Příjmová a rekreační nerovnost (jsou si zřejmě nepřímo úměrné)

Tak jsem se v Economistu dočetl, že od šedesátých let přibylo “bílým límečkům” v průměru asi šest hodin práce týdně, zatímco “modrým límečkům” přibylo týdně cca osm hodin volného času (byť je otázka, nakolik dobrovolně podstupovaného). Empirická obsérvace ve vlastním okolí to potvrzuje. A říkám si, zda jsou tyto změny pracovní zátěže v řádu desítek procent promítány do statistik údajně povážlivě se rozšiřující “příjmové nerovnosti”.

Read 7 comments

  1. Nevím co si o Vašem komentáři myslet . . . Příjmová nerovnost je několikrát v článku zmíněna jako jedna z (hlavních) příčin nedostatku času moderní populace, hlavně pro tu vzdělanější část, nikoli jako příčina.

    Dokonce citují Stiglitze:
    The returns on work are also potentially much higher in America, at least for those with a college degree. This is because taxes and transfer payments do far less to bridge the gap between rich and poor than in other wealthy nations, such as Britain, France and Ireland. The struggle to earn a place on that narrow pedestal encourages people to slave away for incomparably long hours. “In America the consequences of not being at the top are so dramatic that the rat race is exacerbated,” says Joseph Stiglitz, a Nobel prize-winning economist. “In a winner-takes-all society you would expect this time crunch.”

    Článek vyznívá jako pro-redistribuční, bránící práva zaměstnanců a to jak závěrem, tak argumenty jako “European workers in essence traded money for more time—lower wages for more holiday. This raised the utility of leisure, because holidays are more fun and less costly when everyone else is taking time off too”
    vs
    “because American holidays are more limited, doled out grudgingly by employers (if at all), it is harder to co-ordinate time off with others, which lowers its value”

    Ale možná jste si prostě chtěl nepromyšleně dloubnout do “údajně povážlivě se rozšiřující příjmové nerovnosti” . . .

    Stejně díky za odkaz 😉

    • Článek je, tak jako The Economist a Stiglitz, bohužel silně pro-redistribuční, až šokujícím způsobem kryptobolševický.

      Oprostíme-li se od žurnalistických komentářů, interpretací a ideologického narativu, a vezmeme-li si z článku jenom holá data, zjistíme, že skutečnost je složitější.

      Pokud bílé límečky pracují v řádu desítek procent déle než před čtyřiceti lety, a modré límečky o desítky procent méně, tak není růst příjmové nerovnosti nijak překvapivý, a není třeba jej vysvětlovat nějakými strukturálními trendy, oligarchizací a zlými elitami, popř. kolem toho rozvíjet apokalyptickou literaturu (Piketty). Stačí vynásobit hodinovou mzdu počtem odpracovaných hodin a je to.

      Přirozeně je pak potřeba se zeptat, nakolik je delší pracovní doba “bohatých” a kratší pracovní doba “ostatních” dobrovolná. Není, a to je to jediné, v čem s interpretací v článku napůl souhlasím. Modré límečky jsou leckdy nečinné nedobrovolně, byť ne vždy. Modré límečky často (byť ne vždy) čurákují v práci patnáct hodin denně protože se to očekává, aniž by za tu dobu bylo významně více odpracováno.

      Abych to nerozepisoval znova, dám vám sem kopii komentáře, který jsem psal už tam do diskuze:

      “The article correctly points out that clocking in long hours makes one look good. However, there is only so much productive work a typical worker has loaded onto them, and only so much one can sift through without burning out. As a result, there is a culture of sitting about to look good in front of the boss, but doing little.

      American workers have *neither* work nor leisure.

      Low productivity, long hours. The product of the culture of appearances.

      Another disastrous effect is the invention of monumental amounts of busywork.”

      Nepřijímám levicový narativ přijmové nerovnosti. Ta jistě existuje, ale lidé jako Stiglitz nepostupují od dat k hypotézám, nýbrž od hypotéz k datům. Pikettyho za metodiku práce s daty zdemolovali ve Financial Times do pátého kolene.

      Zásadně s nimi nesouhlasím jak co do rozsahu, tak do příčiny a podstaty nerovnosti. Aby to nebyla jen rétorika, vkládám další komentář (tentokrát ne svůj) s tvrdými daty a odkazy na prameny:

      “Here are some stats on inequality:
      1. There are 39 million people living in the bottom 20 %, and 64 million in the top 20%.
      2. Only 25% of the top 0.1% in 1996 remained in that category in 2005
      3. From 1996-2005, incomes of the bottom 20% rose 91%, while the top 1% declined 26% , and the top 0.1% declined over 50%.
      3. 1975-1991 98% of the bottom 20% moved out of the bottom, and 29% moved to the upper 2.5% of incomes.
      4. 1992-2000, only 13% of the top 400 income earners remained in that category for more than 2 years.
      5. 3/4th of all millionaires didn’t inherit their fortune , and acquired it during their lifetime.

      Sources:
      1. Robert Rector and Rea S. Hederman, Income Inequality: How Census Data Misrepresents Income Distribution (Washington: the heritage foundation, 1999) p. 11
      2. U.S Department of Treasury , “Income mobility in the U.S from 1996-2005,” November 13, 2007, pg 2

      3. “Movin’ on up,” wall street journal, November 13, 2007, p. A24
      4. “The 400 individual income tax returns reporting the highest adjusted gross incomes each year, 1992-2000,” statistics of income bulletin, U.S department of the treasury, spring 2003, puublication 1136 (revised 6-03).
      5. Stanley, Thomas, and William Danko. The Millionaire Next Door . New York: Pocket Books, 1996″

      To maluje milejší obrázek, který se více podobá tomu, co vídám ve skutečném světě.

  2. Nějak jsem si nenašel čas na pořádnou odpověď, tak jen stručně:

    1) základní problém je v “obrázek, který se více podobá tomu, co vídám ve skutečném světě.”. Přístupovat ke statistickým datům s iracionálními předsudky prostě nedělá dobrotu. Neuvědomění si iracionality takového přístupu (vidím 3 takové a makové případy tudíž se celý svět musí chovat stejně) je největší problém podobných debat.

    2) Sourcovat wall street journal a nezkontrolovat si pořádně ten článek (58% a 6% jsou čísla uvedená, ne ty vaše) spolu se sourcováním heritage foundation podkopává kredibilitu argumentu . . . ten článek máte zde: http://www.wsj.com/articles/SB119492157951090886

    Navíc většina povídání o nerovnoti je o top 1% resp. spíš top 0.1% vs zbytek a jejich bohatství resp. příjem. Zoufalé čarování s daty aby to “nevypadalo to tak hrozně” k ničemu nevede. Je to jako argumentovat že se planeta vlastně vůbec neotepluje . . . to je prostě fakt, a přijmutí toho faktu debatě jen pomůže. Podobně jako u problému oteplování je (možná) chyba v mainstreamovém levicovém uvažování spíš ve způsobu jak nakládat s tím “problémem”.

Leave a Reply

A prosvištíme si matematiku, abychom dokázali, že nejsme spambot (poděkujte Číňanům): *