Čudné počty České pošty, aneb úvod do good governance státních podniků

Onehdá byl u Moravce nový šéf České pošty s tím, že chce začít prodávat na poštách vitamíny a léky. Krom toho, že potravinové doplňky jsou až na pár výjimek mimořádně drahé placebo , je to signál, že se Pošta bude i nadále ubírat vytyčeným směrem do prdeleopadliště dějin.

O České poště jsem se už chystal napsat článek několikrát:

  • Když osobě blízké přišla do schránky namísto opravených hodinek roztrhaná obálka. Předpokládáme-li, že na poště není nikdo takový idiot, aby dal cár papíru k doručení, suspectus je jeden, a to pošťák – FYI, České Budějovice 4. Nedík.
  • Když se ukázalo, že součástí poštovních standard operating procedures je vhazování lístečků se vzkazem “Adresát nezastižen” do schránky, zatímco je člověk celou dobu doma a nikdo nezvonil.
  • Když se snažím při každé návštěvě najít v tom vetešnictví mezi aktuálním vydáním Čtyřlístku, vodopádem stíracích losů, bulvárním tiskem, omalovánkami a kalendářem s Patem a Matem jejich kolegyni za přepážkou.
  • Když Pošta  pod heslem “Velká balíková revoluce!” začala se zpožděním pouhých deseti let poskytovat služby, které jsou u kurýrních služeb odjakživa naprosto běžné.

Čtyři minuty práce v trialverzi 3D studia: 15 000 000 Kč a lízátko pro toho dvanáctiletého synovce, který to udělal.

Takže tohle je ten článek, na jehož nutnost jsem myslel už několikrát.

Česká pošta se potýká s dlouhodobými hospodářskými problémy, které její vedení svádí na citelný výpadek příjmů z dopisů kvůli internetu. To jim nežeru, protože tentýž internet katalyzoval řádový nárůst výrazně dražších obchodních balíků z e-shopů.

Vedení prostě neumí hospodařit, rozkrádají to a snaží se účetnictví záplatovat naprosto nepatřičným nalepováním bizarních, s poštou nijak nesouvisejících služeb a zboží na její stěžejní činnost.

Česká pošta dělá tu základní chybu, že než aby začala být dobrou poštou, snaží se být ještě trafikou, papírnictvím, hračkářstvím, pojišťovnou, a v dohledné době možná i lékárnou. Prostě vetešnický kurz, vytyčený za předchozího vedení, pokračuje i za současného.

Horší než omalovánky je, že zkoušela či zkouší právě i takové věci jako podomní prodej cigaret a finančních produktů soukromých subjektů, dokonce do té míry, že poštovní zaměstnanci mají kvóty, za jejichž nesplnění jsou penalizování – připomínám, že toto pošta dělá jako státní podnik. Jistě proběhlo transparentní výběrové řízení.

 

Strategicky dělá pravý opak toho, co by dělat měla. Rozkročení aktivit je v 99 % případů cesta do perdéle.

Dějiny byznysprůserů jsou lemovány strojírenskými firmami, které v ouzkých začaly vyrábět nábytek, zmrzlinu a potápečské potřeby v naději, že něco, cokoliv, aspoň jedna věc z toho nějak zázračně klapne a zachrání jim rozpočet, čímž to přivedly na buben v polovičním čase. “Byznysmodel brokovnice” (pojem patentuji) jako východisko z krize nefunguje, není výrazem dynamičnosti firmy, nýbrž právě naopak krajního zoufalství, a snad nikdy se nad rámec statistického šumu nikomu nevyplatil. Naopak je potřeba fokusovat na core competence (v případě ČP bohužel core incompetence), tedy poštovní služby, a nemilosrdně odřezat postradatelné nákladové položky a nesouvisející kraviny okolo.

Například veškeré náklady na reklamu, propagaci a sponzoringy, které jdou do milionů. ČP sice letos tyto náklady redukovala na polovinu, což je krok správným směrem, ale pořád poloviční. Sponzoring každé hovadiny na úkor nosné funkce podniku patří ke koloritu českých státních podniků, protože k němu patří věty “Pepo, ty seš teď v tom ČEZu, viď? Hele, poď na pivo, mam takovej nápad…”. Totéž platí pro VZP, která platí okresní přebory ve vodním pólu a uherskohradišťskou kvalifikaci na mistrovství světa závodů psích spřežení, ale hradit zdravotní péči se snaží pokud možno vůbec, na kteréžto téma jsem měl opakovaně fascinující rozhovory plné upřímných facepalmů s CEO nejmenované jihočeské nemocnice.

Obecně – podniky, u nichž se poptávka po službách vůbec nijak neodvíjí od viditelnosti značky, nemají racionální důvod dávat cokoliv na propagaci, reklamu a sponzoring. Ty soukromé k tomu sice nemají ekonomický důvod, ale je to věc šlechetných majitelů a zaplať pánbůh za osvícené kapitalisty, kteří zaplatí mládeži okresní čutál. Akciovky by nad rámec normální prokalkulované reklamy, od které se očekává ziskovost, neměly tohle dělat vůbec, protože slouží akcionářům a nemají mandát házet jejich peníze do luftu. Státní či polostátní podniky by ale vyloženě vůbec neměly smět, protože to zaprvé jde zhola mimo jejich smysl (ba proti jejich smyslu), zadruhé je to v rozporu s good governance, a zatřetí jsou to obzvláště u nás prakticky vždy korupční akce.

Ostatně, podívejme se na ČEZ. To je monopolista, jehož tržby na viditelnosti a reklamě (v ČR) nezávisí vůbec nijak, ale který přesto sponzoruje obrovskou část českého sportu. Kdyby to dělal soukromý podnik z vlastního, byl by geroj a dobrodinec, ale když to dělá státní firma, je to fail a evidentní levá. Občan by ocenil místo tohohle…

…raději o tolik levnější elektřinu. Ještě pochopim, že sportovní arénu (co tomu zase začít říkat “stadion”?) zasponzoruje pivovar, kterému se to ideálně vrátí na tržbách (mimochodem rovněž státní Budvar by mohl vyprávět, že nevrátí), ale státní energetický monopol? Srsly, guys?

Je potřeba si vyjasnit, jaký je vlastně účel státních podniků.

Učelem státních podniků je poskytovat ve veřejném zájmu určitou službu, kterou z různých důvodů nemůže nebo nemá stát poskytovat přímo, a to za cenu, která pokryje odůvodněné náklady (včetně investic do budoucích rozumně předpokládaných kapacit). Nikoliv sloužit jako prostředek dodatečného zdanění (ČEZ), dotování věcí, které stát platit nechce a nemá, ale které se ve specifickém českém prostředí neumí normálně uživit (sportovní kluby), ani dojná kráva sociálních okruhů managementu. Zisková státní firma je průser, stejně jako nezisková. Pokud státní firma vykazuje zisk, znamená to, že občanům, kterým má sloužit, nastavila příliš vysoké ceny. Pokud je ve ztrátě, je rozkrádána a/nebo má uměle stlačené ceny v rámci nějakého populismu (energetické firmy v Jižní Americe), a doplácí se to méně nápadně na daních. Pokud je drahá a navíc ztrátová, znamená to, že management je krajně neschopný a/nebo je masivně rozkrádána. ČP je v poslední kategorii.

Teď se přesuneme do ideálna: Předmětem činnosti státního podniku je typicky služba, která je sice veřejná, ale z různých důvodů je nepraktické, aby spadala pod normální systém státní správy a veřejných rozpočtů, a tedy se vydělí a inkorporuje separé. Ty podmínky jsou ze strany občana typicky vysoce nerovnoměrná spotřeba v kombinaci s její dobrovolností.

Pouliční osvětlení používáme tak nějak všichni stejně, ale kolik kdo pošle dopisů je na něm.

Zdravotní péči poptáváme sice nerovnoměrně, ale převážně neplánovaně a nedobrovolně, takže je nejpraktičtější ji hradit na bázi pojištění. Dálnice používáme asymetricky, ale dobrovolně, takže si je dobrovolně platíme a bylo by nefér, aby platili všichni stejně. Takový typ služby může být buďto státem outsourcován (i za krajně nevýhodných podmínek – Kapsch), nebo poskytován právě nějakým státním podnikem, popř. outsourcován privatizovanému státnímu podniku (Royal Mail).

Tolik ideál. V praxi je to přirozeně spíš tak, že se státní podniky vytváří pro:

1) Činnosti, které vyžadují úroveň expertízy, kterou od úředníků nelze očekávat (typicky energetika).

2) Činnosti administrativně náročné, či strategicky významné, a tedy se zájmem oddělit jejich řízení od politiky alespoň jednou personální a rozhodovací vrstvou navíc (aby se energetická koncepce neměnila po každých volbách, když návratnost investic je v řádu desetiletí a je tak potřeba držet relativně konzistentní strategii).

3) Činnosti potenciálně ziskové, aby mohly být vyváděny opticky legitimními způsoby prostředky do kapes spřízněných s partajemi, a nešlo to fujtajbl do státního rozpočtu, kde by se to pozutrácelo za důchodce, vědu a opravy silnic, namísto za Moët rozlévaný do výstřihů patnáctiletých ruskojazyčných poběhlic v klubech kolem Václaváku.

Mimochodem měsíční plat 250 000 Kč pro ředitele podniku, který je dlouhodobě ve ztrátě a dělá zjevné kraviny, za které by ho z normální firmy okamžitě vyrazili, je špatný vtip. To platí jak pro minulého, tak pro nového ředitele.

Druhá věc, na kterou by se měl vedle racionalizace provozu podnik v potížích zaměřit, je pokusit se potěšit klienty a vytvářet maximální možný “goodwill”.

Kombinace dlouhých front, málo kvalifikovaných zaměstnanců a ambience příhraniční tržnice, spolu s evidentním mrháním prostředky a korupčními akcemi, ovšem naopak generuje kolosální badwill.

Dojmu ze služeb neprosívá ani platební terminál přijímající karty celých dvou bank v době, kdy  každá venkovská hospoda bere karty všechny, a který po zaplacení neodmáčknutelně na patnáct vteřin ukáže dvoucentimetrovými čísly zůstatek na vašem účtu celé frontě. Kdyby to chtěli dělat schválně, tak to hůř nevymyslí.

Česká pošta tedy dělá v podstatě na všech frontách pravý opak toho, co by dělat měla – rozkračuje se a rozmělňuje namísto racionalizace a zaměření na nosnou činnost, a konzistentně si nasírá klienty.

Je nutno se smířit s tím, že doba pošty pominula. Na komunikaci máme metody rychlejší, spolehlivější, bezpečnější a levnější. Balíky doručují kurýrní služby rychleji, pružněji, spolehlivěji, bezpečněji a za srovnatelné peníze. Může si vydělat tak nějak na režii a platy zaměstnanců, a dál tak plnit funkci zaměstnavatele krajní nouze, ale nebude moci nadále dělat dojnou krávu manéžmentu. Protože na to prostě nebude mít dost peněz.

Pošta se bude prostě muset smířit s tím, že její role bude časem konvergovat k minimu vyplácení důchodů, doručování balíků a posílání pohlednic, a přizpůsobit tomu vlastní náklady, včetně odměn vedení. Pokud se s tím nesmíří, její role nebude vůbec žádná.

Ke služebnímu zákonu a dění kolem něj:

Služební zákon chtějí schválit všechny strany, a je tak na první pohled jakoby s podivem, že dosud schválen nebyl. Je to prostě tím, že ho sice všichni chtějí schválit, ale za své vlády, aby na úřadech neodvolatelně zabetonoval jejich lidi. Partaje, které jsou v libovolném bodě v čase v opozici, tak všemi prostředky vzdorují jeho přijetí, neboť rozhodne na dlouhou dobu o náklonu hřiště. Takto je nutno celý spor číst.

Jedná se o to, kdo bude mít státní správu na své straně, bez ohledu na výsledky voleb. Jde o masivní penězovody, a tím příjmovou baseline pro partaj a zvýhodněnou pozici ve volbách díky prostředkům na kampaň a věrným informátorům a spolupracovníkům (a sabotérům) na úřadech.

Předložila jej už Nečasova vláda, ale byla sestřelena, než ho stihla schválit. Opozice (tj. TOP09 a ODS) nyní pochopitelně zase všemi prostředky usiluje znemožnit Sobotkovi a Babišovi, kteří mezitím nahradili několik stovek vysoce postavených úředníků, protlačit ten jejich (překopaný). 

Optimální doba pro schválení neexistuje, protože vždycky někoho zabetonuje v pozici, ale je snad evidentní, že málokterá bude méně vhodná než ta, kdy je největší příjemce dotací a jeden z největších příjemců státních zakázek v České republice zároveň ministrem financí.

Století a den od dvou nejúspěšnějších gulí v dějinách a Zbyhněv v ložnici vévodkyně Žofie (a France Ferdinanda)

V den stého výročí sarajevského atentátu jsem prošmejdil privátcimry Františka Ferdinanda a jeho famílie na Konopišti.

Zaprvé mě zajímalo, jak vypadá bývalá rodová država (autor je údajný potomek Lobkowiczských levobočků), kterou s poměrně rekognizabilní rodovou logikou prapředek prodal po úderu blesku a následném rozsáhlém požáru Habsburkům, ať se s tou opravou sere někdo jinej.

Zadruhé je zajímavé vidět, co byl Fr.Fe. (francium železo?) za člověka, a co byla zač jeho famílie. Dojem je impresivní – nejenom, že se po okolí Konopiště dodnes povídá, že tam nikdy lépe nebylo, a že se František usilovně snažil o zabezpečení a dnes by se řeklo životní úroveň celého panství – navíc je na místě dostatek indicií k odtušení, že to byli osobně skvělí lidi, i když by se František dnešní (eunušskou) optikou jevil snad jako trochu přepísknutý stříbrohřbetý gorilí alfasamec. Každopádně ale toho správného typu. Zde stojí za zmínku citát, jak se František Ferdinand nesral ani se zbytkem rodu: “Když se chce našinec oženit z lásky, hned se v rodokmenu najde důvod, proč by to nešlo. Pak se diví, že polovina dětí ve famílii jsou blbci a druhá epileptici.”

Že si František výrazně méně urozenou Žofii vytrucoval, a že to byla v podstatě disneyovká láska, to je věc známá. Na poměry šlechty měli dokonce téměř nevídanou společnou ložnici (oproti modelu sňatku upečeného diplomaty dvacet let dopředu, šupky hupky zplození potomstva a dál každej po svým). František byl podle všeho rodinný typ, a manželce a dětem se věnoval na poměry šlechty rovněž nevídaně. Ten opravdový hardcore jsou ale věci po dětech.

Potomci Františka Ferdinanda a Žofie byli odmala vychováváni jako budoucí správci svých panství, nikoliv vysoká šlechta. František Ferdinand byl totiž nucen vzdát se pro ně následnických práv kvůli nízkému původu Žofie. Jejich vzdělání tak bylo od počátku zaměřeno spíš manažersky než politicky – František z nich zjevně chtěl mít schopné hospodáře, ne dvořanské vohrndíry.

V dětském pokoji je patrné, že to nebyla žádná princátka. Nejstarší Žofie excelentně kreslila a malovala (k vidění jsou převážně přírodní motivy a zvěř, takže jistě lezla roštím po panství) a svého prvního jelena picla prý ve třech letech. V pokoji dodnes stojí týpí z deky a košťat, děti dokonce ručně vydávaly vlastní zámecké noviny Unsere Kinder – které dávají odtušit vše, co je o jejich osobnostech potřeba vědět, z titulku tužkou u(o)praveného na Unsere Rinder (“Náš Dobytek”). Největší hardcore je ovšem komiks, který Žofie nakreslila po atentátu – o třech kuřátkách, která truchlí, protože jim zlá liška zakousla maminku. Čtenář si představí pastelkami nakreslený obrázek zakousnuté kvočny s krví řinoucí se ze zobáku, na kterou smutně koukají tři kuřátka. O dvě místnosti dál je korzet s dírou po kulce a zaschlou skvrnou od krve. O kus dál pak v krabičce přímo kulka.

Komiks končí nalezením adoptivní kvočny, což bylo snad nějaké příbuzenstvo, ale ten obraz je sugestivní, že by se hora ustrnula.

Průběh samotného atentátu by byl komický, nebýt šílených následků v podobě dvou světových válek. Dění v Sarajevu onoho dne si nejlépe jest lze představit jako italskou komedii se spoustou zvukových efektů, třeba Fantozzi a Filini atentátníky”, tématicky navazující na pokus Bogdana Žerajiče o atentát na guvernéra Vařešanina o čtyři roky dříve, při kterém se pětkrát netrefil a šestou, poslední kulí si ustřelil hlavu.

Ať to v Sarajevu organizoval kdokoliv (šéf srbské vojenské rozvědky Dimitrijevič, možná), dobře věděl, s jakým materiálem pracuje. Proto jich tam postavil šest. I tak to bylo jen tak tak.

Typický srbský atentátník počátku 20. století.

První dva se na to vyprdli a šli domů.

Třetí, Čabrinovič, hodil na vůz bombu – která se odrazila od stažené střechy a spadla pod další vůz v koloně, kde vybuchla, aniž by kohokoliv zabila (aspoň tak).

Po  této zábavné kulturní vložce rozkousl kapsli s kyanidem a skočil do řeky. Bohužel pro něj řeka byla tak mělká, že se v ní nedalo utopit, a kyanid byl vypšouklý, takže se z toho akorát poblil. Po vytažení z řeky byl lehce zřezán a zatčen. To si člověk nevymyslí.

Mezitím vůz s Františkem Ferdinandem dojel na radnici, kde se odehrály oficiality (včetně jemného vypičování Srbům, že člověk přijede na návštěvu a je vítán bombami).

I Gavrilo už se na to vyprd a šel domu, a kdyby řidič s Františkem po návštěvě radnice špatně neodbočil (to si člověk nevymyslí) a nepřijel zrovna před obchod, kde si nepravděpodobný atentátník cestou domů zrovna kupoval obložený chlebíček (to si člověk nevymyslí), k žádnému atentátu by nedošlo.

Říká si to o konspirační teorie. Picli ho zrovna ve výročí dne, kdy se vzdal pro své děti následnických práv, předtím byl u něj na návštěvě Vilém II., což mohlo leckoho ve Vídni znervóznit, Rakousko potřebovalo válku a mělo evidentně plány na ní připravené roky předem s Německem, zabezpečení akce bylo katastrofální. Zlaté pravidlo “Nikdy nevysvětlovat konspirací, co lze stejně dobře vysvětlit neschopností.” je v tomto případě napjato do krajnosti, ale ještě platí. Bezpečnost měli ostatně na starost Srbové, což vysvětluje všechno.

Každopádně to co do počtu nebožtíků byly s náskokem šesti řádů nejefektivněji vypálené gule 20. století.

Co kulka, to světová válka. Gavrilo byl nejúspěšnější kikot 20. století.

Těžko říct, čeho doufali dosáhnout vraždou nejreformnějšího, nejvíce slovanům nakloněného Habsburka, který byl na dobové poměry v podstatě protiválečně zaměřen. Víc mohl ležet v žaludku Františku Josefovi, který musel vědět, že to má za pár, nesouhlasil patrně s rozsáhlými plány Františka Ferdinanda na zásadní reformu práchnivějícího mocnářství, dalo by se dokonce říci, že ho F.F. dlouhodobě sral, a “vyřešit srbskou otázku” chtěl. Cui bono ukazuje na FJ1. Opatrnost a intelektuální střídmost ukazuje na lokální kretenismus nacionalistických pošuků. S odstupem sta let těžko říct. Byla-li v tom levá, nedozvíme se to s jistotou nikdy.

Stejnětak lze těžko říct, co by se stalo, kdyby František Ferdinand nastoupil o dva roky později na trůn a rozjel reformy, které by udržely říši pohromadě.

20. století se mohlo obejít bez většiny velkých průserů, z ruského bolševismu by se nikdy nestalo nic většího než lokální problém (nebo by naopak vypukla obrovská válka mezi Evropou a Ruskem, kterou by ale tehdejší Rusko nemělo nejmenší naději vyhrát), ale taky je docela dobře možné, že bychom byli bez válečných katalyzátorů technického pokroku dnešní optikou nesnesitelně pozadu. Historie je moc složitá, než aby se daly takové “co kdyby” úvahy spolehlivě rozvádět dál, než do těch nejobecnějších obrysů. Je to fabulace, intelektuální hra, a alternativní dějiny není možné vidět o nic lépe, než budoucnost. Motýlí křídla a černé labutě. Obraz reformovaného Rakouska-Uherska (třebas i s jiným názvem a emancipovaným slovanstvem, což ostatně F.F. zamýšlel) je prostě jen zajímavý námět na večerní dum (to je jednotka dumání).

Naše dějiny se vydaly před sto lety v Sarajevu jinudy. Snad to stálo za to.

BONUS: Historicky nejvěrnější vyobrazení Františka Ferdinanda najdeme tady.

“Týmová práce” je v korporátním ptydepe takový kouzelně víceznačný termín.

Od středního managementu dolů znamená “schopnost nechat si srát na hlavu a nedělat vlny”.

Od středního managementu nahoru pak “schopnost přivlastňovat si zásluhy jiných lidí”.

Pozoruhodné je, že ani v jednom případě neznamená týmovou práci.

Zdravoběda 1: jak skutečně zhubnout

Chcete zhubnout?

Všichni víme, že je třeba nejíst sladké, hranolky, nepít slazené nápoje, nelézt do fast foodů (které v ČR nejsou ani fast, ani foody), nepřecpávat se, nejíst na noc a tak podobně.

O nevýhodách triplmokaventimakiáta s šesti sty kaloriemi už se taky většinově ví.

V poslední době dokonce konečně provzlínává do obecného povědomí zjištění, že klíčové a obvykle dokonce rozhodující dietetické ultragigazlo jsou jednoduché karbohydráty v pečivu, bramborách, knedlících, těstovinách a podobně.

Bohužel v obecném povědomí ale stále ještě pluje pod vlajkou zdravé výživy celá řada prvotřídních fatmakerů. Problém už není ani tak, že by se nevědělo, co je ultranezdravé – ale že věci, které jsou jen tak nějak středně nezdravé, jsou považovány za zdravé.

Bez výjimky jsou to věci, které si může bez problému dovolit jíst člověk, který běhá 50 km týdně – ten si může dovolit ovšem i pizzu s nutellou. Při dostatečně intenzivním režimu cvičení na dietě skoro nezáleží – ale přátelé, nechci se vás dotknout, kdo z nás to má? Pro ty, kdo chtějí mít zdravá těla, a přitom na sobě nedřou dvě hodiny denně, je tu tento článek.

Intenzivní cvičenci pak mohou benefitovat též, protože dieta plus cvičení je vždycky lepší než jen jedno z toho. Komplementární statky.

Takže k těm stravovacím zlům považovaným – protože vydáváným – za zdravé. Jsou to především:

Celozrnné pečivo – trocha vlákniny navíc neznamená, že to není ingot škrobu, který pošle krevní cukr do stratosféry. Tmavé je lepší než světlé, ale marginálně, jako je nakopnutí do varlat bosou nohou lepší než obutou. Snad o něco méně špatné, ale zdaleka ne dobré.

Navíc je prakticky nemožné najít v českých samoobsluhách skutečně celozrnné pečivo – bývá to obyčejné bílé s trochou karamelového barviva a přisypaným zrním.

Vícezrnné je totéž, co bílé – jen je tam víc druhů mouky.

Nízkotučné cokoliv, typicky mléčné výrobky. Obsah tuku je z výživového hlediska prakticky šajsegál, což je jedna z těch neintuitivních epifanií při přecházení na skutečně zdravý jídelníček.

Ukázkové jsou kefírové nápoje a zákysy: sice minimum, nebo dokonce “0%” tuku, ale zato 400 kalorií v cukrech, proteinů dva gramy, a za deset minut hlad.

Typický příklad.

Druhý typický příklad.

Destilované čiré zlo.

Jediná skutečná výhoda zákysů, kefírů a syrovátek – “probiotické kultury”, tj. laktobacily – je k pořízení v čisté formě bez přidaných nevýhod.

“Fitness smůtís” se dělí na dvě základní kategorie – čerstvé a balené. Ty čerstvé, připravované typicky ve fitku na baru, patří napůl sem, napůl do pastí na střední třídu, protože stovka za vymačkanej pomrdanč s plátkem jabka je prvotřídní spotřebitelský arschfick. Ten odglukózovaný cvičenec na prahu ketózy si to na baru ve fitku rád dá, protože si tělo říká o cukry. Bohužel to je právě to, co je v tu chvíli třeba mu nedopřát, pokud se mají pálit rovníkové špíčky a ne disponibilní příjem.

K fitnesskultůře obecně: členství ve fitku je racionální byznysplán pro mařenu, jejíž jedinou světlou nadějí je, že se jí před třicítkou podaří narazit si svačináře místní buňky ODS na Praze 1, který jí koupí řadovku za městem a X6ku, s kterou bude moci nedávat přednost tramvajím, ucpávat Jižní Spojku a najíždět do důchodců na Karláku.

Ta do fitka chodí především exhibovat, doufat že tam přijde Leoš Mareš a navazovat sociální entente. Cvičení je průvodní bonus. Totéž platí pro plešatého vyhazovače, který tam chodí čekat, až mařeně s blížící se třicítkou klesnou nároky.

Pokud jde ale někomu skutečně o zdraví, fyzičku a figuru, může si ušetřit 1000+ kč měsíčně a prostě jíst jako člověk a rozumně se hejbat – a třeba i ostře. Doma, v lese i v parku se dá dočista vypustit duše. Trenažéry NASA a zumbajógický bikramkickbox k tomu ovšem nikdo nepotřebuje.

Když se Sáblíková vymakala na mnohonásobné olympijské zlato na rybníku, běžný středostavovský sedavý Čech na zhubnutí a zformování figury hightech mučírnu taky nepotřebuje. V konkrétních případech, jako třeba když se tam občerstvuje, mu v tom dokonce může překážet.

Fitnesscentra mají byznys založený na módních záchvěvech, majících prodat iluzi zkratky a nahraditelnosti dřiny barevným náčiním. Takže jednou provždy:

Žádné.

zkratky.

nejsou.

Balené hotové fitness koktejly jsou pak prostě pytel gumových medvídků nebo tabulka čokolády s přisypaným taurinem, argininem a lecitinem, které rekreační cvičenec potřebuje asi jako plch urychlovač částic, a obrázkem svalovce.

Cézarsalát přelitý tisícem kalorií v dresinku.

Závislost na jednoduchých cukrech a blbých tucích je vyloženě fyzická a tělo je vynalézavé, když se má ojebat, a v dlouhodobém horizontu si krátit trvanlivost. Těch tlouštíků, kteří si dají hrstičku zeleniny a nalijí si na ni ztuženou omáčku Tisíc Medovo-Balzamiko-Majonézových Ostrovů made in oddělení krakování lehkých uhlovodíků Spolany Neratovice (a udělali by líp, kdyby sežrali řízek) a díví se, že nehubnou, je plno(štíhlo).

A když jsou tam ještě nasypané křupavé krutonky, čili krajíc chleba plus Vegetol, arciť věru pravím, prachsprostá nakrájená topinka, nemá to se správnou výživou společného už vůbec nic.

Pečené müsli, obecně většina snídaňových cereálií. Je to normální cukrovinka, dieteticky srovnatelné s koblihou. Jo, pečené müsli s ovocem, oříšky a čokoládou je čvachtavější, než suché syrové ovesné vločky – které jsou jediná skutečně zdravá snídaňová cereálie. A právě proto jsou čvachtavé i zadnice lidí, kteří to snídají. Kupodivu napsat na obal “FITNESS!” a namalovat tam štíhlou ženskou siluetu nikterak netransmutuje ošklivý, zlý, nepěkná věc v krabici.

musli
Fskutečnosťy:
musli2
Na obalu pak nevyhnutelně potkáme tohle:
porce
Výživové informace na boku balení vypadají letmým pohledem celkem dobře, ba vyrovnaně – dokud si nevšimneme, že uváděná velikost porce by nestačila ani nemluvněti, a že aby se najedl osmdesátikilový člověk, musel by si dát těch porcí osmnáct, čímž se však jednou miskou zrní ocitá na polovině doporučeného denního kalorického příjmu. A propos, k snídani je lepší jíst proteiny – míchaná vajíčka se slaninou (!) jsou mnohonásobně zdravější, než “Fitness Cereálie”.
Pečené rýžové zlo. To je taková ta intuitivní dedukce, že když jsou dobré věci nezdravé, musí to znamenat, že čim to bude hnusnější, tím to bude zdravější. Pečené rýžové koláčky mají tu smutnou výsadu, že jsou unikátně hnusné i unikátně nezdravé. Sice je to z větší části vzduch, ale to ostatní jsou jednoduché škroby. Glykemický index a kalorie na váhu jako nutella.

kim

Ovoce – všeho s mírou. Ovoce je pochopitelně v malých množstvích zdravé, nicméně opět pozor na cukry. Ovoce je defacto dezert s vyšším obsahem vitamínů, než Créme Brulée, ale to je tak všecko.

Džusy. Minimálně, pokud vůbec. Vražedný obsah cukrů.

Sportovní drinky – lídr v oboru, Gatorade, má na porci jen 25 kalorií. Bohužel je ale v té půllitrové lahvi porcí pět (sic!), takže kdo si to dal po fitku, mohl stejně tak zůstat doma.

Půllitrovka sportovního nápoje tohoto typu vymaže více než kilometr běhu, nebo půl hodiny na kole, nebo kaloricky (nepočítám vydřený růst svalů) celý večer anaerobního cvičení. Ty elektrolyty a kdovíco pochopitelně běžný smrtelník při rekreačním cvičení vůbec doplňovat nepotřebuje – a nechlemtali by to ani čutálisti při zápasech, kdyby to neměli ve smlouvě.

Při normálním cvičení pít vodu.

Při extrémních záhulech, jako jsou maratony, pak platí:

Nejlepší ionťák je pivo.

Nejlepší zdroj elektrolytů je banán.

Gastroneřád

Profesionální neutralizér cvičení.

Ledové čaje jsou prostě limonády s bylinnou příchutí. Ty, které jsou nějak skutečně čajové a zdravé, se poznají tak, že vám pravděpodobně nebudou chutnat, protože v nich neni patnáct deka sacharózy.

Profesionální tip: si uvařte a vychlaďte čaj doma.

Evernote-Camera-Roll-20140617-205700

Fskutečnosťy:
théfanta

Třtinový cukr. Podobně jako tmavé pečivo je sice asi o tisícinu procenta lepší, než rafinovaný bílý, ale furt je to cukr. To svádí povahy na hubnutí aspirující, ale zároveň nenapravitelné a rozmlsané, a tedy ke skutečně účinným opatřením zdráhavé, aby provedly kosmetickou a nepodstatnou změnu jídelníčku a nabyly tím falešného dojmu, že pro sebe něco dělají. Je velikou chybou říct si “třtinovej nevadí” a sladit jako divous. Mít morový vřed v nose je pořád lepší, než na varleti, ale furt je to morový vřed.

(Citlivější povahy přenesou přes srdce sugestivní obraz, ale šoková terapie je vposledku pro dobro čtenářovo, neboť na trvalou změnu stravovacích či jakýchkoliv jiných hluboce zakořeněných návyků lehčí přesvědčovací kalibry, jako racionální argumenty a vlídná domluva, nestačí. Kdyby stačily, bylo by na světě táááák krásně.)

Co naopak překvapivě neva:

Tuky (ty správné, většinou):

Z tuků se prakticky netloustne. To proto, že tuky jsou složitější, pro metabolismus obtížně zpracovatelné molekuly, takže si tělo vezme víceméně jen tolik, kolik potřebuje.

Karbohydráty, škroby, cukry, jsou naopak metabolizovány snadno, a prakticky celý jejich kalorický obsah přechází rychle do krve, a odtud – co se nevypotí dokud to obíhá tělem – na zadnici, stehna, boky a pupíčka.

Strava bohatá na tuky znamená mastnou stolici, strava bohatá na karbohydráty znamená prdel viditelnou z oběžné dráhy.

Navíc strava má dlouhodobé účinky na hladiny hormonů, a ukazuje se, že i dlouhodobý balanc metabolismu – tělo si zvykne přednostně využívat ten zdroj energie, který používá nejobvykleji. Tuky ve stravě tak znamenají, že tělo začne při cvičení či hladovce pálit tuky dřív, a ve výhodnějším poměru k ostatním typům zásob (typicky svalovině).

Plnotučné mléčné výrobky. Plnotučné neslazené vadí mnohem míň, než odtučněné cukernaté.

Maso nevadí vůbec.

Víno (s mírou). Do čtyř deci denně přínosy jednoznačně a suverénně převažují nad jakýmikoliv potenciálními nevýhodami, včetně těch 100kcal na sklenku.

Q: Zbyhněve, ukaž sixpack nebo neser!

A: Jsem na horní hranici “normálu” a od lehké nadváhy mě dělí dva nezodpovědně přidané lívance. Od sixpacku pár měsíců řehole, a předevšim vypuštění lahve až dvou vína denně (1000 kcal +) z jídelníčku, což tedy good luck.

Na to, že sedím celé dny na gluteích a sotva se hnu, chlastaje při tom, lze mou ještě stále přijatelnou figuru považovat za excelentní vysvědčení uvedených doporučení.

Q: WFT, máš celkem brutální tématickej záběr, tady vod politiky přes byznys a jazykozpyt ke žrádlu?

A: Tady zachraňuju ve skutečnosti republiku. Při rostoucích nákladech na zdravotní péči je jedinou možností odvrácení státního bankrotu masivní a zevrubná prevence skrze rozumnou výživu a pohyb.

Že je to lepší zejména pro každého individuálně je evidentní. Celospolečenské výhody jsou příjemný bonus, stejně jako ty ve středním dosahu, například že se nám lépe kouká na zadnice ostatních, když jsou tyto foremnější.

Navíc tím poskytuji svým čtenářům jistou konkurenční a reprodukční výhodu, díky čemuž časem v národě převládnou a zvolí mě za galaktického prezidenta (Kníže Zbyhněv je akceptabilní titul).

mr-burns-evil-laugh

Příloha o přílohách:
Je třeba si uvědomit, proč přílohy vůbec vznikly. V šerém dávnověku (tj. ještě za první republiky) bylo maso poměrně vzácné (zeptejte se prababiček – řeknou vám, že bylo tak v neděli), a jistě ho nebylo dost pro všechny – a už vůbec ne na denní spotřebu 4000 kalorií při práci na poli či v kamenolomu. Aby se tedy člověk nadláb a nepad, a aby se najedla i čeládka, futrovalo se knedlíkem, chlebem, bramborama a podobnými senso stricto vycpávkami (!).

Návyky zůstaly, a vycpávky nejen české kuchyni dominují. Jenomže spotřeba energie dnešních sedavých budulínků je poloviční.

Ergo celonárodní celulitída.

Příloha o potravinové pyjramidě:

food-pyramid-2akwBonus: Zoidberg 

Full diskloužr(out): autor v době psaní žral banánový koláč. S drobenkou!

Při korektuře pak pizzu. S vínem.

Asi bude potřeba dát si zase maraton.

Zbyhněv zachraňuje republiku volume 1: opatrnější klasifikace tzv. “éček”

Víte, co je E300?

Vitamín C.

Navrhuji pečlivější klasifikaci tzv. “éček”, a to nejméně (a zřejmě dostatečně) do dvou tříd. Něco jsou hrůzy, něco normální přírodní, ba nezřídka zdravé nebo dokonce nepostradatelné látky, které jen mají přidělený tříčíselný kód, aby se to tam vešlo a máslo nemuselo být baleno do hektaru celulózy.

Nestrašit. Rozlišit

Hysterizace je příliš snadná. Napište na přesnídávku, že obsahuje E<číslo číslo číslo>, neboli Dihydrogen-tetrabutyl-chlorohydrát-4-6-čurymuryn-cis-cyklo-krucibucišmuci-hydroxyl-darebák-perdraselný, a biokozy se jdou přivazovat k ministerstvu, protože neví, že to je vitamín Xˇ. (To je “kš”, podle vzoru “xˇandy”, kdyby někdo nevěděl).

Přeháním? Rád bych.

Provedu vás fiktivní úvahou, jak bych komunikoval, kdybych byl nepoctivý novinář, či srabaktivista chtivý dotace na přednášky o zdravé výživě na školách a pěti minut slávy u Moravce. Nasimuluji k tomu i předpokládanou a zamýšlenou reakci tzv. “obyčejných lidí”, jak už krásně rozdělili společnost naši socialističtí elitáři.

Sugestivní obrázek do záhlaví článku:

poison-veg

“Mnoho potravin obsahuje E375.”

Jedovatá éčka, ilumináti nás chtějí všechny otrávit!

” Vzorec této chemické (!) látky, která je ve větším množství toxická (pozn. co neni), je C6H5NO2

Normálně nám ti nestydové dávají do jídla kyselinu pyridin-3-karboxylovovou. Cožpak se takhle může jmenovat něco normálního? Dyť je to celý proti přírodě.

“Víte, jak se také jinak jmenuje? Kyselina nikotinová!”

Dyť to je návykový! Normálně z nás dělaj feťáky, abysme kupovali ty jejich srágory!

V komentech se přiznají všichni, kdo už sahali po vidlích a chystali se jít podpalovat Monsanto, Billu a Ministerstvo zemědělství.

Jináč se tomu také říká Vitamín B3, a je to zcela nepodstradatelná látka pro lidské zdraví, mj. regulující tělesný tuk, cholesterol a krevní cukr. Sebemenší nedostatek způsobuje apatii, poruchy trávení, úzkosti, deprese, vyrážky, ztráty paměti a záněty, závažný nedostatek pak delirium a smrt.

Takže tak.

Kdo vymyslel “éčka”, chtěl zjednodušit názvosloví složení potravin – zcela v pořádku. Bohužel nepočítal s lidskou tupostí a sklony k hysterii.

Ostatně, na neinformovaném odporu k “éčkům” stojí celý obchod s biopotravinami. Ty mají na vymezení vůči éčkům (čili mj. vůči vitamínům, muehehe) z podstatné části založenou marketingovou koncepci.

Je to hloupé, ale nikoliv zcela nepochopitelné. Rozlišení “přírodních” a “nepřírodních” látek je intuitivní, stejně jako dojem, že ty přírodní jsou pro zdraví nějak inherentně lepší. Bohužel první úvaha je nepřesná (důsledně vzato, nepřírodní látka žádná neexistuje), a druhá úplně vedle (dýmějový mor je přírodní, antibiotika tímto klíčem ne).

Klasika: pochopitelný a dokonce skoro ospravedlnitelný sentiment, po praktické stránce však zmařený idiotickým pojetím. Takových věcí je. Nebezpečí mytologizace a svůdného reduktivního vnímání skutečnosti – ale co jiného zbývá, když je jeden blbec a neudrží věrnější obraz světa.

Jsouce poučeni, pojďme to rozlišovat.

Euroskepticismus je takové podivné slovo, ve kterém se ocitá mírně reformní konzervativec po boku mírně retardovaného neonacisty. Zpravidla je používáno právě proto.

Nacházíme jej po boku slov populismus a krajní pravice, která souhrnně znamenají “lidi, s kterými chceme, abyste nesouhlasili”.

Tolik dnešní lekce mediálštiny.

Demokratická tradice a barbarské národy

Kamarád učí v Egyptě.

20101204_mad001

Baví mě mluvit s ním o tamním dění, protože raporty z první ruky od vzdělaného krajana, který navzdory britskému vysokoškolskému vzdělání, nakrásně humanitnímu, nakrásně arabistice, má všech pět pohromadě a není kavárenský vošoust, jsou celkem fascinující a poměrně vzácné.

Parafrázuji výrok, který mě zaujal zejména:

“Rozumíš, u nás lidi říkaj ’No jo, voni nejsou na demokracii připravený’. Že se to tam neudrží, a je blbost to po nich vůbec chtít. Voni teda skutečně maji k demokracii přístup, že vítěz bere všechno, a považujou jí za způsob, jak se stát absolutistickým sultánem. Žádný kompromisy. Tim pak zase naserou ty vostatní, který je svrhnou, zachovaj se úplně stejně, a takhle se to tam střídá. Ale u všech velbloudích kund, jak se maj na tu demokracii připravit jinak, než že jí prostě zavedou a naučej se to za pochodu? To nikdy nikde nebylo jinak. Prostě se musí nechat zavést demokracie, i se všema těma dětskejma neduhama, a nechat se vyvinout. Demokracie ty vole neni něco, do čeho se jednou probudíš připravenej. Demokracie se musí vybudovat, zasloužit. V Česku je taky demokracie po těch komárech furt v demoverzi. Takže je musíme nechat, aby si tim prošli, a přestat s těma blahosklonnejma kecama o nepřipravenejch méněcennejch pouštních čmoudech.”

Což je dle mého svatá pravda. Způsobilost k demokracii je produktem zkušenosti s ní. Není to nějaká inheretní vlastnost, kterou někdo má a někdo nemá, ani něco, co se objeví jako vedlejší produkt určitého stupně “kulturního vývoje”. Prostě se k funkční demokracii je nutno prorubat z absolutismu skrze demokracii mladou, bouřlivou, často problematickou. Kdo chce vyrůst, musí se smířit s pubertou.

Švýcaři mají pravděpodobně nejlépe fungující demokracii na světě. Mají ji také už velmi dlouho.

Mezi stářím a funkčností demokracie je obecně patrná korelace. To sice tajný rasista může vykládat tak, že holt s lepšími lidmi ta demokracie pochopitelně déle a lépe vydrží, ale tim to prostě neni. Všechny mladé demokracie mají problémy.

Je to tak, jak řekl kamarád z Egypta.

Komplementární úvaha k této je, že pochopitelně demokratická způsobilost může i krnět. To je zřejmé v Evropě i Spojených Státech i tou nejshovívavější optikou. K funkční demokracii je totiž potřeba voličstvo, které aspoň trochu ví co dělá, orientuje se, má mezi ušima aspoň trochu šedé hmoty a je schopno odložit vlastní zájem a volit na základě obecných hodnotových přesvědčení, i kdyby to bylo zrovna mírně osobně nevýhodné.

O demokracii se musí bojovat. Neustále.

Jinak máme místo demokracie hovnometskou bitku znesvářených paviánů o lup.

A teď mi řekněte, jestli se to děje jenom v Egyptě.

Survivorship bias: “klam přeživších”

Na svých toulkách písemnostmi jsem objevil supr věc, o kterou se ráčím s milým čtenářstvem podělit.

Za druhé světové války bylo jednou z priorit RAF zvýšit šance drahých a strategicky důležitých bombardérů na návrat z misí nad Německem.

Trupy letadel tak byly po návratu důkladně analyzovány, a vojenští experti plánovali zesílení pancéřování podél křídel a kabiny zadního střelce – tam, kde bylo nejvíc průstřelů.

Než přišel statistik. “Volové”, představuji si, že řekl, “tam kde jsou prostřílený letadla, který se vám vrátily, to právě nevadí. Ty letadla jsou naopak nejslabší tam, kde jsou tyhlety netknutý – protože ty, který tam trefili, se nevrátily. Zesilte to tam, kde těmhle nic neni.”

A začalo se vracet výrazně víc letadel.

Zjevné. Ex post facto.

Ex ante prakticky neviditelné. Omylu armádních expertů by se dopustila většina lidí.

Když ze statistického vzorku vypadnou faily, což vypadnou většinou, identifikace rozhodujících faktorů je netriviální – a nejde vykoukat jen z winů bez laterálního myšlení.

To se pochopitelně projevuje, kdykoliv se snažíme například izolovat společné jmenovatele úspěšných sportovců, umělců, vědců, způsobů léčby, investičních projektů, firem nebo čehokoliv jiného, abychom je mohli napodobit. A pancéřovat potom podél křídel.

Má reakce, když jsem tohle pochopil a ocenil: