Ismusismus

Dnes se podíváme na fíčurinku lidského firmwaru, spočívající v kategorizaci myšlenek jak vlastních, tak cizích. Povíme si o -ismech a bordelu, který dělají v komunikaci. Přehnaný sklon k jejich užívání, jdoucí za hranice užitečnosti použití znaku, nazveme -ismismem.

Proč popisuji nějakou ideologickou pozici přes odstavec, namísto užití ustáleného výrazu pro ni? Protože ustálené výrazy jsou znaky a znaky jsou zkratky. Sice zjednodušují a urychlují komunikaci, ale taky do ní vnáší emocionální balast a unáhlenost.

Vyhýbám se záměrně obvyklému politickému názvosloví, protože je především dílem zmrdů, určeným k rozdělení lidí a poštvání jich proti sobě.

Jednak se člověk může snadno mýlit, když příliš rychle někoho kamsi zařadí a nevyslechne si obsah jeho argumentu. Jednak je pak značkování ostatních celkem obvyklou a bohužel celkem účinnou taktikou politického boje.

Vlastní identifikace s -ismem radikalizuje. Co hůře, nutí člověka přijmout -ismus v obvyklé podobě se vším všudy, paušálně, včetně myšlenek které by jinak nepřijal. Ber nebo necht bejt, buď jsi s náma nebo s nima. Ismusismus půjčuje vnější kolektivní identitu tam, kde je málo (původně freudovský překlep: “Mao”) té skutečně vlastní.

Pokud navíc přijmeme předpoklad, že žádný -ismus nemá pravdu (což je předpoklad správný), vlastním -ismismem se -ismista předem odsuzuje k omylu.

Je něuvěřitelné, jak nesmírně těžké je udržet diskuzi bez předsudků a zkratů. Jakmile víme, jaký je kdo -ista, -ivec nebo -án, rovnou i víme, zda má smysl ho vůbec poslouchat nebo se apriori mýlí – ne z titulu toho, co říká, ale z titulu toho, kým je. Dialog je tak ukončen dříve, než k němu vůbec může dojít prostou identifikací kmenové příslušnosti. Klíčová slova znamenají podobně jako barevné šátky gangů v Los Angeles zkratku od nutnosti poznat konkrétního člověka a zabývat se jeho postoji a osobní historií k jednoduššímu vytažení bouchačky zpoza gumy trenýrek.

Setkání s -istou opačného střihu radikalizuje ještě víc. Identifikace přítele a nepřítele probíhá klíčovými slovy a projevením ustálených schémat.  Na konci večerní výměny názorů nad pivem zhusta lidé najednou hájí pozice výrazně extrémnější, než s jakými přišli – jen proto, že se jaksi identifikovali, a jinak zase své protiřečníky. Není výjimkou, že se dva relativně umírnění středoví voliči za dvě hodiny u piva dostanou jeden k nutnosti kolektivizovat a pověsit kulaky, druhý k odsunu dělnictva za polární kruh a zrušení veřejné zdravotní péče, když by se při lepším vykročení věcně oba shodli na “Zdanit kolem 15 % a nekrást a bude na všechno”.

Navíc se lidé vymezují termíny, kterým při bližším ohledání ani nerozumí. Určité -ismy jsou módní, a lidé se k nim budou hlásit i tehdy, když jejich vlastní bytostná přesvědčení při troše analýzy patří do -ismů přesně opačných.

Česká mládež se typicky hlásí k pravici a konzervatismu z kulturních a historických důvodů, přestože přesvědčením (a tíhnutím k různým duhovým, bytostně kolektivistickým a hluboce iliberálním zmrdovinám) je tak vlevo, že si Kim Čong Un musel poposednout. To se projeví, jakmile diskuze opustí rámec -ismů a postoupí ke skutečným názorům a pozicím. Historický děs ze sovietského socialismu je to jediné, co českou ostentativně konzervativní omladinu dělí od otevřené levicovosti rozšířené na západních univerzitách, ale kupříkladu Zelení už plují pod tímto historickým radarem, přestože jsou politikou daleko nalevo. Jde především o rebélii, a v postkomunistickém prostoru je naštěstí rebélie být pravičák.

Debata schématizátorů typicky probíhá číháním na komplementární klišé a zcela předvídatelným systémem tahů a protitahů – “Je potřeba šetřit” “No jo ale stimulace ekonomiky” ; “Romové blbnou”, “Protože jsme na ně zlí”. Myšlení nula, šablona na šablonu a intelektuální život schématizátora se pak omezuje na hromadění ideologizovaných prefabrikátů pro co nejširší spektrum situací, bez ohledu na kontext a skutečnou podstatu věci. Vesměs každý profesionální či nadšeně amatérský komentátor jakéhokoliv politického střihu je nakonec takový sběratel.

Argumentační filatelie.

Dokud jsou prefabrikáty konzistentní, je to sice reduktivní a líné, ale tak prosim. Horší je, když je sběratel tak hloupý, že se mu (či jim) to vzájemně vylučuje. Sbírce šablon, z nichž nelze vystavět konzistentní obraz, a jež mají společný pouze emocionální náboj, můžeme říkat souhrnně třeba prasobraz světa.

Schématizátory poznáme tak, že jsou hned se vším hotovi – tváří v tvář novému komplexnímu problému mají za dvě vteřiny jasno systémem kopírovat vložit. Prostou aplikací osobních schémat v novém kontextu. Takový člověk má svůj oblíbený racionalizační instrument, který v první chvíli splnil nějakou bytostně psychologickou funkci, a následně jej bezděčně aplikuje na cokoliv a na všechno. Těmi psychologickými funkcemi jsou nejčastěji útěcha, obvykle konkrétně formou externalizace viny za vlastní situaci, a dále ujištění, že zažitý obraz skutečnosti je platný. Schéma kdysi v nějaké situaci pomohlo necítit se tak blbě, ergo je hledán jeho ekvivalent i v jiných situacích.

A oni skutečně věří, že ví – ta zarážející jistota je zase ochrana před ohrožením schématu, které funguje jako flastr na konkrétní jauvejs, a tato jeho funkce je nakonec egu cennější, než pravdivost a autenticita.

Kdo má kladivo, nejen že mívá sklony vidět vše jako hřebík, ale snaží se i aktivně přetvořit každý problém na hřebík. Stereotypizací vnímání, tedy zploštěním složitých dějů a lidí na několik málo základních šablon, které jsou pak fetišizovány a zcela vytlačí vnímání skutečnosti jako takové.

Častá jsou zejména taková schémata, která berou (oprávněný) komplex méněcennosti a externalizují zodpovědnost za něj na společnost.

Typické jsou tyto složky:

1) já za to nemůžu (zbavení se zodpovědnosti)

2) já trpitel a oběť (sebelítost je jedna z nejpříjemnější negativních emocí)

3) já morálně nadřazený a voni všichni kujvy. Kdo se má líp, je zloděj, ženy/chlapi jsou svině, libovolný šovinismus. “Svět neni v pořádku”.

Po faktické stránce pochopitelně nic z toho nebývá pravda. Schémata jsou konzistentní pouze emocionálně.

Věcný protiargument: svět jako svébytná činná entita neni, “svět”, o kterém se tu mluví jako o nespravedlivém, jsou prostě ostatní lidi. Z nichž většina je naprosto stejná, jako naříkající trpíč.

Schémata určená primárně k ochraně self-esteemu se poznají právě tím podkladovým přesvědčením, že  “svět není v pořádku” a synonymně “ostatní nejsou v pořádku”. Jedná se o extrajekci nedostačivosti – skutečným substrátem, který je kompenzován obviňováním všech ostatních a všeho ostatního, je “já nejsem v pořádku”. Nejjednodušší kompenzace je prostá inverze znamének. Cimrmanova teorie externalismu je u komplexu méněcennosti praktikována běžně.

Takové schéma je oproti těm útočným”no jo, typickej tykvita”, “to může říct jenom botita” naopak obranné.

Existují autodiagnostické věty, značící aktivované schéma: “No jo, ty nahoře se nažerou a my poctiví tady vostrouháme, tohle je klasika“, popřípadě “zase“, “jako vždycky“, “typický x” a jim podobné. Klíčová je kombinace stereotypizace a sebelítosti. Pokud se slyšíme takto uvažovat, je moudré se na chvilku zastavit a poctivě si zareflektovat, co se v nás vlastně událo. 

Schématizace je stejně tak reduktivní, jako je často projektivní – tak zavilí sobci obviňují svět (ostatní) z bezohlednosti a sobectví, kurvy vidí všude vykořisťování a sviňárny, podrazáci konspirace, aspirující tyrani útlak.

Na schématu se taky pozná, jak má kdo pokřivený model skutečnosti – od poměrně “uvěřitelných” vystavěných ze skutečných kousků jen prasácky poskládaných dohromady  až po ta zahrnující ještěří mimozemšťany.

Je rozumné vlastní schémata a spouštěcí slůvka reflektovat a podrobovat upřímnému prubírování. Jinak reálně hrozí osobní pičství.

Zkrátka, použitím určitých slov se zkratuje diskuze a lidé se zařazují do kategorií, ba kmenů, mezi nimiž už nemůže být rozumná řeč.

Proto je potřeba -ismy a identifikační schémata nahrazovat autentickou komunikací. Mluvit s člověkem, ne ideologickou pozicí, nakrásně mnohdy projektivní. Nakonec se totiž zhusta ukáže, že Pepča Vomáčka a Adrián Jakbysmet se na lecčems shodnou, třeba že Baťa byl fakt kabrňák, i když by se z titulů svých politických ideologií měli nesmiřitelně řezat. Což je tim, že lidé jsou více než ideologie prosti balastu a nepravdivých předsudečných schémat. Pokud se ani po snesení diskuze na pevnou zem zásadně neshodnou, je nutno nejméně na jedné straně konstatovat těžkou duševní infekci kolektivním komplexem, přes který neni pro silné emoce a/nebo slabý intelekt vidět na skutečnost.

Takže jak pojímat politplky? Nestereotypizovat, neredukovat, ujistit se, že mám svou pozici skutečně promyšlenou. Nemluvit v heslech a sugestivních ale bezvýznamných zkratkách. Mluvit konkrétně. Prostě spolu nemluvit politicky, nýbrž lidsky.

Je rozhodně lepší mluvit lidsky o politice, než politicky o lidech.

Leave a Reply

A prosvištíme si matematiku, abychom dokázali, že nejsme spambot (poděkujte Číňanům): *