Století a den od dvou nejúspěšnějších gulí v dějinách a Zbyhněv v ložnici vévodkyně Žofie (a France Ferdinanda)

V den stého výročí sarajevského atentátu jsem prošmejdil privátcimry Františka Ferdinanda a jeho famílie na Konopišti.

Zaprvé mě zajímalo, jak vypadá bývalá rodová država (autor je údajný potomek Lobkowiczských levobočků), kterou s poměrně rekognizabilní rodovou logikou prapředek prodal po úderu blesku a následném rozsáhlém požáru Habsburkům, ať se s tou opravou sere někdo jinej.

Zadruhé je zajímavé vidět, co byl Fr.Fe. (francium železo?) za člověka, a co byla zač jeho famílie. Dojem je impresivní – nejenom, že se po okolí Konopiště dodnes povídá, že tam nikdy lépe nebylo, a že se František usilovně snažil o zabezpečení a dnes by se řeklo životní úroveň celého panství – navíc je na místě dostatek indicií k odtušení, že to byli osobně skvělí lidi, i když by se František dnešní (eunušskou) optikou jevil snad jako trochu přepísknutý stříbrohřbetý gorilí alfasamec. Každopádně ale toho správného typu. Zde stojí za zmínku citát, jak se František Ferdinand nesral ani se zbytkem rodu: “Když se chce našinec oženit z lásky, hned se v rodokmenu najde důvod, proč by to nešlo. Pak se diví, že polovina dětí ve famílii jsou blbci a druhá epileptici.”

Že si František výrazně méně urozenou Žofii vytrucoval, a že to byla v podstatě disneyovká láska, to je věc známá. Na poměry šlechty měli dokonce téměř nevídanou společnou ložnici (oproti modelu sňatku upečeného diplomaty dvacet let dopředu, šupky hupky zplození potomstva a dál každej po svým). František byl podle všeho rodinný typ, a manželce a dětem se věnoval na poměry šlechty rovněž nevídaně. Ten opravdový hardcore jsou ale věci po dětech.

Potomci Františka Ferdinanda a Žofie byli odmala vychováváni jako budoucí správci svých panství, nikoliv vysoká šlechta. František Ferdinand byl totiž nucen vzdát se pro ně následnických práv kvůli nízkému původu Žofie. Jejich vzdělání tak bylo od počátku zaměřeno spíš manažersky než politicky – František z nich zjevně chtěl mít schopné hospodáře, ne dvořanské vohrndíry.

V dětském pokoji je patrné, že to nebyla žádná princátka. Nejstarší Žofie excelentně kreslila a malovala (k vidění jsou převážně přírodní motivy a zvěř, takže jistě lezla roštím po panství) a svého prvního jelena picla prý ve třech letech. V pokoji dodnes stojí týpí z deky a košťat, děti dokonce ručně vydávaly vlastní zámecké noviny Unsere Kinder – které dávají odtušit vše, co je o jejich osobnostech potřeba vědět, z titulku tužkou u(o)praveného na Unsere Rinder (“Náš Dobytek”). Největší hardcore je ovšem komiks, který Žofie nakreslila po atentátu – o třech kuřátkách, která truchlí, protože jim zlá liška zakousla maminku. Čtenář si představí pastelkami nakreslený obrázek zakousnuté kvočny s krví řinoucí se ze zobáku, na kterou smutně koukají tři kuřátka. O dvě místnosti dál je korzet s dírou po kulce a zaschlou skvrnou od krve. O kus dál pak v krabičce přímo kulka.

Komiks končí nalezením adoptivní kvočny, což bylo snad nějaké příbuzenstvo, ale ten obraz je sugestivní, že by se hora ustrnula.

Průběh samotného atentátu by byl komický, nebýt šílených následků v podobě dvou světových válek. Dění v Sarajevu onoho dne si nejlépe jest lze představit jako italskou komedii se spoustou zvukových efektů, třeba Fantozzi a Filini atentátníky”, tématicky navazující na pokus Bogdana Žerajiče o atentát na guvernéra Vařešanina o čtyři roky dříve, při kterém se pětkrát netrefil a šestou, poslední kulí si ustřelil hlavu.

Ať to v Sarajevu organizoval kdokoliv (šéf srbské vojenské rozvědky Dimitrijevič, možná), dobře věděl, s jakým materiálem pracuje. Proto jich tam postavil šest. I tak to bylo jen tak tak.

Typický srbský atentátník počátku 20. století.

První dva se na to vyprdli a šli domů.

Třetí, Čabrinovič, hodil na vůz bombu – která se odrazila od stažené střechy a spadla pod další vůz v koloně, kde vybuchla, aniž by kohokoliv zabila (aspoň tak).

Po  této zábavné kulturní vložce rozkousl kapsli s kyanidem a skočil do řeky. Bohužel pro něj řeka byla tak mělká, že se v ní nedalo utopit, a kyanid byl vypšouklý, takže se z toho akorát poblil. Po vytažení z řeky byl lehce zřezán a zatčen. To si člověk nevymyslí.

Mezitím vůz s Františkem Ferdinandem dojel na radnici, kde se odehrály oficiality (včetně jemného vypičování Srbům, že člověk přijede na návštěvu a je vítán bombami).

I Gavrilo už se na to vyprd a šel domu, a kdyby řidič s Františkem po návštěvě radnice špatně neodbočil (to si člověk nevymyslí) a nepřijel zrovna před obchod, kde si nepravděpodobný atentátník cestou domů zrovna kupoval obložený chlebíček (to si člověk nevymyslí), k žádnému atentátu by nedošlo.

Říká si to o konspirační teorie. Picli ho zrovna ve výročí dne, kdy se vzdal pro své děti následnických práv, předtím byl u něj na návštěvě Vilém II., což mohlo leckoho ve Vídni znervóznit, Rakousko potřebovalo válku a mělo evidentně plány na ní připravené roky předem s Německem, zabezpečení akce bylo katastrofální. Zlaté pravidlo “Nikdy nevysvětlovat konspirací, co lze stejně dobře vysvětlit neschopností.” je v tomto případě napjato do krajnosti, ale ještě platí. Bezpečnost měli ostatně na starost Srbové, což vysvětluje všechno.

Každopádně to co do počtu nebožtíků byly s náskokem šesti řádů nejefektivněji vypálené gule 20. století.

Co kulka, to světová válka. Gavrilo byl nejúspěšnější kikot 20. století.

Těžko říct, čeho doufali dosáhnout vraždou nejreformnějšího, nejvíce slovanům nakloněného Habsburka, který byl na dobové poměry v podstatě protiválečně zaměřen. Víc mohl ležet v žaludku Františku Josefovi, který musel vědět, že to má za pár, nesouhlasil patrně s rozsáhlými plány Františka Ferdinanda na zásadní reformu práchnivějícího mocnářství, dalo by se dokonce říci, že ho F.F. dlouhodobě sral, a “vyřešit srbskou otázku” chtěl. Cui bono ukazuje na FJ1. Opatrnost a intelektuální střídmost ukazuje na lokální kretenismus nacionalistických pošuků. S odstupem sta let těžko říct. Byla-li v tom levá, nedozvíme se to s jistotou nikdy.

Stejnětak lze těžko říct, co by se stalo, kdyby František Ferdinand nastoupil o dva roky později na trůn a rozjel reformy, které by udržely říši pohromadě.

20. století se mohlo obejít bez většiny velkých průserů, z ruského bolševismu by se nikdy nestalo nic většího než lokální problém (nebo by naopak vypukla obrovská válka mezi Evropou a Ruskem, kterou by ale tehdejší Rusko nemělo nejmenší naději vyhrát), ale taky je docela dobře možné, že bychom byli bez válečných katalyzátorů technického pokroku dnešní optikou nesnesitelně pozadu. Historie je moc složitá, než aby se daly takové “co kdyby” úvahy spolehlivě rozvádět dál, než do těch nejobecnějších obrysů. Je to fabulace, intelektuální hra, a alternativní dějiny není možné vidět o nic lépe, než budoucnost. Motýlí křídla a černé labutě. Obraz reformovaného Rakouska-Uherska (třebas i s jiným názvem a emancipovaným slovanstvem, což ostatně F.F. zamýšlel) je prostě jen zajímavý námět na večerní dum (to je jednotka dumání).

Naše dějiny se vydaly před sto lety v Sarajevu jinudy. Snad to stálo za to.

BONUS: Historicky nejvěrnější vyobrazení Františka Ferdinanda najdeme tady.

Read 9 comments

  1. — to si člověk nevymyslí—
    Dvorní Františkovo řidič s protiteroristickým školením (např. nikoho neposlouchej, šlápni na to a ujeď…), měl v té době dovolenou, jel komusi na svatbu… Takže za něj zaskočil Harrachovo šofér.

  2. — to si člověk nevymyslí— part 2
    Celá ta srbská kikotí grupa kolem atentátu byla fakt spolek naprostých diletantů . Pro řídící aparát bylo životně (doslova) důležité zajistit, aby se o nich policejní aparát nedozvěděl. Rozdali sice vykonávajícím troubelínům jakýsi jed, aby se po akci ukončli a nemohli policajtům zpívat. Ti se jenom poblili. Následně vzali šéfy do hrobu sebou. Při zajímavých časech u policejních pohůnků vyzvonili všechno. Píše se o ampulích a kyanidu, nebo taky o čemsi v maličkých papírových pytlících. Jestli to byl nějaký jedovatý prášek v papíru, bylo třeba mrňavý pytlík před požitím třesoucíma se rukama roztrhnout. Přitom nezanedbatelná část obsahu odletěla. Čímpak to asi mohli zapít, aby to doputovalo žaludku? Mohl ten prášek v papíru zoxidovat a vypšouknout? Ať už to bylo jakkoliv/čímkoliv, šíšouni to prokaučovali.

  3. Ruský bolševismus by se pravděpodobně vůbec neuskutečnil. Rusko bylo silně agrární zemí, a mužikům byl městský radikalismus cizí. Lenin se domohl moci jedině skrze mimořádnou shodu okolností, ve státě totálně rozvráceném válkou.

    V jiných podmínkách by měl asi stejný úspěch jako Rudé brigády v SRN 70.let – pár úspěšných atentátů a následně 25 let v kobce.

  4. Cui bono ukazuje na FJ1. To máš sice recht, ale, když máme chvíli být u konspiračních teorií, já to vidím spíš na Viléma. Habsburkové měli v tý době snahy o větší životní prostor za sebou. Němci po něm koukali inteziv. Mistrně dovedli zařídit, aby za ně špinavou práci udělal někdo jiný. Kdopak to dopravil Lenina do Ruska? Tam se sice přepočítali, ale to už je jiná písnička.

Leave a Reply

A prosvištíme si matematiku, abychom dokázali, že nejsme spambot (poděkujte Číňanům): *