výrazně chladnější než “trhy”, a smířit se s tím, že v bublinách bude vydělávat méně než kovbojové, ba že bude vysmíván pro lpění na překonaných manýrech, jako je diverzifikace, proklepnutí firmy před koupí a nohy na zemi. Nicméně to je vykoupeno tím, že bývalí posměváčci v korekční fázi lehnou, zatímco racionálnější investor si odepíše snesitelnou část výnosů (málokdy kapitál) a jede dál.

Strategie pro úspěšně investování je v čase prakticky neměnná a celkem dobře i sepsaná. Vychytat a nakoupit firmy, které mají perspektivu dlouhodobě růst, a/nebo firmy aktuálně trhem přehlížené, podhodnocené. Což mimochodem není spekulace: když koupím akcii, která je aktuálně objektivně příliš levná, je to investice, protože se řídí hodnotou – kupuji s tím, že jsem si narozdíl od tržního konsensu vědom skutečné hodnoty titulu.

(Aktuálně btw třeba Glaxo, které přestože je jedním z největších hráčů v lukrativním biotech sektoru, má P/E 15 kvůli sérii korupčních skandálů, zejména v Číně – kde se ovšem bez korupce nic prodat nedá, takže je situaci nutno číst tak, že si tam někdo řekl o ještě větší úplatek, který nedostal, tak to prásknul na ty pod sebou a západní imperialisty.)

K ocenění společností:

Ne všechno, co je levné, je podhodnocené. Mnoho levných firem je prostě tragicky špatných.

Zároveň ne všechno co je drahé je nadhodnocené. Mnoho drahých firem je prostě vážně dobrých.

Pak jsou ty levné dobré, které je radno koupit, a taky drahé špatné, kterým je naopak třeba se obloukem vyhnout.

Je tragický omyl plést si cenu a hodnotu. Skutečnost je taková, že je v průměru určitá pozitivní korelace mezi cenou a hodnotou, ale má to velmi daleko k železnému pravidlu.

Je dobré držet na zřeteli, že tržní ocenění odráží nejen aktuální hospodářské výsledky firmy, ale zejména očekávání budoucího růstu. Ergo aktuálně ztrátová Tesla za draho, protože zaprvé má našlápnuto obrátit automobilový trh vzhůru nohama, a za druhé jsou to akcie v Elonu Muskovi, které přeceněné být ani nemůžou.

Mimochodem ztrátovost perspektivní firmy není vůbec špatná věc – znamená to, že investuje víc, než jaké má (zatím) tržby, což vůbec neva. Ztrátový dobrý podnik v růstové fázi ví, co dělat s penězi – ba má víc nápadů jak se aktuálně rozšiřovat, investovat, než má kapitálu. Horší je, když firma sedí na hromadě peněz a neví co s nimi, protože těžko poroste – došla fantazie.

Úspěšný spekulant musí měnit strategii spolu s tržními větry (ano, je to dvojsmysl). Chce to především čuch (hi hi háááhůů) na aktuální formy kolektivní iracionality – a kdo chvíli stál, už stojí na pracáku.

Z toho plyne fundamentálně rozdílná strategie investování a spekulace:

Investor musí mít pevnou strategii, kterou nezviklá, že v krátkém období někdo někde vaří násobně víc na bublině.

Spekulant musí mít pružnou, věčně proměnlivou strategii. Jeho aktivity jsou podstatně rizikovější, a málokomu to jde dlouhodobě – nestíhá se adaptovat tak rychle, jak se mění trh, bo ty změny včas nevidí, přičemž skutečně významné změny anticipovat ani nelze.

Spekulace závisí vždy na využití anomálie. Je tak krátkodobá z podstaty – anomálie, která je dlouhodobá, přestává být anomálií a stává se vlastností trhu, a jak se rozkřikne, ví o ní víc lidí, takže se výnosy rozmělní, čímž se stává méně lukrativní, až zmizí docela. Spekulativní strategie se tak musí neustále měnit a adaptovat, a zázračné módní recepty na přechytračení trhů sice v jednom případě ze sta fungují, ale jenom chvilku, a žánr “CO WALLSTREET NECHCE ABYSTE VĚDĚLI, ANEB JAK JSEM ČTRNÁCT DNÍ VYKAZOVAL MIMOŘÁDNÉ ZISKY! (než jsem přišel o úspory a musel začít psát ulhané knihy)” doporučuji nakopat do prdele.

Je to i PR problém, protože investoři mají kvůli prolínání pojmů se spekulanty neprávem horší pověst, a spekulanti zase nezaslouženě lepší.

Když někdo sebezodpovědněji investuje a drží pár akcií nebo pomáhá financovat socialismus nějakým tím státním dluhopisem, pro půlku národa už je “vrah z Wallstreetu” a “spekulantská sviňucha”, která vysedává na Manhatánu s Bilderbergy a mávnutím ruky způsobuje státní bankroty (ježišmarja, kéž by to takhle fungovalo).

svinucha234

A spekulantské sviňuchy zase své aktivity ospravedlňují cenotvorbou a informační přidanou hodnotou výstupů z trhů (přestože obvykleji vytvářejí deformace, typicky bubliny), což by byla pravda o investorech.

Dále:

Investice ≠ Výdaj

Tu je vinen stát, aktuálně zejména Slávek Sobotkoic, kdykoliv otevře populi (a vypouští z ní papulismus).

Politicky je výhodné říkat “investice” prakticky jakémukoliv veřejnému výdaji, protože to zní dobře a budí to představu budoucího blahobytu a návratnosti – což je lež skrze implikaci, vzbuzení klamných a nemístných očekávání. Posuďte vlastní reakci na dvě formulace téhož výdaje sta miliard korun:

“Stát investuje 100 miliard” => “všichni zbohatnem!”

“Stát utratí 100 miliard” => “všichni to zaplatíme”.

Definice: Konotativní lež je forma misnomeru, spočívající v použití příbuzného termínu, který má určité žádoucí implikace a vlastnosti, které ovšem popisovaná věc jako taková nemá. Klíčové je, aby byly oba pojmy dostatečně blízké a málokdo si toho všiml, a tím mohlo dojít k transferu významu. Není účinné říkat mrkvi “vysoký roštěnec”, ale vojenství “obrana” či diskreční loupeži “solidární daň” už ano.

Další příklady jsou sociální pojištění, důchodové spoření a Kalouskovy investiční státní dluhopisy – průběžný systém, odevzání kapitálu za vágní příslib budoucího plnění když se něco nějak závažně nevysere, a vstup do smluvního vztahu, ve kterém dlužník může kdykoliv arbitrárně změnit podmínky s odkazem na státní zájem, nejsou ani jedno z toho.

Investice obnáší propočet návratnosti a zapojení do určité širší koncepce, strategie, od které očekáváme do budoucna zhodnocení (nikoliv jen změnu ceny, pře-cenění) vloženého kapitálu, výnos – v případě státní investice v podobě budoucího společenského užitku převyšujícího počáteční náklady. Obtížně by se hledal státní výdaj, který by taková kritéria splňoval.

Když už k nějakým propočtům vůbec dojde, jejich účelem je legitimizovat plánovaný výdaj a ne jej posoudit. Objektivní analýza je obětována politickým zbožným přáním.

Může tedy stát vůbec investovat? Může.

Zaprvé by mohl (teoreticky) investovat do lidí. To oproti představám odborů neznamená nechat lidi prožrat státní rozpočet, nýbrž investovat do lidského kapitálu, typicky vzděláním.

Existují různé operační programy jako “Vzdělávání pro konkurenceschopnost”, jenomže to je bullshit, protože skutečně efektivní vzdělávání pro konkurenceschopnost si podniky musejí stejně dělat interně, byv k tomu donuceny širokonedozírnosáhlým selháním státního vzdělávacího systému produkovat absolventy použitelné pro praxi. Z EU placená “školení” to nezachrání, protože jejich primárním účelem je čerpat, a ne někoho něco naučit. To nejsou investice.

Zadruhé stát může investovat do infrastruktury. Ovšem hned je nutno dodat, že skutečná investice je jen budování infrastruktury nové. Udržovací náklady nejsou investice, a ideálně byly zohledněny v původních propočtech stavby. Jak správně podotýká občas se médii mihající českoamerický ekonom Milan Zelený, když stát nechá rozpadnout silnici a pak jí záplatuje, není to investice.

Nová infrastruktura tedy může být investice, s tím, že “výnos” z ní realizují občané ji využívající, přičemž stát doufá, že od nich díky katalyzovanému rozvoji ekonomiky vybere víc na daních a celkový součet pro společnost bude kladný. Takhle OK, tedy kdybychom stavěli infrastrukturu za standardní ceny, ve standardní kvalitě, a prioritizovali klíčové infrastrukturní projekty doslova celoevropského významu před skandálně drahými zbytečnostmi na objednávku místních kmotrů a kmotřiček. Takhle je budoucí hospodářský benefit zachycen hned zpočátku v uměle navýšené ceně stavby.

Při systémovém tření v řádu desítek procent ovšem lze říci, že nic z toho, co stát dělá, nelze doopravdy nazvat investicí, protože návratnost po započtení korupčních marží a udržovacích nákladů je – nikdy. Když politici říkají, že budou investovat, dívejme se pozorně, co tím skutečně myslí. Málokdy to bude investice hodná toho jména.

Váš,

P.S. Pokud vám někdo zavolá s nabídkou, že vám může ročně slíbit desítky procent, udělejte to jako můj účetní: řekněte “Hovno” a zavěste.

Druhá varianta, pokud chcete reálně přispět obecnému blahobytu, je okrádat phonespammery s evidentně podvodnými finančními nabídkami o čas pokládáním složitých otázek následovaných odložením telefonu na stůl než se vykecaj (mezitím si můžete třeba udělat kafe nebo přečíst ranní zprávy), čímž se sníží riziko, že se dovolají někomu, kdo by se nechal.

Profi tip: správci majetku a aspirující brokeři, kteří musí naslepo obvolávat obchodní rejstřík, stojí z definice nutně za hovno. Těm dobrým buší klienti na vrata. Musí se Scarlett Johansson doprošovat a vtírat, když si chce vrznout? Tak.

O finančním sektoru zeširoka a konstruktivně zase příště.