Okénko pro hosta: ein Brief aus Bayern

Přiletělo fluidopisem od kamaráda jaderného inženýra, který vlastní prastaré analogové video ve kterém je mi cca šestnáct a tančím v Rumunsku Gangnam Style mnoho let před vznikem Gangnam Stylu, takže jsem povinován jej uveřejnit abych zabránil státnímu bankrotu Jižní Koreje následkem odškodnění mých porušených copyrightů:

Jak jistě víš, pracuju v (západním) Německu v jedné malé rodinné firmě s několika sty zaměstnanci. Za dva roky co tu jsem, si firma postavila dvě haly s výměrou přes hektar a teď staví třípatrovou kancelářskou budovu (a park, kam můžou chodit zaměstnanci trávit přestávku). Stavbu sleduju denně z okna, a vypozoroval jsem jednu věc. Na jednoho stavebníka tu připadají aspoň tři kusy těžší techniky (jeřáby, bagry, automíchačky na beton apod.) a na jeden krok dělníkův pak aspoň deset metrů ujetých tou technikou. Vtipnými detaily posloužím příště u piva.

Vedeme tu u okna diskuse s kolegy, (západními) němci, a dozvídám se, že i když je často použití stroje nutné kvůli předepsané ochraně, je pořád nákladově výhodnější ujet těch deset metrů několikatunovým strojem, než zaplatit krok zaměstnanému dělníkovi. Náš dům na Šumavě staví rukama ukrainci, kulturní domy v Bavorsku staví rukama (a stroji) češi, Anglie se okázale děsí rukama pracujících poláků. Naše socialistická historie z nás udělala dělníky tam, kde nesocialisti mají už vybudováno a po práci odpočívají.

Socialismus, který vrstevníci našich prarodičů a rodičů dlouhá léta v potu tváře budovali, byl tehdy a je  i dnes proklamovaným rájem člověka ve státě, aspoň podle slibů. Dříve bylo komunisty slíbeno, že až socialismus vybudujeme, budeme pracovat dva dny v týdnu (nebo nebudeme pracovat vůbec), všechnu práci odvedou stroje a my budeme jen užívat plody života a průmyslu plnými doušky. A jak vidno, dopadlo to přesně obráceně – prohnilý kapitalista sedí sedm a půl hodiny ve stroji a za směnu vybuduje půl patra stavby. Pro jeho zaměstanavatele je pořád lepší zaměstnat stroj, než člověka.

Dnešní socialisti nám slibují zaměstnanost. Čili to, že místo strojů budem pracovat my. A protože v porovnání se strojem uděláme míň, nezbyde nám čas na rozvoj. Proč taky, když musejí mít všichni dost práce. A tím socialismus vede k tomu, co zapřičinilo jeho vznik – nekonečná lopota, která nikam nevede a nic z ní nevzejde. Je to začarovaný kruh sebepohrdání a sebezničení. 

Jediný výsledek socialismu je stále vetší pociťovaná potřeba socialismu.

Denně tedy koukám na to, co nám socialismus může přinést – všichni do jednoho budem sociální případi. Slíbenou práci budem mít, ale kulový uděláme. Když kulový uděláme, budem taky kulový mít. 

-Curieus

 

Richard Feynman: kargo-kultická věda

   feynman2

Kargo-kultická věda
Richard Feynman
Z promluvy k absolventům Caltechu v roce 1974,
vyšlo též v knize “To snad nemyslíte vážně!”

Ve středověku byla v oběhu celá řada šílených myšlenek, jako například že kus nosorožčího rohu pomáhá s potencí. Poté byla objevena metoda třídění myšlenek – spočívající v tom, že je vyzkoušíme, a pokud nefungují, opustíme je. Tato metoda byla pochopitelně následně organizována do vědy. A rozvíjela se dobře, takže jsme dnes ve vědecké době. Naše doba je ve skutečnosti tak vědecká, že je pro nás obtížné pochopit, jak kdy mohli vůbec existovat šamani, když nic z toho s čím kdy přišli nikdy nefungovalo – nebo fungovalo jen zřídka.

feynman5

Ale i dnes potkávám spoustu lidí, kteří mě dříve či později zatáhnou do rozhovoru o UFO, nebo astrologii, nebo nějakém druhu mysticismu, rozšířeného vnímání, nových druhů vědomí, mimosmyslového vnímání a tak podobně. A já zjistil, že to není vědecký svět.

Většina lidí věří tolika fantastickým věcem, že jsem se rozhodl zjistit proč. Má zvídavost mě přivedla do potíží, protože jsem našel tolik haraburdí, že jsem byl zahlcen. Začal jsem nejprve zkoumat různé mystické přístupy a mystické zkušenosti. Lezl jsem do deprivačních nádrží a měl mnoho hodin halucinací, takže o tomhle něco vím. Pak jsem jel do Esalenu, což je semeniště tohoto typu myšlení (je to skvělé místo, měli byste tam jet). A pak jsem byl zahlcen. Netušil jsem KOLIK toho je.

V Esalenu jsou na okraji útesu asi třicet stop nad mořem velké koupele napájené horkými prameny. Jeden z mých nejpříjemnějších zážitků byl sedět v jedné z nich a sledovat, jak se příboj tříští o skalnatý břeh pode mnou, hledět do jasně blankytného nebe nade mnou, a prohlížet si krásnou nahotinku, která se tiše objevila a usadila se do lázně ke mně (pozn. Feynman byl vyhlášený kaňour). Jednou jsem si přisedl do lázně, ve které byla krásná dívka s nějakým chlapíkem, který ji zřejmě neznal. Hned jsem si pomyslel”Jů! Jak se pustit do řeči s touhle krásnou nahou ženou?”

Přemýšlím co říct, když jí ten chlápek najednou povídá: “Já, éé, studuju masáže. Mohl bych si to na tobě procvičit?”. Ona na to: “Jasně”. Takže vylezou z lázně a ona se položí na nedaleký masážní stůl. Říkám si: “To je šikovná průpovídka, to by mě nikdy nenapadlo!”. Chlápek jí začne masírovat palec u nohy, a povídá: “Myslím, že to cítím. Cítím jakoby důlek – to je tvoje hypofýza?”. Vyhrknu “K její hypofýze máš dost daleko, chlape!”. Oba se na mě zděšeně podívali – prozradil jsem se – a řekli: “To je reflexní terapie!”. Rychle jsem zavřel oči a předstíral meditaci.

feynman-bongos2

To je jen jeden příklad toho typu věcí, které mě rmoutí (pozn. zde začíná být patrné, že Feynman používal “overwhelm” jako eufemismus pro “serou”). Zkoumal jsem i mimosmyslové vnímání a parapsychologii, a nejnovější šílenství byl Uri Geller, muž, který prý umí ohýbat klíče tím, že po nich jezdí prstem. Tak jsem na jeho pozvání šel k němu na hotelový pokoj podívat se na ohýbání klíčů a čtení myšlenek. Čtení myšlenek se mu nepovedlo – asi mám nečitelnou mysl. Můj syn pak držel klíč, po kterém Geller jezdil prstem a nic se nestalo. Pak nám řekl, že to líp funguje ve vodě, takže si nás všechny představte, jak stojíme v koupelně kolem umyvadla a pouštíme vodu na klíč, po kterém on jezdí prstem. Nic se nestalo. Takže tenhle fenomén jsem neprozkoumal.

Ale pak jsem si začal říkat: čemu dalšímu ještě věříme? A vzpomněl jsem si na šamany a jak by bývalo bylo jednoduché je odstavit tím, že bychom si prostě všimli, že jim nic nefunguje. Takže jsem objevil věci, kterým věří ještě víc lidí, jako třeba že nějak víme, jak správně vzdělávat. Jsou rozsáhlé metodiky na výuku čtení a na výuku matematiky a tak dále, ale když se podíváte, zjistíte, že výsledky jsou čím dál horší, nebo se minimálně nezlepšují, přestože pořád necháváme tytéž lidi tyto metodiky vylepšovat. Hle, šamanská léčba, která nefunguje. Měli bychom se nad tím zamyslet – jak vědí, že jejich metoda by měla fungovat? Další příklad je zacházení se zločinci. Očividně jsme nedosáhli žádného pokroku – máme spoustu teorie, ale žádný pokrok – ve snižování zločinnosti tou metodou, kterou k tomu používáme.

Přesto se o těchto věcech říká, že jsou vědecké. Studujeme je. A myslím, že obyčejní lidé se selským rozumem jsou zastrašení takovou pseudovědou. Učitelka, která má dobré nápady jak učit děti číst, je donucena vzdělávacím systémem dělat to nějak jinak – nebo jí dokonce tento systém přesvědčí, že její způsob není dobrý. Nebo matka zlobivých kluků, která je nějak potrestá a má pak zbytek života výčitky, že se “nezachovala správně” podle mínění odborníků.

Takže bychom se opravdu měli podívat na zoubek teoriím, které nefungují, a vědě, která není věda.

Myslím, že vzdělávací a psychologické disciplíny, které jsem zmínil, jsou příklady toho, co bych rád nazval kargo-kultická věda. V Jižních Mořích je kmen, který provozuje kargo-kult. Za války je navštěvovala letadla se spoustou skvělých věcí, a tak chtějí, aby se totéž dělo i teď. Takže staví věci jako přistávací dráhy, kolem kterých zapalují ohně, dřevěné boudy, ve kterých může někdo sedět i se sluchátky ze dvou kusů dřeva s bambusovými tyčkami místo antén na hlavě – to je dispečer – a čekají na přistání letadel. Dělají všechno správně. Forma je dokonalá. Vypadá to přesně tak, jak to vypadalo předtím. Ale nefunguje to. Žádná letadla nepřistávají. Takže těmto věcem říkám kargo-kultická věda, protože následují všechny zjevné předpisy a formální náležitosti vědeckého zkoumání, ale chybí jim něco podstatného, protože letadla nepřistávají.

Teď se pochopitelně sluší, abych vám řekl, co jim chybí. Ale bylo by podobně obtížné vysvětlit ostrovanům jak to mají udělat, aby k nim přišlo nějaké to bohatství. Není to něco jednoduchého, jako třeba jim říct, jak mají vylepšit tvar sluchátek. Ale je jeden rys, který jsem si všiml, že obvykle kargo-kultické vědě chybí. Je to ta myšlenka, kterou jste se, jak všichni doufáme, naučili studiem vědy na škole – neříkáme výslovně co to je, a prostě doufáme, že to pochytíte z příkladů vědeckého zkoumání. Takže je zajímavé to teď zmínit a říct otevřeně. Je to svého druhu vědecká integrita, princip vědeckého myšlení založený jaksi na naprosté, krajní upřímnosti – i kdyby se měl člověk přerazit. Například když děláte nějaký pokus, měli byste zmínit všechno, co si myslíte, že by jej mohlo zneplatnit – nejen to, co si myslíte, že je v něm správně, ale i další možné příčiny které by mohly případně vysvětlovat dosažený výsledek, a věci které vás napadly, ale které jste vyloučili nějakým jiným pokusem, a jak tyto jiné pokusy fungovaly – aby ten kdo k tomu přijde po vás věděl, že to bylo vyloučeno. Podrobnosti, které by mohly vrhnout pochyby na vaši interpretaci výsledků musí být uvedeny, pokud jsou vám známy. Musíte udělat všechno co můžete, pokud víte o čemkoliv co je špatně nebo může být špatně, abyste to ukázali. Pokud například vytvoříte teorii a pak ji zastáváte, nebo pošlete do světa, musíte zároveň uvést všechna fakta která se s ní neshodují, vedle těch, která se shodují. A je v tom i jemnější problém. Pokud jste poskládali spoustu myšlenek do propracované teorie, musíte se, když vysvětlujete na co vaše teorie sedí, ujistit, že sedí i na jiné věci, než na ty, díky kterým vás ta teorie vůbec napadla – tedy že díky této teorii najednou dává smysl i něco dalšího.

Ve stručnosti, myšlenka je taková – poskytnout všechny informace, aby ostatní mohli posoudit hodnotu vašeho příspěvku. Nejen ty informace, které vedou k závěru jedním nebo druhým konkrétním směrem.

Nejsnazší způsob, jak tuto myšlenku vysvětlit, je postavit ji do kontrastu například s reklamou. Včera večer jsem slyšel, že olej Wesson neprosákne jídlem. No, to je pravda. Není to lež, ale to o čem mluvím není jenom o nelhaní – je to věc vědecké poctivosti, což je další stupeň. Fakt, který je potřeba dodat k uvedenému reklamnímu tvrzení je, že žádný olej neprosákne jídlem, pokud použijete správnou teplotu. Pokud použijete jinou teplotu, všechny prosáknou – včetně oleje značky Wesson. Takže problém je v implikaci, ne v uvedeném faktu, který je pravdivý. Tenhle rozdíl je to, s čím se musíme vypořádat. (Pozn. v zásadě je podstatou vědecké metody formální a metodické obrnění proti klamům, a to nejen těm jednoduchým, ale zejména proti méně zřejmým klamům zamlčením, polopravdám a pravdám smíšeným s klamy. Proto se, na podobném principu, u soudu říká “Pravdu, CELOU pravdu a NIC NEŽ pravdu.” To neni poetická floskule, nýbrž zašpuntování zmrdích skulin. Když řeknete právníkovi, že musí říkat pravdu a neupřesníte to, udělá přesně výše uvedené a řekne polopravdu, nebo mimo jiné i pravdu.)

Ze zkušenosti víme, že pravda se nakonec ukáže. Další výzkumníci zopakují váš experiment a zjistí, jestli jste měli pravdu nebo ne. Přírodní jevy se budou nebo nebudou shodovat s vaší teorií. A přestože možná získáte trochu dočasné slávy a vzrušení, nezískáte dobrou pověst jako vědci, když si nedáte velký pozor přesně s touhle prací. A je to tento typ poctivosti, tento typ snahy se neklamat, který do značné míry chybí ve většině výzkumu v kargo-kultické vědě.

Velký kus jejích obtíží spočívá pochopitelně v obtížnosti oboru, a v nepřiměřenosti vědecké metody tomuto oboru. Nicméně je důležité si pamatovat, že to není ten jediný problém. Je to důvod, proč letadla nepřistávají – ale ona nepřistávají. (Pozn. což je druhý, návazující, praktický problém.)

feynman

Avada Gedavra, šupáci!

Ze zkušenosti jsme se hodně naučili, jak se vyrovnávat s některými formami sebeklamu. Jeden příklad: Millikan změřil náboj elektronu pokusem s padajícími kapkami oleje, a vyšlo mu číslo, o kterém teď víme, že je téměř správně. Je trochu nepřesné, protože pracoval s nesprávnou hodnotou vazkosti vzduchu. Je zajímavé podívat se na historii měření náboje elektronu po Millikanovi. Když si je vynesete na graf v čase, zjistíte, že další výsledek je o něco vyšší, než ten Millikanův, a další je ještě o něco vyšší než ten druhý, a další ještě o něco vyšší, než se nakonec všechny shodnou na stejném vyšším čísle.

Proč na toto vyšší číslo nepřišli rovnou? Je to věc, za kterou se vědci stydí – tahle historka – protože je zjevné, že lidé dělali tohle: když jim vyšlo číslo, které bylo výrazně vyšší než Millikanovo, řekli si, že museli udělat chybu – a tak hledali až našli nějaký důvod, proč mohlo být něco špatně. Když jim vyšlo číslo blízko k Millikanovu, nehledali tak usilovně. Takže vyloučili čísla, která byla příliš odlišná a dělali další takové věci. Teď už o těchto fíglech víme, a už se to nestává.

Ale tahle dlouhá historie učení se jak se neklamat – a jak být naprosto vědecky poctivý – je, bohužel musím říct, něco, co jsme výslovně nezahrnuli v žádném konkrétním předmětu, o kterém vím. Prostě doufáme, že jste to jaksi osmoticky přejali.

Základní princip je, že se nesmíte klamat – a vězte, že sebe dokážete oklamat ze všech nejsnáze. Takže na to si musíte dávat pozor. Když se vám podaří se neklamat, je už snadné neklamat ostatní vědce. Pak už stačí být poctivý v konvenčním smyslu.

Rád bych ještě dodal něco, co není podstatné pro vědu, ale čemu osobně věřím, a to že byste neměli klamat laiky, když vystupujete jako vědci. Nechci vám říkat co máte dělat ohledně podvádění manželky, nebo lhaní přítelkyni, nebo takové věci, když nejednáte jako vědec, ale jako normální lidská bytost. Tyhle věci jsou mezi vámi a vaším rabínem. Mluvím o konkrétním, extra typu poctivosti, který není nelhaní, ale stavění se na hlavu abyste ukázali, že se možná mýlíte, který byste měli mít, když vystupujete jako vědci. A tohle je naše povinnost jako vědců, rozhodně k ostatním vědcům, a myslím, že i k laikům. Například mě poněkud překvapilo, když jsem mluvil s přítelem, který byl pozván do rádia. Věnuje se kosmologii a astronomii a zajímalo ho, jak může lidem vysvětlit, jaké má jeho práce praktické využití. “No,” řekl jsem mu, “nemá”. On řekl: “Ano, ale když tohle řeknu, nedostaneme podporu pro další výzkum tohoto druhu.” Myslím, že to je poněkud nepoctivé. Pokud se prezentujete jako vědec, musíte laikům vysvětlit co děláte – a pokud vás za těchto okolností nepodpoří, to je jejich rozhodnutí.

Jeden příklad tohoto principu: když se rozhodnete vyzkoušet nějakou teorii, nebo chcete vysvětlit nějakou myšlenku, měli byste vždycky výsledek publikovat, ať už je jakýkoliv. Když budeme publikovat jenom určitý druh výsledků, může vypadat hezky jakýkoliv argument. Musíme publikovat OBA druhy výsledků. Tvrdím, že to je důležité, i když radíte vládě. Představte si, že se vás senátor zeptá na radu, jestli se má v jeho státě vrtat díra, a vy zjistíte, že by bylo lepší, kdyby se vrtala v nějakém jiném státě. Pokud tento výsledek nepublikujete, zdá se mi, že nedáváte vědeckou radu. Jen jste byli využiti. Když vaše rada bude v souladu s přáním vlády nebo politika, mohou ji použít jako argument ve svůj prospěch. Když to vyjde opačně, prostě ji nezveřejní. To není vědecká rada.

Jiné druhy chyb jsou více charakteristické pro špatnou vědu. Když jsem byl na Cornellu, často jsem mluvil s lidmi z oddělení psychologie. Jedna ze studentek mi řekla, že chce udělat experiment který vypadal asi takhle – jiní vědci zjistili, že za určitých podmínek (X) se krysy chovají určitým způsobem (A). Zajímalo ji, zda se krysy budou chovat stejně (A), i když změní podmínky na (Y). Takže její návrh byl provést experiment za podmínek (Y) aby zjistila, zda krysy nadále dělají (A).

Vysvětlil jsem jí, že je nutné nejprve v její laboratoři zopakovat předešlý experiment – provést jej za podmínek (X) aby si ověřila, zda jí vyjde taktéž (A), a poté změnit podmínky na (Y) a zjistit, zda se (A) změnilo. Pak bude vědět, zda ten skutečný rozdíl byl v tom, co kontrolovala. Byla z tohoto nového nápadu nadšená a šla s ním za svým profesorem. Ten jí odpověděl, že ne, že to nemůže udělat, protože ten experiment už byl proveden a ona by tím marnila čas. To bylo někdy v roce 1947, a tehdy to vypadalo, že obecný přístup byl neopakovat psychologické experimenty, ale jen měnit podmínky a sledovat, co se stane.

Dnes hrozí, že se bude dít totéž i na slavném poli fyziky. Byl jsem šokován, když jsem se dozvěděl o pokusu na velkém urychlovači v Národní Laboratoři Urychlovačů, kde jeden člověk pracoval na deuteriu. Aby porovnal své výsledky s těžkým vodíkem s výsledky, které by vyšly s lehkým vodíkem, použil data z pokusu na lehkém vodíku od někoho jiného, který byl ovšem proveden na jiném zařízení. Když jsem se zeptal proč, řekl mi, že to bylo kvůli tomu, že nedostal víc času v programu (protože je tak málo času a je to tak drahé zařízení) aby mohl na tomto zařízení provést experiment s lehkým vodíkem, protože by z toho nebyl žádný nový výsledek. Takže pánové, kteří řídí programy v NLU, se tak třesou na nové výsledky, aby dostali víc peněz kvůli public relations, že ničí – dost možná – hodnotu těch experimentů, kvůli kterým to tam vůbec celé je. Je tam pro výzkumníky často obtížné dokončit svou práci tak, jak žádá jejich vědecká poctivost.

Ne všechny psychologické pokusy jsou ale tohoto typu. Například proběhlo mnoho pokusů s krysami v bludištích a tak dále, s velmi omezenými jasnými výsledky. Ale v roce 1937 muž jménem Young provedl jeden velmi zajímavý. Měl dlouhou chodbičku s dvířky podél jedné strany, kterými tam lezly krysy, a dvířky na opačné straně, za kterými bylo jídlo. Zajímalo ho, zda dokáže krysy naučit vlézt do třetích dvířek napravo od těch, kterými tam vlezly. Ne. Krysy zamířily okamžitě ke dvířkám, za kterými bylo minule jídlo.

Otázka byla, jak je krysy poznaly, protože chodbička byla krásně postavená a naprosto jednolitá. Evidentně byla ta dvířka něčím odlišná od ostatních. Takže velmi pečlivě dvířka natřel a sladil jejich struktury, aby byla úplně totožná. Krysy je stejně poznaly. Pak ho napadlo, že krysy možná jídlo cítí, takže po každém pokusu chemicky pach změnil. Krysy je stejně poznaly. Pak si jako každý rozumný člověk uvědomil, že se krysy možná řídily podle světel na stropě a rozložení laboratoře. Takže chodbičku zakryl, a krysy je stejně poznaly.

Nakonec zjistil, že je poznaly podle zvuku, který jim podlaha vydávala pod nohama. A to mohl napravit jen tím, že položil chodbičku na písek. Takže pokrýval jedno po druhém všechna možná vodítka až se mu nakonec podařilo krysy oklamat, aby se musely naučit chodit do třetích dvířek. Pokud polevil v kterékoliv z podmínek, krysy je poznaly.

Z vědeckého hlediska je tohle prvořadý experiment. Je to experiment, díky kterému mají experimenty s krysami v bludištích smysl, protože nám ukazuje, čím se krysa doopravdy řídí – ne čím si myslíte, že se řídí. A je to ten experiment, který nám přesně ukazuje jaké podmínky je potřeba použít, abyste v experimentech s krysami byli pečliví a pokryli všechno .

Vyhledal jsem si další historii toho výzkumu. Další pokus, ani ten po něm, se o panu Youngovi nikdy nezmínil. Nikdy nepoužili žádnou z jeho podmínek s umístěním chodbičky na písek či krajní pečlivostí. Prostě jenom postaru pouštěli krysy do bludišť, a nevěnovali pozornost velkým objevům pana Younga.  Jeho studie nikdo necituje, protože neobjevil nic o krysách. Ve skutečnosti objevil všechno, co je potřeba udělat, abyste něco objevili o krysách. Ale nevěnování pozornosti takovým pokusům je charakteristický příklad kargo-kultické vědy.

Další příklad jsou pokusy pana Rhinea a dalších s mimosmyslovým vnímáním. Jak byly tyto pokusy kritizovány různými lidmi – a jak oni sami kritizovali své pokusy – vyladili metodiku tak, že pozorované efekty jsou menší, a menší, a menší, až postupně zmizí docela.

Všichni parapsychologové hledají opakovatelný experiment – který můžete zopakovat se stejným výsledkem, alespoň statisticky. Proženou bludištěm milion krys – ne, tentokrát jsou to lidé – udělají spoustu věcí a vyjde jim nějaký statistický efekt. Když to zkusí příště, už jim nic nevyjde. A pak se objeví člověk, který tvrdí, že je irelevantní požadavek očekávat opakovatelný experiment. Tohle je věda?

Tento člověk také ve své promluvě při rezignaci na místo ředitele Institutu Parapsychologie mluvil o nové instituci. A jak tak lidem říkal, co mají dělat dál, řekl i to, že se mají věnovat studentům, kteří prokázali schopnost nacházet parapsychologické výsledky v nějaké přijatelné míře, a neplýtvat časem na ambiciózní a nadšené studenty, kterým vychází jen náhodná čísla. Je velice nebezpečné vidět takový trend ve vyučování – učit studenty, jak jim mají vycházet určité konkrétní výsledky, místo toho, jak provést experiment s vědeckou poctivostí.

Takže mám pro vás jen jedno přání – ať máte štěstí být někde, kde budete mít volnost zachovat si onu poctivost, kterou jsem zde popsal, a kde se nebudete cítit nuceni ji ztratit kvůli potřebě zachovat si postavení v organizaci, nebo finanční podporu a tak dále.

Ať máte tuto svobodu.

-Richard Feynman

feynman

 

Co je a co není investice: dodatek

Co se do původního článku nevešlo:

Termín  “investice” se používá ještě pro jednu obzvláště vypečenou kategorii věcí, které jsou ve skutečnosti ryze spekulativní:

Jsou to tzv. „alternativní investice“, které se mají k investicím, jako se má „alternativní medicína“ k medicíně. Nejsou to investice, ale říkají tomu tak lidé, kteří chtějí něco prodat.

Věci jako zlato, diamanty (tohle vážně stojí za přečtení), umění, archivní vína, stará auta a vzácné mince mohou být více či méně povedené spekulace, příjemné sběratelské předměty, popřípadě ochrana kapitálu v divokých dobách, potud ano.

Pokud ovšem v noci Diskobolos nesleze z podstavce a neošustí (neoskřípe?) Venuši Mélskou a nevypadne z toho nový mramorový amorek (Mr. Amor?), nejsou to investice.

Jsou to prostě pasti na vyšší střední třídu, do kterých se iracionálně lijí v úhrnu masivní sumy, které si ti lidé zase nemohou dovolit tak úplně postrádat či s nimi spekulovat (zlaté pravidlo: spekuluj jen s tím, bez čeho se obejdeš). Navíc spekulativní výnos závisí čistě na poptávce, tedy v daném případě na pokračující schopnosti prodejců přifukovat bublinu umělé vzácnosti fundamentálně ekonomicky bezcenných věcí – aktuálně například tím, že se podařilo pro evropské umění nadchnout arabské ropné šejky, indické reverzní kolonialisty a čínské oligarchy. V podstatě je to pyramidová hra.

Ano, dá se na tom vydělat. Zejména pokud jste De Beer’s, Sotheby’s nebo vnuk nacistického oficíra, rozprodávající dědečkovu sbírku. Ale nejsou to investice.

Nákupy umění mají smysl, pokud je člověk upřímný milovník umění, nebo megaoligarcha, který chce mít buďto jedinečné statussymboly k ukazování kamarádům megaoligarchům, nebo aspoň pár mega ulitých v něčem, co mu nemůže nikdo arbitrárně zdevalvovat, zdanit či zestátnit. Holt se v nejhorším případě prodají jedny Gauguinovy Tahiťanky, s výnosem nacpaným v trenýrkách se zdrhne z Číny, člověk se na důchod trochu uskromní a nějak to doklepe v šestnáctiposchoďové vile na březích Lago Maggiore.

Pokud jste ale pouze chudí milionáři, raději si kupte dluhopisy, nemovitost nebo dobré akcie. A vůbec nejlépe – podnikejte.

Co je a co není investice

Dnes si povíme o rozdílu mezi investicí, spekulací, výdajem a spotřebou.

Stejně jako má národní slovník nejasno v tom, kdo je a kdo není podnikatel, stojí celá řada ekonomických nedorozumění ve veřejné diskuzi i v běžném denním provozu na nedůsledném rozlišení uvedených pojmů.

Zatímco v byznyskultuře a zejména financích si často pleteme investice se spekulacemi, ve veřejném sektoru a bohužel i v médiích si rutinně pletou investice s výdaji, ba se spotřebou.

Konfúze investic a spekulací je běžná do té míry, že podstatná část privátních účastníků trhu nemá jasno v tom, co vlastně dělá. Protože “investor” zní dobře a “spekulant” je sprosté slovo, říkají tomu “investice”, i když spekulují – sem spadá drtivá většina aktivit českého středního managementu, točícího si svých sto kusů ČEZu na pražské burze, protože to spolu s golfovými holemi a hugobossem tak nějak patří k stavovské příslušnosti.

Lidová definice investice jako eufemismu pro výdaj provzlínala navíc z tiskového oddělení Sociální Demokracie i do běžné mluvy. Kdo z nás neslyšel od kamarádů nějakou variantu této věty:

“Já jsem teďkon investoval sto tisíc do bazénu.”

Hovno, Majere, hovno. Jestli tam nebudeš za stovku prodávat vstupenky sousedům, koupil sis bazén, ale neinvestovals ani prt.

Když vono to zní líp….

Takže popořadě, přátelé v kravatách i v montérkách:

Investice ≠ Spekulace

Investuji, protože očekávám reálné fundamentální zhodnocení kapitálu. Spekuluji, protože anticipuji určitý pohyb kolektivní iracionality, na kterém mohu vydělat.

  • Investice je koupit si jablůňku, počkat až vyroste, a pak buďto prodávat jablka, nebo ji se ziskem prodat.
  • Spekulace je koupit si jablůňku a obratem ji prodat za víc. Nic proti tomu – předpokládáme-li informační symetrii kupce i prodejce, tj. že nikdo nebyl skrze neznalost vzat na hůl – ale je potřeba to mimořádně pečlivě rozlišovat.

Investice je zaměřena na výnos změnou hodnoty.

Spekulace je zaměřena na výnos změnou ceny.

Kapiš?

Další rozlišovací znaky:

  • Investice bývájí dlouhodobé (fundament rychle neroste), spekulace bývá krátkodobá (tj. veškeré intraday obchodování je v podstatě spekulace). Investor třeba párkrát ročně rebalancuje portfolio, kdežto spekulant může provést i desítky operací denně.
  • Při investování sledujeme fundament, při spekulacích sentiment.
  • Taktika investování je kontracyklická (kupovat když je to objektivně levné, prodávat když je to objektivně drahé), kdežto taktika spekulace je cyklická (typicky bubliny – kupovat když je to už tak drahé se spolehnutím na “momentum”, setrvačnost, a panikařit a prodávat když je to levné). Spekulace proto výkyvy trhu amplifikují, kdežto investiční aktivity mají sklon je spíše zarovnávat. Investor vnímá propady trhu jako příležitost k levnému nákupu, a v bublinách prodává.
  • Spekulace slibují vyšší potenciální zisky, ale také hrozí většími potenciálními ztrátami, než přísně vzato investice, které by měly být daleko přísněji prokalkulované a konzervativnější.

Úspěšný investor musí mít hlavu výrazně chladnější než “trhy”, a smířit se s tím, že v bublinách bude vydělávat méně než kovbojové, ba že bude vysmíván pro lpění na překonaných manýrech, jako je diverzifikace, proklepnutí firmy před koupí a nohy na zemi. Nicméně to je vykoupeno tím, že bývalí posměváčci v korekční fázi lehnou, zatímco racionálnější investor si odepíše snesitelnou část výnosů (málokdy kapitál) a jede dál.

Strategie pro úspěšně investování je v čase prakticky neměnná a celkem dobře i sepsaná. Vychytat a nakoupit firmy, které mají perspektivu dlouhodobě růst, a/nebo firmy aktuálně trhem přehlížené, podhodnocené. Což mimochodem není spekulace: když koupím akcii, která je aktuálně objektivně příliš levná, je to investice, protože se řídí hodnotou – kupuji s tím, že jsem si narozdíl od tržního konsensu vědom skutečné hodnoty titulu.

(Aktuálně btw třeba Glaxo, které přestože je jedním z největších hráčů v lukrativním biotech sektoru, má P/E 15 kvůli sérii korupčních skandálů, zejména v Číně – kde se ovšem bez korupce nic prodat nedá, takže je situaci nutno číst tak, že si tam někdo řekl o ještě větší úplatek, který nedostal, tak to prásknul na ty pod sebou a západní imperialisty.)

K ocenění společností:

Ne všechno, co je levné, je podhodnocené. Mnoho levných firem je prostě tragicky špatných.

Zároveň ne všechno co je drahé je nadhodnocené. Mnoho drahých firem je prostě vážně dobrých.

Pak jsou ty levné dobré, které je radno koupit, a taky drahé špatné, kterým je naopak třeba se obloukem vyhnout.

Je tragický omyl plést si cenu a hodnotu. Skutečnost je taková, že je v průměru určitá pozitivní korelace mezi cenou a hodnotou, ale má to velmi daleko k železnému pravidlu.

Je dobré držet na zřeteli, že tržní ocenění odráží nejen aktuální hospodářské výsledky firmy, ale zejména očekávání budoucího růstu. Ergo aktuálně ztrátová Tesla za draho, protože zaprvé má našlápnuto obrátit automobilový trh vzhůru nohama, a za druhé jsou to akcie v Elonu Muskovi, které přeceněné být ani nemůžou.

Mimochodem ztrátovost perspektivní firmy není vůbec špatná věc – znamená to, že investuje víc, než jaké má (zatím) tržby, což vůbec neva. Ztrátový dobrý podnik v růstové fázi ví, co dělat s penězi – ba má víc nápadů jak se aktuálně rozšiřovat, investovat, než má kapitálu. Horší je, když firma sedí na hromadě peněz a neví co s nimi, protože těžko poroste – došla fantazie.

Úspěšný spekulant musí měnit strategii spolu s tržními větry (ano, je to dvojsmysl). Chce to především čuch (hi hi háááhůů) na aktuální formy kolektivní iracionality – a kdo chvíli stál, už stojí na pracáku.

Z toho plyne fundamentálně rozdílná strategie investování a spekulace:

Investor musí mít pevnou strategii, kterou nezviklá, že v krátkém období někdo někde vaří násobně víc na bublině.

Spekulant musí mít pružnou, věčně proměnlivou strategii. Jeho aktivity jsou podstatně rizikovější, a málokomu to jde dlouhodobě – nestíhá se adaptovat tak rychle, jak se mění trh, bo ty změny včas nevidí, přičemž skutečně významné změny anticipovat ani nelze.

Spekulace závisí vždy na využití anomálie. Je tak krátkodobá z podstaty – anomálie, která je dlouhodobá, přestává být anomálií a stává se vlastností trhu, a jak se rozkřikne, ví o ní víc lidí, takže se výnosy rozmělní, čímž se stává méně lukrativní, až zmizí docela. Spekulativní strategie se tak musí neustále měnit a adaptovat, a zázračné módní recepty na přechytračení trhů sice v jednom případě ze sta fungují, ale jenom chvilku, a žánr “CO WALLSTREET NECHCE ABYSTE VĚDĚLI, ANEB JAK JSEM ČTRNÁCT DNÍ VYKAZOVAL MIMOŘÁDNÉ ZISKY! (než jsem přišel o úspory a musel začít psát ulhané knihy)” doporučuji nakopat do prdele.

Je to i PR problém, protože investoři mají kvůli prolínání pojmů se spekulanty neprávem horší pověst, a spekulanti zase nezaslouženě lepší.

Když někdo sebezodpovědněji investuje a drží pár akcií nebo pomáhá financovat socialismus nějakým tím státním dluhopisem, pro půlku národa už je “vrah z Wallstreetu” a “spekulantská sviňucha”, která vysedává na Manhatánu s Bilderbergy a mávnutím ruky způsobuje státní bankroty (ježišmarja, kéž by to takhle fungovalo).

svinucha234

A spekulantské sviňuchy zase své aktivity ospravedlňují cenotvorbou a informační přidanou hodnotou výstupů z trhů (přestože obvykleji vytvářejí deformace, typicky bubliny), což by byla pravda o investorech.

Dále:

Investice ≠ Výdaj

Tu je vinen stát, aktuálně zejména Slávek Sobotkoic, kdykoliv otevře populi (a vypouští z ní papulismus).

Politicky je výhodné říkat “investice” prakticky jakémukoliv veřejnému výdaji, protože to zní dobře a budí to představu budoucího blahobytu a návratnosti – což je lež skrze implikaci, vzbuzení klamných a nemístných očekávání. Posuďte vlastní reakci na dvě formulace téhož výdaje sta miliard korun:

“Stát investuje 100 miliard” => “všichni zbohatnem!”

“Stát utratí 100 miliard” => “všichni to zaplatíme”.

Definice: Konotativní lež je forma misnomeru, spočívající v použití příbuzného termínu, který má určité žádoucí implikace a vlastnosti, které ovšem popisovaná věc jako taková nemá. Klíčové je, aby byly oba pojmy dostatečně blízké a málokdo si toho všiml, a tím mohlo dojít k transferu významu. Není účinné říkat mrkvi “vysoký roštěnec”, ale vojenství “obrana” či diskreční loupeži “solidární daň” už ano.

Další příklady jsou sociální pojištění, důchodové spoření a Kalouskovy investiční státní dluhopisy – průběžný systém, odevzání kapitálu za vágní příslib budoucího plnění když se něco nějak závažně nevysere, a vstup do smluvního vztahu, ve kterém dlužník může kdykoliv arbitrárně změnit podmínky s odkazem na státní zájem, nejsou ani jedno z toho.

Investice obnáší propočet návratnosti a zapojení do určité širší koncepce, strategie, od které očekáváme do budoucna zhodnocení (nikoliv jen změnu ceny, pře-cenění) vloženého kapitálu, výnos – v případě státní investice v podobě budoucího společenského užitku převyšujícího počáteční náklady. Obtížně by se hledal státní výdaj, který by taková kritéria splňoval.

Když už k nějakým propočtům vůbec dojde, jejich účelem je legitimizovat plánovaný výdaj a ne jej posoudit. Objektivní analýza je obětována politickým zbožným přáním.

Může tedy stát vůbec investovat? Může.

Zaprvé by mohl (teoreticky) investovat do lidí. To oproti představám odborů neznamená nechat lidi prožrat státní rozpočet, nýbrž investovat do lidského kapitálu, typicky vzděláním.

Existují různé operační programy jako “Vzdělávání pro konkurenceschopnost”, jenomže to je bullshit, protože skutečně efektivní vzdělávání pro konkurenceschopnost si podniky musejí stejně dělat interně, byv k tomu donuceny širokonedozírnosáhlým selháním státního vzdělávacího systému produkovat absolventy použitelné pro praxi. Z EU placená “školení” to nezachrání, protože jejich primárním účelem je čerpat, a ne někoho něco naučit. To nejsou investice.

Zadruhé stát může investovat do infrastruktury. Ovšem hned je nutno dodat, že skutečná investice je jen budování infrastruktury nové. Udržovací náklady nejsou investice, a ideálně byly zohledněny v původních propočtech stavby. Jak správně podotýká občas se médii mihající českoamerický ekonom Milan Zelený, když stát nechá rozpadnout silnici a pak jí záplatuje, není to investice.

Nová infrastruktura tedy může být investice, s tím, že “výnos” z ní realizují občané ji využívající, přičemž stát doufá, že od nich díky katalyzovanému rozvoji ekonomiky vybere víc na daních a celkový součet pro společnost bude kladný. Takhle OK, tedy kdybychom stavěli infrastrukturu za standardní ceny, ve standardní kvalitě, a prioritizovali klíčové infrastrukturní projekty doslova celoevropského významu před skandálně drahými zbytečnostmi na objednávku místních kmotrů a kmotřiček. Takhle je budoucí hospodářský benefit zachycen hned zpočátku v uměle navýšené ceně stavby.

Při systémovém tření v řádu desítek procent ovšem lze říci, že nic z toho, co stát dělá, nelze doopravdy nazvat investicí, protože návratnost po započtení korupčních marží a udržovacích nákladů je – nikdy. Když politici říkají, že budou investovat, dívejme se pozorně, co tím skutečně myslí. Málokdy to bude investice hodná toho jména.

Váš,

P.S. Pokud vám někdo zavolá s nabídkou, že vám může ročně slíbit desítky procent, udělejte to jako můj účetní: řekněte “Hovno” a zavěste.

Druhá varianta, pokud chcete reálně přispět obecnému blahobytu, je okrádat phonespammery s evidentně podvodnými finančními nabídkami o čas pokládáním složitých otázek následovaných odložením telefonu na stůl než se vykecaj (mezitím si můžete třeba udělat kafe nebo přečíst ranní zprávy), čímž se sníží riziko, že se dovolají někomu, kdo by se nechal.

Profi tip: správci majetku a aspirující brokeři, kteří musí naslepo obvolávat obchodní rejstřík, stojí z definice nutně za hovno. Těm dobrým buší klienti na vrata. Musí se Scarlett Johansson doprošovat a vtírat, když si chce vrznout? Tak.

O finančním sektoru zeširoka a konstruktivně zase příště.

Příspěvek k teorii managementu a právničině: AAPP ratio

Při výkonu zaměstnání* jsem čím dál častěji konfrontován s onou skutečností, že pokud naše civilizace na něco zajde, nebudou to ekologické katastrofy, Putin ani radikální Islám, ale lejstra a právníci.

Inspirován zkušenostmi se zpracováváním a vyjednáváním jisté docela důležité smlouvy tímto zavádím do obecného povědomí pojem AAPP ratio, což je zkratka “Assrape attempts per page” – frekvence pokusů o blatantní osouložení do řiti nesportovní ujednání v přepočtu na stránku smlouvy.

Formálním zápisem je gluteiformní omega rovna podílu počtu instancí nevěřícného kroucení hlavou počtem stran dokumentu:

prdel2

Zlaté pravidlo je, že pokud je AAPP ratio vyšší než 3, pravděpodobně jednáte s kurvou a je nutno postupovat s krajní obezřetností, popřípadě zvážit, zda se vyplatí vůbec postupovat.

*Koncept zaměstnání (činnost, jíž je člověk za peníze zaměstnán) je nutno ostře odlišit od pojmu povolání (to, k čemu je člověk niterně povolán), a u obojího si uvědomit jen nahodilý překryv s pojmem práce, a to obecně tím spíš, čím je to kancelářštější a papírovatější. Pletení si zaměstnání s prací, tedy placené činnosti s ekonomickou produktivitou, je aktuálně v rozvinutém světě hospodářský problém číslo jedna.

K událostem v městečku Ferguson, kde policista zastřelil černošského mladíka, a následně vypukly násilné nepokoje a policejní manévry:

Chtěl-li bych svět přesvědčit, že jsem mírumilovná, spořádaná komunita iracionálně a bezdůvodně diskriminovaná policií, hodně bych si rozmyslel rozsáhlá rabování, podpalování benzínek a střelbu na helikoptéry.

Obama jim to vzkázal celkem dobře, ať už se to ve skutečnosti semlelo jakkoliv:

“Nikdy není ospravedlnitelné násilí proti policii, ani použití této tragédie jako záminky pro vandalismus a rabování. Stejně tak není ospravedlnitelné, aby policie používala nepřiměřenou sílu proti pokojným protestům, nebo protestující zavírala do vězení za využívání jejich ústavních práv.”

Na obecné rovině je tento tragický incident ukázkovým příkladem psychologické schématizace. Ačkoliv fakta nezná nikdo, kromě kamaráda který zastřeleného mladíka doprovázel (a řekl bych, že už je nezná ani on, protože takovéhle věci si člověk v neupravené podobě pamatuje tak tři vteřiny), přesto měli všichni okamžitě jasno jednoduše na základě navyklého a zhola iracionálního světonázoru, jak tak svět obecně obvykle funguje.

Tak jsme se od poloviny novinářů, komentátorů i “obyčejných lidí” na internetu dozvěděli, že policista je nutně rasistický šupák, který zaslouží elektrické křeslo, a to pokud možno rychle a bez soudu, protože policie v Americe je na černochy zasedlá obecně (sic, individuální vina či nevina není důležitá, důležitý je “politický kontext”). Tento názor nejčastěji zastávají lidé, kteří od podobných míst žijí buďto velmi daleko, nebo přímo v nich (a odnesli si při rabovačkách nový vysavač).

Od druhé poloviny pak, že byla chyba černochy vůbec pouštět z plantáží.

Idiotické je oboje, a to hluboce. Ostatně známe mírnější obdoby i z českého prostředí, kdykoliv se děje něco kolem Romů (a národ se rychle polarizuje na “pravdoláskaře”, kteří Roma viděli jen v televizi, a nácíčky, kteří by je všechny poslali do plynu, protože jim před patnácti lety ukradli kolo). My, kteří jsme s Romy chodili do třídy a později působili jako sociálně-patologičtí preventisté víme, že situace je složitější, a že Romům nejvíc škodí jejich idealističtí přímluvci, kteří je kromě rasismu s těmi nejlepšími úmysly chrání rovněž před jakoukoliv nadějí na kulturní změnu a integraci.

V americké společnosti to vypadá obdobně tak, že na “černošské otázce” je založeno tolik politických, akademických, mediálních a aktivistických kariér, že faktický aparteid vytvořený uměle udržovaným narativem údajného útlaku je obrovský zájem udržovat všemi prostředky. Kdyby se na to vyprdli před čtyřiceti lety, a přestali do černochů ve školách hučet, že jsou nadále obětí systematického rasového útlaku (projevujícího se například přednostním přijímáním na elitní školy, nebo tím, že je jeden zrovna prezident), vyklidnilo by se to dávno, a barva kůže by nikoho krom zlomku procenta zdegenerovaných nácků (vždycky mě dojímalo, že se za panskou rasu považují zrovna otylá prasata se základním vzděláním a sklony k alkoholismu – inu, kompenzace) nezajímala o nic víc, než barva očí. Takhle se udržuje kmenové napětí, ghetto gangstaz se cítí ohrožení okolím a “většinovou společností”, kterou vnímají jako nepřítele, protože je to do nich celý život lito, pročež se rovněž cítí oprávněni dělat bordel (vždyť se vlastně jen brání), a pak to takhle dopadá.

Tady hezky vidíme, že lidi obvykle na skutečnost vůbec nekoukají. Koukají na obrázek, který mají namalovaný mezi sebou a skutečností, a který za skutečnost považují.

Tedy, “oni”… přesněji my. Všichni. Schématizace je univerzální lidská duševní funkce, bez které bychom vůbec nechápali svět kolem sebe. Nějaký narativ máme všichni. Ale chce to zatraceně přísně si hlídat kvalitu a pravdě-podobnost.

Bacha na to.