“Společnost je zkažená”? Ani náhodou. Možná lidi.

Slýcháme, zpravidla od mladých a neklidných či naopak starých a zahořklých, výroky jako “Společnost je zkažená”, “Společnost klade na ženy nerealistický ideál krásy”, “Společnost je sobecká”, “Společnost A, společnost B, společnost béééé”. Typický příklad – přibližně dvakrát do týdne mi na FB zdi přistane nějaký obrázek o “vnitřní kráse” doprovázený komentářem, že nás “společnost” kazí, protože namísto něčí obvykle zcela smyšlené “vnitřní hodnoty” se díváme na desítkami milionů let evoluce vštípené objektivní indikátory reprodukční způsobilosti, bez nichž by lidstvo dávno vymřelo.

Že je vnitřní krása důležitá, to není mezi normálními lidmi ani potřeba říkat.

Platí ovšem, že kdo klade mezi fyzickou a duševní krásu výlučný vztah, nemá ani jednu. To je celkem evidentní, protože předpokládat, že je někdo blbec nebo zlosyn jen proto, že dobře vypadá, může jenom idiot a/nebo frustrovaný zmrd. “No jo, blbá barbína” je evidentní kompenzační obrana ega.  Ve skutečnosti neni mezi fyzickou přitažlivostí a povahovými rysy a inteligencí žádná vazba.

Kromě té pozitivní. Ukázalo se, že naopak fyzicky atraktivní lidé bývají povahově lepší a zároveň inteligentnější. Má to co do činění s tím, jaké rysy a proč nám evoluce vštípila jako ideál krásy. Kupodivu krása není “arbitrární kulturní konstrukt” a každá žena není krásná “po svém”. Někteří lidé se nám líbí víc, protože vnější znaky naznačují cosi o genetické výbavě a hladinách hormonů, a to zase přímo ovlivňuje povahu. Takže pokud je někdo ošklivý, nejenže to automaticky neznamená, že bude fajn – naopak to častěji nebude žádná sláva ani na ostatních frontách. Jinými slovy, tzv. “lookismus” je ještě větší píčovina, než ostatní smyšlené diskriminace, na nichž (proč asi) s oblibou rajtují rozliční srabaktivisté – naopak je souzení knihy podle obalu legitimní a celkem vypovídající metoda. Ve zdravém těle zdravý duch. Bazinga!

Stick+to+facebook+kid+_33b32b25e3e579547829796a9fbfaec2

 

Tolik k jednotlivému případu. K obecnému principu obviňování, odsuzování, kritizování, dožadování se čehokoli od, či absolutistickým pokusům o nápravu společnosti shora:

Vždycky mě takové paušální pičování na společnost hluboce sralo. Proč? Protože nerozlišuje, a protože zachází s abstrakcemi jako se skutečnými věcmi. Společnost není nic jiného, než lidi. Společnost nemůže za nic, ani nemůže za nic moci, protože o sobě neexistuje. Je to abstrakce.

Odděleně od lidí není nic a nedělá nic, co nedělají lidi. Společnost aniprt. 

Široké kritiky společnosti jsou ze všeho nejčastěji pasivně-agresivní houfnicový útok proti všem ostatním. Jako vzteklé batole, kopající nožičkama okolo.

Koncept abstrahované společnosti pak nepatřičně odděluje lidi od lidí a odosobňuje ostatní tím, že je sblemcává do monolitického chrchlance, kterému nelze uškodit, který může být vším vinen, a od kterého lze vše vyžadovat.

Na tyhlety zpodstatnělé abstrakce obecně bacha – “kapitál”, “dělnictvo”, “národ”, “rasa” jsou další takové, které v dějinách dělaly moc zajímavé časy. Skrytí lidství ostatních za nějaký takový žvást umožňuje strašlivé manipulace a ospravedlňování neospravedlnitelných věcí.

Rozdíl mezi “Společnost by měla udělat X” a “Měli bychom vzít támhlětem lidem peníze a přikázat jim pod hrozbu vězení, aby X” je stejný, jako mezi “Kolaterálními ztrátami” a “Mrtvými civilisty”. Politický doublespeak, kryjící realitu.

Každý nárok vznesený na společnost, každé megalomanské sociální inženýrství, každé takové zacházení s množinou jako se skutečnou věcí je nutno si přeložit do reálných intencí následků pro konkrétní lidi, a až tehdy, když se i takto rozkryto jeví mravně, proveditelně a rozumně (což bude v menšině případů), jej případně realizovat.

Stížnosti na společnost se v jádru dělí na dva typy:

  • nepoctivé (které lze sice oprávněně vyčíst konkrétním lidem, ale nikoliv společnosti)
  • a nelegitimní (které prostě nejsou pravda, viz “vnitřní krása”).

Chce-li někdo něco vyčítat ostatním, je potřeba tak činit adresně. Houfnicové mrmlání do světa širého vůkol je prostá zbabělost, která si chce postěžovat, ale nedokáže to udělat do očí, nebo lenost, která se neobtěžuje rozlišením vinných a nevinných, nebo nepoctivost, která si prostě chce ulevit a ví, že mele. Což už pak není výstup na pódium konstruktivní kritiky, nýbrž zahučání do močálu píčování.

K druhému: Na společnost tedy nejčastěji nadávají lidé, kteří jsou sice tak trochu čuráci, ale zároveň srabi, pročež se vyhýbají konfrontaci, takže útočí na bezpečný virtuální pojem namísto konkrétních lidí, kteří by se mohli bránit. Konfrontace by mohla přerůst v nedej bóže dialog. V dialogu by se pak mohlo taky ukázat, že se mluvčí mýlí, nebo vytýká ostatním projektivně vlastní nedostatky, nebo prostě kecá.

Výrok “Společnost je špatná” neznamená nic víc a nic míň, než “Já jsem lepší, než ostatní”.

Stejně tak nejde od společnosti cokoliv chtít, aniž by to bylo žádáno po konkrétních lidech. “Je potřeba, aby společnost podpořila kulturu” je poměrně bezrozporný výrok, na který kývne většina lidí, ale jak jiné je jít za sousedem Standou Vomáčníkem a říct “Hele, tak tvuj díl příspěvku na moje obrazy rozlitou polívkou je 8 ká čé ročně, tož vysol.”. Většina lidí takového koledníka naopak pošle v lepším případě za psychiatrem.

Ještě horší je navrhovat ve jménu “dobra společnosti” věci, které nakonec dělají víc škody než užitku a obětují lidi nějakým utopickým abstrakcím nebo subjektivním estetickým soudům o tom, jak “by věci měly být”. To je tak vzdálené od “dobra”, jak jen něco může být.

Představa “obecného dobra”, která nezahrnuje dobro konkrétních lidí (kromě části politické třídy), nebo je s ním dokonce v rozporu, je jedním z podstatných rozlišovacích znaků fašizujícího typu sluníčkářů.

“Všem znepříjemníme život a sebereme peníze a pak bude všechno fajn.” je pochopitelně takto řečeno zjevný nonsens, ale zkusme si na tu větu redukovat volební programy většiny levicových stran (včetně různých zelených) a aktivistických spolků a s hrůzou zjistíme, že to jde.

Což je tím, že sluníčkáři pod fasádou z úsměvů a duh ve skutečnosti strašně nenávidí ostatní lidi, protože se nikdy nesmířili se ztrátou primárního narcismu z batolecího období, a existence ostatních jim přímo znemožňuje snahy o návrat do “ráje”. Nevadí jim ovšem ostatní této snaze podřídit a pro ni je obětovat. Rozpor obsahu a obalu je v tomto případě extrémní.

Podstatnou roli hraje i projekce a externalizace. Řekne-li někdo “Společnost je materialistická”, ve skutečnosti tím nejčastěji říká “Já jsem materialistický, nelíbí se mi to, protože to neladí s hodnotovým systémem, který bych rád zastával, a neumím se s tím rozumně srovnat, tak to holt hodim na ostatní.”

Je to dobře vidět na demografické skupině, jejíž zástupce známe ze svého okolí asi všichni – bohém světoběžník, který křižuje zeměkouli, střídaje “práci” pro “neziskovky” se  “slibnou” “uměleckou” “kariérou” (Vystavuju vázy ve Venezuele, voe!) a věčným studentstvím, za celý život neodvedl/a ani půlhodinu něčeho, co by šlo v dobré víře nazvat “prací”, aniž by se spontánně vznítil Ottův slovník naučný, ale všude kolem sebe až obsedantně vidí jenom vykořisťování.
“Monsanto, banky a korporace, voe.”

Přitom jediný skutečný vykořisťovatel a parazit v této situaci je zcela evidentně právě takový globální hipík, který nalétá ročně 60 000 majlí, pořád někde bydlí, pořád něco jí, pořád něčím nebo na něčem jezdí, pořád je na internetech přes mašinu za 30k (ale nenávidí korporace, které mu to umožňují), ale nikdy nepřispěl do ekonomiky ani halíř. Jistěže to je parasitismus.

No jo, jenomže takový kočovný sosák má hodnotový systém založený na tom, že on je ten správňák a spasitel zeměkoule. Takže jediné řešení je hustobrutální projekce.

Summa summárum: Společnost jsou prostě lidi. Zhrzení narcisové, bebínkáři a brmlalové, běduňky a butthurtisti, reformátoři a srabaktivisti, společnost jste i vy. Začněte u sebe.

 

Addendum: podobně spolehlivý lakmus omylu je užití slov “v dnešní době”, “ta dnešní mládež”, “dnešní společnost” atd. O všech takových výrocích jaké jsem slyšel platí, že jsou pravdivé univerzálně napříč dějinami, a ta část o dnešní době je omyl, předpokládající že to někdy bylo jinak. Nebylo. Bylo to stejně. “Svět jde do píči” je výjimečně závažný a obvyklý existenciální omyl s etickými důsledky (viz dále) a fakt je radno si naň dávat zatracenej pozor.

Kam sahají historické prameny, tam sahají stížnosti tohoto typu. Kdyby šel svět do kopru, od doby kdy to poprvé někdo napsal (cca. Sumeřani) už by tam jistě byl dorazil. Můžeme si být jisti, že stížnosti na “tu dnešní mládež” a “mravní úpadek” zněly i pod africkým nebem na pláni Serengeti před 800 000 lety, když někdo bácnul kostí o kost jinak, než byl kmen zvyklý.

hipste1

Dolní Věstonice, 29 000 BC.

Každý takový povzdech ve skutečnosti ukazuje na věci nadčasové, o nichž se mluvčí pouze mylně domnívá, že jsou projevem nějaké současné dekadence. Snaží se dokázat úpadek tam, kde je jen věčná lidskost. To je nebezpečné, protože to vede k pesimistickým výkladům skutečnosti, a nesmírně komplikuje rozumné vztahování se k ostatním – kdo je v hloubi duše přesvědčen, že ostatní všechno jenom kurví a svět jde kvuli nim do kopru, těžko bude dobrý člověk.

Oxymoróny, Omnimoróny a další nová jazyková zvířátka

Na počátku byl rozhovor. Jak už to tak bývá, ovíněný rozhovor v ovíněném kolektivu. Proběhlo to nějak takhle:

Kdosi z přítomných pronesl cosi, co si odporovalo. Prémiový jogurt, nebo tak něco.

“Slyšels to? Ty vole, tyhlety protimluvy.“

Zbyhněv ukazuje na plechovku na stole: “Hm, Gambrinus excelent

Inženýr, informatik, jaderný fyzik a bubeník v jedné osobě, dorazivší Fábií v hate péčku: “Škoda auto…”

***

O inherentních oxymoronech už jsme si řekli v jednom z předcházejících článků. Jedná se o sousloví, nejobvykleji prostě kombinaci podstatného a přídavného jména (contradictio in adiecto), které si vnitřně protiřečí.

Kulatý čtverec, suchá voda, zelená ekonomika. 

Dále pravá dýha, ušlechtilý plast, pravá kůže alcantara (čili koženka, tedy nepravá kůže), socialismus s lidskou tváří, exkluzivní nabídka (nabídka = inkluze, tedy opak exkluze), dietní bůček, německá kuchyně, italské hospodářství, interní vyšetřování, společenské vědy, protikorupční úrad, reformní komunista, obuv Baťa, maso z Alberta, výhodný úvěr, kompetentní úřad, alternativní medicína, bývalý estébák, nepolitická politika, vláda rozpočtové odpovědnosti, objektivní zpravodajství, Tesco finest, mediální expert, genderová studia (apriorní ideologie bez induktivního uvažování je opak studia), velké espresso, americká angličtina (je zažitá série spellingových chyb v  angličtině britské, se s tim smiřte), švýcarský humor, Microsoft Excel (!), politický podnikatel, populární hudba, pracovník magistrátu, levicová ekonomie, poctivý bujón, zaručený výnos, nevýrazný Zbyhněv.

Potud osvěžení látky z minula. Vedle jednoduchých inherentních oxymoronů dále existují i vyšší levely, které tímto uvádím do povědomí i jazyka: omnimorony, komplexní misnómery a paradoxní antonyma.

Je možné, že pro uvedené jazykový fíčurinky existují zavedené technické termíny, o kterých zatím nevím. V takovém případě si je rád doplnim a čelendžuji lingvisty v opecenstvu, nechť přispějí svým troškou do mlýna.

Tedy rovnou k definicím:

Omnimoron

Omnimoron je takový složený název, ve kterém si všechny konstituenty vzájemně odporují, a oxymoron až nonsens je jakákoliv jejich částečná či úplná kombinace.

České kulturní elity. 

Sociálně ekologické hospodářství.

Volnost, rovnost, bratrství.

Nezávislá ruská média.

Čtenář si povšimne, že z žádných tří ani kterýchkoliv dvou slov v každé skupině nelze složit nic, co by pojmenovávalo něco reálného.

Komplexní misnómer

Je složený název, ve kterém všechny užité konstituenty odporují popisované skutečností. Zatímco u omnimoronu si jednotlivá slova odporují navzájem, u komplexního misnómeru odporují všechna jednotlivě popisovanému. To může znít příliš akademicky, ale koncept jednoduše ozřejmí názorné příklady:

Korejská lidově demokratická republika 

která není ani lidová, ani demokratická, ani republika.

Svatá říše římská

 která nebyla ani svatá, ani říše, ani římská.

Sociálně-tržní hospodářství

které není ani sociální, ani tržní, a už vůbec ne hospodárné (ale není to omnimoron, protože “tržní hospodářství” už je sémanticky legitimní kombinace)

Trvale udržitelný rozvoj

který je souborem přechodných a neudržitelných pokusů o stagnaci.

Kontroverzní podnikatel

je zavedené označení pro lidi, kteří nejsou ani kontroverzní (protože názor na ně je převážně jednotný), ani podnikatelé.

Fairtrade

není ani fér, ani obchod

Velká říjnová socialistická revoluce

která mj. proběhla v listopadu.

Paradoxní antonymum

Je takové slovo, které zpřídavněním či jinou formální změnou získalo význam přesně opačný, než má jeho kořen.

intelekt vs. intelektuál 

(intelektuálové bývají obvykle blbci)

sociální vs. socialistický

(socialismus hrubě škodí potřebným)

kvalita vs. management kvality

(QM nesouvisí s kvalitou produktu vůbec nijak, ba její dosahování obvykle komplikuje a prodražuje)

myslet vs. myslivec

(lovečtí psi plní roli externího procesoru a zvyšují kolektivní inteligenci celku o 300%)

právo vs. právník

(to snad není potřeba osvětlovat)

Bonus: A naopak překvapivá synonyma:

Sociolog, debil.

Báseň vzniklá pod vlivem přehřátí mozku v saunaweltu, a jen jím omluvitelná:

Plavky dám si na háček
bude ze mě naháček.

Upozorňuji velká vydavatelství poezie, že nejsem jen tak lehce k mání.

Ambice a bimbálbice

Stává se nezřídka, že použité názvosloví tak docela nelícuje na skutečnost. Základní třídění můžeme provést takto:

1. Úplné nelícování. Mezi obsahem a pojmem není žádný logický vztah. Prostě je to píčovina, inherentní protimluv, blábol, zvykový význam je úplně jinde než původní, nebo je to vůbec prázdný pojem. Typicky marketingový jazyk. Viz zde, zde a tuhle.

sticker,375x360.u1

To je pomrrrr!

2. Konfúze, doslova dohromady-sloučení, s-pletení (sic) vícero skutečností pod jeden název. Věcný rozdíl, jazykový nerozdíl, ergo jeden o koze, druhý o voze. To se řekne “podnikatel” a jeden vidí Baťu, druhý Krejčíře, ostatně tohle. Nebo se řekne “ambiciózní”, a jeden vidí zdravý osobní rozvoj, druhý zmrdování, viz dále. Taková konfúze je vlastně nevědomá homonymie. (Pro kikoty: použití jednoho slova pro dvě různé věci, kohoutek a kohoutek.)

whiskey-ghost

3. Falešná neekvivalence. Je naopak věcný nerozdíl, jazykový rozdíl. Na tohle ultrabacha. Jedna skutečnost, ale více názvů. Výsledný omyl je např. kladení rozdílu mezi fašismus a komunismus (žádný není), nebo mezi masokostní moučku a párky z Lidlu. Nebo mezi “Rimmer” a “Magor”. Vlastně nevědomá synonymie. 

Zvláště výživné je to v případech, kdy pro stejnou věc různí lidé používají slova s podstatně rozdílnými emocionálními náboji, pročež jednu a tutéž věc vnímáme jako věci různé – a to dokonce radikálně různé, a pak lze úmyslně prasit s důrazem. To je právě rozdíl mezi “válkou” a “obranou”, “solidaritou” a “loupeží”, “půjčkou” a “úplatkem”. 

Jakýkoliv nesoulad struktury věcí a struktury jazyka se může stát a také se stává bezedným pramenem omylu, nedorozumění, nestoudných manipulací a nekrytého kretenismu.

Do kategorie nevědomých homonymií patří v běžném užívání právě slovo “ambice” a od něj odvozené přídavné jméno “ambiciózní”. Tato slova označují podle kontextu a aktuálního rozpoložení a záměru mluvčího lidské vlastnosti tak různé, tak netotožné a nepříbuzné, tak nesmiřitelně protichůdné, tak různorodé, že jsou…inu, úplně jiné.

Je to Ambice jako seberealizace (gut) versus ambice jako narcistní megalomanie (doubleplusungut).  Realizace versus kompenzace, pohyb po absolutní, versus relativní stupnici – bejt dobrej, vs. bejt lepší nebo nebejt horší než jiní.

Rozdíl je kolosální – zatímco první označuje jeden z nejzdravějších rysů lidské povahy, to druhé naopak jeden z nejhorších.

Pro druhé patentuji výraz bimbálbice, protože to skutečně s ambicemi senso stricto nesouvisí nijak, a vyznačují se tím toliko bimbálové.

Q:“Co když k seberealizaci potřebuju narcismus? Prostě sem takovej, do toho mi nemá kdo co mluvit.”

A: Tak to neni skutečná seberealizace ale kompenzační onanie a dojdi si ke cvokaři, pyčo. Narcismus je z definice realizace ne-sebe, a naopak derealizace sebe – jinak též jedna z hlavních příčin depresí v rozvinutých zemích. Tu je jediné pravé odcizení, kterým trpí lidé od Uralu na západ. Identifikace s nepravým obrazem.

Jednou je to boj proti vlastnímu součiniteli tření, jednou proti ostatním lidem. Zatímco prvé vede k soucitu a lidskosti, protože si člověk uvědomuje, čím ostatní (taky) prochází, druhé vede k nenávisti a zášti k ostatním ba k sociopatii (nebo je to jejím důsledkem, take your pick).

V praxi se ambice a bimbálbice mohou projevovat podobně, ale rozdíl v počátcích a původu jednání podstatně určuje vyznění výsledku – zatímco jednou jde o princip (vytřískat ze sebe, co se dá), podruhé o sociálně-politickou onanii. Tím je pak delegitimizováno a trivializováno vše, čeho takový fapér nějakým nedopatřením a holou nesoudností možná dosáhl. A ono je to na těch lidech vidět.

V Česku je krásný (ne) kulturní zvyk považovat veškeré ambice a dosažené úspěchy za onanii, a naprosto neuznávat tu možnost, že někdo něco dělá z jiných důvodů, než aby se mohl vytahovat. Tak se jakýkoliv stav nad rámec kolektivního tření bídy považuje za zlomyslný útok na ostatní.

Což je zase tim, že lidé mívají sklony k projekci motivací komplementárních ke stavům, jež sami prožívají, na ostatní. Čili když se někdo cítí vedle jiného méněcenně, rovnou předpokládá, že ten druhý to dělá právě proto, aby v něm ten pocit vyvolal. Přitom ten o tom vůbec nemusí vědět. A se vedle B cítí jako chuděra, takže B je jistě onanista. No, nebo je B prostě normální, svého si hledící člověk, a A je závistivý neschopný idiot, který se s tím nedokáže vyrovnat jinak, než přisuzováním zlých úmyslů ostatním.

Docela by mě zajímal standardní asociační test na klíčová slova (mezi nimi právě i “ambice”) v různých zemích, přinejmenším mezi postkomunistickým a anglosaským kulturním prostorem budou rozdíly mimořádné, natož pak vedle Číny. Prozkoušel bych i “spravedlnost”, “společnost”, “peníze”, “rodina”, “morálka”, “samostatnost”, “ego”, “lidé”, “svoboda”, “láska”, “svět”, “moc”, “strach”, “naděje”, “budoucnost” a další klíčové pojmy s příslibem rozsáhlých kulturních komplexů. Nakolik je mi známo, krom Geerta Hofstedeho se tímto směrem nikdo ani nepokusil cokoliv zkoumat. Přitom je to zjevně plodná půda, a národní mentalita je (v rámci daného statistického rozptylu) stejně analyzovatelná, jako ta osobní. Psychoanalýza a psychoterapie celých národů a kultur je úplně normálně možná, byť musí být jemná. Existuje-li kulturní komplex (což nepochybně existuje), existuje i možnost salutogenního působení.

Takže bratři Češi a Slováci, více ambicí, méně bimbálbicí. Šupky šupky, hušky hušky!

HrabacKapsky

Banán.

Realitní zmrdosloví

Dnešní článek věnuji všem, kdo kdy sháněli nějakou nemovitost. Za takových okolností se i slušný člověk dostane do zákoutí internetu, jež duševní úrovní právem patří do společnosti mimibazaru, komunistického svazu mládeže a diskuzí na novinkách. Mluvím tu o portálech sreality.cz, reality.cz a jejich četných napodobeninách. “Rozjedem si vlastní portál, how hard can it be!” je ostatně přesně ukázkou té bimbálbiciózní nesoudné demence, která na realitním trhu vládne.

Že mezi přední prznitele a abúzory jazyka patří marketéři obecně víme. Realitky pak svým svérázným a nenapodobitelným způsobem zejména. To proto, že se u nich setkává hloupost a uchopení jazyka na úrovni slohového kroužku zvláštní školy s pokusy o manipulaci. Realitní makléři nejsou narozdíl od PR manažerů nadnárodních megakorporací vystudované marketingové mrdky s Bc. z teorie komunikace, nýbrž zpravidla oportunističtí ichtylové z ranku provozovatelů autobazarů, nonstopů a zastaváren, popř. v Praze manželky ruských “byznysmenů“, provozující živnost z křesílka kosmetického salonu na Václaváku.

Výsledek je, že neumí česky a zároveň se jalově snaží jazyk obrátit ve zbraň, což působí nesmírně zábavně.

Než přistoupíme k výkladovému slovníku nejčastějších prvků realitního newspeaku, vytkneme si napřed dvě obecnější blbiny:

Zaprvé je to obecná marketingová strategie, kterou nazývám “utlučení přídavnými jmény”, či “adjektivní houfnice”.

Příklad, který bohužel není vůbec nadsazený: “Jedinečný, exkluzivní byt s luxusním výhledem na neopakovatelné historické panoráma staré Prahy s moderní designovou kuchyňskou linkou a špičkovou skandinávskou sanitární keramikou a…” – a du blejt.

Zadruhé hótentótská fotodokumentace. Ta úvaha je strhující. Prodávám byt za čtyřicet mega v centru (opravdu v centru) Prahy, jistě pomůže, když tam dám jen dvě fotky z mobilu, a to nejlépe dřez a rozmazanej hajzl vyfocenej s bleskem a se zrcadlem v záběru, aby polovinu fotky zabíral obří lens flare a polovinu zbývající poloviny makléřův v lacostu oděný pupek se ztopořeným límečkem a zlatým řetězem okolo krku. Zčástí je to oprávněnou obavou, že v čuramajzlickém prostředí realitních kanceláří, srovnatelném pravidly moštárny zhruba s generálním štábem severokorejské lidové armády, jakákoliv fotka umožňující triangulaci polohy nemovitosti skrze odlesk Pražského hradu v okně a azimut komína Michelské teplárny přivodí ukradení kšeftu konkurencí. Debilním a nicneříkajícím nafocením se nicméně o kšeft připravuje realitní kancelář bez jakékoliv asistence okolí.

Teď už ten slíbený výkladový slovník:

“Exkluzivní” a “luxusní” nemovitosti jsou dostatečně hluboce a důkladně ošetřeny tady, tady a zejména v globále tady

Před rekonstrukcí” má orwellovský rozměr. Realitka mi oznamuje, že si to zrekonstruuji, a dokonce tím říká, že rekonstrukce je hotovou daností. Poctivější by bylo říci “potřebuje rekonstrukci”.

Mimo manipulativní rozměr taková formulace na reálné rovině znamená “střecha sjela z objektu předloni, suterén obývá mědvěd brtník a přízemím se prohání žluny a daňci.

“Po rekonstrukci” kádrosartonová potěmkiniáda a nutné pravidelné návštěvy řemeslníků na odladění nedodělků z proběhlé rekonstrukce.

“Stav dobrý” stav nedobrý, přinejlepším “dobrý” ve smyslu školní klasifikace.

“V docházkové vzdálenosti” pěšky bych to jít nechtěl.

“Na klidném místě”  tak daleko v klínu brdských lesů, že už to s klidným svědomím ani realitka neoznačí za “širší centrum” (viz dále).

“Snížení ceny” majitel už se posral jenom o 50% nad tržní hodnotu, protože to šestým rokem nemůže prodat. Pořád stojí o několik mega víc, než by za to dal kdokoli při smyslech, ale se slevou to vypadá trochu líp.

“Cena na vyžádání” nevíme, co si za to říct. Otipnem kavku až podle osobního dojmu.

“V družstevním vlastnictví” uteč! O tom, kolik a za co budeš platit a co smíš a nesmíš doma dělat budou rozhodovat osmdesátiletí estébáci ve výsluze a psychopatické matky na mateřské dovolené, každopádně individua dostatečně motivovaná a sociálně frustrovaná na to, aby jim stálo za to dělat funkcionáře družstva vlastníků.

“Ideální polovina”  UTEČ A STŘÍLEJ! Buďto levá, nedořešené dědictví, nebo nesnesitelný spolumajitel, který bude dělat neuvážlivému kupci ze života peklo tak dlouho, než to pod cenou zase prodá (jako těch pět před nim).

“Zařízený” Co dům dal, sráče z 50. let po zesnulé pratetě (kterou příbuzní akorát vyvezli z bytu a pronajali jej jak byl) nebo IKEA.

“Centrum”  je tak vymazlené téma, že si ho necháme jako zlatý hřeb. Realitní makléři se zjevně od zbytku lidstva odlišují svérázným chápáním zeměpisných pojmů. Zatímco pro normálního člověka končí centrum města na úrovni historických hradeb a širší centrum jsou bezprostředně přilehlé rezidenční čtvrti, pro realitního makléře je centrum všechno v dosahu MHD. Tak se setkáváme s nemovitostmi “přímo v centru”, které jsou od skutečného centra vzdáleny i několik kilometrů a s definicí “širšího centra” Prahy, do které se vejdou div ne Benátky nad Jizerou. Kdyby měl Marco Polo za navigátora realitního makléře, Čínu by hlásil někde u Makarské.

Jako příklad si uvedeme České Budějovice.

Kde je centrum:

CB1Jak vidí České Budějovice realitní kanceláře:

CB2

V Praze je ještě markantnější rozdíl mezi skutečným stavem věci a racionální, soudnou mapou na straně jedné:

PHA1A realitním lehkým fantastičnem na straně druhé:

PHA2

Jak psát jak piča

V návaznosti na Orwellova pravidla dobrého psaní si uvedeme ještě komplementární pravidla psaní špatného. Takže bez dalších zbytečných průtahů, jež by z mého dobrého textu činily text nedobrý, pohleď, čtenáři, jak psát jak piča:

1) Především obsáhle. Jednostránkové knihy se neprodávají. Což je problém, protože většina literatury faktu (úvozovky) především z ekonomie či populárnějších humanit by se na jednu stránku vešla pohodlně. Přemnoho knih je prostě jeden zajímavý postřeh rozmáznutý na 400 stran, bez čehož by ovšem Taleb, tydle strejdové či z českého prostředí Sedláček (v jehož případě je ten postřeh ještě navíc v polovině případů blbost) neměli na chleba.

2) Složitě a přebubřele. Překomplikovaný jazyk kryje nedostačivé, hloupé, triviální či zmrdí fundamentální myšlení. V oboru kompenzace obsahu formou vede političtina, akademická próza zejména humanitních oborů, právničtina,  ekonomština a “expertština” obecně. Sic, skutečný expert umí oproti rozvláčným slovním autofelacím svou věc podat tak, aby ji bez ztráty obsahu pochopil i pokrývač. S tím souvisí:

3) Onanisticky. Nad dobrým úsudkem autorů, či jeho zbytky, zhusta vítězí narcistní snaha znít chytře (zejména sobě) ve spojení s nadějí, že komplikovaný polygonální jazyk vzbudí zdání odbornosti a bude přesvědčivější. Taková snaha je zjevně kontraproduktivní, protože přesvědčivý může být jen takový text, který si někdo přečte.

4) Únavně. Zde je podstatou snaha o argument ad nauseam, neboli uplkání – jedna prostá věta sice sdělí totéž, jenže omílání jedné věci z mnoha stran na mnoha stránkách má napomoci účinnějšímu vstřebání myšlenek (či jejich absence).

Orwell měl pravdu. Lidi píšou, a bohužel i mluví, jak piče.

Víkendový etymologický koutek – “environmentalismus”

1. Environmentalismus (subst.) je slovo složené ze tří kořenů:

Envy, čili česky závist. Psychologickou podstatou vyhroceného environmentalismu je oidipovský komplex (návrat k přírodě je sublimovaný obraz návratu k matce) a primitivní narcismus, projevený zásadním přeceněním možnosti člověka změnit přírodu – i z takto negativně formulované vlastní všemohoucnosti lze čerpat setisfekšn. Z obého plyne zášť a závist vůči lidem, kteří úspěšně dospěli. Pacient potají zřetelně cítí vlastní poškození, a že ostatním v hlavě něco dopadlo líp než jemu. Jeho podkladový narcismus je navíc ohrožen skutečností, že ostatní něco dělají a zjevně za to nejsou trestání, ba se mají dobře. Politické disablerství na základě zástupných a polo či zcela vymyšlených problémů je logickou reakcí žárlivého batolete.

Romantismus : “Proti osvícenskému rozumu staví romantismus často (…téměř vždy) iracionální cit, proti touze znát a poznat touhu prožít a zakusit, proti známému a jasnému mystérium a tajemství, proti racionalitě fantazii. Osvícenský optimismus pokroku vystřídalo zoufalství bezmoci a odhodlání k (rovněž marné) oběti. Tyto charakteristiky jsou typické zvláště pro romantické umění (výtvarné umění, hudba), ale i životní postoje.” (zdroj)

Mentál nepotřebuje komentář.

Vláda neni vláda, čili o příslušné roli politiky

Krom dysfunkce vnitřního fungování politiky je nejen v ČR problematická i pozice politiky v rámci všeho dění – především se jednoduše politika déře do zcela nepříslušné role ve společnosti.

Příčinou je i nešikovně zvolené názvosloví. Ať se nám to líbí nebo ne, způsob, jak věci nazýváme, ovlivňuje jak o nich uvažujeme. Měli bychom si tedy dávat pozor, jak věcem říkáme, aby zamýšlený význam vedl správným směrem, a správné věci a pořádky naznačoval.

Konkrétně? Především je zásadní chybou říkat sboru volených dočasných správců vůbec “Vláda”. Role tzv. vlády v demokratickém systému nespočívá ve vládnutí, nýbrž ve správě a hospodaření jménem lidu, ba službě lidu. Vládcem je v demokracii (teoreticky) všelid, v praxi si pak z logistických důvodů vládneme prostřednictvím volených zástupců. Když svým zástupcům říkáme “vládci”, zaděláváme si.

Kdyby se místo “Vládnoucí strana” říkalo mnohem přesněji “Sloužící strana”, hned by se tam cpalo méně onanistů.

O mentalitě našich najatých správců říká vše jimi oblíbené a nikdy neopomenuté sousloví “Naši občani“. Jemné přivlastňovací zájmenečko, a z chlebodárce je rázem surovina. Takové věci se pochopitelně dělají zcela úmyslně, a je potřeba, aby je začal dělat i někdo jiný, než zmrdečci – a jiným směrem, totiž, do pravdiva.

Krom přetékání správcovské role do role vládcovské je navíc politika příliš v centru dění, namísto toho, aby dění prostě právně vymezovala a jaksi podpírala. Politika se ze své přiměřené a legitimní servisní role dostává do funkce jakéhosi sportu, reality show, prostředku soupeření i obživy, a sociální stratifikace. Správně fungující politika by ovšem, podobně jako správně fungující tračník, neměla být většinu času vůbec vnímána, tím méně strašát polovinu času ve zprávách a polarizovat společnost po všech myslitelných osách. Věnovat tak obrovské množství pozornosti, a ostatně prostředků něčemu, co má mít výhradně obslužnou roli, je vysloveně zrůdné – taky osmnáct hodin denně neřešíme záchodovou mísu (paralela je dokonalá), a pokud tak činit musíme, zjevně je s ní něco v nepořádku.

Úkolem, správným, vlastním a přiměřeným úkolem politiky, úřadů a bezpečnostních složek je především, aby se o nich většinu času vůbec nevědělo. Aby prostě v ústraní dělaly svou práci, pokud nenastane problém, nebo dokud nejsou volby.

Protože je politika příliš vidět, přitahuje lidi, kteří chtějí být vidět. To jsou zároveň ti poslední, kteří by tam měli co dělat. Protože službě říkáme “vláda”, přitahuje lidi, kteří chtějí vládnout – ne lidi, kteří chtějí sloužit, spravovat či hospodařit.

Dávejme si pozor, jak říkáme věcem.