Richard Feynman: kargo-kultická věda

   feynman2

Kargo-kultická věda
Richard Feynman
Z promluvy k absolventům Caltechu v roce 1974,
vyšlo též v knize “To snad nemyslíte vážně!”

Ve středověku byla v oběhu celá řada šílených myšlenek, jako například že kus nosorožčího rohu pomáhá s potencí. Poté byla objevena metoda třídění myšlenek – spočívající v tom, že je vyzkoušíme, a pokud nefungují, opustíme je. Tato metoda byla pochopitelně následně organizována do vědy. A rozvíjela se dobře, takže jsme dnes ve vědecké době. Naše doba je ve skutečnosti tak vědecká, že je pro nás obtížné pochopit, jak kdy mohli vůbec existovat šamani, když nic z toho s čím kdy přišli nikdy nefungovalo – nebo fungovalo jen zřídka.

feynman5

Ale i dnes potkávám spoustu lidí, kteří mě dříve či později zatáhnou do rozhovoru o UFO, nebo astrologii, nebo nějakém druhu mysticismu, rozšířeného vnímání, nových druhů vědomí, mimosmyslového vnímání a tak podobně. A já zjistil, že to není vědecký svět.

Většina lidí věří tolika fantastickým věcem, že jsem se rozhodl zjistit proč. Má zvídavost mě přivedla do potíží, protože jsem našel tolik haraburdí, že jsem byl zahlcen. Začal jsem nejprve zkoumat různé mystické přístupy a mystické zkušenosti. Lezl jsem do deprivačních nádrží a měl mnoho hodin halucinací, takže o tomhle něco vím. Pak jsem jel do Esalenu, což je semeniště tohoto typu myšlení (je to skvělé místo, měli byste tam jet). A pak jsem byl zahlcen. Netušil jsem KOLIK toho je.

V Esalenu jsou na okraji útesu asi třicet stop nad mořem velké koupele napájené horkými prameny. Jeden z mých nejpříjemnějších zážitků byl sedět v jedné z nich a sledovat, jak se příboj tříští o skalnatý břeh pode mnou, hledět do jasně blankytného nebe nade mnou, a prohlížet si krásnou nahotinku, která se tiše objevila a usadila se do lázně ke mně (pozn. Feynman byl vyhlášený kaňour). Jednou jsem si přisedl do lázně, ve které byla krásná dívka s nějakým chlapíkem, který ji zřejmě neznal. Hned jsem si pomyslel”Jů! Jak se pustit do řeči s touhle krásnou nahou ženou?”

Přemýšlím co říct, když jí ten chlápek najednou povídá: “Já, éé, studuju masáže. Mohl bych si to na tobě procvičit?”. Ona na to: “Jasně”. Takže vylezou z lázně a ona se položí na nedaleký masážní stůl. Říkám si: “To je šikovná průpovídka, to by mě nikdy nenapadlo!”. Chlápek jí začne masírovat palec u nohy, a povídá: “Myslím, že to cítím. Cítím jakoby důlek – to je tvoje hypofýza?”. Vyhrknu “K její hypofýze máš dost daleko, chlape!”. Oba se na mě zděšeně podívali – prozradil jsem se – a řekli: “To je reflexní terapie!”. Rychle jsem zavřel oči a předstíral meditaci.

feynman-bongos2

To je jen jeden příklad toho typu věcí, které mě rmoutí (pozn. zde začíná být patrné, že Feynman používal “overwhelm” jako eufemismus pro “serou”). Zkoumal jsem i mimosmyslové vnímání a parapsychologii, a nejnovější šílenství byl Uri Geller, muž, který prý umí ohýbat klíče tím, že po nich jezdí prstem. Tak jsem na jeho pozvání šel k němu na hotelový pokoj podívat se na ohýbání klíčů a čtení myšlenek. Čtení myšlenek se mu nepovedlo – asi mám nečitelnou mysl. Můj syn pak držel klíč, po kterém Geller jezdil prstem a nic se nestalo. Pak nám řekl, že to líp funguje ve vodě, takže si nás všechny představte, jak stojíme v koupelně kolem umyvadla a pouštíme vodu na klíč, po kterém on jezdí prstem. Nic se nestalo. Takže tenhle fenomén jsem neprozkoumal.

Ale pak jsem si začal říkat: čemu dalšímu ještě věříme? A vzpomněl jsem si na šamany a jak by bývalo bylo jednoduché je odstavit tím, že bychom si prostě všimli, že jim nic nefunguje. Takže jsem objevil věci, kterým věří ještě víc lidí, jako třeba že nějak víme, jak správně vzdělávat. Jsou rozsáhlé metodiky na výuku čtení a na výuku matematiky a tak dále, ale když se podíváte, zjistíte, že výsledky jsou čím dál horší, nebo se minimálně nezlepšují, přestože pořád necháváme tytéž lidi tyto metodiky vylepšovat. Hle, šamanská léčba, která nefunguje. Měli bychom se nad tím zamyslet – jak vědí, že jejich metoda by měla fungovat? Další příklad je zacházení se zločinci. Očividně jsme nedosáhli žádného pokroku – máme spoustu teorie, ale žádný pokrok – ve snižování zločinnosti tou metodou, kterou k tomu používáme.

Přesto se o těchto věcech říká, že jsou vědecké. Studujeme je. A myslím, že obyčejní lidé se selským rozumem jsou zastrašení takovou pseudovědou. Učitelka, která má dobré nápady jak učit děti číst, je donucena vzdělávacím systémem dělat to nějak jinak – nebo jí dokonce tento systém přesvědčí, že její způsob není dobrý. Nebo matka zlobivých kluků, která je nějak potrestá a má pak zbytek života výčitky, že se “nezachovala správně” podle mínění odborníků.

Takže bychom se opravdu měli podívat na zoubek teoriím, které nefungují, a vědě, která není věda.

Myslím, že vzdělávací a psychologické disciplíny, které jsem zmínil, jsou příklady toho, co bych rád nazval kargo-kultická věda. V Jižních Mořích je kmen, který provozuje kargo-kult. Za války je navštěvovala letadla se spoustou skvělých věcí, a tak chtějí, aby se totéž dělo i teď. Takže staví věci jako přistávací dráhy, kolem kterých zapalují ohně, dřevěné boudy, ve kterých může někdo sedět i se sluchátky ze dvou kusů dřeva s bambusovými tyčkami místo antén na hlavě – to je dispečer – a čekají na přistání letadel. Dělají všechno správně. Forma je dokonalá. Vypadá to přesně tak, jak to vypadalo předtím. Ale nefunguje to. Žádná letadla nepřistávají. Takže těmto věcem říkám kargo-kultická věda, protože následují všechny zjevné předpisy a formální náležitosti vědeckého zkoumání, ale chybí jim něco podstatného, protože letadla nepřistávají.

Teď se pochopitelně sluší, abych vám řekl, co jim chybí. Ale bylo by podobně obtížné vysvětlit ostrovanům jak to mají udělat, aby k nim přišlo nějaké to bohatství. Není to něco jednoduchého, jako třeba jim říct, jak mají vylepšit tvar sluchátek. Ale je jeden rys, který jsem si všiml, že obvykle kargo-kultické vědě chybí. Je to ta myšlenka, kterou jste se, jak všichni doufáme, naučili studiem vědy na škole – neříkáme výslovně co to je, a prostě doufáme, že to pochytíte z příkladů vědeckého zkoumání. Takže je zajímavé to teď zmínit a říct otevřeně. Je to svého druhu vědecká integrita, princip vědeckého myšlení založený jaksi na naprosté, krajní upřímnosti – i kdyby se měl člověk přerazit. Například když děláte nějaký pokus, měli byste zmínit všechno, co si myslíte, že by jej mohlo zneplatnit – nejen to, co si myslíte, že je v něm správně, ale i další možné příčiny které by mohly případně vysvětlovat dosažený výsledek, a věci které vás napadly, ale které jste vyloučili nějakým jiným pokusem, a jak tyto jiné pokusy fungovaly – aby ten kdo k tomu přijde po vás věděl, že to bylo vyloučeno. Podrobnosti, které by mohly vrhnout pochyby na vaši interpretaci výsledků musí být uvedeny, pokud jsou vám známy. Musíte udělat všechno co můžete, pokud víte o čemkoliv co je špatně nebo může být špatně, abyste to ukázali. Pokud například vytvoříte teorii a pak ji zastáváte, nebo pošlete do světa, musíte zároveň uvést všechna fakta která se s ní neshodují, vedle těch, která se shodují. A je v tom i jemnější problém. Pokud jste poskládali spoustu myšlenek do propracované teorie, musíte se, když vysvětlujete na co vaše teorie sedí, ujistit, že sedí i na jiné věci, než na ty, díky kterým vás ta teorie vůbec napadla – tedy že díky této teorii najednou dává smysl i něco dalšího.

Ve stručnosti, myšlenka je taková – poskytnout všechny informace, aby ostatní mohli posoudit hodnotu vašeho příspěvku. Nejen ty informace, které vedou k závěru jedním nebo druhým konkrétním směrem.

Nejsnazší způsob, jak tuto myšlenku vysvětlit, je postavit ji do kontrastu například s reklamou. Včera večer jsem slyšel, že olej Wesson neprosákne jídlem. No, to je pravda. Není to lež, ale to o čem mluvím není jenom o nelhaní – je to věc vědecké poctivosti, což je další stupeň. Fakt, který je potřeba dodat k uvedenému reklamnímu tvrzení je, že žádný olej neprosákne jídlem, pokud použijete správnou teplotu. Pokud použijete jinou teplotu, všechny prosáknou – včetně oleje značky Wesson. Takže problém je v implikaci, ne v uvedeném faktu, který je pravdivý. Tenhle rozdíl je to, s čím se musíme vypořádat. (Pozn. v zásadě je podstatou vědecké metody formální a metodické obrnění proti klamům, a to nejen těm jednoduchým, ale zejména proti méně zřejmým klamům zamlčením, polopravdám a pravdám smíšeným s klamy. Proto se, na podobném principu, u soudu říká “Pravdu, CELOU pravdu a NIC NEŽ pravdu.” To neni poetická floskule, nýbrž zašpuntování zmrdích skulin. Když řeknete právníkovi, že musí říkat pravdu a neupřesníte to, udělá přesně výše uvedené a řekne polopravdu, nebo mimo jiné i pravdu.)

Ze zkušenosti víme, že pravda se nakonec ukáže. Další výzkumníci zopakují váš experiment a zjistí, jestli jste měli pravdu nebo ne. Přírodní jevy se budou nebo nebudou shodovat s vaší teorií. A přestože možná získáte trochu dočasné slávy a vzrušení, nezískáte dobrou pověst jako vědci, když si nedáte velký pozor přesně s touhle prací. A je to tento typ poctivosti, tento typ snahy se neklamat, který do značné míry chybí ve většině výzkumu v kargo-kultické vědě.

Velký kus jejích obtíží spočívá pochopitelně v obtížnosti oboru, a v nepřiměřenosti vědecké metody tomuto oboru. Nicméně je důležité si pamatovat, že to není ten jediný problém. Je to důvod, proč letadla nepřistávají – ale ona nepřistávají. (Pozn. což je druhý, návazující, praktický problém.)

feynman

Avada Gedavra, šupáci!

Ze zkušenosti jsme se hodně naučili, jak se vyrovnávat s některými formami sebeklamu. Jeden příklad: Millikan změřil náboj elektronu pokusem s padajícími kapkami oleje, a vyšlo mu číslo, o kterém teď víme, že je téměř správně. Je trochu nepřesné, protože pracoval s nesprávnou hodnotou vazkosti vzduchu. Je zajímavé podívat se na historii měření náboje elektronu po Millikanovi. Když si je vynesete na graf v čase, zjistíte, že další výsledek je o něco vyšší, než ten Millikanův, a další je ještě o něco vyšší než ten druhý, a další ještě o něco vyšší, než se nakonec všechny shodnou na stejném vyšším čísle.

Proč na toto vyšší číslo nepřišli rovnou? Je to věc, za kterou se vědci stydí – tahle historka – protože je zjevné, že lidé dělali tohle: když jim vyšlo číslo, které bylo výrazně vyšší než Millikanovo, řekli si, že museli udělat chybu – a tak hledali až našli nějaký důvod, proč mohlo být něco špatně. Když jim vyšlo číslo blízko k Millikanovu, nehledali tak usilovně. Takže vyloučili čísla, která byla příliš odlišná a dělali další takové věci. Teď už o těchto fíglech víme, a už se to nestává.

Ale tahle dlouhá historie učení se jak se neklamat – a jak být naprosto vědecky poctivý – je, bohužel musím říct, něco, co jsme výslovně nezahrnuli v žádném konkrétním předmětu, o kterém vím. Prostě doufáme, že jste to jaksi osmoticky přejali.

Základní princip je, že se nesmíte klamat – a vězte, že sebe dokážete oklamat ze všech nejsnáze. Takže na to si musíte dávat pozor. Když se vám podaří se neklamat, je už snadné neklamat ostatní vědce. Pak už stačí být poctivý v konvenčním smyslu.

Rád bych ještě dodal něco, co není podstatné pro vědu, ale čemu osobně věřím, a to že byste neměli klamat laiky, když vystupujete jako vědci. Nechci vám říkat co máte dělat ohledně podvádění manželky, nebo lhaní přítelkyni, nebo takové věci, když nejednáte jako vědec, ale jako normální lidská bytost. Tyhle věci jsou mezi vámi a vaším rabínem. Mluvím o konkrétním, extra typu poctivosti, který není nelhaní, ale stavění se na hlavu abyste ukázali, že se možná mýlíte, který byste měli mít, když vystupujete jako vědci. A tohle je naše povinnost jako vědců, rozhodně k ostatním vědcům, a myslím, že i k laikům. Například mě poněkud překvapilo, když jsem mluvil s přítelem, který byl pozván do rádia. Věnuje se kosmologii a astronomii a zajímalo ho, jak může lidem vysvětlit, jaké má jeho práce praktické využití. “No,” řekl jsem mu, “nemá”. On řekl: “Ano, ale když tohle řeknu, nedostaneme podporu pro další výzkum tohoto druhu.” Myslím, že to je poněkud nepoctivé. Pokud se prezentujete jako vědec, musíte laikům vysvětlit co děláte – a pokud vás za těchto okolností nepodpoří, to je jejich rozhodnutí.

Jeden příklad tohoto principu: když se rozhodnete vyzkoušet nějakou teorii, nebo chcete vysvětlit nějakou myšlenku, měli byste vždycky výsledek publikovat, ať už je jakýkoliv. Když budeme publikovat jenom určitý druh výsledků, může vypadat hezky jakýkoliv argument. Musíme publikovat OBA druhy výsledků. Tvrdím, že to je důležité, i když radíte vládě. Představte si, že se vás senátor zeptá na radu, jestli se má v jeho státě vrtat díra, a vy zjistíte, že by bylo lepší, kdyby se vrtala v nějakém jiném státě. Pokud tento výsledek nepublikujete, zdá se mi, že nedáváte vědeckou radu. Jen jste byli využiti. Když vaše rada bude v souladu s přáním vlády nebo politika, mohou ji použít jako argument ve svůj prospěch. Když to vyjde opačně, prostě ji nezveřejní. To není vědecká rada.

Jiné druhy chyb jsou více charakteristické pro špatnou vědu. Když jsem byl na Cornellu, často jsem mluvil s lidmi z oddělení psychologie. Jedna ze studentek mi řekla, že chce udělat experiment který vypadal asi takhle – jiní vědci zjistili, že za určitých podmínek (X) se krysy chovají určitým způsobem (A). Zajímalo ji, zda se krysy budou chovat stejně (A), i když změní podmínky na (Y). Takže její návrh byl provést experiment za podmínek (Y) aby zjistila, zda krysy nadále dělají (A).

Vysvětlil jsem jí, že je nutné nejprve v její laboratoři zopakovat předešlý experiment – provést jej za podmínek (X) aby si ověřila, zda jí vyjde taktéž (A), a poté změnit podmínky na (Y) a zjistit, zda se (A) změnilo. Pak bude vědět, zda ten skutečný rozdíl byl v tom, co kontrolovala. Byla z tohoto nového nápadu nadšená a šla s ním za svým profesorem. Ten jí odpověděl, že ne, že to nemůže udělat, protože ten experiment už byl proveden a ona by tím marnila čas. To bylo někdy v roce 1947, a tehdy to vypadalo, že obecný přístup byl neopakovat psychologické experimenty, ale jen měnit podmínky a sledovat, co se stane.

Dnes hrozí, že se bude dít totéž i na slavném poli fyziky. Byl jsem šokován, když jsem se dozvěděl o pokusu na velkém urychlovači v Národní Laboratoři Urychlovačů, kde jeden člověk pracoval na deuteriu. Aby porovnal své výsledky s těžkým vodíkem s výsledky, které by vyšly s lehkým vodíkem, použil data z pokusu na lehkém vodíku od někoho jiného, který byl ovšem proveden na jiném zařízení. Když jsem se zeptal proč, řekl mi, že to bylo kvůli tomu, že nedostal víc času v programu (protože je tak málo času a je to tak drahé zařízení) aby mohl na tomto zařízení provést experiment s lehkým vodíkem, protože by z toho nebyl žádný nový výsledek. Takže pánové, kteří řídí programy v NLU, se tak třesou na nové výsledky, aby dostali víc peněz kvůli public relations, že ničí – dost možná – hodnotu těch experimentů, kvůli kterým to tam vůbec celé je. Je tam pro výzkumníky často obtížné dokončit svou práci tak, jak žádá jejich vědecká poctivost.

Ne všechny psychologické pokusy jsou ale tohoto typu. Například proběhlo mnoho pokusů s krysami v bludištích a tak dále, s velmi omezenými jasnými výsledky. Ale v roce 1937 muž jménem Young provedl jeden velmi zajímavý. Měl dlouhou chodbičku s dvířky podél jedné strany, kterými tam lezly krysy, a dvířky na opačné straně, za kterými bylo jídlo. Zajímalo ho, zda dokáže krysy naučit vlézt do třetích dvířek napravo od těch, kterými tam vlezly. Ne. Krysy zamířily okamžitě ke dvířkám, za kterými bylo minule jídlo.

Otázka byla, jak je krysy poznaly, protože chodbička byla krásně postavená a naprosto jednolitá. Evidentně byla ta dvířka něčím odlišná od ostatních. Takže velmi pečlivě dvířka natřel a sladil jejich struktury, aby byla úplně totožná. Krysy je stejně poznaly. Pak ho napadlo, že krysy možná jídlo cítí, takže po každém pokusu chemicky pach změnil. Krysy je stejně poznaly. Pak si jako každý rozumný člověk uvědomil, že se krysy možná řídily podle světel na stropě a rozložení laboratoře. Takže chodbičku zakryl, a krysy je stejně poznaly.

Nakonec zjistil, že je poznaly podle zvuku, který jim podlaha vydávala pod nohama. A to mohl napravit jen tím, že položil chodbičku na písek. Takže pokrýval jedno po druhém všechna možná vodítka až se mu nakonec podařilo krysy oklamat, aby se musely naučit chodit do třetích dvířek. Pokud polevil v kterékoliv z podmínek, krysy je poznaly.

Z vědeckého hlediska je tohle prvořadý experiment. Je to experiment, díky kterému mají experimenty s krysami v bludištích smysl, protože nám ukazuje, čím se krysa doopravdy řídí – ne čím si myslíte, že se řídí. A je to ten experiment, který nám přesně ukazuje jaké podmínky je potřeba použít, abyste v experimentech s krysami byli pečliví a pokryli všechno .

Vyhledal jsem si další historii toho výzkumu. Další pokus, ani ten po něm, se o panu Youngovi nikdy nezmínil. Nikdy nepoužili žádnou z jeho podmínek s umístěním chodbičky na písek či krajní pečlivostí. Prostě jenom postaru pouštěli krysy do bludišť, a nevěnovali pozornost velkým objevům pana Younga.  Jeho studie nikdo necituje, protože neobjevil nic o krysách. Ve skutečnosti objevil všechno, co je potřeba udělat, abyste něco objevili o krysách. Ale nevěnování pozornosti takovým pokusům je charakteristický příklad kargo-kultické vědy.

Další příklad jsou pokusy pana Rhinea a dalších s mimosmyslovým vnímáním. Jak byly tyto pokusy kritizovány různými lidmi – a jak oni sami kritizovali své pokusy – vyladili metodiku tak, že pozorované efekty jsou menší, a menší, a menší, až postupně zmizí docela.

Všichni parapsychologové hledají opakovatelný experiment – který můžete zopakovat se stejným výsledkem, alespoň statisticky. Proženou bludištěm milion krys – ne, tentokrát jsou to lidé – udělají spoustu věcí a vyjde jim nějaký statistický efekt. Když to zkusí příště, už jim nic nevyjde. A pak se objeví člověk, který tvrdí, že je irelevantní požadavek očekávat opakovatelný experiment. Tohle je věda?

Tento člověk také ve své promluvě při rezignaci na místo ředitele Institutu Parapsychologie mluvil o nové instituci. A jak tak lidem říkal, co mají dělat dál, řekl i to, že se mají věnovat studentům, kteří prokázali schopnost nacházet parapsychologické výsledky v nějaké přijatelné míře, a neplýtvat časem na ambiciózní a nadšené studenty, kterým vychází jen náhodná čísla. Je velice nebezpečné vidět takový trend ve vyučování – učit studenty, jak jim mají vycházet určité konkrétní výsledky, místo toho, jak provést experiment s vědeckou poctivostí.

Takže mám pro vás jen jedno přání – ať máte štěstí být někde, kde budete mít volnost zachovat si onu poctivost, kterou jsem zde popsal, a kde se nebudete cítit nuceni ji ztratit kvůli potřebě zachovat si postavení v organizaci, nebo finanční podporu a tak dále.

Ať máte tuto svobodu.

-Richard Feynman

feynman

 

Read 6 comments

  1. Feynman je pro mne autorita jako treba Crichton. Diky za preklad. Jen si jeho slova aplikuji na cele posledni dvacetileti zeleneho klimatickeho silenstvi a je mi uzko, kam jsme to dostali. (a asi i jeste dostaneme). Jinak vas blog ctu rad, diky za nove myslenky a smysluplne cteni.

    • Díky.

      Na klimatické šílenství jsem, když jsem to četl, myslel taky. Když si srovnám “Musíte se stavět na hlavu, abyste ukázali, kde všude se můžete sebeméně mýlit” a “My máme konsenzus, a kdo s námi nesouhlasí, je popírač”, jímá mě směs chuti někoho proplesknout a obav z uvědomění, jak strašně křehká je ta relativně nová myšlenková oáza, kdy myslíme věci protože dávají smysl, a ne proto, že se nám líbí nebo jsou pro nás výhodné – a že nějaké konečné vítězství racionality, které předpokládali osvícenští kolegové když s tím začínali, má sakramensky daleko k nějaké prozřetelností předurčené historické nevyhnutelnosti. Politikařící pověrčivost je tovární nastavení lidského ducha.

      Ale jsem optimista.

  2. No nevím… důsledný dodržování těhle myšlenek by zatraceně prodražilo výzkum (např. apriorní nedůvěra vůči prakticky všem pokusům, který jsem neudělal já), což možná v domovině pána Feynmana problém není, ale u nás prachy na vědu opravdu z nebe nepadaj.

    • To neni nedůvěra, to je snaha o konzistentní podmínky. Kdyby ten pokus například udělal na stejném urychlovači někdo jiný, tak to problém neni. Jakmile to dělám na jiné mašině, tak už musim ověřit, zda se to chová stejně i na té mojí. To je základní metodická rigorozita.

      Lepší udělat o půlku pokusů méně, ale pořádně a se smysluplnými a kredibilními výsledky, než chrlit velký objem věcí, které jsou buďto na vodě, nebo nejsou pravda vůbec.

      Věda se tomu, tuším, říká.

  3. “Má zvídavost mě přivedla do potíží”

    “Zkoumal jsem i mimosmyslové vnímání a parapsychologii, a nejnovější šílenství byl Uri Geller, muž, který prý umí ohýbat klíče tím, že po nich jezdí prstem”

    “Forma je dokonalá. Vypadá to přesně tak, jak to vypadalo předtím. Ale nefunguje to. Žádná letadla nepřistávají. Takže těmto věcem říkám kargo-kultická věda, …”

    “Mluvím o konkrétním, extra typu poctivosti, který není nelhaní, ale stavění se na hlavu abyste ukázali, že se možná mýlíte, který byste měli mít, když vystupujete jako vědci”

    Aj.

    Uf, nenechte se vláčet slovama, to se pak nedá číst.

    Jináč s myšlenkou 100 % souhlas. Chodím se sem uklidňovat. Dík.

Leave a Reply

A prosvištíme si matematiku, abychom dokázali, že nejsme spambot (poděkujte Číňanům): *