Jak se lidé mýlí 2: hardware, software a Francis Bacon

Francis Bacon je jedna z těch beden, bez kterých by nebyla moderní věda, ostatně moderní svět.

Začneme myšlenkou, ke které se v budoucích článcích mnohokrát vrátíme – fenomén lidské tuposti není způsoben jen nedostatečným výpočetním výkonem hardwaru, ale především špatným softwarem. Při troše optimalizace se dá i na 286 spustit mnoho, byť v minimalistických variantách. Stejně tak existují naskrz zavirované superpočítače – vysoce inteligentní volové.

“Učený tupec je větší tupec než neučený.“
– Benjamin Franklin.

проблема tuposti není ani tak kvantitativní, jako kvalitativní. Přesněji, kvantitativně nedostatečný výkon mozku je příčinou menšiny pozorované tuposti. Blbci častěji nejsou dutí, ale právě naopak zaneřádění svinstvem. Jak napsal psycholog David Dunning z Cornellu, známý svou prací o nemístné sebedůvěře neschopných: “Nevědoucí mysl právě není neposkvrněná prázdná nádoba, ale naopak je naplněná haraburdím irelevantních nebo zavádějících zkušeností, teorií, skutečností, intuicí, strategií, algoritmů, heuristik, metafor a tušení, které bohužel vypadají a jsou pociťovány jako užitečné a přesné vědomosti”, a americký humorista Billings o sto padesát let dříve: “Do průseru člověka obvykle nedostane to co neví, nýbrž to čim si je naprosto jistý, ale co neni pravda”, “je lepší moc nevědět, než vědět věci, které tak nejsou.”

“Kdo ví prd je blíž pravdě, než ten, kdo má v hlavě nasráno.”
– Thomas Jefferson ve Zbyhněvově mírné parafrázi (“Who knows nothing is closer to the truth than he whose mind is filled with falsehoods and errors.”)

Biologičtí blbci existují, ale mnohem víc je blbců nebiologických, “softwarových”. Přinejmenším se s kvantitativní blbostí (při současné technice) nic moc nenadělá, takže nezbývá než se smířit s téměř všeobecnou tupostí, nebo se zaměřit na opatchování softwaru.

Pojmy softwarový blbec™ a hardwarový blbec™ tímto trademarkuji.

Chceme-li blbci nebýt, musíme si v první řadě uklidit na stole. První krok je rozlišení, co vlastně víme a co ne. Druhý krok je obeznámení se s obvyklými druhy omylů a zamyšlení se, zda a kterými člověk osobně trpí – s tím, že imunní není nikdo. Nultý krok je poctivost ve všech dalších krocích.

S druhým krokem pomůže Francis Bacon (Franta Slanina?), který před pěti sty lety vypracoval klasifikaci bugů v lidském uvažování. Říká jim Idola mentis – “modly mysli”, a dělí je na čtyři druhy:

Idola tribus – “modly kmene” jsou univerzální slabiny a neobjektivita lidské povahy. “Všechno lidské chápání je jako křivé zrcadlo, které zkresluje a zabarvuje podstatu věcí tím, že do ní přimíchává tu svou”. (Citace jsou z Baconova Nového Organon ve Zbyhněvově překladu.)

“Modly kmene” jsou, dnes by se řeklo, chyby (nebo jak tomu říkají programátoři, “vlastnosti”) lidského firmwaru, který nebyl zásadněji updatován od modelu Homo habilis. Sklony k pověrčivosti, hledání vědomého záměru za náhodnými jevy (následek naší historie coby společenských tvorů), “my versus oni” (dtto), vzlínání emocionality do epistemologie (“je to příjemné tak je to pravda”), a prakticky všechno, co jsem popsal v prvním díle seriálu.

Zejména:

  • “Lidské chápání má sklon očekávat ve světě více řádu a pravidelnosti, než tam skutečně nachází.”
  • “Lidské chápání jak jednou přijalo názor (buďto od ostatních, nebo pro jeho libost) má sklony vše ostatní bráti tak, aby jej potvrzovalo a bylo ve shodě”. Confirmation bias. Bacon naopak radí: “Cokoliv mysl má za zejména milé a uspokojivé, to nechť podezírá.”
  • “Lidské chápání není suchým světlem, ale vlévají se do něj vůle a afekty, z čehož plynou vědy takříkajíc libovolné. Neboť co by člověk byl raději aby byla pravda, tomu spíše uvěří.”
  • “Lidské chápání je ze své podstaty nakloněno abstrakcím, a dává podstatnost a skutečnost věcem, které jsou prchavé.”
  • “Lidské chápání je nejsnáze pohnuto věcmi které vstupují do mysli současně a náhle, které tak naplňují představivost, a následně předpokládá, že všechny ostatní věci musejí být nějak (byť neví jak) podobné těm, kterými je obklopeno”. Pletení si intenzity vjemu s obecnou platností, a jistý konzervatismus představivosti, který předpokládá, že se vše podobá již známému. (Chtěl jsem tím vysvětlit k nerozeznání lidem podobné mimozemšťany ve Star Treku, ale pak mi došlo, s jakými rozpočty se to tehdy točilo.)
  • “Ale zdaleka největší překážkou a vadou lidského chápání je matnost, neschopnost a klamivost smyslů – takže věci které smysly zachycují převažují nad věcmi, které bezprostředně nezachycují, byť jsou tyto důležitější”. To není žádná metafyzika, to prostě znamená, že lidské smysly jsou v poměru k hloubce, složitosti a rozsahu skutečnosti slabé, a většinu toho musíme sestavovat ze střípků a s pomocí nástrojů.

Idola specus – “modly doupěte” jsou zvláštní omyly a předsudky konkrétního člověka. “Konkrétní uzpůsobení, tělesné i duševní, každého jednotlivce – a rovněž skrze vzdělání, zvyk a náhodu … neboť každý má navíc k obecným slabostem společné lidské povahy i svou vlastní jeskyni či doupě, které láme a zabarvuje světlo přírody”.

Bacon u některých příkladů “model doupěte” uvádí jednoduchou typologii, a rozlišuje např. iracionální preferování starého či naopak nového namísto patřičného posuzování obojího po zásluze, nebo “přesné a stálé” mysli, schopné “rozlišit nejjemnější rozdíly ve věcech”, které pro jednotlivosti nevidí systém, a naopak mysli “vzletné a diskurzivní”, schopné postřehnout “nejobecnější podobnosti”, které pro obecnosti nevidí jednoduchost základních principů. Dnes můžeme říct chápání příliš zazoomované™ a chápání příliš odzoomované™. Bacon doporučuje přístupy detailní a systematické (analytické a syntetické) střídat. Ostatně na různé věci je vhodná různá úroveň zoomu a Karlštejn focený ze dvou centimetrů nebude o nic větší paráda, než mikrob bez zoomu na sto kilometrů.

Vzájemné neporozumění detailistů a mikromanagerů s bigpikčuráky a systematiky, a otravnost lidí neschopných svůj defaultní zoom za žádných okolností opustit, známe i dnes. To je typická “modla doupěte”, věc osobní dispozice.

Idola fori – “modly tržiště” jsou nepřesnosti pojmosloví a jazyka. Ty se zejména dělí na zpodstatnělé fikce, které reálně vůbec neexistují nebo nic neznamenají, a pojmy sice odpovídající reálným věcem, ale špatně je popisující, vznikající “chybnou a nedovednou abstrakcí”. Přirozený jazyk je především produktem spontánní konvence “sprostého lidu”, a mapa často nepasuje na skutečný stav.

Prasárny s jazykem a nelícování pojmů na popisované skutečnosti už jsme rozebrali několikrát:

Klik.

Klik i sem. 

Semhle taky klik.

A konečně klik sem.

“Neboť lidé věří, že jejich rozum vládne slovům, zatímco je pravdou i to, že slova vládnou chápání – a je to právě toto, co filosofii a vědu učinilo sofistickými a nečinnými.”

Idola theatri – “modly divadla” jsou infekce konvencí a tradovanými systémy. Proto probíhaly pokusy o periodické restarty (či Descarty – René Restartés, hui hui hui), které se teprve v osvícenství významně povedly. A musí to být provedeno iterativně, protože nikdo si uvažování nevypucuje naráz dočista. Může ale odpálit kus obecně držené blbosti, aby ti, kdo přijdou po něm, měli o starost míň a lepší výchozí pozici.

“Po mém soudu jsou všechny tradované systémy toliko divadelní představení, představující umělé světy způsobem neskutečným a scénickým … příběhy vymyšlené pro jeviště jsou kompaktnější a elegantnější, a více k libosti jak bychom si přáli aby byly, než skutečné příběhy z dějin.” čímž se chce říct, že každá teorie už je zjednodušením, a navíc do toho vstupují idola tribus.

“Nemluvím jen o systémech nyní oblíbených, ani jen o starých sektách a filosofiích. Mnoho ’představení’ takového druhu může ještě být napsáno a stejným umělým způsobem uvedeno, uvážíme-li že omyly těch nejrůznějších druhů měly příčiny vzájemně převážně podobné. Nemíním tím opět ani výhradně celé systémy, ale též mnoho principů a axiomů vědy, které byly tradicí, důvěřivostí a z nedbalosti přejaty.”

Idola theatri jsou jaksi svůdná, protože nám říkají, že svět možná funguje tak, jak bychom si přáli, a umožňuje lenivě nahradit skutečné myšlení lexikálním osvojováním již existujícího, s přinejlepším předstíranými vnějšími znaky vědecké práce a myšlení. Proto se ve středověku skoro nic nedělo.

Bacon uvádí podtřídy:

Racionalisticky-sofistická “vytrhává ze zkušenosti rozmanité běžné případy, ani ověřené, ani důkladně zkoumané či zvážené, a vše ostatní nechává na rozjímání a rozdmýchávání důvtipu”.
Empirická “věnovala mnoho péče a práce malému množství pokusů, z nichž se osmělila budovat systémy a všechna ostatní fakta vměstnává násilně do souladu s nimi”.
Pověrečná “se skládá z těch, kteří kvůli víře a zbožnosti míchají svou filosofii s teologií a tradicemi” a “z této nečisté směsi věci lidských a božských vzchází nejen fantaskní filosofie, ale též kacířské náboženství”.

Pozn: Bacon nemá, oproti pověrčivosti, výhrady vůči racionalitě a empirii jako takovým, a jeho metoda oboje hojně využívá. Kritizuje ovšem přepísklé nebo náhražkovité formy obojího. To jen aby nedošlo k mejlce, jak mohl jeden ze zakladatelů moderní vědy kritizovat experimentální přístup a racionální dedukci. Nekritizoval. Kritizoval komplikované systémy založené na malém počtu špatně navržených pokusů, a “racionalismus” sub species fabulační domečky z karet.

Měl nač mířit. Trolling prakticky po všech stránkách se zásadně mýlícího (ale nesmírně kulturně vlivného) Aristotela byl, zejména ve smrtelné kombinaci s náboženským dogmatem, jednou z hlavních příčin tisíciletí stagnace mezi pádem klasické civilizace a vědeckou revolucí. Giordanu Brunovi nejučenější z učených své doby v Oxfordu řekli “Ty vole tys nečet Aristotela, nebo ostatně Bibli?” místo aby se zabývali dření jeho metody a teorie, a místo s poctami skončil na hranici (byť nikoliv za astronomii, nýbrž mj. za odvážné tvrzení, že Ježíš byl černokněžník). Idola theatri.

Závěrem

Lidská blbost je sice nekonečná, ale naštěstí jsou různě velká nekonečna, a podíl blbosti na celku lidských věcí je tak redukovatelný. Často je řešitelná softwarově, není to organický problém – tedy je, ale nikoliv ve smyslu biologických orgánů, nýbrž Baconovského organon –  nástroje, metody myšlení.

Základní slabina je, že lidé hledají modely světa uspokojivé (jak užitkem, tak pocitově), nikoliv správné. Berou první co trochu funguje a revidování je rušivé, ba vyloženě nepříjemné. Jenomže revidování je právě nezbytné, pokud nemá být člověk totální kreten – a tak blbej, že ani neví, jak moc je blbej.

Pojďme nainstalovat antivirus do lidí.

Právě poctivost ke skutečnosti a odvahu jí čelit potřebuje lidská mentalita jako sůl. Metakognitivní výbava (přemýšlení o přemýšlení), softwarová údržba vlastní palice a kultivace kritického myšlení dle mého silného přesvědčení patří (v přiměřené podobě) do školních osnov, a vedle udržování se ve fyzické kondici do základního systému sebesprávy každého člověka, který chce být skutečně člověkem.

Cíle vs. systémy, motivace vs. disciplína

 Cíle vs. systémy

Scott Adams nedávno sestřelil jeden celý žánr literatury správným postřehem, že cíle jsou pro losery, úspěšní lidé mají systémy.

Zatímco cíl je konkrétní žádoucí budoucí stav (“Chci být hiphopovou hvězdou, yo!”), systém je široké a promyšlené spění směrem, který se člověku líbí, a který považuje za perspektivní.

Rozdíl je monumentální. Uvažujeme-li v intencích systémů namísto cílů, nesměřuje se k arbitrárně nadefinovanému stavu, který se člověk rozhodl považovat za úspěch, nýbrž se konzistentně zvyšují šance na dosažení libovolných následně zvolených dílčích cílů, a naklání se co možná nejšířeji hrací plocha ve vlastní prospěch. Cíl je vydělat milión, systém je zvyšovat příjem.

Adams: “Řečeno bez obalu, cíle jsou pro losery. To je doslova pravda. Pokud je například vaším cílem zhubnout 5 kg, budete trávit každou chvíli, dokud cíle nedosáhnete – pokud ho ovšem vůbec dosáhnete – s pocitem, že to ještě není ono. Jinými slovy, lidé orientovaní na cíle žijí ve stavu téměř trvalého selhání, o němž doufají, že bude pouze dočasné.

Dosáhnete-li svého cíle, budete slavit a cítit se fantasticky, ale jen dokud si neuvědomíte, že jste právě přišli o tu věc, která vám dávala smysl a směr. Máte možnost buďto se cítit prázdný a zbytečný – možná se chvíli těšit z úspěchu, dokud vás neomrzí – nebo si stanovit nové cíle a znovu vstoupit do cyklu trvalého předúspěchového selhání.”

Naproti tomu se podívejme, jak psychologicky a pocitově fungují systémy – každý krok žádoucím směrem je výhra, “cesta je cíl”, je to svým vlastním účelem a ještě z toho lezou příjemné milníky a ad hoc stanovené cílečky, “kurva co teď” moment nenastane nikdy, binární vnímání úspěchu a selhání se rozplývá v krasojízdě zvoleným směrem. Co z toho je příjemnější a udržitelnější, a nakonec tím pádem produktivnější? Tak.

Jde i o rozložení rizika. Protože žijeme v nejistém a nepředvídatelném světě, dává daleko větší smysl budovat si široké portfolio osobních předností a výhodných okolností, které se hodí v široké škále eventualit, než se úzce fixovat na konkrétní výsledek. Zejména špatný nápad je založit si identitu na takovém cíli, u kterého je dosažení statisticky téměř vyloučeno. Když se to nepovede, co pak? Pokud chcete vidět co tím myslím, podívejte se na hroutící se čínské gymnasty, kteří nevyhráli zlatou. Pro člověka se systémovým přístupem by už účast na olympiádě byla kolosální úspěch, od kterého by se bez ohledu na výsledek odrazil k lepším zítřkům. Pro fixovaného monotematika je stříbrná medaile konec světa. I kdyby tu zlatou vyhrál, zbytek života bude dělat někde tělocvikáře a vzpomínat na svůj dvouminutový zenit v patnácti letech. S takovým přístupem je i výhra průšvih. Naopak pro člověka který má systém je i prohra cennou zkušeností, která umožňuje systém optimalizovat, vyladit.

Několik dalších bodů:

  • Cíle jsou statické, systémy jsou dynamické. Cíl je konkrétní stav, systém je především proces.
  • U systému neexistuje selhání, jen různé stupně úspěchu (pokud se rozhodneme to vůbec měřit).
  • Systém je pružný a sílí se zkušeností. Cíl je pevný, a když ho člověk změní, cítí to jako selhání. Přitom prostě třeba jen zmoudřel. Selháním je naopak bazírování na konkrétním cilovém stavu bez ohledu na vývoj situace.
  • K “cílům” vede cesta, nakolik jsou nebanální, obvykle mnoholetá, takže k nim dorazí zhusta jiný člověk, než si je předsevzal. Může se tak stát, že se octne v situaci srovnatelné s obdržením vytouženého transformera ve čtyřiceti letech, kdy je mu už u prdele.

Adams má, jako obvykle, pravdu. Do té míry, že přivozuje epifanický moment, v němž reformulace problému automaticky vydá řešení. Dva způsoby uvažování nakonec se stejným účelem (účinné řízení života žádoucími směry), z nichž jeden je ovšem prudce účinnější, než druhý. Já dodávám, že totéž platí o motivaci versus disciplíně.

Motivace vs. disciplína

“Motivace” je hnusoslovo, svědčící o nevhodném způsobu uvažování – a jej prohlubující. Kéž by se podařilo sestřelit (a nahradit novým) jeden celý žánr literatury i tady.

Začněme etymologií obou pojmů:

Motivace, přes starofrancouzštinu z pozdně latinského motivus, “v pohyb uvedený”.

Disciplína, z latinského dis-chcípláre, “odvychcípnout”, popř dis-cip-lína, “zbaviti cipa lenosti”.

Hledání motivace je v jádru lpění na dětské fantazii, že člověk má nebo dokonce může dělat jenom věci, do kterých se mu pocitově chce.  Otázka pak zní jak se donutit, aby se člověku chtělo do věcí, které si racionálně vytyčil, ale do kterých se mu zrovna nechce. Ou nou. Pokud je akce podmíněna pocity, z čekání na správné rozpoložení se stává forma prokrastinace. Znám zatraceně dobře. Když budete čekat než se vám do něčeho začne chtít, neuděláte to nikdy. Vznikají z toho přesně takové ty strašlivé prokrastinační smyčky “jsem pasivní -> je mi na prd -> jsem pasivní”.

ještě přesnější:

Klíč je přetnutí vazby rozpoložení a činnosti, právě to “Do it anyway”. Rozpoložení přijde až potom. “Motivace” to má v opačném pořadí, je to zapřahání káry před koně.

Protože je ve skutečném světě potřeba dělat i věci, do kterých se nikomu příčetnému nechce, “motivační” škola činí lidi nepříčetnými, aby se jim do nich chtělo. Typicky sebehecováním a roztleskáváním formou “MNĚ SE TAK HROZNĚ MOC CHCE DO TĚCH EXCELOVEJCH TABULEK, JE TO MÁ VÁŠEŇ, NEMOHU SE DOČKAT AŽ BUDU VYPLŇOVAT ROVNICI BUDOUCÍ HODNOTY ANUITY, MILUJI SVOU PRÁCI PÁÁNBŮŮŮŮH JE PÁÁÁÁN!”, což je forma dobrovolného šílenství.

Uměle vyvolanou epizodickou hypomanii, jejímž objektem je fundamentálně otravná činnost, ale nepovažuji za ideální motor lidského fungování. Tymická kompenzace sakramenským držkopádem do deprese je nevyhnutelná, protože mozek se nenechá oblbovat donekonečna. Takováto “motivace” je ve skutečnosti endogenní narkomanie, a neobejde se bez kocoviny.

Když na ni někdo přistoupí, to nejhorší co se mu může stát je, že se mu to podaří – na chvíli. V nejlepším případě zůstane soudný, což bohužel často chybně interpretuje jako osobní selhání: “Ještě pořád nemám rád svou práci utiskovaného skladníka za minimální mzdu/nepotřebného úředníka/šustiče papírama v hyperkorporaci, asi něco dělám špatně”. Nebo, “Ještě pořád mi chutná víc bábovka než brokolice a nehubnu, jsem slabá nádoba hříchu.”, “Měl bych si asi koupit další knihu o motivaci.” Hovno. Špatně je vůbec o těchto věcech uvažovat v intencích motivace či jejího nedostatku. Řešením je disciplína, ne motivace.

Kromě toho, že motivace chce ve vztahu k produktivitě po zdravém lidském mozku nemožné – nadchnout se pro fundamentálně nepříjemné věci – navíc dlouhodobě nefunguje, protože má krátkou životnost a potřebuje neustále obnovovat. Motivace je jako ruční natahování pružiny, aby následně vykonala nějakou práci. Naproti tomu disciplína, či chcete-li osvojený návyk, je jako dieselový motor, který po počátečním nakopnutí sílu nebéře, nýbrž naopak do systému (!) dodává. Pro vyhecování se k jednorázovému výkonu je motivace ještě jakž takž použitelná, ale pokud chceme konzistentní dlouhodobé výsledky, je nutno nahradit motivaci disciplínou.

Tedy, že to člověk udělá, i když se mu zrovna nechce.

Jak se pěstuje disciplína? Akumulací setrvačnosti, postupným budováním návyku – systémem. Vidíme tu symetrii. Motivace je cíl (“Namotivuju se udělat domácí úkol!”), disciplína je systém. Nezávisí na tom, jak se člověk cítí nebo jestli se mu do něčeho chce, prostě je to zažitý a automatický proces – když nastane A, pak udělám B. Cítit dobře se budu potom. Není potřeba být v olympijské formě, aby člověk vůbec začal trénovat. Naopak je potřeba trénovat, aby se člověk dostal do olympijské formy. Začít drobnostmi a vznikající hybnost investovat do o něco větších drobností. Pozitivní zpětnovazební smyčka.

Motivace je špatný způsob uvažování o produktivitě. Důležitá je disciplína.

Jazyková anállíza: “Záplatovat”

Češi mohou být pyšní na poměrně málo věcí (jistě ne na své “vrcholné” představitele), ale barvitost a hravost našeho jazyka mezi těch nemnoho národních výsad patří. Důvod, proč je Cimrman nepřeložitelný je tentýž, proč může nedlouhý řetěz písmen nabírat podle sotva slyšitelných rozdílů v umístění diakritiky a mezer pokaždé radikálně (a to radikálně radikálně) různé významy.

Uznáte, že tohle v jiném jazyce nejde:

Záplatovat: opatřiti záplatou.

Zaplátovat: překrýt plátem.

Za Plató VAT: zaplatit za antického maniodepresivního schizofrenika s odpudivými sklony k fašismu daň z přidané hodnoty.

Za plato vát: foukat za plato.

Pak nám mají ve světě rozumět.

Co je a co není investice: dodatek

Co se do původního článku nevešlo:

Termín  “investice” se používá ještě pro jednu obzvláště vypečenou kategorii věcí, které jsou ve skutečnosti ryze spekulativní:

Jsou to tzv. „alternativní investice“, které se mají k investicím, jako se má „alternativní medicína“ k medicíně. Nejsou to investice, ale říkají tomu tak lidé, kteří chtějí něco prodat.

Věci jako zlato, diamanty (tohle vážně stojí za přečtení), umění, archivní vína, stará auta a vzácné mince mohou být více či méně povedené spekulace, příjemné sběratelské předměty, popřípadě ochrana kapitálu v divokých dobách, potud ano.

Pokud ovšem v noci Diskobolos nesleze z podstavce a neošustí (neoskřípe?) Venuši Mélskou a nevypadne z toho nový mramorový amorek (Mr. Amor?), nejsou to investice.

Jsou to prostě pasti na vyšší střední třídu, do kterých se iracionálně lijí v úhrnu masivní sumy, které si ti lidé zase nemohou dovolit tak úplně postrádat či s nimi spekulovat (zlaté pravidlo: spekuluj jen s tím, bez čeho se obejdeš). Navíc spekulativní výnos závisí čistě na poptávce, tedy v daném případě na pokračující schopnosti prodejců přifukovat bublinu umělé vzácnosti fundamentálně ekonomicky bezcenných věcí – aktuálně například tím, že se podařilo pro evropské umění nadchnout arabské ropné šejky, indické reverzní kolonialisty a čínské oligarchy. V podstatě je to pyramidová hra.

Ano, dá se na tom vydělat. Zejména pokud jste De Beer’s, Sotheby’s nebo vnuk nacistického oficíra, rozprodávající dědečkovu sbírku. Ale nejsou to investice.

Nákupy umění mají smysl, pokud je člověk upřímný milovník umění, nebo megaoligarcha, který chce mít buďto jedinečné statussymboly k ukazování kamarádům megaoligarchům, nebo aspoň pár mega ulitých v něčem, co mu nemůže nikdo arbitrárně zdevalvovat, zdanit či zestátnit. Holt se v nejhorším případě prodají jedny Gauguinovy Tahiťanky, s výnosem nacpaným v trenýrkách se zdrhne z Číny, člověk se na důchod trochu uskromní a nějak to doklepe v šestnáctiposchoďové vile na březích Lago Maggiore.

Pokud jste ale pouze chudí milionáři, raději si kupte dluhopisy, nemovitost nebo dobré akcie. A vůbec nejlépe – podnikejte.

Co je a co není investice

Dnes si povíme o rozdílu mezi investicí, spekulací, výdajem a spotřebou.

Stejně jako má národní slovník nejasno v tom, kdo je a kdo není podnikatel, stojí celá řada ekonomických nedorozumění ve veřejné diskuzi i v běžném denním provozu na nedůsledném rozlišení uvedených pojmů.

Zatímco v byznyskultuře a zejména financích si často pleteme investice se spekulacemi, ve veřejném sektoru a bohužel i v médiích si rutinně pletou investice s výdaji, ba se spotřebou.

Konfúze investic a spekulací je běžná do té míry, že podstatná část privátních účastníků trhu nemá jasno v tom, co vlastně dělá. Protože “investor” zní dobře a “spekulant” je sprosté slovo, říkají tomu “investice”, i když spekulují – sem spadá drtivá většina aktivit českého středního managementu, točícího si svých sto kusů ČEZu na pražské burze, protože to spolu s golfovými holemi a hugobossem tak nějak patří k stavovské příslušnosti.

Lidová definice investice jako eufemismu pro výdaj provzlínala navíc z tiskového oddělení Sociální Demokracie i do běžné mluvy. Kdo z nás neslyšel od kamarádů nějakou variantu této věty:

“Já jsem teďkon investoval sto tisíc do bazénu.”

Hovno, Majere, hovno. Jestli tam nebudeš za stovku prodávat vstupenky sousedům, koupil sis bazén, ale neinvestovals ani prt.

Když vono to zní líp….

Takže popořadě, přátelé v kravatách i v montérkách:

Investice ≠ Spekulace

Investuji, protože očekávám reálné fundamentální zhodnocení kapitálu. Spekuluji, protože anticipuji určitý pohyb kolektivní iracionality, na kterém mohu vydělat.

  • Investice je koupit si jablůňku, počkat až vyroste, a pak buďto prodávat jablka, nebo ji se ziskem prodat.
  • Spekulace je koupit si jablůňku a obratem ji prodat za víc. Nic proti tomu – předpokládáme-li informační symetrii kupce i prodejce, tj. že nikdo nebyl skrze neznalost vzat na hůl – ale je potřeba to mimořádně pečlivě rozlišovat.

Investice je zaměřena na výnos změnou hodnoty.

Spekulace je zaměřena na výnos změnou ceny.

Kapiš?

Další rozlišovací znaky:

  • Investice bývájí dlouhodobé (fundament rychle neroste), spekulace bývá krátkodobá (tj. veškeré intraday obchodování je v podstatě spekulace). Investor třeba párkrát ročně rebalancuje portfolio, kdežto spekulant může provést i desítky operací denně.
  • Při investování sledujeme fundament, při spekulacích sentiment.
  • Taktika investování je kontracyklická (kupovat když je to objektivně levné, prodávat když je to objektivně drahé), kdežto taktika spekulace je cyklická (typicky bubliny – kupovat když je to už tak drahé se spolehnutím na “momentum”, setrvačnost, a panikařit a prodávat když je to levné). Spekulace proto výkyvy trhu amplifikují, kdežto investiční aktivity mají sklon je spíše zarovnávat. Investor vnímá propady trhu jako příležitost k levnému nákupu, a v bublinách prodává.
  • Spekulace slibují vyšší potenciální zisky, ale také hrozí většími potenciálními ztrátami, než přísně vzato investice, které by měly být daleko přísněji prokalkulované a konzervativnější.

Úspěšný investor musí mít hlavu výrazně chladnější než “trhy”, a smířit se s tím, že v bublinách bude vydělávat méně než kovbojové, ba že bude vysmíván pro lpění na překonaných manýrech, jako je diverzifikace, proklepnutí firmy před koupí a nohy na zemi. Nicméně to je vykoupeno tím, že bývalí posměváčci v korekční fázi lehnou, zatímco racionálnější investor si odepíše snesitelnou část výnosů (málokdy kapitál) a jede dál.

Strategie pro úspěšně investování je v čase prakticky neměnná a celkem dobře i sepsaná. Vychytat a nakoupit firmy, které mají perspektivu dlouhodobě růst, a/nebo firmy aktuálně trhem přehlížené, podhodnocené. Což mimochodem není spekulace: když koupím akcii, která je aktuálně objektivně příliš levná, je to investice, protože se řídí hodnotou – kupuji s tím, že jsem si narozdíl od tržního konsensu vědom skutečné hodnoty titulu.

(Aktuálně btw třeba Glaxo, které přestože je jedním z největších hráčů v lukrativním biotech sektoru, má P/E 15 kvůli sérii korupčních skandálů, zejména v Číně – kde se ovšem bez korupce nic prodat nedá, takže je situaci nutno číst tak, že si tam někdo řekl o ještě větší úplatek, který nedostal, tak to prásknul na ty pod sebou a západní imperialisty.)

K ocenění společností:

Ne všechno, co je levné, je podhodnocené. Mnoho levných firem je prostě tragicky špatných.

Zároveň ne všechno co je drahé je nadhodnocené. Mnoho drahých firem je prostě vážně dobrých.

Pak jsou ty levné dobré, které je radno koupit, a taky drahé špatné, kterým je naopak třeba se obloukem vyhnout.

Je tragický omyl plést si cenu a hodnotu. Skutečnost je taková, že je v průměru určitá pozitivní korelace mezi cenou a hodnotou, ale má to velmi daleko k železnému pravidlu.

Je dobré držet na zřeteli, že tržní ocenění odráží nejen aktuální hospodářské výsledky firmy, ale zejména očekávání budoucího růstu. Ergo aktuálně ztrátová Tesla za draho, protože zaprvé má našlápnuto obrátit automobilový trh vzhůru nohama, a za druhé jsou to akcie v Elonu Muskovi, které přeceněné být ani nemůžou.

Mimochodem ztrátovost perspektivní firmy není vůbec špatná věc – znamená to, že investuje víc, než jaké má (zatím) tržby, což vůbec neva. Ztrátový dobrý podnik v růstové fázi ví, co dělat s penězi – ba má víc nápadů jak se aktuálně rozšiřovat, investovat, než má kapitálu. Horší je, když firma sedí na hromadě peněz a neví co s nimi, protože těžko poroste – došla fantazie.

Úspěšný spekulant musí měnit strategii spolu s tržními větry (ano, je to dvojsmysl). Chce to především čuch (hi hi háááhůů) na aktuální formy kolektivní iracionality – a kdo chvíli stál, už stojí na pracáku.

Z toho plyne fundamentálně rozdílná strategie investování a spekulace:

Investor musí mít pevnou strategii, kterou nezviklá, že v krátkém období někdo někde vaří násobně víc na bublině.

Spekulant musí mít pružnou, věčně proměnlivou strategii. Jeho aktivity jsou podstatně rizikovější, a málokomu to jde dlouhodobě – nestíhá se adaptovat tak rychle, jak se mění trh, bo ty změny včas nevidí, přičemž skutečně významné změny anticipovat ani nelze.

Spekulace závisí vždy na využití anomálie. Je tak krátkodobá z podstaty – anomálie, která je dlouhodobá, přestává být anomálií a stává se vlastností trhu, a jak se rozkřikne, ví o ní víc lidí, takže se výnosy rozmělní, čímž se stává méně lukrativní, až zmizí docela. Spekulativní strategie se tak musí neustále měnit a adaptovat, a zázračné módní recepty na přechytračení trhů sice v jednom případě ze sta fungují, ale jenom chvilku, a žánr “CO WALLSTREET NECHCE ABYSTE VĚDĚLI, ANEB JAK JSEM ČTRNÁCT DNÍ VYKAZOVAL MIMOŘÁDNÉ ZISKY! (než jsem přišel o úspory a musel začít psát ulhané knihy)” doporučuji nakopat do prdele.

Je to i PR problém, protože investoři mají kvůli prolínání pojmů se spekulanty neprávem horší pověst, a spekulanti zase nezaslouženě lepší.

Když někdo sebezodpovědněji investuje a drží pár akcií nebo pomáhá financovat socialismus nějakým tím státním dluhopisem, pro půlku národa už je “vrah z Wallstreetu” a “spekulantská sviňucha”, která vysedává na Manhatánu s Bilderbergy a mávnutím ruky způsobuje státní bankroty (ježišmarja, kéž by to takhle fungovalo).

svinucha234

A spekulantské sviňuchy zase své aktivity ospravedlňují cenotvorbou a informační přidanou hodnotou výstupů z trhů (přestože obvykleji vytvářejí deformace, typicky bubliny), což by byla pravda o investorech.

Dále:

Investice ≠ Výdaj

Tu je vinen stát, aktuálně zejména Slávek Sobotkoic, kdykoliv otevře populi (a vypouští z ní papulismus).

Politicky je výhodné říkat “investice” prakticky jakémukoliv veřejnému výdaji, protože to zní dobře a budí to představu budoucího blahobytu a návratnosti – což je lež skrze implikaci, vzbuzení klamných a nemístných očekávání. Posuďte vlastní reakci na dvě formulace téhož výdaje sta miliard korun:

“Stát investuje 100 miliard” => “všichni zbohatnem!”

“Stát utratí 100 miliard” => “všichni to zaplatíme”.

Definice: Konotativní lež je forma misnomeru, spočívající v použití příbuzného termínu, který má určité žádoucí implikace a vlastnosti, které ovšem popisovaná věc jako taková nemá. Klíčové je, aby byly oba pojmy dostatečně blízké a málokdo si toho všiml, a tím mohlo dojít k transferu významu. Není účinné říkat mrkvi “vysoký roštěnec”, ale vojenství “obrana” či diskreční loupeži “solidární daň” už ano.

Další příklady jsou sociální pojištění, důchodové spoření a Kalouskovy investiční státní dluhopisy – průběžný systém, odevzání kapitálu za vágní příslib budoucího plnění když se něco nějak závažně nevysere, a vstup do smluvního vztahu, ve kterém dlužník může kdykoliv arbitrárně změnit podmínky s odkazem na státní zájem, nejsou ani jedno z toho.

Investice obnáší propočet návratnosti a zapojení do určité širší koncepce, strategie, od které očekáváme do budoucna zhodnocení (nikoliv jen změnu ceny, pře-cenění) vloženého kapitálu, výnos – v případě státní investice v podobě budoucího společenského užitku převyšujícího počáteční náklady. Obtížně by se hledal státní výdaj, který by taková kritéria splňoval.

Když už k nějakým propočtům vůbec dojde, jejich účelem je legitimizovat plánovaný výdaj a ne jej posoudit. Objektivní analýza je obětována politickým zbožným přáním.

Může tedy stát vůbec investovat? Může.

Zaprvé by mohl (teoreticky) investovat do lidí. To oproti představám odborů neznamená nechat lidi prožrat státní rozpočet, nýbrž investovat do lidského kapitálu, typicky vzděláním.

Existují různé operační programy jako “Vzdělávání pro konkurenceschopnost”, jenomže to je bullshit, protože skutečně efektivní vzdělávání pro konkurenceschopnost si podniky musejí stejně dělat interně, byv k tomu donuceny širokonedozírnosáhlým selháním státního vzdělávacího systému produkovat absolventy použitelné pro praxi. Z EU placená “školení” to nezachrání, protože jejich primárním účelem je čerpat, a ne někoho něco naučit. To nejsou investice.

Zadruhé stát může investovat do infrastruktury. Ovšem hned je nutno dodat, že skutečná investice je jen budování infrastruktury nové. Udržovací náklady nejsou investice, a ideálně byly zohledněny v původních propočtech stavby. Jak správně podotýká občas se médii mihající českoamerický ekonom Milan Zelený, když stát nechá rozpadnout silnici a pak jí záplatuje, není to investice.

Nová infrastruktura tedy může být investice, s tím, že “výnos” z ní realizují občané ji využívající, přičemž stát doufá, že od nich díky katalyzovanému rozvoji ekonomiky vybere víc na daních a celkový součet pro společnost bude kladný. Takhle OK, tedy kdybychom stavěli infrastrukturu za standardní ceny, ve standardní kvalitě, a prioritizovali klíčové infrastrukturní projekty doslova celoevropského významu před skandálně drahými zbytečnostmi na objednávku místních kmotrů a kmotřiček. Takhle je budoucí hospodářský benefit zachycen hned zpočátku v uměle navýšené ceně stavby.

Při systémovém tření v řádu desítek procent ovšem lze říci, že nic z toho, co stát dělá, nelze doopravdy nazvat investicí, protože návratnost po započtení korupčních marží a udržovacích nákladů je – nikdy. Když politici říkají, že budou investovat, dívejme se pozorně, co tím skutečně myslí. Málokdy to bude investice hodná toho jména.

Váš,

P.S. Pokud vám někdo zavolá s nabídkou, že vám může ročně slíbit desítky procent, udělejte to jako můj účetní: řekněte “Hovno” a zavěste.

Druhá varianta, pokud chcete reálně přispět obecnému blahobytu, je okrádat phonespammery s evidentně podvodnými finančními nabídkami o čas pokládáním složitých otázek následovaných odložením telefonu na stůl než se vykecaj (mezitím si můžete třeba udělat kafe nebo přečíst ranní zprávy), čímž se sníží riziko, že se dovolají někomu, kdo by se nechal.

Profi tip: správci majetku a aspirující brokeři, kteří musí naslepo obvolávat obchodní rejstřík, stojí z definice nutně za hovno. Těm dobrým buší klienti na vrata. Musí se Scarlett Johansson doprošovat a vtírat, když si chce vrznout? Tak.

O finančním sektoru zeširoka a konstruktivně zase příště.

“Týmová práce” je v korporátním ptydepe takový kouzelně víceznačný termín.

Od středního managementu dolů znamená “schopnost nechat si srát na hlavu a nedělat vlny”.

Od středního managementu nahoru pak “schopnost přivlastňovat si zásluhy jiných lidí”.

Pozoruhodné je, že ani v jednom případě neznamená týmovou práci.

Euroskepticismus je takové podivné slovo, ve kterém se ocitá mírně reformní konzervativec po boku mírně retardovaného neonacisty. Zpravidla je používáno právě proto.

Nacházíme jej po boku slov populismus a krajní pravice, která souhrnně znamenají “lidi, s kterými chceme, abyste nesouhlasili”.

Tolik dnešní lekce mediálštiny.