Ambice a bimbálbice

Stává se nezřídka, že použité názvosloví tak docela nelícuje na skutečnost. Základní třídění můžeme provést takto:

1. Úplné nelícování. Mezi obsahem a pojmem není žádný logický vztah. Prostě je to píčovina, inherentní protimluv, blábol, zvykový význam je úplně jinde než původní, nebo je to vůbec prázdný pojem. Typicky marketingový jazyk. Viz zde, zde a tuhle.

sticker,375x360.u1

To je pomrrrr!

2. Konfúze, doslova dohromady-sloučení, s-pletení (sic) vícero skutečností pod jeden název. Věcný rozdíl, jazykový nerozdíl, ergo jeden o koze, druhý o voze. To se řekne “podnikatel” a jeden vidí Baťu, druhý Krejčíře, ostatně tohle. Nebo se řekne “ambiciózní”, a jeden vidí zdravý osobní rozvoj, druhý zmrdování, viz dále. Taková konfúze je vlastně nevědomá homonymie. (Pro kikoty: použití jednoho slova pro dvě různé věci, kohoutek a kohoutek.)

whiskey-ghost

3. Falešná neekvivalence. Je naopak věcný nerozdíl, jazykový rozdíl. Na tohle ultrabacha. Jedna skutečnost, ale více názvů. Výsledný omyl je např. kladení rozdílu mezi fašismus a komunismus (žádný není), nebo mezi masokostní moučku a párky z Lidlu. Nebo mezi “Rimmer” a “Magor”. Vlastně nevědomá synonymie. 

Zvláště výživné je to v případech, kdy pro stejnou věc různí lidé používají slova s podstatně rozdílnými emocionálními náboji, pročež jednu a tutéž věc vnímáme jako věci různé – a to dokonce radikálně různé, a pak lze úmyslně prasit s důrazem. To je právě rozdíl mezi “válkou” a “obranou”, “solidaritou” a “loupeží”, “půjčkou” a “úplatkem”. 

Jakýkoliv nesoulad struktury věcí a struktury jazyka se může stát a také se stává bezedným pramenem omylu, nedorozumění, nestoudných manipulací a nekrytého kretenismu.

Do kategorie nevědomých homonymií patří v běžném užívání právě slovo “ambice” a od něj odvozené přídavné jméno “ambiciózní”. Tato slova označují podle kontextu a aktuálního rozpoložení a záměru mluvčího lidské vlastnosti tak různé, tak netotožné a nepříbuzné, tak nesmiřitelně protichůdné, tak různorodé, že jsou…inu, úplně jiné.

Je to Ambice jako seberealizace (gut) versus ambice jako narcistní megalomanie (doubleplusungut).  Realizace versus kompenzace, pohyb po absolutní, versus relativní stupnici – bejt dobrej, vs. bejt lepší nebo nebejt horší než jiní.

Rozdíl je kolosální – zatímco první označuje jeden z nejzdravějších rysů lidské povahy, to druhé naopak jeden z nejhorších.

Pro druhé patentuji výraz bimbálbice, protože to skutečně s ambicemi senso stricto nesouvisí nijak, a vyznačují se tím toliko bimbálové.

Q:“Co když k seberealizaci potřebuju narcismus? Prostě sem takovej, do toho mi nemá kdo co mluvit.”

A: Tak to neni skutečná seberealizace ale kompenzační onanie a dojdi si ke cvokaři, pyčo. Narcismus je z definice realizace ne-sebe, a naopak derealizace sebe – jinak též jedna z hlavních příčin depresí v rozvinutých zemích. Tu je jediné pravé odcizení, kterým trpí lidé od Uralu na západ. Identifikace s nepravým obrazem.

Jednou je to boj proti vlastnímu součiniteli tření, jednou proti ostatním lidem. Zatímco prvé vede k soucitu a lidskosti, protože si člověk uvědomuje, čím ostatní (taky) prochází, druhé vede k nenávisti a zášti k ostatním ba k sociopatii (nebo je to jejím důsledkem, take your pick).

V praxi se ambice a bimbálbice mohou projevovat podobně, ale rozdíl v počátcích a původu jednání podstatně určuje vyznění výsledku – zatímco jednou jde o princip (vytřískat ze sebe, co se dá), podruhé o sociálně-politickou onanii. Tím je pak delegitimizováno a trivializováno vše, čeho takový fapér nějakým nedopatřením a holou nesoudností možná dosáhl. A ono je to na těch lidech vidět.

V Česku je krásný (ne) kulturní zvyk považovat veškeré ambice a dosažené úspěchy za onanii, a naprosto neuznávat tu možnost, že někdo něco dělá z jiných důvodů, než aby se mohl vytahovat. Tak se jakýkoliv stav nad rámec kolektivního tření bídy považuje za zlomyslný útok na ostatní.

Což je zase tim, že lidé mívají sklony k projekci motivací komplementárních ke stavům, jež sami prožívají, na ostatní. Čili když se někdo cítí vedle jiného méněcenně, rovnou předpokládá, že ten druhý to dělá právě proto, aby v něm ten pocit vyvolal. Přitom ten o tom vůbec nemusí vědět. A se vedle B cítí jako chuděra, takže B je jistě onanista. No, nebo je B prostě normální, svého si hledící člověk, a A je závistivý neschopný idiot, který se s tím nedokáže vyrovnat jinak, než přisuzováním zlých úmyslů ostatním.

Docela by mě zajímal standardní asociační test na klíčová slova (mezi nimi právě i “ambice”) v různých zemích, přinejmenším mezi postkomunistickým a anglosaským kulturním prostorem budou rozdíly mimořádné, natož pak vedle Číny. Prozkoušel bych i “spravedlnost”, “společnost”, “peníze”, “rodina”, “morálka”, “samostatnost”, “ego”, “lidé”, “svoboda”, “láska”, “svět”, “moc”, “strach”, “naděje”, “budoucnost” a další klíčové pojmy s příslibem rozsáhlých kulturních komplexů. Nakolik je mi známo, krom Geerta Hofstedeho se tímto směrem nikdo ani nepokusil cokoliv zkoumat. Přitom je to zjevně plodná půda, a národní mentalita je (v rámci daného statistického rozptylu) stejně analyzovatelná, jako ta osobní. Psychoanalýza a psychoterapie celých národů a kultur je úplně normálně možná, byť musí být jemná. Existuje-li kulturní komplex (což nepochybně existuje), existuje i možnost salutogenního působení.

Takže bratři Češi a Slováci, více ambicí, méně bimbálbicí. Šupky šupky, hušky hušky!

HrabacKapsky

Banán.

Read 2 comments

Leave a Reply

A prosvištíme si matematiku, abychom dokázali, že nejsme spambot (poděkujte Číňanům): *