Jak se lidé mýlí

Rád sleduji, jak se lidé mýlí. Ne snad, že by mi dělala radost per se ona základní skutečnost, že polovina lidí je ještě blbější, než průměrný člověk. To mě zásadně sere. Rád nicméně přicházím na podstatu omylů, neboť mi to dává naději, podobně jako lékaři diagnóza, že díky správnému určení podstaty věci lze věc při troše dobré vůle spravit. Identifikovaná chyba v úsudku se dá vysvětlit, a pokud je přijímač přístupný, osvětlením v optimálním případě i napravit.

Krom jasného užitku, plynoucího z jasnějšího myšlení a schopnosti účinněji tlouci zmrdy a demagogy přes prsty (a už proto patří kritické myšlení do školních osnov), má i zběžná obeznámenost s obvyklými logickými klamy i své příjemné stránky, dávaje člověku mírně svrchovanou perspektivu zoologa, který se pohledem do džungle veřejného prostoru, pracovního styku a každodenních dialogů skvěle bavívá.

Kdo tak dosud ještě neučinil, může si při troše trpělivosti s onanistickým tónem, typickým pro české akademično, obecnou kategorizaci osvojit například zde:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Logické_klamy

Obsažnější a čitelnější anglická verze pak zde:

http://en.wikipedia.org/wiki/Logical_fallacies

Na dané téma je na internetech zbyllión stran zajímavého čtení, takže zájemcům vřele doporučuji.

Přistupme k několika konkrétním zajímavým zvířatkům, s kterými se setkáváme nejčastěji, nebo nejvíc tahají za neokortex:

Co je pravda, a čemu je příjemné věřit.  Tzn. klasický wishful thinking,  v posledku emotivní ne-logika. Libost je považována za dostatečně pádný argument pro přijetí pozice, a sluníčkoví lidičkové, křečovitě pozitivně myslící, respektive nemyslící hypomaniaci, autosugescemi nadopované oběti lídršip workshopů, ba valná část religiozity existují právě kvůli základní slabině lidské povahy, že příjemnému se chce věřit. Potud věc známá.

Nutno dodat, že znalost tohoto klamu nelze obrátit v negativní argument – čili že z jasné mylnosti argumentu z líbivosti ještě neplyne, že by naopak pravdivější a pravděpodobnější bylo nelibé, což je reakční, škarohlídsky masochistický zkrat, na jehož základě vznikly ve 20. století celé filosofické školy (existencialismy a spol.). Emošupák v roláku je stejně tak debil, jako batikovaný Šakjamuní Brahmaputra Kunilingus Propanbutání, občanským jménem Václav Sádlo, toho času HR ředitel megakorporace, který krizi středního věku pořešil regresem do infantilního mýtického rámce a pohřbením racionality v záhonu konopí. Liší se toliko znaménkem, směrem své iracionality.

Postupme na původnější půdu, alespoň jsem tedy tento kousek v žádném výčtu logických klamů ještě nenašel:

Prohození protože a přestože, aneb Superans hoc, ergo propter hoc. Vyšší level příčinné misatribuce nad post hoc ergo propter hoc, namísto obvyklého, ale ještě celkem neškodného “Potom, čili protože”, které klade příčinný vztah mezi nesouvisející události čistě na základě časové následnosti, je tato forma klamu založena na vyloženém prohození znamének a obrácení kauzálních vztahů naruby. Věc, která výsledku překážela, a i přes níž nastal, je mylně považována za původce, díky kterému nastal.

Co je ve skutečnosti obstruující a protiběžný faktor, je považováno za nutnou podmínku a příčinu výsledku.

Běžné příklady jsou manažeři s píčským osobním stylem, kteří přisuzují úspěchy daleko složitějšího systému desítek lidí výhradně svým idio(t)synkraciím, bez kterých by byly dosažené výsledky ve skutečnosti ještě lepší, jak se ostatně rychle ukazuje, kdykoliv je takový klíčový komplikátor odejit.

Zhusta se takovou “logikou” ospravedlňuje i anxiózní chování, tj. “Vidíš, celej život se nikomu nepletu pod nohy, zbytečně neriskuju, a jak se mam dobře.”, což pomíjí, o kolik lépe by se daná osoba mohla mít, kdyby neuhybala zmrdům a aktivně chytala kolemjdoucí příležitosti.

Nebo až pověrčivě iracionální “Vidíš, k žádnýmu doktorovi jsem nešel, a jak jsem se pěkně uzdravil”. Při návštěvě doktora by se ovšem uzdravení, dá se rozumně předpokládat, dostavilo výrazně dříve.

Na osobní psychické rovině se jedná o omyl nesmírně nebezpečný, neboť znemožňuje poctivou reflexi a konzervuje v osobnosti zlozvyky, iracionální zkrat(k)y a charakterové defekty, které stížený nebožák považuje za tahouny a tajemství svého blahobytu, ačkoliv by mu bez nich bylo subjektivně i objektivně lépe, o jeho okolí nemluvě.

Jedná se o zvláštní případ obecného principu, platného všude ve věcech lidských, od osobní psyché až po věci nejširší a nejobecnější, ba světořádné, který je tu dobře uvést – jakmile noxa posedne a přeprogramuje imunitní systém, vydávaje nemoc za řešení a řešení za nemoc, je vymalováno. Takový stav už je jen těžko napravitelný, právě proto, že normální obranné mechanismy jsou obráceny naruby, a pracují proti nápravě věcí do patřičného stavu. Že existují díky fraktální symetrii uspořádání lidských záležitostí (z hovna bič neupleteš, a z hranolů kouli neposkládáš) i obdoby celospolečenské, ideové a weltanschauungové, je zcela zjevné. Kdo někdy slyšel mluvit o hospodářství socialistu, přesně ví, o čem je řeč : “Díky našim opatřením se podařilo dosáhnout růstu HDP 0,1% meziročně, a nezaměstnanosti pouhých 15%”. Že by ovšem bez uvedených opatření HDP rostlo o 5%, a nezaměstnanost by byla poloviční, už nám takový bídný bandita neřekne, a bohužel zpravidla sám ani neví.

Příliš blbosti na to, aby si člověk uvědomil, že je blbej. S tím spojené známé “Kreténi sou si stoprocentně jistý, kdežto rozumný lidi furt pochybujou, ergo ve světě a zejména v pozicích moci převládaj kreténi.”.

Krom zjevné, a obecně známé skutečnosti, že blbec, postrádaje sebereflexi, bývá naprosto splachovací a rozumná řeč stéká po jeho nechápavé tváři jako voda po kačeně, je navíc ještě potřeba připočíst, že blbec susbpecies kretén, čili blbec a navíc sociopat, bývá ještě ke všemu často neuvěřitelně motivovaný, neboť tam, kde má normální člověk víceméně stabilní koncept vlastní hodnoty, má sociopat bezednou díru. Takový obecný zmrd je při všem svém zmrdování nakonec ubohý Tantalus, stojící ve vodě, které se nikdy nemůže napít. Měli bychom jich tedy spíše litovat, ale raději až po mocenské likvidaci.

O co vše lidstvo přišlo, protože se někdo s mozkem zdráhal vystoupit a předložit svou myšlénku, zatímco kolvůkol nadšeně a neotřesitelně třeštili a dějinné směřování formovali idioti, je snad skoro lepší nevědět. I to je obecně známý puobuem, a je potřeba usilovně pracovati na zlepšení v tisících jednotlivých případů, den co den. Nic není příliš malé, a jak známo, vše, co zlo potřebuje k vítězství, je nečinnost dobrých. Just do it!

Ab uno se stejně jako superans hoc nenajde v žádném výčtu logických klamů, který jsem kdy viděl, zato v reálu se vidí denně. Všechno, co nevim/neznám, je jedna a tatáž věc. To je mimo jiné základ paranoidiního myšlení – všechny nahodilé ťukance, ke kterým v denním životě nutně dochází, jsou přisouzeny jedinému (fiktivnímu) zdroji. Bohužel masovým projevem téhož podstatného blbince je náboženské myšlení v mnoha ze svých podob, ne-li přímo ve všech. Nevim, co to či ono bylo? Mimozemšťani!

Ve své podstatě se jedná o negativní argument – cokoliv neznámého je vykládáno jako pozitivní důkaz toho či onoho osobního fantomu. Základní motivací je takové duševní založení, kde odstranění diskomfortu z neznalosti je přednější, než dosažení znalosti. Je to tedy nakonce taková normální intelektuální lenost, nejistota. Popřípadě pak z pýchy plynoucí neochota přiznat si, že bych mohl nevědět a neznat víc, než jednu věc.

Jelikož se jedná v posledku o blbý, ale funkční mechanismus odstraňování duševního nepohodlí, ab uno případi bývají vysoce fanatičtí a agresivní v obraně svého oblíbeného duševního úchyliště. Pro důkaz stačí zkusit konspirativci vyvrátit ještírky, nebo konec konců zbožné tetce naivní rurální religiozitu, založenou na výměně makových buchet za věčnou spásu, ačkoliv jsou makové buchty nejbližší aproximací nebe, jaká se dá na Zemi pořídit.

Mírnější podoby stejného reduktivního uvažování mají ve svých makovičkách ovšem prakticky všichni, a bez alespoň trochy redukce by se člověk zbláznil tváří v tvář rozsahu neznáma. I taková varianta je ovšem lepší, než se zbláznit v zděšené reakci na rozsah neznáma nějakou monotematickou fixací.

Upadnutí do pohodlného omylu je snadné, kdežto boj o pravdu vyžaduje trvalou činnost, pozornost, odvahu a nemilosrdnou upřímnost, především a zejména k sobě. Říkám “boj o pravdu”, protože pravdu si nárokovat nelze, stejně jako nelze nikdy úplně vychcípnout do absolutního mýlení. Obojí jsou však směry pohybu, a základní osobností založení. Jedno vyžaduje pouze rezignaci a pád za tíhou cestou nejmenšího odporu, druhé trvalé stání na stráži, pozornost ostrou jako čerstvě nabroušená obsidiánová kudla a čepel kosy roztínající jarní vánek za rozbřesku, a věčně najpatý luk a zaťatý sval v mysli. Pohyb správným směrem rovná se trvalá činnost. Navíc není kompromisů. Přestat pádlovat znamená jet pozpátku.

Tedy pádlujem!

Read 4 comments

  1. Zdravim,

    super clanek, jen bych mel malou poznamku/uchlacholeni k uvodni vete:

    “Ne snad, že by mi dělala radost per se ona základní skutečnost, že polovina lidí je ještě blbější, než průměrný člověk. To mě zásadně sere.”

    Vyse zmineny vyrok je tautologii, takze neni potreba aby vam bordelizoval hlavu zlobou nebo hnevem ne? :) Naopak kdyz jsem jej slysel poprve prinesl mi docela ulevu :)
    Btw. George Carlin byl genialni.

    S pozdravem
    Martin Alan

Leave a Reply

A prosvištíme si matematiku, abychom dokázali, že nejsme spambot (poděkujte Číňanům): *