Co je a co není investice

Dnes si povíme o rozdílu mezi investicí, spekulací, výdajem a spotřebou.

Stejně jako má národní slovník nejasno v tom, kdo je a kdo není podnikatel, stojí celá řada ekonomických nedorozumění ve veřejné diskuzi i v běžném denním provozu na nedůsledném rozlišení uvedených pojmů.

Zatímco v byznyskultuře a zejména financích si často pleteme investice se spekulacemi, ve veřejném sektoru a bohužel i v médiích si rutinně pletou investice s výdaji, ba se spotřebou.

Konfúze investic a spekulací je běžná do té míry, že podstatná část privátních účastníků trhu nemá jasno v tom, co vlastně dělá. Protože “investor” zní dobře a “spekulant” je sprosté slovo, říkají tomu “investice”, i když spekulují – sem spadá drtivá většina aktivit českého středního managementu, točícího si svých sto kusů ČEZu na pražské burze, protože to spolu s golfovými holemi a hugobossem tak nějak patří k stavovské příslušnosti.

Lidová definice investice jako eufemismu pro výdaj provzlínala navíc z tiskového oddělení Sociální Demokracie i do běžné mluvy. Kdo z nás neslyšel od kamarádů nějakou variantu této věty:

“Já jsem teďkon investoval sto tisíc do bazénu.”

Hovno, Majere, hovno. Jestli tam nebudeš za stovku prodávat vstupenky sousedům, koupil sis bazén, ale neinvestovals ani prt.

Když vono to zní líp….

Takže popořadě, přátelé v kravatách i v montérkách:

Investice ≠ Spekulace

Investuji, protože očekávám reálné fundamentální zhodnocení kapitálu. Spekuluji, protože anticipuji určitý pohyb kolektivní iracionality, na kterém mohu vydělat.

  • Investice je koupit si jablůňku, počkat až vyroste, a pak buďto prodávat jablka, nebo ji se ziskem prodat.
  • Spekulace je koupit si jablůňku a obratem ji prodat za víc. Nic proti tomu – předpokládáme-li informační symetrii kupce i prodejce, tj. že nikdo nebyl skrze neznalost vzat na hůl – ale je potřeba to mimořádně pečlivě rozlišovat.

Investice je zaměřena na výnos změnou hodnoty.

Spekulace je zaměřena na výnos změnou ceny.

Kapiš?

Další rozlišovací znaky:

  • Investice bývájí dlouhodobé (fundament rychle neroste), spekulace bývá krátkodobá (tj. veškeré intraday obchodování je v podstatě spekulace). Investor třeba párkrát ročně rebalancuje portfolio, kdežto spekulant může provést i desítky operací denně.
  • Při investování sledujeme fundament, při spekulacích sentiment.
  • Taktika investování je kontracyklická (kupovat když je to objektivně levné, prodávat když je to objektivně drahé), kdežto taktika spekulace je cyklická (typicky bubliny – kupovat když je to už tak drahé se spolehnutím na “momentum”, setrvačnost, a panikařit a prodávat když je to levné). Spekulace proto výkyvy trhu amplifikují, kdežto investiční aktivity mají sklon je spíše zarovnávat. Investor vnímá propady trhu jako příležitost k levnému nákupu, a v bublinách prodává.
  • Spekulace slibují vyšší potenciální zisky, ale také hrozí většími potenciálními ztrátami, než přísně vzato investice, které by měly být daleko přísněji prokalkulované a konzervativnější.

Úspěšný investor musí mít hlavu výrazně chladnější než “trhy”, a smířit se s tím, že v bublinách bude vydělávat méně než kovbojové, ba že bude vysmíván pro lpění na překonaných manýrech, jako je diverzifikace, proklepnutí firmy před koupí a nohy na zemi. Nicméně to je vykoupeno tím, že bývalí posměváčci v korekční fázi lehnou, zatímco racionálnější investor si odepíše snesitelnou část výnosů (málokdy kapitál) a jede dál.

Strategie pro úspěšně investování je v čase prakticky neměnná a celkem dobře i sepsaná. Vychytat a nakoupit firmy, které mají perspektivu dlouhodobě růst, a/nebo firmy aktuálně trhem přehlížené, podhodnocené. Což mimochodem není spekulace: když koupím akcii, která je aktuálně objektivně příliš levná, je to investice, protože se řídí hodnotou – kupuji s tím, že jsem si narozdíl od tržního konsensu vědom skutečné hodnoty titulu.

(Aktuálně btw třeba Glaxo, které přestože je jedním z největších hráčů v lukrativním biotech sektoru, má P/E 15 kvůli sérii korupčních skandálů, zejména v Číně – kde se ovšem bez korupce nic prodat nedá, takže je situaci nutno číst tak, že si tam někdo řekl o ještě větší úplatek, který nedostal, tak to prásknul na ty pod sebou a západní imperialisty.)

K ocenění společností:

Ne všechno, co je levné, je podhodnocené. Mnoho levných firem je prostě tragicky špatných.

Zároveň ne všechno co je drahé je nadhodnocené. Mnoho drahých firem je prostě vážně dobrých.

Pak jsou ty levné dobré, které je radno koupit, a taky drahé špatné, kterým je naopak třeba se obloukem vyhnout.

Je tragický omyl plést si cenu a hodnotu. Skutečnost je taková, že je v průměru určitá pozitivní korelace mezi cenou a hodnotou, ale má to velmi daleko k železnému pravidlu.

Je dobré držet na zřeteli, že tržní ocenění odráží nejen aktuální hospodářské výsledky firmy, ale zejména očekávání budoucího růstu. Ergo aktuálně ztrátová Tesla za draho, protože zaprvé má našlápnuto obrátit automobilový trh vzhůru nohama, a za druhé jsou to akcie v Elonu Muskovi, které přeceněné být ani nemůžou.

Mimochodem ztrátovost perspektivní firmy není vůbec špatná věc – znamená to, že investuje víc, než jaké má (zatím) tržby, což vůbec neva. Ztrátový dobrý podnik v růstové fázi ví, co dělat s penězi – ba má víc nápadů jak se aktuálně rozšiřovat, investovat, než má kapitálu. Horší je, když firma sedí na hromadě peněz a neví co s nimi, protože těžko poroste – došla fantazie.

Úspěšný spekulant musí měnit strategii spolu s tržními větry (ano, je to dvojsmysl). Chce to především čuch (hi hi háááhůů) na aktuální formy kolektivní iracionality – a kdo chvíli stál, už stojí na pracáku.

Z toho plyne fundamentálně rozdílná strategie investování a spekulace:

Investor musí mít pevnou strategii, kterou nezviklá, že v krátkém období někdo někde vaří násobně víc na bublině.

Spekulant musí mít pružnou, věčně proměnlivou strategii. Jeho aktivity jsou podstatně rizikovější, a málokomu to jde dlouhodobě – nestíhá se adaptovat tak rychle, jak se mění trh, bo ty změny včas nevidí, přičemž skutečně významné změny anticipovat ani nelze.

Spekulace závisí vždy na využití anomálie. Je tak krátkodobá z podstaty – anomálie, která je dlouhodobá, přestává být anomálií a stává se vlastností trhu, a jak se rozkřikne, ví o ní víc lidí, takže se výnosy rozmělní, čímž se stává méně lukrativní, až zmizí docela. Spekulativní strategie se tak musí neustále měnit a adaptovat, a zázračné módní recepty na přechytračení trhů sice v jednom případě ze sta fungují, ale jenom chvilku, a žánr “CO WALLSTREET NECHCE ABYSTE VĚDĚLI, ANEB JAK JSEM ČTRNÁCT DNÍ VYKAZOVAL MIMOŘÁDNÉ ZISKY! (než jsem přišel o úspory a musel začít psát ulhané knihy)” doporučuji nakopat do prdele.

Je to i PR problém, protože investoři mají kvůli prolínání pojmů se spekulanty neprávem horší pověst, a spekulanti zase nezaslouženě lepší.

Když někdo sebezodpovědněji investuje a drží pár akcií nebo pomáhá financovat socialismus nějakým tím státním dluhopisem, pro půlku národa už je “vrah z Wallstreetu” a “spekulantská sviňucha”, která vysedává na Manhatánu s Bilderbergy a mávnutím ruky způsobuje státní bankroty (ježišmarja, kéž by to takhle fungovalo).

svinucha234

A spekulantské sviňuchy zase své aktivity ospravedlňují cenotvorbou a informační přidanou hodnotou výstupů z trhů (přestože obvykleji vytvářejí deformace, typicky bubliny), což by byla pravda o investorech.

Dále:

Investice ≠ Výdaj

Tu je vinen stát, aktuálně zejména Slávek Sobotkoic, kdykoliv otevře populi (a vypouští z ní papulismus).

Politicky je výhodné říkat “investice” prakticky jakémukoliv veřejnému výdaji, protože to zní dobře a budí to představu budoucího blahobytu a návratnosti – což je lež skrze implikaci, vzbuzení klamných a nemístných očekávání. Posuďte vlastní reakci na dvě formulace téhož výdaje sta miliard korun:

“Stát investuje 100 miliard” => “všichni zbohatnem!”

“Stát utratí 100 miliard” => “všichni to zaplatíme”.

Definice: Konotativní lež je forma misnomeru, spočívající v použití příbuzného termínu, který má určité žádoucí implikace a vlastnosti, které ovšem popisovaná věc jako taková nemá. Klíčové je, aby byly oba pojmy dostatečně blízké a málokdo si toho všiml, a tím mohlo dojít k transferu významu. Není účinné říkat mrkvi “vysoký roštěnec”, ale vojenství “obrana” či diskreční loupeži “solidární daň” už ano.

Další příklady jsou sociální pojištění, důchodové spoření a Kalouskovy investiční státní dluhopisy – průběžný systém, odevzání kapitálu za vágní příslib budoucího plnění když se něco nějak závažně nevysere, a vstup do smluvního vztahu, ve kterém dlužník může kdykoliv arbitrárně změnit podmínky s odkazem na státní zájem, nejsou ani jedno z toho.

Investice obnáší propočet návratnosti a zapojení do určité širší koncepce, strategie, od které očekáváme do budoucna zhodnocení (nikoliv jen změnu ceny, pře-cenění) vloženého kapitálu, výnos – v případě státní investice v podobě budoucího společenského užitku převyšujícího počáteční náklady. Obtížně by se hledal státní výdaj, který by taková kritéria splňoval.

Když už k nějakým propočtům vůbec dojde, jejich účelem je legitimizovat plánovaný výdaj a ne jej posoudit. Objektivní analýza je obětována politickým zbožným přáním.

Může tedy stát vůbec investovat? Může.

Zaprvé by mohl (teoreticky) investovat do lidí. To oproti představám odborů neznamená nechat lidi prožrat státní rozpočet, nýbrž investovat do lidského kapitálu, typicky vzděláním.

Existují různé operační programy jako “Vzdělávání pro konkurenceschopnost”, jenomže to je bullshit, protože skutečně efektivní vzdělávání pro konkurenceschopnost si podniky musejí stejně dělat interně, byv k tomu donuceny širokonedozírnosáhlým selháním státního vzdělávacího systému produkovat absolventy použitelné pro praxi. Z EU placená “školení” to nezachrání, protože jejich primárním účelem je čerpat, a ne někoho něco naučit. To nejsou investice.

Zadruhé stát může investovat do infrastruktury. Ovšem hned je nutno dodat, že skutečná investice je jen budování infrastruktury nové. Udržovací náklady nejsou investice, a ideálně byly zohledněny v původních propočtech stavby. Jak správně podotýká občas se médii mihající českoamerický ekonom Milan Zelený, když stát nechá rozpadnout silnici a pak jí záplatuje, není to investice.

Nová infrastruktura tedy může být investice, s tím, že “výnos” z ní realizují občané ji využívající, přičemž stát doufá, že od nich díky katalyzovanému rozvoji ekonomiky vybere víc na daních a celkový součet pro společnost bude kladný. Takhle OK, tedy kdybychom stavěli infrastrukturu za standardní ceny, ve standardní kvalitě, a prioritizovali klíčové infrastrukturní projekty doslova celoevropského významu před skandálně drahými zbytečnostmi na objednávku místních kmotrů a kmotřiček. Takhle je budoucí hospodářský benefit zachycen hned zpočátku v uměle navýšené ceně stavby.

Při systémovém tření v řádu desítek procent ovšem lze říci, že nic z toho, co stát dělá, nelze doopravdy nazvat investicí, protože návratnost po započtení korupčních marží a udržovacích nákladů je – nikdy. Když politici říkají, že budou investovat, dívejme se pozorně, co tím skutečně myslí. Málokdy to bude investice hodná toho jména.

Váš,

P.S. Pokud vám někdo zavolá s nabídkou, že vám může ročně slíbit desítky procent, udělejte to jako můj účetní: řekněte “Hovno” a zavěste.

Druhá varianta, pokud chcete reálně přispět obecnému blahobytu, je okrádat phonespammery s evidentně podvodnými finančními nabídkami o čas pokládáním složitých otázek následovaných odložením telefonu na stůl než se vykecaj (mezitím si můžete třeba udělat kafe nebo přečíst ranní zprávy), čímž se sníží riziko, že se dovolají někomu, kdo by se nechal.

Profi tip: správci majetku a aspirující brokeři, kteří musí naslepo obvolávat obchodní rejstřík, stojí z definice nutně za hovno. Těm dobrým buší klienti na vrata. Musí se Scarlett Johansson doprošovat a vtírat, když si chce vrznout? Tak.

O finančním sektoru zeširoka a konstruktivně zase příště.

Read 18 comments

  1. … mimochodem nějaká občasná diskuze / brainstorming na související témata (teď třeba GSK vs. Pfizer) by – aspoň z mýho pohledu – mohla být ještě prospěšnější, než to filtrování informací, o kterým tady šla řeč nedávno 😀

  2. Otázkou zůstává jestli je výhodnější víc hlídat ty státní “investice” nebo radši nedovolit státu investovat vůbec. I když by asi bylo přesnější nazývat státní “stimulační” výdaje spekulací 😀

    • A vůbec nejpřesnější označení je “korupce” :)

      Stát může maximálně investovat jménem občanů do těch dálnic atp., ale obecně bych mu nějak ziskovou činnost zřejmě ústavně nepovolil:

      Je-li stát v plusu, musíme se zeptat, odkud ty peníze jdou.

      – Pokud od občanů, je to forma zdanění pro které nikdo ve volbách nehlasoval (viz článek o státních podnicích) a bylo by mravnější o to snížit spotřebitelské ceny.

      – Pokud od občanů jiných zemí, pak nové dvě otázky: a) chceme pojímat státní podniky (nebo průjezdové dálniční známky jako Slovinci atp.) jako nástroj obchodní války a ojebávání sousedů? b) nehospodařil by s těmi zisky lépe soukromý vlastník?

      Čili ano, v podstatě nedovolit státu investovat vůbec. Ta role mu nepřísluší. To je jak nechávat služebnou spravovat majetek panství. Obrací se tím rovnováha sil.

      Na dálnice a podobně se už dávno můžeme složit na principu crowdfundingu (taky tu mam o tom článek) jako na Národní Divadlo, bude-li stát ochoten zavést IT infrastrukturu pro vlastní podstatné nahrazení (ha ha, ha ha ha, ha). Jedině tak to bude transparentní.

      • Těmi “investicemi” jsem myslěl spíš výdaje na infrastrukturu, do školství atp. Dlouhodobé provozování ziskových podniků by stát neměl mít povoleno paušálně (za současného nastavení vztahu stát – občan), ale u takové energetiky apod. se to dá obhájit strategickým významem pro celý národ. I když v našich silně korupčních podmínkách to je samozřejmě sporný koncept, takže zakázat to úplně momentálně nezní tak špatně.

        Jasnější rozhodování ohledně investic do infrastruktury a posílení přímé demokracie mi přijde jako dobrý nápad, článek o crowdfundingu si přečtu. 😉

        Btw státní rozpočet v plusu mi nepřijde jako vyloženě špatný – přebytkem se dá splácet státní dluh. A to mi připadá jako užitečná věc pro proticyklický přístup ke státním výdajům . . . ale to příliš smrdí Keynesem, kterého asi moc rád nemáte podle Vašeho následujícího příspěvku. 😀

        • Mně by Keynes nevadil, kdyby se to skutečně dělalo kontracyklicky a v konjunktuře se tvořily rezervy z přebytků státního rozpočtu.

          Jenže to je politicky neprůchozí, protože když bude stát v dobrých dobách vytvářet rezervy, sesype se na něj lumpenproletariát, že to syslí místo aby je to nechal prožrat, a mně podobní ale krátkozrací s tím, že má stát o to snížit daně :-).

          S deficity i v tučných letech je Keynesovská kontracyklická intervence mokrý sen, protože jakýkoliv benefit, který by to mělo, se ztratí v nárůstu nákladů na obsluhu státního dluhu, když se státy pokoušejí naplňovat tu politicky populárnější polovinu a “stimulovat” v letech hubených.

          To by btw. nesralo ani toho pekaře z komiksu, kdyby se mu vracely jeho vlastní peníze při útlumu přirozené poptávky.

          Keynes spolu s Egypťany: sedm tučných let plníme sýpky, sedm hubených let z toho žijem.

          Moderní “keynesiánská” ekonomie: sedm tučných let si půjčujeme na provoz, a sedm hubených si půjčujeme ještě víc.

          K tomu crowdfundingu jen dodám, že samotný koncept veřejných rozpočtů vznikl jen proto, že to takhle napřímo dřív prostě technicky nešlo. Teď už to jde. Zastupitelská demokracie je improvizace kolem logistické inkonvenience demokracie přímé, která ovšem v posledních dvou, třech desetiletích byla prakticky úplně vyřešena.

          Takže už zbývá jen ta drobnost, aby lidi přestali být idioti. How hard can it be?

  3. Opět povedený článek, který se i dobře čte. Dodal bych, že další významový posun používají politici a jim podřízení novináři pomocí výrazů “proinvestovat” a “investiční pobídka”.
    Proinvestovat naznačuje, že nešlo jen o jakési investování, ale že se jednalo o rázné, akční, všem problémům a křiklounům navzdory investování. Když proinvestovávají, dávají najevo, že je to vlastně dřina – prožrat a prošustrovat cizí peníze.
    “Investiční pobídka” evokuje jakési vybídnutí k investování. Podobně jako mlasknutí, cuknutí opratěmi nebo švihnutí bičem je “rozjezdová pobídka” pro koně. Ve skutečnosti “Investiční pobídka” je především poskytnutí slevy na dani nějakému ekonomickému subjektu. Má li být smyslem investice zajistit budoucí příjem a zisk, je důsledkem “investiční pobídky” z hlediska státu pravý opak – nižší příjem v podobě nižšího výběru daně.

  4. Stát nestojí proti korporacím (jak je občas v zájmu mlžení utvářen mediální obrázek…) – právě naopak je to korpostát a svými “pojekty” funguje jako “PRŮTOKÁČ” prostředků pěkně směrem ke zhotovitelům…čili proč by z peněz odebraných lidem šetřil když to naopak potřebuje “prohnat” k těm správným partajím.

    • Mno, jak proti kterým. Pokud jste normální poctivý podnikatel, tak vám garantuji, že stát proti vám stojí, většinu daní vybírá právě od vás (daně bábinky z Vysočiny a svářečů to moc nevytrhnou) a ještě vás vykresluje jako vykořisťovatele. A pak vás na internetu levičáci ještě za to popotahují.

      Něco jiného je pochopitelně, když jste manažer v nějakém tom Metrostavu. To, co popisujete, je víceméně státní kapitalismus, což není kapitalismus. Ta právní forma rozkrádání je nahodilá a nic neříká o “korporacích” per se. Kdyby nebylo soukromé podnikání, ukradli by to jinak.

      Varuji před používáním slova “korporace” jako invektivy. Synonyma jsou “firma, společnost, lidi pracující pohromadě”. Na tom přece není nic špatného. Alternativou je co, komunismus, socialismus? Jenže to je korupce povýšená ze selhání systému na jeho podstatu.

  5. Při čtení jsem si vzpoměl na Buffettovi připisovaný výrok o kupování akcií: “Price is what you pay, value is what you get”. Jenom pozor, když pokud jako on nekupujete podniky celé, ale po pár letech chcete akcie třeba prodat tak jako cenu zase dostanete jenom tolik, kolik je v tu dobu někdo jiný ochoten za ně zaplatit, i kdyby vám Vaše exelovské tabulky stokrát potvrdily, že mají hodnotu dvojnásobnou.

    Co se týče subjektivního vnímání hodnoty nějakého statku, doposud podle mě nikdo nepřekonal Čechovův Višňový sad – tam kde hrdinka vidí dětské vzpomínky, tam místní podnikatel vidí kubíky dřeva a parcely na domy.

    Mohu potvrdit, že tento efekt funguje často i v podnikání. Ta samá firma má naprosto jinou hodnotu pro svého zakladatele nebo rodinu dědice než pro “objektivní” investiční fondy nebo konkurenty, kteří ji chtějí převzít. Není to racionální, není to moudré, ale věřte mi, že se takové případy stávají velmi často.

  6. Spekulant má na trhu samozřejmě taky pozitivní úlohu – dodává likviditu a umožňuje spojit nabídku a poptávku, která se míjí v čase.

    Funguje to tak, že když chce pán A dnes prodat třeba nějakou komoditu, ale poptávka po ní zrovna není (řekněme, ze pan B ji bude chtít koupit až za měsíc), přichází spekulant, který od pana A kupuje a po později panu B prodává. Spekulant tím oběma pánům poskytuje službu (něco jako zprostředkování), má v tom peníze a nese riziko změny kurzu a budoucí nízké likvidity, takže za to samozřejmě očekává nějaký zisk. Je třeba si uvědomit, že alternativou je například úvěr, který by panu A umožnil držet ještě měsíc nebo panu B koupit rovnou, což jaksi není zadarmo, a navíc je zde stále kurzové riziko, proti kterému se zajistit také něco stojí.

    Spekulantům tedy není třeba nadávat do sviňuch. Prostě jen konkurují jiným finančním službám (úvěry, opce) a kdyby jejich služby nebyly pro ostatní přínosné, nevydělávali by na tom.

Leave a Reply

A prosvištíme si matematiku, abychom dokázali, že nejsme spambot (poděkujte Číňanům): *