Rychlovka k Brexitu

Brexit opět potvrdil společenskou propast mezi lidmi, kteří celý proces integrace osobně prožili, a těmi, kteří mají zápočet ze sociologie, a demokracie tedy již není potřeba.

Reálně to nebude zdaleka takovej průser, jak se to malovalo. Pokud se má EU probrat, tak facku potřebovala. Buď se reformuje a pak dobře, nebo se rozpadne, a pak si holt příčetné země (převážně na severu kontinentu) vytvoří nový klub bližší tomu, jak měla EU původně vypadat – tedy založený na odstraňování bariér, nikoliv na jejich přeskupování ve prospěch nejvyšší nabídky, rozmělňování úspor německých důchodců v lyžařských vlecích na širých pláních, informačních cedulích vedle uschlých stromů, a utopických vizích o konci dějin v náručí anemického středolevého konsensu pod vedením osvícené kasty aparátčíků.

Skoro zajímavější než Brexit je nové vylejzání červotočů z povah jindy usměvavých lidiček. Demokracie je na spláchnutí do hajzlu, protože se lidi rozhodli jinak, než mě by se líbilo. Staří do toho nemají co mluvit, stejně tu dlouho nebudou. Lidi, kteří pamatují WW2, mají vymyté mozky, zatímco my v osmnácti po půl roce na Erasmu víme nejlíp, jak má být svět uspořádán, a pude nám pěna od huby, kdykoliv narazíme na kacířství méněcenných retrográdních neandrtálců, *kteří tomu prostě kurva jenom nerozumí* (maoistické rudé gardy, btw).

Stojí za tím strach z existence a autonomie ostatních lidí, a protidemokratické choutky jsou toliko sofistikovaným projevem batolecího rozčarování z rozpadu solipsismu. Vůle ostatních jsou porušením kosmického řádu, v jehož středu leží král mimísek.

Nevím nakolik si Ovčáček pražskou kavárnu vymyslel nebo ne, ale ta budějcká jede fest. A to jsou přesně ti lidi, kteří jásali u zrodu komunismu, nacismu a všech ostatních mileniálních (sic!) vizí, které na papíře, v hospodě a v učebnách vypadaly *takhle*, a v reálu *onak*. Ti, kteří s vámi dneska nemluví, protože máte jiný názor jsou přesně ti, kteří v padesátých letech udávali sousedy a příbuzné (a mysleli si, že dobře dělají). A to nepřeháním. Typově furt jedno a totéž.

Btw není to anti-intelektualismus, nýbrž naopak vytrhávání intelektualismu ze spárů nesoudných kreténů zmítaných Dunning-Kruger efektem. Ekonomii a politice nelze “rozumět” stejným způsobem, jako kamení a ptactvu. Přeceňování vůbec možného typu, nikoliv jen hloubky odbornosti v těchto věcech je přesně v jádru fatálního omylu všech aspirujících pastýřů zhovadilého plebsu. To je znovuobjevený vědecký socialismus.

Nevim, jestli Britové rozhodli “správně”. To v tuto chvíli prostě a jednoduše neví nikdo, a kdo si myslí že jo, měl by si to celé přečíst znova ještě třikrát, pak se ošlehat kopřivami a mantrovat u toho “vím, že nic nevím”. Co ovšem vím je, že jejich rozhodnutí je svaté, a že je sakramensky dobře, že je demokracie naživu. Cameron, kterému to ukončilo kariéru, to vzal jako chlap a jeho rezignační projev byl důstojný, věcný, objektivní, slušný, vynikající. Bylo by milé, kdyby lidé, kterých se to týká akorát možným zúžením výběru destinací pro výměnné pobyty a brigády v pohostinství, udrželi stejnou úroveň.

Jsou společenské problémy masivní (a masivně tématizované), a jsou společenské problémy poměrně nenápadné, ovšem s nedoceněnými masivními dopady.

Do druhé kategorie patří podvádění ve školách.

Vysoké školy, které by měly připravovat kormidelníky národa (že je jich víc než veslařů protože se politici zbláznili do znalostní ekonomiky namísto ekonomiky dovednostní je téma na jindy), neselektují kvalifikaci a nadání, nýbrž minimální nutnou inteligenci (zejména sociální) ve spojení s bezskrupulozitou. To vytváří štábní kulturu v byznysu i politice, kam absolventi obcházejí.

Z VŠE lezou (tedy za mých dob lezli a z doslechu je to tak i teď) blbci a blbky s krásným prospěchem, kteří a které následně odcházejí řídit životy zbytku národa. Na ostatních ekonomkách to není jinak.

Tolerance podvádění má dva následky, z nichž oba Česká republika pociťuje drtivě:

1) Řadí lidi ve frontě na vlivné funkce od největších zmrdů po nejmenší.

2) Vytváří návyky a modus operandi na zbytek života. Všudypřítomné šulení a ojebávání v Česku je mj. následek tiché tolerance taháků od základní školy dál (a to nemluvím o ohýbání pravidel a standardů, aby škola jako taková vypadala líp). Děcka se tím učí, že takhle se to dělá a vyplácí se to.

Navrhuji přísnější tresty. Žádné zabavení písemky a pětka (risk/benefit je masivně ve prospěch podvádění). Minimálně důtky, a za opakované porušení podmínečné vyloučení. Nechť je komunikováno, že cheating je cesta k hloubení výkopů, nikoliv do ředitelských funkcí. Česko přesně tohle potřebuje.

Můj účetní jel po městě a byl trefen jiným řidičem. Docela vostře, v podstatě totálka. Přijela policie, účetnímu, byť to nezavinil, dali dejchnout a je bez papírů. Volal tedy asistence, že se nemá jak dostat zpátky a ať pro něj přijede. Přijela. Dali jí taky dejchnout. Bez papírů jsou teď oba.

Účetní Fantozzi evidentně není smyšlená postava.

IKEA mi může políbit prdel

Rozpadla se mi brašna na notebook. Protože v místech kde jde koupit civilizovaná náhrada budu zase bůhví kdy, na překlenovací období jsem si pořídil IKEA brašnu. Za ty peníze dobrý. Jsem si myslel.

Jenže ještě téhož večera se vymrdala jedna z karabinek.

“Může se stát, holt vadnej kus bude jeden z milionu dycky, tak sem to holt statisticky vyžral za národ.”, řekl jsem si. Nic, co by neřešila stříbrná lepící páska, která s karabinou splyne a z dálky to nebude vidět. Nebo kterákoliv karabina, kterou nevyrobili čínští komunisté pro ty švédské.

Jenže čtrnáct dní na to se úplně stejně vysrala i ta druhá. Za chůze.

A brašna spadla na chodník.

V brašně byl laptop.

IMG_1303

A tablet.

IMG_1301

Takže evidentně systémová záležitost.

Šetřit se musí, ať to stojí co to stojí. IKEA ušetřila dvě koruny na aušusovejch karabinkách, a mě to stálo několik desítek tisíc. A nebudu jedinej.

Takže Milá IKEo zatrol(l)ená severská komunistická holoto:

1. Kolik by stálo dát tam prostě lepší karabinu? Pět korun? Vypadá takhle celej design proces? Je to standard practice? Stojí vám to za to? Za to pětikilo to zas tak levný neni. Čekal bych víc.

2. Prošlo to vůbec nějakou kontrolou kvality?

3. Příště na vás seru.

Nikdo není tak bohatý, aby si mohl dovolit kupovat levné věci. IKEA mi dluží cca. 60 000. Přestože obě mašinky fungují, ani na jednu už nikdy neuplatním záruku a ani jednu neprodám, a když, tak za půlku. Příště si koupim Hermés z aligátoří kůže a furt to bude levnější.

Doufejme, že IKEA nezačne nikdy prodávat horolezecké vybavení.

 

 

Chci natočit film, který bude v traileru mít výhradně zombíky, a prvních pět minut filmu bude skutečně náběh na standardní apokalyptický žánr. Pak se ovšem podaří epidemii utnout v zárodku (třeba jedněmi zamčenými dveřmi) a zbytek filmu bude romantická komedie. A lidi to zjistí až v kině. (Potud víceméně ukradeno z xkcd).

Pak bude druhý díl, který bude hodinu a půl romantická komedie (a v traileru nebude ani náznak něčeho jiného), aby se po standardních peripetiích, nedorozuměních a dočasných nepřízních osudu oba hlavní hrdinové sešli na pláži, všechno se vysvětlilo a schylovalo se k polibku … v kterouž chvíli zaútočí mimozemská flotila.

Jak se lidé mýlí 2: hardware, software a Francis Bacon

Francis Bacon je jedna z těch beden, bez kterých by nebyla moderní věda, ostatně moderní svět.

Začneme myšlenkou, ke které se v budoucích článcích mnohokrát vrátíme – fenomén lidské tuposti není způsoben jen nedostatečným výpočetním výkonem hardwaru, ale především špatným softwarem. Při troše optimalizace se dá i na 286 spustit mnoho, byť v minimalistických variantách. Stejně tak existují naskrz zavirované superpočítače – vysoce inteligentní volové.

“Učený tupec je větší tupec než neučený.“
– Benjamin Franklin.

проблема tuposti není ani tak kvantitativní, jako kvalitativní. Přesněji, kvantitativně nedostatečný výkon mozku je příčinou menšiny pozorované tuposti. Blbci častěji nejsou dutí, ale právě naopak zaneřádění svinstvem. Jak napsal psycholog David Dunning z Cornellu, známý svou prací o nemístné sebedůvěře neschopných: “Nevědoucí mysl právě není neposkvrněná prázdná nádoba, ale naopak je naplněná haraburdím irelevantních nebo zavádějících zkušeností, teorií, skutečností, intuicí, strategií, algoritmů, heuristik, metafor a tušení, které bohužel vypadají a jsou pociťovány jako užitečné a přesné vědomosti”, a americký humorista Billings o sto padesát let dříve: “Do průseru člověka obvykle nedostane to co neví, nýbrž to čim si je naprosto jistý, ale co neni pravda”, “je lepší moc nevědět, než vědět věci, které tak nejsou.”

“Kdo ví prd je blíž pravdě, než ten, kdo má v hlavě nasráno.”
– Thomas Jefferson ve Zbyhněvově mírné parafrázi (“Who knows nothing is closer to the truth than he whose mind is filled with falsehoods and errors.”)

Biologičtí blbci existují, ale mnohem víc je blbců nebiologických, “softwarových”. Přinejmenším se s kvantitativní blbostí (při současné technice) nic moc nenadělá, takže nezbývá než se smířit s téměř všeobecnou tupostí, nebo se zaměřit na opatchování softwaru.

Pojmy softwarový blbec™ a hardwarový blbec™ tímto trademarkuji.

Chceme-li blbci nebýt, musíme si v první řadě uklidit na stole. První krok je rozlišení, co vlastně víme a co ne. Druhý krok je obeznámení se s obvyklými druhy omylů a zamyšlení se, zda a kterými člověk osobně trpí – s tím, že imunní není nikdo. Nultý krok je poctivost ve všech dalších krocích.

S druhým krokem pomůže Francis Bacon (Franta Slanina?), který před pěti sty lety vypracoval klasifikaci bugů v lidském uvažování. Říká jim Idola mentis – “modly mysli”, a dělí je na čtyři druhy:

Idola tribus – “modly kmene” jsou univerzální slabiny a neobjektivita lidské povahy. “Všechno lidské chápání je jako křivé zrcadlo, které zkresluje a zabarvuje podstatu věcí tím, že do ní přimíchává tu svou”. (Citace jsou z Baconova Nového Organon ve Zbyhněvově překladu.)

“Modly kmene” jsou, dnes by se řeklo, chyby (nebo jak tomu říkají programátoři, “vlastnosti”) lidského firmwaru, který nebyl zásadněji updatován od modelu Homo habilis. Sklony k pověrčivosti, hledání vědomého záměru za náhodnými jevy (následek naší historie coby společenských tvorů), “my versus oni” (dtto), vzlínání emocionality do epistemologie (“je to příjemné tak je to pravda”), a prakticky všechno, co jsem popsal v prvním díle seriálu.

Zejména:

  • “Lidské chápání má sklon očekávat ve světě více řádu a pravidelnosti, než tam skutečně nachází.”
  • “Lidské chápání jak jednou přijalo názor (buďto od ostatních, nebo pro jeho libost) má sklony vše ostatní bráti tak, aby jej potvrzovalo a bylo ve shodě”. Confirmation bias. Bacon naopak radí: “Cokoliv mysl má za zejména milé a uspokojivé, to nechť podezírá.”
  • “Lidské chápání není suchým světlem, ale vlévají se do něj vůle a afekty, z čehož plynou vědy takříkajíc libovolné. Neboť co by člověk byl raději aby byla pravda, tomu spíše uvěří.”
  • “Lidské chápání je ze své podstaty nakloněno abstrakcím, a dává podstatnost a skutečnost věcem, které jsou prchavé.”
  • “Lidské chápání je nejsnáze pohnuto věcmi které vstupují do mysli současně a náhle, které tak naplňují představivost, a následně předpokládá, že všechny ostatní věci musejí být nějak (byť neví jak) podobné těm, kterými je obklopeno”. Pletení si intenzity vjemu s obecnou platností, a jistý konzervatismus představivosti, který předpokládá, že se vše podobá již známému. (Chtěl jsem tím vysvětlit k nerozeznání lidem podobné mimozemšťany ve Star Treku, ale pak mi došlo, s jakými rozpočty se to tehdy točilo.)
  • “Ale zdaleka největší překážkou a vadou lidského chápání je matnost, neschopnost a klamivost smyslů – takže věci které smysly zachycují převažují nad věcmi, které bezprostředně nezachycují, byť jsou tyto důležitější”. To není žádná metafyzika, to prostě znamená, že lidské smysly jsou v poměru k hloubce, složitosti a rozsahu skutečnosti slabé, a většinu toho musíme sestavovat ze střípků a s pomocí nástrojů.

Idola specus – “modly doupěte” jsou zvláštní omyly a předsudky konkrétního člověka. “Konkrétní uzpůsobení, tělesné i duševní, každého jednotlivce – a rovněž skrze vzdělání, zvyk a náhodu … neboť každý má navíc k obecným slabostem společné lidské povahy i svou vlastní jeskyni či doupě, které láme a zabarvuje světlo přírody”.

Bacon u některých příkladů “model doupěte” uvádí jednoduchou typologii, a rozlišuje např. iracionální preferování starého či naopak nového namísto patřičného posuzování obojího po zásluze, nebo “přesné a stálé” mysli, schopné “rozlišit nejjemnější rozdíly ve věcech”, které pro jednotlivosti nevidí systém, a naopak mysli “vzletné a diskurzivní”, schopné postřehnout “nejobecnější podobnosti”, které pro obecnosti nevidí jednoduchost základních principů. Dnes můžeme říct chápání příliš zazoomované™ a chápání příliš odzoomované™. Bacon doporučuje přístupy detailní a systematické (analytické a syntetické) střídat. Ostatně na různé věci je vhodná různá úroveň zoomu a Karlštejn focený ze dvou centimetrů nebude o nic větší paráda, než mikrob bez zoomu na sto kilometrů.

Vzájemné neporozumění detailistů a mikromanagerů s bigpikčuráky a systematiky, a otravnost lidí neschopných svůj defaultní zoom za žádných okolností opustit, známe i dnes. To je typická “modla doupěte”, věc osobní dispozice.

Idola fori – “modly tržiště” jsou nepřesnosti pojmosloví a jazyka. Ty se zejména dělí na zpodstatnělé fikce, které reálně vůbec neexistují nebo nic neznamenají, a pojmy sice odpovídající reálným věcem, ale špatně je popisující, vznikající “chybnou a nedovednou abstrakcí”. Přirozený jazyk je především produktem spontánní konvence “sprostého lidu”, a mapa často nepasuje na skutečný stav.

Prasárny s jazykem a nelícování pojmů na popisované skutečnosti už jsme rozebrali několikrát:

Klik.

Klik i sem. 

Semhle taky klik.

A konečně klik sem.

“Neboť lidé věří, že jejich rozum vládne slovům, zatímco je pravdou i to, že slova vládnou chápání – a je to právě toto, co filosofii a vědu učinilo sofistickými a nečinnými.”

Idola theatri – “modly divadla” jsou infekce konvencí a tradovanými systémy. Proto probíhaly pokusy o periodické restarty (či Descarty – René Restartés, hui hui hui), které se teprve v osvícenství významně povedly. A musí to být provedeno iterativně, protože nikdo si uvažování nevypucuje naráz dočista. Může ale odpálit kus obecně držené blbosti, aby ti, kdo přijdou po něm, měli o starost míň a lepší výchozí pozici.

“Po mém soudu jsou všechny tradované systémy toliko divadelní představení, představující umělé světy způsobem neskutečným a scénickým … příběhy vymyšlené pro jeviště jsou kompaktnější a elegantnější, a více k libosti jak bychom si přáli aby byly, než skutečné příběhy z dějin.” čímž se chce říct, že každá teorie už je zjednodušením, a navíc do toho vstupují idola tribus.

“Nemluvím jen o systémech nyní oblíbených, ani jen o starých sektách a filosofiích. Mnoho ’představení’ takového druhu může ještě být napsáno a stejným umělým způsobem uvedeno, uvážíme-li že omyly těch nejrůznějších druhů měly příčiny vzájemně převážně podobné. Nemíním tím opět ani výhradně celé systémy, ale též mnoho principů a axiomů vědy, které byly tradicí, důvěřivostí a z nedbalosti přejaty.”

Idola theatri jsou jaksi svůdná, protože nám říkají, že svět možná funguje tak, jak bychom si přáli, a umožňuje lenivě nahradit skutečné myšlení lexikálním osvojováním již existujícího, s přinejlepším předstíranými vnějšími znaky vědecké práce a myšlení. Proto se ve středověku skoro nic nedělo.

Bacon uvádí podtřídy:

Racionalisticky-sofistická “vytrhává ze zkušenosti rozmanité běžné případy, ani ověřené, ani důkladně zkoumané či zvážené, a vše ostatní nechává na rozjímání a rozdmýchávání důvtipu”.
Empirická “věnovala mnoho péče a práce malému množství pokusů, z nichž se osmělila budovat systémy a všechna ostatní fakta vměstnává násilně do souladu s nimi”.
Pověrečná “se skládá z těch, kteří kvůli víře a zbožnosti míchají svou filosofii s teologií a tradicemi” a “z této nečisté směsi věci lidských a božských vzchází nejen fantaskní filosofie, ale též kacířské náboženství”.

Pozn: Bacon nemá, oproti pověrčivosti, výhrady vůči racionalitě a empirii jako takovým, a jeho metoda oboje hojně využívá. Kritizuje ovšem přepísklé nebo náhražkovité formy obojího. To jen aby nedošlo k mejlce, jak mohl jeden ze zakladatelů moderní vědy kritizovat experimentální přístup a racionální dedukci. Nekritizoval. Kritizoval komplikované systémy založené na malém počtu špatně navržených pokusů, a “racionalismus” sub species fabulační domečky z karet.

Měl nač mířit. Trolling prakticky po všech stránkách se zásadně mýlícího (ale nesmírně kulturně vlivného) Aristotela byl, zejména ve smrtelné kombinaci s náboženským dogmatem, jednou z hlavních příčin tisíciletí stagnace mezi pádem klasické civilizace a vědeckou revolucí. Giordanu Brunovi nejučenější z učených své doby v Oxfordu řekli “Ty vole tys nečet Aristotela, nebo ostatně Bibli?” místo aby se zabývali dření jeho metody a teorie, a místo s poctami skončil na hranici (byť nikoliv za astronomii, nýbrž mj. za odvážné tvrzení, že Ježíš byl černokněžník). Idola theatri.

Závěrem

Lidská blbost je sice nekonečná, ale naštěstí jsou různě velká nekonečna, a podíl blbosti na celku lidských věcí je tak redukovatelný. Často je řešitelná softwarově, není to organický problém – tedy je, ale nikoliv ve smyslu biologických orgánů, nýbrž Baconovského organon –  nástroje, metody myšlení.

Základní slabina je, že lidé hledají modely světa uspokojivé (jak užitkem, tak pocitově), nikoliv správné. Berou první co trochu funguje a revidování je rušivé, ba vyloženě nepříjemné. Jenomže revidování je právě nezbytné, pokud nemá být člověk totální kreten – a tak blbej, že ani neví, jak moc je blbej.

Pojďme nainstalovat antivirus do lidí.

Právě poctivost ke skutečnosti a odvahu jí čelit potřebuje lidská mentalita jako sůl. Metakognitivní výbava (přemýšlení o přemýšlení), softwarová údržba vlastní palice a kultivace kritického myšlení dle mého silného přesvědčení patří (v přiměřené podobě) do školních osnov, a vedle udržování se ve fyzické kondici do základního systému sebesprávy každého člověka, který chce být skutečně člověkem.

Tak jsem se v Economistu dočetl, že od šedesátých let přibylo “bílým límečkům” v průměru asi šest hodin práce týdně, zatímco “modrým límečkům” přibylo týdně cca osm hodin volného času (byť je otázka, nakolik dobrovolně podstupovaného). Empirická obsérvace ve vlastním okolí to potvrzuje. A říkám si, zda jsou tyto změny pracovní zátěže v řádu desítek procent promítány do statistik údajně povážlivě se rozšiřující “příjmové nerovnosti”.