Frančůzing

Dnes se podíváme na fungování politických frančíz. Že základním principem praktické politiky je zaštítění se morálním ideálem a obecným dobrem, přičemž skutečnými cíli jsou výhradně chopení se otěží a prostředků, je věc obecně známá, intuitivní a zřejmá. Stejně tak je zřejmé, že je to různě gradovatelné, od nutného PR zla, které musí praktikovat každé politické uskupení, chce-li být zvoleno v demokratickém systému, až po vyložené mozky vymývající, zlé, ošklivé, nepěkné orwelloviny. Dnes analyzujeme technologii nepěkných orwellovin, které pracovně nazveme frančůzy, a rozebereme je nikoliv návodně, nýbrž naopak v zájmu prevence.

Základní stavební bloky jsou tyto:

1) Oběť. Historické příklady zahrnují mj. dělnictvo, planetu Zemi, utlačované ženy či etnické, náboženské a sexuální menšiny. Podstatným rysem frančůzy je, že skutečné problémy deklarovaných obětí neřeší, naopak zhoršuje. V praxi je oběť prostě záminkou, a kdo by si myslel, že Leninovi šlo o dělníky, a že Al Gorovi či Barrosovi jde o planetu Zemi a dobro lidstva, musel by být totální idiot.

2) Vina. Zpravidla zcela fiktivní, pro maximální účinek nejlépe kolektivní a neřešitelná, ale s možností zakoupení odpustků – emisní povolenky, bioekofairtradeorganická káva, povinná participace firem na sociálně inženýrských (dnes se říká “sociálně zodpovědných”) projektech. Uhlíková stopa a thajské švadleny, nucené bílým mužem namísto prostituce či žebroty normálně pracovat za dvojnásobek místní průměrné mzdy, jsou tlačeny do obecného povědomí, neboť kdo se cítí provinile, ten je sugestibilní, a lze z něj rovněž tahat výše uvedené odpustky.

3) Potřeba radikálního řešení, a to bezodkladně. Tímto způsobem lze dosáhnout takové koncentrace moci, která by normálními demokratickými cestami byla nedosažitelná – podobně, jako byla v dobách ohrožení ve starověku zaváděna dočasná tyranida, která obvykle nakonec nebyla zase tak dočasná. Důležitý je právě dojem urgentnosti, mající obejít a upostranit kritické myšlení a racionální diskuzi, protože na to není čas – typicky tzv. princip preventivní opatrnosti.

NoTimeToExplain-16346

4) Polarizace hypotetických důsledků: na straně jedné utopický příslib v případě podřízení se a kolaborace, na straně druhé hrozba obřího průseru. Taková polarizace je obvyklou metodou psychického násilí, známou i v omezenějších kontextech: “Kupte si ty naše skvělý hrnce, nebo vám umře vnučka”.

Potud analýza frančůzy – stejně tak dobře lze ovšem analyzovat i frančůzanty. Bez rozdílu aktuální vějičky rozeznáváme přísně hierarchicky tyto tři obvyklé kasty:

1) Velkoligoví zmrdi si ohýbají legislativu a vzdělání kolem svých ekonomických zájmů, více, či obvykle méně mistrně zahalených do obecného dobra. Kdo přišel do EU s obnovitelnými zdroji, biopalivy, větrníky a slunečníky je na metál, a vlastní patro v pekle, neboť tím z podstatné části zazdil a morálně i finančně zruinoval historicky unikátní pokus o sjednocení kontinentu.

2) Maloligovým zmrdům stačí, že dostanou funkci, fleka ve výboru, teplou židli na úřadě, a občas je někdo vezme na bezplatný tématický výlet s podobně založenými, kde se navzájem utvrdí. Na této úrovni jsou to typičtí disableři, cítící se ohrožení autonomií ostatních lidí.

3) Mikroligoví zmrdi jsou užiteční idioti, tlačící káru na ground levelu. Tito se ztotožňují s libovolnou obětí, neboť se sami cítí být oběťmi kvůli traumatu vypuzeni z dělohy, pročež se snaží donutit svět a ostatní lidi, aby se k nim chovali jako náhradní děloha. Mikroligový zmrd je zpravidla fáze přechodná, po níž následuje buďto radikalizace a zhoršení stavu do některé vyšší zmrdí ligy (ovšem sic, z maloligového zmrda se velkoligový už nestane), nebo odblokování psychosociálního vývoje a vyzdravení se v normálního člověka.

Z historie je zřejmé, že po většinu 20. století byl oblíbenou frančůzou úděl dělnictva. Jelikož ovšem navzdory utopistům životní úroveň prakticky celosvětově vytrvale roste a dosáhli jsme stavu, kde má dělník dohromady vzato vyšší životní úroveň, než nejbohatší z nejbohatších před sto lety, vznikla nutnost najít náhradu.

O životní úrovni zde hovořím po objektivní stránce, to jest, zohledňuji podstatné věci, jako předpokládanou délku života, dostupnost a kvalitu zdravotní péče, šanci, že se děti dožijí dospělosti, či možnost dojet si za půl dne natáhnout šunky k móři a nebýt u toho přepaden loupežníky či sežrán medvědem brtníkem, a nikoliv po stránce subjektivní, tedy že se někdo může stále cítit utlačován, neboť má starší model Oktávie, než soused. Je pravda, že dnešní skladník nemá tak vyvoněný bejvák, jako vévoda z Marlborough za královny Viktorie, ale oč má méně gobelínů a mahagonových komod, o to lépe se má v uvedených ohledech skutečně podstatných. Viktoriánský vévoda z Marlborough by jistě všechno nadšeně vyměnil za Fábii a iPod, o jediné návštěvě moderního zubaře vybaveného lokální anestézií nemluvě.

Po podstatné stránce tedy, hlady už u nás nikdo neumírá, siroty v uhelných dolech nedřou, za chudého se považuje, kdo má jen jedno auto, a sociální otázka stala se ze záležitosti holého přežití a základní lidské důstojnosti jednoduše otázkou subjektivních a mnohdy opodstatněných pocitů méněcennosti. Tím se dají sice vyhrát volby, ale nedá se tak už udělat socialistická revoluce. Sociální téma už pozbylo to nutné politické ostří.

Kde je vůle, tam je cesta – a sociopatům nechybí právě vůle. Roli obecné oběti, v jejímž jménu účel světí prostředky, převzala prostě příroda, resp. tato role byla na přírodu uvalena. Taková taktika má mnoho výhod – zaprvé příroda narozdíl od dělnictva nemá vlastního politického hlasu, a dá se o ní a za ní říkat cokoliv, co je zrovna výhodné.
Většina lidí ji navíc přímo nezná; pro městského člověka je příroda obvykle toliko vzdálenou abstrakcí, což mytologizování až vyložené lhaní jejím jménem usnadňuje.

Jako vějička osobních totalitních ambicí pro 21. století je tedy zelená politika aktuálně nejmódnější, a výhledově oproti té rudé trvanlivější, ba dá se i jízlivě říci, trvale udržitelnější – zatímco vývoj a pokrok sociální otázku otupují a odsuzují do propadliště dějin, otázky životního prostředí naopak posouvají do popředí – už proto, že se máme tak dobře, že si můžeme dovolit takováhle ještě donedávna netémata řešit.

Ovšem je potřeba oddělit ochranu životního prostředí, která je logická, racionální a hospodárná, od frančůz kolem ochrany přírody nagenerovaných. Kdo nerecykluje a háže bordel po lese, neni člověk. Kdo zeleně fašizuje, vyhání auta (čili lidi) z měst, slunečníkuje, řepkuje, oblbuje – pardon, environmentálně vychovává – děti na školách a stopuje uhlíky, taky neni člověk.

Polovina ochrany životního prosředí je common sense, ta druhá nonsense. Stačí hádat jednou, která polovina potřebuje ideologické tlačenky ve školách, grantové programy a podporu na úrovni Evropské Komise.

Přátelé, planeta je v pohodě, ovšem lidi jsou v ohrožení. Máme v kožichu vši.

A jsem zvědav, co si vymyslí, až i z téhle frančůzy vyrosteme a odtématizujeme ji prostým přirozeným civilizačním vývojem. Bude to šetření vodíkem kvůli fůzním reaktorům? Šetření hmotou kvůli anihilacím s antihmotou? Ochrana vesmíru před lidmi, to jest, před tím, aby byl vnímán? Nebo časem bude holt těch vějiček ubývat, až konečně lidstvo dozraje? Až dojdou oběti, dojdou i zmrdi.

Už aby…

Leave a Reply

A prosvištíme si matematiku, abychom dokázali, že nejsme spambot (poděkujte Číňanům): *