Rychlovka k Brexitu

Brexit opět potvrdil společenskou propast mezi lidmi, kteří celý proces integrace osobně prožili, a těmi, kteří mají zápočet ze sociologie, a demokracie tedy již není potřeba.

Reálně to nebude zdaleka takovej průser, jak se to malovalo. Pokud se má EU probrat, tak facku potřebovala. Buď se reformuje a pak dobře, nebo se rozpadne, a pak si holt příčetné země (převážně na severu kontinentu) vytvoří nový klub bližší tomu, jak měla EU původně vypadat – tedy založený na odstraňování bariér, nikoliv na jejich přeskupování ve prospěch nejvyšší nabídky, rozmělňování úspor německých důchodců v lyžařských vlecích na širých pláních, informačních cedulích vedle uschlých stromů, a utopických vizích o konci dějin v náručí anemického středolevého konsensu pod vedením osvícené kasty aparátčíků.

Skoro zajímavější než Brexit je nové vylejzání červotočů z povah jindy usměvavých lidiček. Demokracie je na spláchnutí do hajzlu, protože se lidi rozhodli jinak, než mě by se líbilo. Staří do toho nemají co mluvit, stejně tu dlouho nebudou. Lidi, kteří pamatují WW2, mají vymyté mozky, zatímco my v osmnácti po půl roce na Erasmu víme nejlíp, jak má být svět uspořádán, a pude nám pěna od huby, kdykoliv narazíme na kacířství méněcenných retrográdních neandrtálců, *kteří tomu prostě kurva jenom nerozumí* (maoistické rudé gardy, btw).

Stojí za tím strach z existence a autonomie ostatních lidí, a protidemokratické choutky jsou toliko sofistikovaným projevem batolecího rozčarování z rozpadu solipsismu. Vůle ostatních jsou porušením kosmického řádu, v jehož středu leží král mimísek.

Nevím nakolik si Ovčáček pražskou kavárnu vymyslel nebo ne, ale ta budějcká jede fest. A to jsou přesně ti lidi, kteří jásali u zrodu komunismu, nacismu a všech ostatních mileniálních (sic!) vizí, které na papíře, v hospodě a v učebnách vypadaly *takhle*, a v reálu *onak*. Ti, kteří s vámi dneska nemluví, protože máte jiný názor jsou přesně ti, kteří v padesátých letech udávali sousedy a příbuzné (a mysleli si, že dobře dělají). A to nepřeháním. Typově furt jedno a totéž.

Btw není to anti-intelektualismus, nýbrž naopak vytrhávání intelektualismu ze spárů nesoudných kreténů zmítaných Dunning-Kruger efektem. Ekonomii a politice nelze “rozumět” stejným způsobem, jako kamení a ptactvu. Přeceňování vůbec možného typu, nikoliv jen hloubky odbornosti v těchto věcech je přesně v jádru fatálního omylu všech aspirujících pastýřů zhovadilého plebsu. To je znovuobjevený vědecký socialismus.

Nevim, jestli Britové rozhodli “správně”. To v tuto chvíli prostě a jednoduše neví nikdo, a kdo si myslí že jo, měl by si to celé přečíst znova ještě třikrát, pak se ošlehat kopřivami a mantrovat u toho “vím, že nic nevím”. Co ovšem vím je, že jejich rozhodnutí je svaté, a že je sakramensky dobře, že je demokracie naživu. Cameron, kterému to ukončilo kariéru, to vzal jako chlap a jeho rezignační projev byl důstojný, věcný, objektivní, slušný, vynikající. Bylo by milé, kdyby lidé, kterých se to týká akorát možným zúžením výběru destinací pro výměnné pobyty a brigády v pohostinství, udrželi stejnou úroveň.

Jsou společenské problémy masivní (a masivně tématizované), a jsou společenské problémy poměrně nenápadné, ovšem s nedoceněnými masivními dopady.

Do druhé kategorie patří podvádění ve školách.

Vysoké školy, které by měly připravovat kormidelníky národa (že je jich víc než veslařů protože se politici zbláznili do znalostní ekonomiky namísto ekonomiky dovednostní je téma na jindy), neselektují kvalifikaci a nadání, nýbrž minimální nutnou inteligenci (zejména sociální) ve spojení s bezskrupulozitou. To vytváří štábní kulturu v byznysu i politice, kam absolventi obcházejí.

Z VŠE lezou (tedy za mých dob lezli a z doslechu je to tak i teď) blbci a blbky s krásným prospěchem, kteří a které následně odcházejí řídit životy zbytku národa. Na ostatních ekonomkách to není jinak.

Tolerance podvádění má dva následky, z nichž oba Česká republika pociťuje drtivě:

1) Řadí lidi ve frontě na vlivné funkce od největších zmrdů po nejmenší.

2) Vytváří návyky a modus operandi na zbytek života. Všudypřítomné šulení a ojebávání v Česku je mj. následek tiché tolerance taháků od základní školy dál (a to nemluvím o ohýbání pravidel a standardů, aby škola jako taková vypadala líp). Děcka se tím učí, že takhle se to dělá a vyplácí se to.

Navrhuji přísnější tresty. Žádné zabavení písemky a pětka (risk/benefit je masivně ve prospěch podvádění). Minimálně důtky, a za opakované porušení podmínečné vyloučení. Nechť je komunikováno, že cheating je cesta k hloubení výkopů, nikoliv do ředitelských funkcí. Česko přesně tohle potřebuje.

IKEA mi může políbit prdel

Rozpadla se mi brašna na notebook. Protože v místech kde jde koupit civilizovaná náhrada budu zase bůhví kdy, na překlenovací období jsem si pořídil IKEA brašnu. Za ty peníze dobrý. Jsem si myslel.

Jenže ještě téhož večera se vymrdala jedna z karabinek.

“Může se stát, holt vadnej kus bude jeden z milionu dycky, tak sem to holt statisticky vyžral za národ.”, řekl jsem si. Nic, co by neřešila stříbrná lepící páska, která s karabinou splyne a z dálky to nebude vidět. Nebo kterákoliv karabina, kterou nevyrobili čínští komunisté pro ty švédské.

Jenže čtrnáct dní na to se úplně stejně vysrala i ta druhá. Za chůze.

A brašna spadla na chodník.

V brašně byl laptop.

IMG_1303

A tablet.

IMG_1301

Takže evidentně systémová záležitost.

Šetřit se musí, ať to stojí co to stojí. IKEA ušetřila dvě koruny na aušusovejch karabinkách, a mě to stálo několik desítek tisíc. A nebudu jedinej.

Takže Milá IKEo zatrol(l)ená severská komunistická holoto:

1. Kolik by stálo dát tam prostě lepší karabinu? Pět korun? Vypadá takhle celej design proces? Je to standard practice? Stojí vám to za to? Za to pětikilo to zas tak levný neni. Čekal bych víc.

2. Prošlo to vůbec nějakou kontrolou kvality?

3. Příště na vás seru.

Nikdo není tak bohatý, aby si mohl dovolit kupovat levné věci. IKEA mi dluží cca. 60 000. Přestože obě mašinky fungují, ani na jednu už nikdy neuplatním záruku a ani jednu neprodám, a když, tak za půlku. Příště si koupim Hermés z aligátoří kůže a furt to bude levnější.

Doufejme, že IKEA nezačne nikdy prodávat horolezecké vybavení.

 

 

Jak se lidé mýlí 2: hardware, software a Francis Bacon

Francis Bacon je jedna z těch beden, bez kterých by nebyla moderní věda, ostatně moderní svět.

Začneme myšlenkou, ke které se v budoucích článcích mnohokrát vrátíme – fenomén lidské tuposti není způsoben jen nedostatečným výpočetním výkonem hardwaru, ale především špatným softwarem. Při troše optimalizace se dá i na 286 spustit mnoho, byť v minimalistických variantách. Stejně tak existují naskrz zavirované superpočítače – vysoce inteligentní volové.

“Učený tupec je větší tupec než neučený.“
– Benjamin Franklin.

проблема tuposti není ani tak kvantitativní, jako kvalitativní. Přesněji, kvantitativně nedostatečný výkon mozku je příčinou menšiny pozorované tuposti. Blbci častěji nejsou dutí, ale právě naopak zaneřádění svinstvem. Jak napsal psycholog David Dunning z Cornellu, známý svou prací o nemístné sebedůvěře neschopných: “Nevědoucí mysl právě není neposkvrněná prázdná nádoba, ale naopak je naplněná haraburdím irelevantních nebo zavádějících zkušeností, teorií, skutečností, intuicí, strategií, algoritmů, heuristik, metafor a tušení, které bohužel vypadají a jsou pociťovány jako užitečné a přesné vědomosti”, a americký humorista Billings o sto padesát let dříve: “Do průseru člověka obvykle nedostane to co neví, nýbrž to čim si je naprosto jistý, ale co neni pravda”, “je lepší moc nevědět, než vědět věci, které tak nejsou.”

“Kdo ví prd je blíž pravdě, než ten, kdo má v hlavě nasráno.”
– Thomas Jefferson ve Zbyhněvově mírné parafrázi (“Who knows nothing is closer to the truth than he whose mind is filled with falsehoods and errors.”)

Biologičtí blbci existují, ale mnohem víc je blbců nebiologických, “softwarových”. Přinejmenším se s kvantitativní blbostí (při současné technice) nic moc nenadělá, takže nezbývá než se smířit s téměř všeobecnou tupostí, nebo se zaměřit na opatchování softwaru.

Pojmy softwarový blbec™ a hardwarový blbec™ tímto trademarkuji.

Chceme-li blbci nebýt, musíme si v první řadě uklidit na stole. První krok je rozlišení, co vlastně víme a co ne. Druhý krok je obeznámení se s obvyklými druhy omylů a zamyšlení se, zda a kterými člověk osobně trpí – s tím, že imunní není nikdo. Nultý krok je poctivost ve všech dalších krocích.

S druhým krokem pomůže Francis Bacon (Franta Slanina?), který před pěti sty lety vypracoval klasifikaci bugů v lidském uvažování. Říká jim Idola mentis – “modly mysli”, a dělí je na čtyři druhy:

Idola tribus – “modly kmene” jsou univerzální slabiny a neobjektivita lidské povahy. “Všechno lidské chápání je jako křivé zrcadlo, které zkresluje a zabarvuje podstatu věcí tím, že do ní přimíchává tu svou”. (Citace jsou z Baconova Nového Organon ve Zbyhněvově překladu.)

“Modly kmene” jsou, dnes by se řeklo, chyby (nebo jak tomu říkají programátoři, “vlastnosti”) lidského firmwaru, který nebyl zásadněji updatován od modelu Homo habilis. Sklony k pověrčivosti, hledání vědomého záměru za náhodnými jevy (následek naší historie coby společenských tvorů), “my versus oni” (dtto), vzlínání emocionality do epistemologie (“je to příjemné tak je to pravda”), a prakticky všechno, co jsem popsal v prvním díle seriálu.

Zejména:

  • “Lidské chápání má sklon očekávat ve světě více řádu a pravidelnosti, než tam skutečně nachází.”
  • “Lidské chápání jak jednou přijalo názor (buďto od ostatních, nebo pro jeho libost) má sklony vše ostatní bráti tak, aby jej potvrzovalo a bylo ve shodě”. Confirmation bias. Bacon naopak radí: “Cokoliv mysl má za zejména milé a uspokojivé, to nechť podezírá.”
  • “Lidské chápání není suchým světlem, ale vlévají se do něj vůle a afekty, z čehož plynou vědy takříkajíc libovolné. Neboť co by člověk byl raději aby byla pravda, tomu spíše uvěří.”
  • “Lidské chápání je ze své podstaty nakloněno abstrakcím, a dává podstatnost a skutečnost věcem, které jsou prchavé.”
  • “Lidské chápání je nejsnáze pohnuto věcmi které vstupují do mysli současně a náhle, které tak naplňují představivost, a následně předpokládá, že všechny ostatní věci musejí být nějak (byť neví jak) podobné těm, kterými je obklopeno”. Pletení si intenzity vjemu s obecnou platností, a jistý konzervatismus představivosti, který předpokládá, že se vše podobá již známému. (Chtěl jsem tím vysvětlit k nerozeznání lidem podobné mimozemšťany ve Star Treku, ale pak mi došlo, s jakými rozpočty se to tehdy točilo.)
  • “Ale zdaleka největší překážkou a vadou lidského chápání je matnost, neschopnost a klamivost smyslů – takže věci které smysly zachycují převažují nad věcmi, které bezprostředně nezachycují, byť jsou tyto důležitější”. To není žádná metafyzika, to prostě znamená, že lidské smysly jsou v poměru k hloubce, složitosti a rozsahu skutečnosti slabé, a většinu toho musíme sestavovat ze střípků a s pomocí nástrojů.

Idola specus – “modly doupěte” jsou zvláštní omyly a předsudky konkrétního člověka. “Konkrétní uzpůsobení, tělesné i duševní, každého jednotlivce – a rovněž skrze vzdělání, zvyk a náhodu … neboť každý má navíc k obecným slabostem společné lidské povahy i svou vlastní jeskyni či doupě, které láme a zabarvuje světlo přírody”.

Bacon u některých příkladů “model doupěte” uvádí jednoduchou typologii, a rozlišuje např. iracionální preferování starého či naopak nového namísto patřičného posuzování obojího po zásluze, nebo “přesné a stálé” mysli, schopné “rozlišit nejjemnější rozdíly ve věcech”, které pro jednotlivosti nevidí systém, a naopak mysli “vzletné a diskurzivní”, schopné postřehnout “nejobecnější podobnosti”, které pro obecnosti nevidí jednoduchost základních principů. Dnes můžeme říct chápání příliš zazoomované™ a chápání příliš odzoomované™. Bacon doporučuje přístupy detailní a systematické (analytické a syntetické) střídat. Ostatně na různé věci je vhodná různá úroveň zoomu a Karlštejn focený ze dvou centimetrů nebude o nic větší paráda, než mikrob bez zoomu na sto kilometrů.

Vzájemné neporozumění detailistů a mikromanagerů s bigpikčuráky a systematiky, a otravnost lidí neschopných svůj defaultní zoom za žádných okolností opustit, známe i dnes. To je typická “modla doupěte”, věc osobní dispozice.

Idola fori – “modly tržiště” jsou nepřesnosti pojmosloví a jazyka. Ty se zejména dělí na zpodstatnělé fikce, které reálně vůbec neexistují nebo nic neznamenají, a pojmy sice odpovídající reálným věcem, ale špatně je popisující, vznikající “chybnou a nedovednou abstrakcí”. Přirozený jazyk je především produktem spontánní konvence “sprostého lidu”, a mapa často nepasuje na skutečný stav.

Prasárny s jazykem a nelícování pojmů na popisované skutečnosti už jsme rozebrali několikrát:

Klik.

Klik i sem. 

Semhle taky klik.

A konečně klik sem.

“Neboť lidé věří, že jejich rozum vládne slovům, zatímco je pravdou i to, že slova vládnou chápání – a je to právě toto, co filosofii a vědu učinilo sofistickými a nečinnými.”

Idola theatri – “modly divadla” jsou infekce konvencí a tradovanými systémy. Proto probíhaly pokusy o periodické restarty (či Descarty – René Restartés, hui hui hui), které se teprve v osvícenství významně povedly. A musí to být provedeno iterativně, protože nikdo si uvažování nevypucuje naráz dočista. Může ale odpálit kus obecně držené blbosti, aby ti, kdo přijdou po něm, měli o starost míň a lepší výchozí pozici.

“Po mém soudu jsou všechny tradované systémy toliko divadelní představení, představující umělé světy způsobem neskutečným a scénickým … příběhy vymyšlené pro jeviště jsou kompaktnější a elegantnější, a více k libosti jak bychom si přáli aby byly, než skutečné příběhy z dějin.” čímž se chce říct, že každá teorie už je zjednodušením, a navíc do toho vstupují idola tribus.

“Nemluvím jen o systémech nyní oblíbených, ani jen o starých sektách a filosofiích. Mnoho ’představení’ takového druhu může ještě být napsáno a stejným umělým způsobem uvedeno, uvážíme-li že omyly těch nejrůznějších druhů měly příčiny vzájemně převážně podobné. Nemíním tím opět ani výhradně celé systémy, ale též mnoho principů a axiomů vědy, které byly tradicí, důvěřivostí a z nedbalosti přejaty.”

Idola theatri jsou jaksi svůdná, protože nám říkají, že svět možná funguje tak, jak bychom si přáli, a umožňuje lenivě nahradit skutečné myšlení lexikálním osvojováním již existujícího, s přinejlepším předstíranými vnějšími znaky vědecké práce a myšlení. Proto se ve středověku skoro nic nedělo.

Bacon uvádí podtřídy:

Racionalisticky-sofistická “vytrhává ze zkušenosti rozmanité běžné případy, ani ověřené, ani důkladně zkoumané či zvážené, a vše ostatní nechává na rozjímání a rozdmýchávání důvtipu”.
Empirická “věnovala mnoho péče a práce malému množství pokusů, z nichž se osmělila budovat systémy a všechna ostatní fakta vměstnává násilně do souladu s nimi”.
Pověrečná “se skládá z těch, kteří kvůli víře a zbožnosti míchají svou filosofii s teologií a tradicemi” a “z této nečisté směsi věci lidských a božských vzchází nejen fantaskní filosofie, ale též kacířské náboženství”.

Pozn: Bacon nemá, oproti pověrčivosti, výhrady vůči racionalitě a empirii jako takovým, a jeho metoda oboje hojně využívá. Kritizuje ovšem přepísklé nebo náhražkovité formy obojího. To jen aby nedošlo k mejlce, jak mohl jeden ze zakladatelů moderní vědy kritizovat experimentální přístup a racionální dedukci. Nekritizoval. Kritizoval komplikované systémy založené na malém počtu špatně navržených pokusů, a “racionalismus” sub species fabulační domečky z karet.

Měl nač mířit. Trolling prakticky po všech stránkách se zásadně mýlícího (ale nesmírně kulturně vlivného) Aristotela byl, zejména ve smrtelné kombinaci s náboženským dogmatem, jednou z hlavních příčin tisíciletí stagnace mezi pádem klasické civilizace a vědeckou revolucí. Giordanu Brunovi nejučenější z učených své doby v Oxfordu řekli “Ty vole tys nečet Aristotela, nebo ostatně Bibli?” místo aby se zabývali dření jeho metody a teorie, a místo s poctami skončil na hranici (byť nikoliv za astronomii, nýbrž mj. za odvážné tvrzení, že Ježíš byl černokněžník). Idola theatri.

Závěrem

Lidská blbost je sice nekonečná, ale naštěstí jsou různě velká nekonečna, a podíl blbosti na celku lidských věcí je tak redukovatelný. Často je řešitelná softwarově, není to organický problém – tedy je, ale nikoliv ve smyslu biologických orgánů, nýbrž Baconovského organon –  nástroje, metody myšlení.

Základní slabina je, že lidé hledají modely světa uspokojivé (jak užitkem, tak pocitově), nikoliv správné. Berou první co trochu funguje a revidování je rušivé, ba vyloženě nepříjemné. Jenomže revidování je právě nezbytné, pokud nemá být člověk totální kreten – a tak blbej, že ani neví, jak moc je blbej.

Pojďme nainstalovat antivirus do lidí.

Právě poctivost ke skutečnosti a odvahu jí čelit potřebuje lidská mentalita jako sůl. Metakognitivní výbava (přemýšlení o přemýšlení), softwarová údržba vlastní palice a kultivace kritického myšlení dle mého silného přesvědčení patří (v přiměřené podobě) do školních osnov, a vedle udržování se ve fyzické kondici do základního systému sebesprávy každého člověka, který chce být skutečně člověkem.

Smysl voleb a komunální odyssea

V prvé řadě obecně.

Lidé si nerozumí, když přijde na smysl voleb, protože tu nereflektovaně vedle sebe existují dva nesmiřitelné pohledy na podstatu a účel demokracie.

Jsou to tyto:

1. Globální optimalizace. Volby jako vyjádření představy o optimální podobě společnosti.

2. Individuální optimalizace. Volby jako prvoplánově egoistické pokračování násilí jinými prostředky.

Účelem voleb, pokud není člověk totální pičus, je optimalizovat fungování společnosti.

Demokracie funguje pouze tehdy, pokud lidé nejsou prvoplánoví sobci a dokáží myslet za hranice svého bezprostředního zájmu – pak ovšem funguje dobře, protože racionální voliči dělají lepší politiku, což zase udržuje zájem o ni, protože lidi vidí, že má smysl, což zase motivuje voliče být racionálnější a informovanější, čímž vzniká pozitivní zpětná vazba.

Tohle dle mého soudu není žádoucí podstata demokracie.

V opačném případě jsme prostě ve válce všech proti všem, byť relativně civilizované.

Sice je pozitivní posun od pěstí k volbám, ale dokud je základní motivace totožná, je to kosmetika (snad s menšími obětovanými příležitostmi) a lidi budou dál jen o něco sublimovanější kurvy.

Od toho politika neni. Od toho stát neni.

Krom sublimace formy je potřeba i kultivovat obsah.

Volba nezávislá na osobním zájmu je lakmus morální vyzrálosti.

Zlom mezi zmrdy a lidmi není pravolevý, ale tento.

Desinterpretace demokratického procesu jako pokračování jeskynních kyjovaček rafinovanějšími zbraněmi je jednoduše odpudivá a zrůdná. A zatraceně běžná.

Mé bytostné přesvědčení je, že základním a žádoucím stavem mezilidských vztahů je ne-agrese, nějaké to bazální “žít a nechat žít”. Evidentně se s tímto názorem nacházím v mikroskopické menšině.

Nesrat se do ostatních (ani jemně) je evidentně statistická anomálie.

Po mém, pohříchu idealistickém pojetí demokracie je druhým stabilním ekvilibriem prostě demokratický proces pojatý jako teorie her – střet zájmových skupin, z kterého vzejde nějaký kompromis. V takovém pojetí ovšem z definice ostrouhají ti slušní, kteří to celé platí a ekluje se jim s kýmkoliv vyjebávat. Když už je ovšem nemravné hrát ofenzívu, o to větší je morální imperativ hrát – zvostra – aspoň defenzívu.

A konkrétně, ve vztahu k aktuálním komunanálním volbám.

Volební kampaně spočívají v tom, že se konkurenční tlupy zmrdů hádají předem o moje peníze.

Zájmy ekonomicky činné, neřku-li (nedotační) podnikatelské měšťanské pravice totiž nehájí naprosto nikdo, byť si na to nominálně středopravé strany (TOP09, ANO) hrají.

Praktická politika je boj o prostředky odebrané němé páteři společnosti, která má lepší věci na práci.

V praxi je komunální středopravá politika kanálem realizace elitářských a kompenzačních sklonů lidí, kteří nejčastěji neuspěli v byznysu či jiných smysluplných oborech, a elitami nejsou, byv od “průměru” přesně opačným směrem.

To z nich činí přirozené spojence zelené levice, která je motivovaná naprosto totožně.

Kandidující subjekty se vůbec dělí na:

1.Retrosocialistické, typicky KSČM. Zcela mimo diskuzi.

2.Kulturkomunistické. Sem bohužel sklouzává měšťanský pravý střed, typicky TOPka. Je to tím, že pravicové strany se bojí nemít žádný sociálně inženýrský program. Protože tradičně levicové programy jsou obsazené a neslučitelné s preferencemi pravicových voličů, nahrazují jej pravicové a lidovecké strany podstatně podobným – protože taktéž kořistnickým, parazitickým a úkorným – pojetím veřejného, ba elitářským feudalismem, nejčastěji kulturně-uměleckým, který považuje “prostý lid” za přírodní zdroj, který může být rád, že může alespoň skrze své daně participovat na skutečném lidství Herrenvolku.

Zvláštní segmenty střední třídy, typicky ty ve státních službách (tj. úředníci, učitelé, nižší politici) začínají poptávat po městu “luxusní statky”, především kulturní vyžití a estetickou hodnotu, příležitosti k sociálnímu exhibicionismu a networkingu, a to i na úkor jeho užitné hodnoty.

Kulturně-intelektuální střední vrstva parazituje na produktivní střední vrstvě regulerně natvrdo stejně, jako dělnický bolševismus.

Nejvtipnější na tom pochopitelně je, že ti lidé vůbec žádné elity nejsou. Jsou to bullshiteři a kecalové, kteří nad třetím pivem sami přiznají vlastní marnost a neschopnost, a možná právě proto se snaží sami sebe uchlácholit tím, že předstírají aristokracii a chladí si žáhu na produktivní střední (a vyšší) třídě, kterou aspoň dojí, když už ji nemohou reálně překonat.

Krom toho si ani neumí vybrat správnou velikost obleku.

3.Dopravně-fašizující. Souvisí s předchozí kategorií, ale bývají to těžší případy, ba ty skutečně marné, jejichž zběsilý úprk před skutečností končívá v neziskovkách, grantových agenturách, na nižších úředních pozicích nebo nedej bože ve vysokém školství (kde jistě ne v jaderném inženýrství).

“Město je od toho, aby se na něj dvacet lidí s kterými chodím na unfairtrade kávu mohlo koukat, ne aby v něm 100 000(0) plebejců žilo, nedej bože aby měli kde parkovat.”

Forma teritoriálního třídního boje. Kdyby aspoň elit proti póvlu, jak se jim často podsouvá, ale ve skutečnosti jednoho konkrétního kmene póvlu proti celé společnosti.

Antidopravní magoři jsou přirození spojenci kulturkomunistů. Byť je kmenový elektorát TOP09 se (všemi možnými) zelenými v polární ideové opozici, politici obou střihů si ve skutečnosti náramně rozumějí, byv spojeni právě oním falešným elitářstvím. Jediný překryv elektorátu je u části kávarensky-socialistické mládeže, vulgo hipsterů, kde je to ovšem přechodný jev – vyhranění do konzervativní pravice či aktivistické levice a uvědomění jejich neslučitelnosti se obvykle odehraje nejpozději s nástupem do prvního skutečného zaměstnání.

Konvergence na úrovni politiků je zjevná i nasazením Bursíka za TOP09 v Praze.

V hypergigasupermegametropolích promyšlená a koncepční regulace dopravy smysl potenciálně mít může, na malých městech je to čirá idiocie. Podrobněji dále.

Elitářství méněcenných je skutečně zajímavý fenomén, který pravému středu a zelené levici v komunální politice masivně dominuje. Není nic nesnesitelnějšího, než zpanštělá lůza.

Taková zlá, kompenzující a manipulativní nedostačivost.To je vlastně komunální politika v kostce.

4.Otevřeně korupční. Typicky ODS, Úsvit, ANO, v Budějcích HOPB, ale i nové spolky s jediným programem – ambicí jít na radnici napodobit praktiky minulých garnitur, a zajistit famílii do patnáctého kolene na veřejnou útratu. Budějčáci si vzpomenou na jednoho bývalého primátora za KDU, který vytvořil pro svého syna parazitické ultrakoryto Jihočeskou Parkovací, na kterou dělá každý slušný občan neslušné posunky kdykoliv ji vidí opruzovat po městě.

5. Evidentní populistické ad hoc akce. Rychlokvašky budící jedno velké WTF, které se snaží být vším z toho najednou. Nečitelné nestrany bez programu uvařené měsíc před volbami s tím, že to třeba klapne (Ženy 2014, Jistota Domova).

Pokud nejsem komunistou, odpadá 1. Pokud nechci aby město za naše peníze přehnaně podporovalo pseudoumělecké zahálečné onankroužky zastydlých bohémů a divadelní černou díru či svévolně komplikovalo dopravu, odpadá 2 a 3. Pokud bych ocenil koncepčně řešenou infrastrukturu za obhajitelnou cenu odpadají zbývající, a v podstatě není, komu bych to tam mohl hodit.

Q: Zbyhněve, to jako města nemají podporovat kulturu?

A: Kultura nevadí, ale ještě jsem neviděl, aby se za ní něco z toho, co město sponzorovalo, dalo považovat. Výstavy věcí, které nezajímají nikoho kromě autora a pár lidí, kteří tam jsou aby byli viděni, ne aby viděli. Jihočeské Divadlo je vostuda, které by zrušení a nahrazení ochotnickým spolkem hrajícím pod širým nebem jedině prospělo. Tento způsob kultury je horší než žádná, protože zabírá místo, ve kterém by jinak mohla existovat kultura skutečná.

Byla tu navrhovaná i stavba Kaplického Rejnoka za dvě miliardy, ke které naštěstí asi nedojde. Tady je prakticky kargokultický přístup ke kultuře, že když si postavíme dost drahý svatostánek, kvalitní kultura už nějak dorazí. Ta je vlastně druhotná.

Jenže tak to nefunguje. Raději kvalitní umění ve skromných podmínkách, než šumařina v megalomanském. Pokud se tu nějaké kvalitní umění objeví, můžeme (a měli bychom) ho podpořit. Ale podporou šumařů se kvalitní kultura jistě nevypěstuje.

Koho tedy volit? Stačilo by, kdyby nějaký subjekt v komunálních volbách slíbil, že mě za moje peníze nebude omezovat, ani že za ně nebude dotovat něčí marginální zájmovou činnost. Takový technický a udržovací program, v podstatě operativa, nemá jak mobilizovat voliče zajaté úzkostlivou a kurví mentalitou kmenového boje, protože neslibuje žádnou výhodu na úkor ostatních, nicméně je to to jediné, co by volič, který se na sebe chce být schopen bez zvracení podívat do zrcadla, měl chtít – a to jediné, co by města měla dělat, nebo přinejmenším naprostá priorita.

Neměl bych principielně nic proti pořizování řekněme luxusních služeb, pokud by město nejprve uspokojivě naplňovalo ty základní a podstatné. Jenže to nedělá.

Nic proti podpoře kultury (bude-li to skutečná kultura) a zušlechťování veřejného prostoru. Ale nesmí to být na úkor základních funkcí. Město a jeho ekonomika nechť je raději nepřikrášlená švarná selka, než zmalovaná vyšňořená leprotička.

Princip úměrnosti:
město, které má děravé silnice, které nemá dálniční spojení, které má katastrofální nedostatek kapacit ve školkách, ve kterém přetékají kanály kdykoliv zaprší, a které hospodaří s deficitem v řádu desítek procent rozpočtu, nemá nárok pořádat výstavy abstraktních skulptur na náměstí, přispívat na soukromé marketingové akce, nebo pořizovat 15ti gigapixelové panoramatické fotografie. Tyto věci jsou neúměrné zhovadilosti.

Režim chléb a hry, zatímco nejsou pokryty naprosté funkční základy.

České Budějovice jsou vesnice, která si hraje na velkoměsto způsoby, které se vylučují se skutečným rozvojem. Ostentativní status symboly a narcistní radovánky pořizované nikoliv nad rámec skutečných potřeb, ale místo jejich plnění jsou kolektivní ekvivalenty chování popsaného v pastech na střední třídu, s tím, že u nás se tak chovají celé obce, kraje a rezorty.

Město se chová jako poslední kretén, který si půjčuje na dovolenou v Hurgádě, zatímco mu doma exekutor oblepuje nábytek.

O tom odmotorizování center, jak jsem slíbil: argumentuje se pro něj hluboce demagogicky, selektivně a nepoctivě. Nejčastěji se říká, že “Na západě to tak maj.”

To je argument, spoléhající na to, že většina posluchačů nebyla dál než v Pasově vyměnit echt gold zuby eště ze starýho Rakouska za počítač s králíkama.

Takže maj to tak opravdu na západě? Mno. Jak se to.

1. Zdaleka ne všude.

2. Tam, kde to tak maj, toho obvykle litujou.

3. Prakticky nikde to nemaj tak vostře, jako co navrhujou zelenomagoři u nás. Třeba v cykloexemplární Vídni jsem bez problémů legálně a zadarmo o víkendu zaparkoval na ulici 100 metrů od Stefansdomu, takže tak.

4.Je zvykem, že v civilizovaném světě je jakékoliv omezení dopravy v metropolích (tj. ne v prdelích se sto tisíci obyvateli, kde žádné problémy s dopravou neexistují, pokud je politici nevytvoří) adekvátně kompenzováno nějakým náhradním řešením – zákaz vjezdu do centra je doprovázen výstavbou sítě záchytných parkovišť po jeho okrajích, s tím, že konečným výsledkem je zachování většiny užitné hodnoty města při nárůstu hodnoty estetické, takže jejich součet je oproti výchozímu stavu vysoce plusový.

V Českých Budějovicích je oproti tomu navrhováno toliko pro město výnosné omezení a zpoplatnění – a poserte se, holoto, nic vám stavět nebudem, ještě byste nám tu jezdili a kdo se má na ty vaše pekáče koukat.

V praxi jsou města tradeoff mezi estetikou a funkčností. Nemusí být nutně, ale ta stará jsou, protože jsou poddimenzovaná.
Kdyby se stavělo město na zelené louce, jako aktuálně v Barmě,  šlo by to udělat hezké a zároveň praktické. S historickými městy je to výrazně obtížnější, ale při dobré vůli a adekvátní inteligenci řešitelné. Ve skutečnosti je údajný rozpor mezi estetikou a funkčností ukázkové falešné dilema, a lpění na něm je spolehlivým určovacím znakem špatných urbanistů/architektů/designérů. (“Moje kanape z vlnitého plechu je vizionářské, vy tomu nerozumíte a melete, že se na tom nedá sedět, to přece není to hlavní.”). Kdo to umí dobře, umí to tak, aby to bylo oboje najednou.
Nic proti snahám, aby byla města hezčí. Ale pokud je to na úkor už tak nedostačivého užitku, tak je to čirá idiocie.

Prostě pár lidí z radnice a aktivistických spolků chce mít centrum subjektivně esteticky hezčí za cenu toho, že tam nikdo nebude chtít (či moci) žít a podnikat.

Má to i hlubší rozměr. Ouřadové vnímají potírání individuální dopravy jako frontu v boji kolektivismu proti individualismu vůbec. Ladí to s jejich s celkovým Weltanschauungem.

Je to motivováno egem a mocenským instinktem. Centralista pocitově považuje individuální dopravu za útok na svou autoritu.

Dneska si poddanstvo jezdí jak se mu zlíbí, co bude zítra? Zpochybní naši vedoucí úlohu? To se nesmí dopustit.

Individualismus instinktivně ohrožuje lidi, kteří mají živobytí založené na dojení hierarchického kolektivismu (tj. v širším slova smyslu bolševiky), a kteří vnímají společnost jako to, do čeho se mají všichni ostatni bezvýhradně zapojit, aby to celé sloužilo jim osobně.

Na jedné z aktuálních budějických kauz je vidět rozdíl mezi mentalitou praktickou a úřednickou:

Zadání: Poptávka po parkování v okolí centra převyšuje nabídku.

Řešení:

Varianta A: zvýšit nabídku.

Varianta B: snížit poptávku (zdražením)

Ve variantě B nedostatek na papíře zmizel a ještě se zvýšily přijmy rozpočtu. V čem je problém pozná neúředník, nekomunista, nepičus okamžitě. Poptávku s nabídkou dostane do ekvilibria obojí. Jenomže jenom v jednom případě lidé dostali, co potřebovali.

V jakémkoliv delším než nejkratsím období je ekonomicky drtivě výhodnější varianta A.

Zatímco rozumný správce by tedy u centra postavil záchytná parkoviště (třeba i podzemní, aby to nehyzdilo a nepřekáželo), idiot parkování zdraží, omezí či zakáže docela, aby plebejci nekomplikovali svévolně dopravu tím, že se někam potřebují dostat a město využívat, obývat a žít v něm (ta drzost!).

Pro úředníka neuchopitelné.

Problém, s kterým se naši pohunci ve veřejných službách neúspěšně potýkají je, že jim tady plebejci nekontrolovaně zbohatli a skoro všichni mají auta, a osmdesát let stará infrastruktura kapacitně nestačí.

Řešení jsou možná v podstatě jen dvě, symetrická s uvedeným principem “Zvýšit nabídku vs snížit poptávku”:

1) Podstatný upgrade infrastruktury, který by znamenal, že zbude méně prostředků na nehmatatelné servisní projekty bez měřitelných výsledků (rozuměj penězovody). Vyvádět prostředky jde i přes dopravní stavby. Ale problém je v tom, že pokud by se mělo stavět v rozsahu a kvalitě odpovídající potřebám, manipulační poplatky by musely být prakticky nulové. Stavění zbytečných kruhových objezdů, ostrůvků a solárně napájených blikátech kolem křižovatek která tam nedělají vůbec nic (ale zvyšují cenu, což je účel) je daleko výnosnější, než nové silnice, obchvaty a opravy děr.

2) Propagandistické tažení proti individuální dopravě a snaha maximálně ji omezit. Levnější než něco stavět a vylepšovat, ba dokonce ziskové – pro úřady. Pro město jako takové, ve smyslu lidí a podniků, hluboce ztrátové kvůli nákladům obětované příležitosti.

Volba je jasná. Tedy pokud jste zkorumpovaný, zpovykaný bolševik a je vám srdečně jedno, jak se žije lidem ve městě, které pro ně máte teoreticky spravovat.

Výdaje na dopravní stavby s jediným účelem – zkomplikování dopravy – a radikální omezení a zdražní parkování ve městě byly jediné výsledky úřadování pí Popelové, která dostala na několik let na starost dopravu v krajském městě, ačkoliv nikdy v životě neřídila auto, nemá papíry a individuální moderní dopravu považuje za nesystémový balast, který se plete pod kola autobusům a cyklistům. Přesně takovéhle už k tomu nikdy nesmíme pouštět.

Pokud dopravu odideologizujeme, tak:

Konkrétní optimální řešení a rovnováha užitné a estetické hodnoty se výrazně liší podle konkrétní lokality a demografie, a neexistuje univerzální řešení.

Na Manhattanu, kde žije v okruhu míle přes milion lidí, a z toho desetina jsou dolaroví milionáři, má zatržení individuální dopravy možná smysl (přesto to tam neudělali).

V Budějicích, kde je v okruhu míle cca 20 000 lidí a z toho polovina nedosáhne na minimální mzdu, je ale situace zcela jiná, opačná, a podobné inženýringy jsou idiotické a kontraproduktivní.

Zatímco Vuittonovským butikům a michelinským restauracím změna ulice na pěší zónu pomůže, protože se z ní stane luxusní lokalita kde se budou promenádovat rentiéři, standardní krámky a kavárny v už tak poloprázdném centru to dorazí.

Vytváření luxusních lokalit v chudých městech jsou pokusy o politický kargokult.

Problém komunální politiky je principielní a koncepční, protože komunální volby jsou svým způsobem contradictio in adiecto. Město není od nějakých šmahovitých vizí a tahání společnosti tím či oním směrem (podle toho, kdo to jak přehlasuje), město je přece především servisní zázemí, platforma, která má udržovat běžný provoz, spravovat silnice, vydávat občanky, ale do politična senso stricto nefušovat.

Komunální politika je svým způsobem perverzní pojem, a měla by být podstatou spíše technická než ideologická – na komunální úrovni by se věci města měly řešit technicky a věcně, tedy v maximální míře nepoliticky, a na výrazné sociálně-inženýrské vytyčování trajektorií společnosti se vyprdnout. To sice zní pravicově, jenomže sociálně inženýrské jsou i pravicové subjekty, protože se bojí, že bez toho nebudou dost lákavé. Kmenové voliče tím odrazují.

Subjekt, který by řekl “Udržíme město v chodu a nebudem dělat vůbec nic dalšího” by měl můj hlas, ale asi by nevyhrál v konkurenci strašilů, buřičů a slibotechen.

Chci na radnici subjekt s ambicemi hajzlbáby, který udrží město v chodu a čisté a nebude mít kormidelnické, absolutistické ambice. Kam to půjde dlouhodobě, jak to bude vypadat a jaké to bude, to nechť si rozhodnou občané tím, jak budou všichni den po dni žít.

Sice nejsem socialista, ale pokud v komunálních volbách neovlivním rozsah odvodů (což neovlivním), budu raději, když moje daně půjdou na uplacení proletariátu aby mi nekrad gumy od auta, než na narcistní realizaci pár bohémských loserů ze sociálních okruhů radních.

Sice v ulicích ubude audiovizuálních festivalů a výstav děl kamarádů a příbuzných zastupitelů, ale zato v nich přibude čilý ruch a prosperita.

——

Addendum:

Rozklikávací rozpočet města je špatný vtip. Částky jsou v tisících korun:

rozklik

K čemu je rozklikávací rozpočet, když jsou všechny netriviální položky skryty  v nicneříkajících zastřešujících pojmech jako “nákup ostatních služeb”? České Budějovice jen za loňský rok nakoupily jen v kapitole “Služby pro obyvatelstvo” nějaké “ostatní služby” za 200 mega, což je desetina rozpočtu.”Ostatní služby” z dalších kapitol se nasčítají dohromady na půl miliardy.

Podobné číslo jsou “neinvestiční příspěvky zřízeným příspěvkovým organizacím.” Jakým? Na co? Kdo o tom rozhodl? Podle jakého klíče? Co z toho bylo? Kdo to měl ve volebním programu? Kolik z toho byl nákup kříd do škol, a kolik malé domů?

K proklepnutí hospodaření města mě inspirovala nedávná pivně-kulturkomunistická akce “Vltava Žije”, kvůli které nešlo v širším centru parkovat a burácela tu na lid nalákaný k legitimizaci korupční akce “kultůrou zadarmo, mámo!” stroboskopy doprovázená Noc na Karlštejně, střídaná soundtrackem ze Shreka a Finálním Countdownem, to vše završeno ohňostrojem řádově za stovky tisíc až pár mega. (W…T….F).

Takhle se to u nás dělá. Thomanomics.

Když mi pak TOP09 ve volebním programu slibuje “více kultury v ulicích” a myslí tím přesně tento typ onanie místních self-described kulturních elit za peníze ostatních, spojený s vývodem veřejných prostředků skrze na radnici napojené mediální a propagační agentury, a ještě ke všemu nasadí v Praze arcizmrda Bursíka, už zase nemam koho volit.

Naštěstí mám trvalý pobyt v malé obci, kde kandiduje všeho všudy pět subjektů, a významnou část kandidátů znám osobně.

 

 

Co je a co není investice: dodatek

Co se do původního článku nevešlo:

Termín  “investice” se používá ještě pro jednu obzvláště vypečenou kategorii věcí, které jsou ve skutečnosti ryze spekulativní:

Jsou to tzv. „alternativní investice“, které se mají k investicím, jako se má „alternativní medicína“ k medicíně. Nejsou to investice, ale říkají tomu tak lidé, kteří chtějí něco prodat.

Věci jako zlato, diamanty (tohle vážně stojí za přečtení), umění, archivní vína, stará auta a vzácné mince mohou být více či méně povedené spekulace, příjemné sběratelské předměty, popřípadě ochrana kapitálu v divokých dobách, potud ano.

Pokud ovšem v noci Diskobolos nesleze z podstavce a neošustí (neoskřípe?) Venuši Mélskou a nevypadne z toho nový mramorový amorek (Mr. Amor?), nejsou to investice.

Jsou to prostě pasti na vyšší střední třídu, do kterých se iracionálně lijí v úhrnu masivní sumy, které si ti lidé zase nemohou dovolit tak úplně postrádat či s nimi spekulovat (zlaté pravidlo: spekuluj jen s tím, bez čeho se obejdeš). Navíc spekulativní výnos závisí čistě na poptávce, tedy v daném případě na pokračující schopnosti prodejců přifukovat bublinu umělé vzácnosti fundamentálně ekonomicky bezcenných věcí – aktuálně například tím, že se podařilo pro evropské umění nadchnout arabské ropné šejky, indické reverzní kolonialisty a čínské oligarchy. V podstatě je to pyramidová hra.

Ano, dá se na tom vydělat. Zejména pokud jste De Beer’s, Sotheby’s nebo vnuk nacistického oficíra, rozprodávající dědečkovu sbírku. Ale nejsou to investice.

Nákupy umění mají smysl, pokud je člověk upřímný milovník umění, nebo megaoligarcha, který chce mít buďto jedinečné statussymboly k ukazování kamarádům megaoligarchům, nebo aspoň pár mega ulitých v něčem, co mu nemůže nikdo arbitrárně zdevalvovat, zdanit či zestátnit. Holt se v nejhorším případě prodají jedny Gauguinovy Tahiťanky, s výnosem nacpaným v trenýrkách se zdrhne z Číny, člověk se na důchod trochu uskromní a nějak to doklepe v šestnáctiposchoďové vile na březích Lago Maggiore.

Pokud jste ale pouze chudí milionáři, raději si kupte dluhopisy, nemovitost nebo dobré akcie. A vůbec nejlépe – podnikejte.

Co je a co není investice

Dnes si povíme o rozdílu mezi investicí, spekulací, výdajem a spotřebou.

Stejně jako má národní slovník nejasno v tom, kdo je a kdo není podnikatel, stojí celá řada ekonomických nedorozumění ve veřejné diskuzi i v běžném denním provozu na nedůsledném rozlišení uvedených pojmů.

Zatímco v byznyskultuře a zejména financích si často pleteme investice se spekulacemi, ve veřejném sektoru a bohužel i v médiích si rutinně pletou investice s výdaji, ba se spotřebou.

Konfúze investic a spekulací je běžná do té míry, že podstatná část privátních účastníků trhu nemá jasno v tom, co vlastně dělá. Protože “investor” zní dobře a “spekulant” je sprosté slovo, říkají tomu “investice”, i když spekulují – sem spadá drtivá většina aktivit českého středního managementu, točícího si svých sto kusů ČEZu na pražské burze, protože to spolu s golfovými holemi a hugobossem tak nějak patří k stavovské příslušnosti.

Lidová definice investice jako eufemismu pro výdaj provzlínala navíc z tiskového oddělení Sociální Demokracie i do běžné mluvy. Kdo z nás neslyšel od kamarádů nějakou variantu této věty:

“Já jsem teďkon investoval sto tisíc do bazénu.”

Hovno, Majere, hovno. Jestli tam nebudeš za stovku prodávat vstupenky sousedům, koupil sis bazén, ale neinvestovals ani prt.

Když vono to zní líp….

Takže popořadě, přátelé v kravatách i v montérkách:

Investice ≠ Spekulace

Investuji, protože očekávám reálné fundamentální zhodnocení kapitálu. Spekuluji, protože anticipuji určitý pohyb kolektivní iracionality, na kterém mohu vydělat.

  • Investice je koupit si jablůňku, počkat až vyroste, a pak buďto prodávat jablka, nebo ji se ziskem prodat.
  • Spekulace je koupit si jablůňku a obratem ji prodat za víc. Nic proti tomu – předpokládáme-li informační symetrii kupce i prodejce, tj. že nikdo nebyl skrze neznalost vzat na hůl – ale je potřeba to mimořádně pečlivě rozlišovat.

Investice je zaměřena na výnos změnou hodnoty.

Spekulace je zaměřena na výnos změnou ceny.

Kapiš?

Další rozlišovací znaky:

  • Investice bývájí dlouhodobé (fundament rychle neroste), spekulace bývá krátkodobá (tj. veškeré intraday obchodování je v podstatě spekulace). Investor třeba párkrát ročně rebalancuje portfolio, kdežto spekulant může provést i desítky operací denně.
  • Při investování sledujeme fundament, při spekulacích sentiment.
  • Taktika investování je kontracyklická (kupovat když je to objektivně levné, prodávat když je to objektivně drahé), kdežto taktika spekulace je cyklická (typicky bubliny – kupovat když je to už tak drahé se spolehnutím na “momentum”, setrvačnost, a panikařit a prodávat když je to levné). Spekulace proto výkyvy trhu amplifikují, kdežto investiční aktivity mají sklon je spíše zarovnávat. Investor vnímá propady trhu jako příležitost k levnému nákupu, a v bublinách prodává.
  • Spekulace slibují vyšší potenciální zisky, ale také hrozí většími potenciálními ztrátami, než přísně vzato investice, které by měly být daleko přísněji prokalkulované a konzervativnější.

Úspěšný investor musí mít hlavu výrazně chladnější než “trhy”, a smířit se s tím, že v bublinách bude vydělávat méně než kovbojové, ba že bude vysmíván pro lpění na překonaných manýrech, jako je diverzifikace, proklepnutí firmy před koupí a nohy na zemi. Nicméně to je vykoupeno tím, že bývalí posměváčci v korekční fázi lehnou, zatímco racionálnější investor si odepíše snesitelnou část výnosů (málokdy kapitál) a jede dál.

Strategie pro úspěšně investování je v čase prakticky neměnná a celkem dobře i sepsaná. Vychytat a nakoupit firmy, které mají perspektivu dlouhodobě růst, a/nebo firmy aktuálně trhem přehlížené, podhodnocené. Což mimochodem není spekulace: když koupím akcii, která je aktuálně objektivně příliš levná, je to investice, protože se řídí hodnotou – kupuji s tím, že jsem si narozdíl od tržního konsensu vědom skutečné hodnoty titulu.

(Aktuálně btw třeba Glaxo, které přestože je jedním z největších hráčů v lukrativním biotech sektoru, má P/E 15 kvůli sérii korupčních skandálů, zejména v Číně – kde se ovšem bez korupce nic prodat nedá, takže je situaci nutno číst tak, že si tam někdo řekl o ještě větší úplatek, který nedostal, tak to prásknul na ty pod sebou a západní imperialisty.)

K ocenění společností:

Ne všechno, co je levné, je podhodnocené. Mnoho levných firem je prostě tragicky špatných.

Zároveň ne všechno co je drahé je nadhodnocené. Mnoho drahých firem je prostě vážně dobrých.

Pak jsou ty levné dobré, které je radno koupit, a taky drahé špatné, kterým je naopak třeba se obloukem vyhnout.

Je tragický omyl plést si cenu a hodnotu. Skutečnost je taková, že je v průměru určitá pozitivní korelace mezi cenou a hodnotou, ale má to velmi daleko k železnému pravidlu.

Je dobré držet na zřeteli, že tržní ocenění odráží nejen aktuální hospodářské výsledky firmy, ale zejména očekávání budoucího růstu. Ergo aktuálně ztrátová Tesla za draho, protože zaprvé má našlápnuto obrátit automobilový trh vzhůru nohama, a za druhé jsou to akcie v Elonu Muskovi, které přeceněné být ani nemůžou.

Mimochodem ztrátovost perspektivní firmy není vůbec špatná věc – znamená to, že investuje víc, než jaké má (zatím) tržby, což vůbec neva. Ztrátový dobrý podnik v růstové fázi ví, co dělat s penězi – ba má víc nápadů jak se aktuálně rozšiřovat, investovat, než má kapitálu. Horší je, když firma sedí na hromadě peněz a neví co s nimi, protože těžko poroste – došla fantazie.

Úspěšný spekulant musí měnit strategii spolu s tržními větry (ano, je to dvojsmysl). Chce to především čuch (hi hi háááhůů) na aktuální formy kolektivní iracionality – a kdo chvíli stál, už stojí na pracáku.

Z toho plyne fundamentálně rozdílná strategie investování a spekulace:

Investor musí mít pevnou strategii, kterou nezviklá, že v krátkém období někdo někde vaří násobně víc na bublině.

Spekulant musí mít pružnou, věčně proměnlivou strategii. Jeho aktivity jsou podstatně rizikovější, a málokomu to jde dlouhodobě – nestíhá se adaptovat tak rychle, jak se mění trh, bo ty změny včas nevidí, přičemž skutečně významné změny anticipovat ani nelze.

Spekulace závisí vždy na využití anomálie. Je tak krátkodobá z podstaty – anomálie, která je dlouhodobá, přestává být anomálií a stává se vlastností trhu, a jak se rozkřikne, ví o ní víc lidí, takže se výnosy rozmělní, čímž se stává méně lukrativní, až zmizí docela. Spekulativní strategie se tak musí neustále měnit a adaptovat, a zázračné módní recepty na přechytračení trhů sice v jednom případě ze sta fungují, ale jenom chvilku, a žánr “CO WALLSTREET NECHCE ABYSTE VĚDĚLI, ANEB JAK JSEM ČTRNÁCT DNÍ VYKAZOVAL MIMOŘÁDNÉ ZISKY! (než jsem přišel o úspory a musel začít psát ulhané knihy)” doporučuji nakopat do prdele.

Je to i PR problém, protože investoři mají kvůli prolínání pojmů se spekulanty neprávem horší pověst, a spekulanti zase nezaslouženě lepší.

Když někdo sebezodpovědněji investuje a drží pár akcií nebo pomáhá financovat socialismus nějakým tím státním dluhopisem, pro půlku národa už je “vrah z Wallstreetu” a “spekulantská sviňucha”, která vysedává na Manhatánu s Bilderbergy a mávnutím ruky způsobuje státní bankroty (ježišmarja, kéž by to takhle fungovalo).

svinucha234

A spekulantské sviňuchy zase své aktivity ospravedlňují cenotvorbou a informační přidanou hodnotou výstupů z trhů (přestože obvykleji vytvářejí deformace, typicky bubliny), což by byla pravda o investorech.

Dále:

Investice ≠ Výdaj

Tu je vinen stát, aktuálně zejména Slávek Sobotkoic, kdykoliv otevře populi (a vypouští z ní papulismus).

Politicky je výhodné říkat “investice” prakticky jakémukoliv veřejnému výdaji, protože to zní dobře a budí to představu budoucího blahobytu a návratnosti – což je lež skrze implikaci, vzbuzení klamných a nemístných očekávání. Posuďte vlastní reakci na dvě formulace téhož výdaje sta miliard korun:

“Stát investuje 100 miliard” => “všichni zbohatnem!”

“Stát utratí 100 miliard” => “všichni to zaplatíme”.

Definice: Konotativní lež je forma misnomeru, spočívající v použití příbuzného termínu, který má určité žádoucí implikace a vlastnosti, které ovšem popisovaná věc jako taková nemá. Klíčové je, aby byly oba pojmy dostatečně blízké a málokdo si toho všiml, a tím mohlo dojít k transferu významu. Není účinné říkat mrkvi “vysoký roštěnec”, ale vojenství “obrana” či diskreční loupeži “solidární daň” už ano.

Další příklady jsou sociální pojištění, důchodové spoření a Kalouskovy investiční státní dluhopisy – průběžný systém, odevzání kapitálu za vágní příslib budoucího plnění když se něco nějak závažně nevysere, a vstup do smluvního vztahu, ve kterém dlužník může kdykoliv arbitrárně změnit podmínky s odkazem na státní zájem, nejsou ani jedno z toho.

Investice obnáší propočet návratnosti a zapojení do určité širší koncepce, strategie, od které očekáváme do budoucna zhodnocení (nikoliv jen změnu ceny, pře-cenění) vloženého kapitálu, výnos – v případě státní investice v podobě budoucího společenského užitku převyšujícího počáteční náklady. Obtížně by se hledal státní výdaj, který by taková kritéria splňoval.

Když už k nějakým propočtům vůbec dojde, jejich účelem je legitimizovat plánovaný výdaj a ne jej posoudit. Objektivní analýza je obětována politickým zbožným přáním.

Může tedy stát vůbec investovat? Může.

Zaprvé by mohl (teoreticky) investovat do lidí. To oproti představám odborů neznamená nechat lidi prožrat státní rozpočet, nýbrž investovat do lidského kapitálu, typicky vzděláním.

Existují různé operační programy jako “Vzdělávání pro konkurenceschopnost”, jenomže to je bullshit, protože skutečně efektivní vzdělávání pro konkurenceschopnost si podniky musejí stejně dělat interně, byv k tomu donuceny širokonedozírnosáhlým selháním státního vzdělávacího systému produkovat absolventy použitelné pro praxi. Z EU placená “školení” to nezachrání, protože jejich primárním účelem je čerpat, a ne někoho něco naučit. To nejsou investice.

Zadruhé stát může investovat do infrastruktury. Ovšem hned je nutno dodat, že skutečná investice je jen budování infrastruktury nové. Udržovací náklady nejsou investice, a ideálně byly zohledněny v původních propočtech stavby. Jak správně podotýká občas se médii mihající českoamerický ekonom Milan Zelený, když stát nechá rozpadnout silnici a pak jí záplatuje, není to investice.

Nová infrastruktura tedy může být investice, s tím, že “výnos” z ní realizují občané ji využívající, přičemž stát doufá, že od nich díky katalyzovanému rozvoji ekonomiky vybere víc na daních a celkový součet pro společnost bude kladný. Takhle OK, tedy kdybychom stavěli infrastrukturu za standardní ceny, ve standardní kvalitě, a prioritizovali klíčové infrastrukturní projekty doslova celoevropského významu před skandálně drahými zbytečnostmi na objednávku místních kmotrů a kmotřiček. Takhle je budoucí hospodářský benefit zachycen hned zpočátku v uměle navýšené ceně stavby.

Při systémovém tření v řádu desítek procent ovšem lze říci, že nic z toho, co stát dělá, nelze doopravdy nazvat investicí, protože návratnost po započtení korupčních marží a udržovacích nákladů je – nikdy. Když politici říkají, že budou investovat, dívejme se pozorně, co tím skutečně myslí. Málokdy to bude investice hodná toho jména.

Váš,

P.S. Pokud vám někdo zavolá s nabídkou, že vám může ročně slíbit desítky procent, udělejte to jako můj účetní: řekněte “Hovno” a zavěste.

Druhá varianta, pokud chcete reálně přispět obecnému blahobytu, je okrádat phonespammery s evidentně podvodnými finančními nabídkami o čas pokládáním složitých otázek následovaných odložením telefonu na stůl než se vykecaj (mezitím si můžete třeba udělat kafe nebo přečíst ranní zprávy), čímž se sníží riziko, že se dovolají někomu, kdo by se nechal.

Profi tip: správci majetku a aspirující brokeři, kteří musí naslepo obvolávat obchodní rejstřík, stojí z definice nutně za hovno. Těm dobrým buší klienti na vrata. Musí se Scarlett Johansson doprošovat a vtírat, když si chce vrznout? Tak.

O finančním sektoru zeširoka a konstruktivně zase příště.

Příspěvek k teorii managementu a právničině: AAPP ratio

Při výkonu zaměstnání* jsem čím dál častěji konfrontován s onou skutečností, že pokud naše civilizace na něco zajde, nebudou to ekologické katastrofy, Putin ani radikální Islám, ale lejstra a právníci.

Inspirován zkušenostmi se zpracováváním a vyjednáváním jisté docela důležité smlouvy tímto zavádím do obecného povědomí pojem AAPP ratio, což je zkratka “Assrape attempts per page” – frekvence pokusů o blatantní osouložení do řiti nesportovní ujednání v přepočtu na stránku smlouvy.

Formálním zápisem je gluteiformní omega rovna podílu počtu instancí nevěřícného kroucení hlavou počtem stran dokumentu:

prdel2

Zlaté pravidlo je, že pokud je AAPP ratio vyšší než 3, pravděpodobně jednáte s kurvou a je nutno postupovat s krajní obezřetností, popřípadě zvážit, zda se vyplatí vůbec postupovat.

*Koncept zaměstnání (činnost, jíž je člověk za peníze zaměstnán) je nutno ostře odlišit od pojmu povolání (to, k čemu je člověk niterně povolán), a u obojího si uvědomit jen nahodilý překryv s pojmem práce, a to obecně tím spíš, čím je to kancelářštější a papírovatější. Pletení si zaměstnání s prací, tedy placené činnosti s ekonomickou produktivitou, je aktuálně v rozvinutém světě hospodářský problém číslo jedna.