Rychlovka k Brexitu

Brexit opět potvrdil společenskou propast mezi lidmi, kteří celý proces integrace osobně prožili, a těmi, kteří mají zápočet ze sociologie, a demokracie tedy již není potřeba.

Reálně to nebude zdaleka takovej průser, jak se to malovalo. Pokud se má EU probrat, tak facku potřebovala. Buď se reformuje a pak dobře, nebo se rozpadne, a pak si holt příčetné země (převážně na severu kontinentu) vytvoří nový klub bližší tomu, jak měla EU původně vypadat – tedy založený na odstraňování bariér, nikoliv na jejich přeskupování ve prospěch nejvyšší nabídky, rozmělňování úspor německých důchodců v lyžařských vlecích na širých pláních, informačních cedulích vedle uschlých stromů, a utopických vizích o konci dějin v náručí anemického středolevého konsensu pod vedením osvícené kasty aparátčíků.

Skoro zajímavější než Brexit je nové vylejzání červotočů z povah jindy usměvavých lidiček. Demokracie je na spláchnutí do hajzlu, protože se lidi rozhodli jinak, než mě by se líbilo. Staří do toho nemají co mluvit, stejně tu dlouho nebudou. Lidi, kteří pamatují WW2, mají vymyté mozky, zatímco my v osmnácti po půl roce na Erasmu víme nejlíp, jak má být svět uspořádán, a pude nám pěna od huby, kdykoliv narazíme na kacířství méněcenných retrográdních neandrtálců, *kteří tomu prostě kurva jenom nerozumí* (maoistické rudé gardy, btw).

Stojí za tím strach z existence a autonomie ostatních lidí, a protidemokratické choutky jsou toliko sofistikovaným projevem batolecího rozčarování z rozpadu solipsismu. Vůle ostatních jsou porušením kosmického řádu, v jehož středu leží král mimísek.

Nevím nakolik si Ovčáček pražskou kavárnu vymyslel nebo ne, ale ta budějcká jede fest. A to jsou přesně ti lidi, kteří jásali u zrodu komunismu, nacismu a všech ostatních mileniálních (sic!) vizí, které na papíře, v hospodě a v učebnách vypadaly *takhle*, a v reálu *onak*. Ti, kteří s vámi dneska nemluví, protože máte jiný názor jsou přesně ti, kteří v padesátých letech udávali sousedy a příbuzné (a mysleli si, že dobře dělají). A to nepřeháním. Typově furt jedno a totéž.

Btw není to anti-intelektualismus, nýbrž naopak vytrhávání intelektualismu ze spárů nesoudných kreténů zmítaných Dunning-Kruger efektem. Ekonomii a politice nelze “rozumět” stejným způsobem, jako kamení a ptactvu. Přeceňování vůbec možného typu, nikoliv jen hloubky odbornosti v těchto věcech je přesně v jádru fatálního omylu všech aspirujících pastýřů zhovadilého plebsu. To je znovuobjevený vědecký socialismus.

Nevim, jestli Britové rozhodli “správně”. To v tuto chvíli prostě a jednoduše neví nikdo, a kdo si myslí že jo, měl by si to celé přečíst znova ještě třikrát, pak se ošlehat kopřivami a mantrovat u toho “vím, že nic nevím”. Co ovšem vím je, že jejich rozhodnutí je svaté, a že je sakramensky dobře, že je demokracie naživu. Cameron, kterému to ukončilo kariéru, to vzal jako chlap a jeho rezignační projev byl důstojný, věcný, objektivní, slušný, vynikající. Bylo by milé, kdyby lidé, kterých se to týká akorát možným zúžením výběru destinací pro výměnné pobyty a brigády v pohostinství, udrželi stejnou úroveň.

Jak se lidé mýlí 2: hardware, software a Francis Bacon

Francis Bacon je jedna z těch beden, bez kterých by nebyla moderní věda, ostatně moderní svět.

Začneme myšlenkou, ke které se v budoucích článcích mnohokrát vrátíme – fenomén lidské tuposti není způsoben jen nedostatečným výpočetním výkonem hardwaru, ale především špatným softwarem. Při troše optimalizace se dá i na 286 spustit mnoho, byť v minimalistických variantách. Stejně tak existují naskrz zavirované superpočítače – vysoce inteligentní volové.

“Učený tupec je větší tupec než neučený.“
– Benjamin Franklin.

проблема tuposti není ani tak kvantitativní, jako kvalitativní. Přesněji, kvantitativně nedostatečný výkon mozku je příčinou menšiny pozorované tuposti. Blbci častěji nejsou dutí, ale právě naopak zaneřádění svinstvem. Jak napsal psycholog David Dunning z Cornellu, známý svou prací o nemístné sebedůvěře neschopných: “Nevědoucí mysl právě není neposkvrněná prázdná nádoba, ale naopak je naplněná haraburdím irelevantních nebo zavádějících zkušeností, teorií, skutečností, intuicí, strategií, algoritmů, heuristik, metafor a tušení, které bohužel vypadají a jsou pociťovány jako užitečné a přesné vědomosti”, a americký humorista Billings o sto padesát let dříve: “Do průseru člověka obvykle nedostane to co neví, nýbrž to čim si je naprosto jistý, ale co neni pravda”, “je lepší moc nevědět, než vědět věci, které tak nejsou.”

“Kdo ví prd je blíž pravdě, než ten, kdo má v hlavě nasráno.”
– Thomas Jefferson ve Zbyhněvově mírné parafrázi (“Who knows nothing is closer to the truth than he whose mind is filled with falsehoods and errors.”)

Biologičtí blbci existují, ale mnohem víc je blbců nebiologických, “softwarových”. Přinejmenším se s kvantitativní blbostí (při současné technice) nic moc nenadělá, takže nezbývá než se smířit s téměř všeobecnou tupostí, nebo se zaměřit na opatchování softwaru.

Pojmy softwarový blbec™ a hardwarový blbec™ tímto trademarkuji.

Chceme-li blbci nebýt, musíme si v první řadě uklidit na stole. První krok je rozlišení, co vlastně víme a co ne. Druhý krok je obeznámení se s obvyklými druhy omylů a zamyšlení se, zda a kterými člověk osobně trpí – s tím, že imunní není nikdo. Nultý krok je poctivost ve všech dalších krocích.

S druhým krokem pomůže Francis Bacon (Franta Slanina?), který před pěti sty lety vypracoval klasifikaci bugů v lidském uvažování. Říká jim Idola mentis – “modly mysli”, a dělí je na čtyři druhy:

Idola tribus – “modly kmene” jsou univerzální slabiny a neobjektivita lidské povahy. “Všechno lidské chápání je jako křivé zrcadlo, které zkresluje a zabarvuje podstatu věcí tím, že do ní přimíchává tu svou”. (Citace jsou z Baconova Nového Organon ve Zbyhněvově překladu.)

“Modly kmene” jsou, dnes by se řeklo, chyby (nebo jak tomu říkají programátoři, “vlastnosti”) lidského firmwaru, který nebyl zásadněji updatován od modelu Homo habilis. Sklony k pověrčivosti, hledání vědomého záměru za náhodnými jevy (následek naší historie coby společenských tvorů), “my versus oni” (dtto), vzlínání emocionality do epistemologie (“je to příjemné tak je to pravda”), a prakticky všechno, co jsem popsal v prvním díle seriálu.

Zejména:

  • “Lidské chápání má sklon očekávat ve světě více řádu a pravidelnosti, než tam skutečně nachází.”
  • “Lidské chápání jak jednou přijalo názor (buďto od ostatních, nebo pro jeho libost) má sklony vše ostatní bráti tak, aby jej potvrzovalo a bylo ve shodě”. Confirmation bias. Bacon naopak radí: “Cokoliv mysl má za zejména milé a uspokojivé, to nechť podezírá.”
  • “Lidské chápání není suchým světlem, ale vlévají se do něj vůle a afekty, z čehož plynou vědy takříkajíc libovolné. Neboť co by člověk byl raději aby byla pravda, tomu spíše uvěří.”
  • “Lidské chápání je ze své podstaty nakloněno abstrakcím, a dává podstatnost a skutečnost věcem, které jsou prchavé.”
  • “Lidské chápání je nejsnáze pohnuto věcmi které vstupují do mysli současně a náhle, které tak naplňují představivost, a následně předpokládá, že všechny ostatní věci musejí být nějak (byť neví jak) podobné těm, kterými je obklopeno”. Pletení si intenzity vjemu s obecnou platností, a jistý konzervatismus představivosti, který předpokládá, že se vše podobá již známému. (Chtěl jsem tím vysvětlit k nerozeznání lidem podobné mimozemšťany ve Star Treku, ale pak mi došlo, s jakými rozpočty se to tehdy točilo.)
  • “Ale zdaleka největší překážkou a vadou lidského chápání je matnost, neschopnost a klamivost smyslů – takže věci které smysly zachycují převažují nad věcmi, které bezprostředně nezachycují, byť jsou tyto důležitější”. To není žádná metafyzika, to prostě znamená, že lidské smysly jsou v poměru k hloubce, složitosti a rozsahu skutečnosti slabé, a většinu toho musíme sestavovat ze střípků a s pomocí nástrojů.

Idola specus – “modly doupěte” jsou zvláštní omyly a předsudky konkrétního člověka. “Konkrétní uzpůsobení, tělesné i duševní, každého jednotlivce – a rovněž skrze vzdělání, zvyk a náhodu … neboť každý má navíc k obecným slabostem společné lidské povahy i svou vlastní jeskyni či doupě, které láme a zabarvuje světlo přírody”.

Bacon u některých příkladů “model doupěte” uvádí jednoduchou typologii, a rozlišuje např. iracionální preferování starého či naopak nového namísto patřičného posuzování obojího po zásluze, nebo “přesné a stálé” mysli, schopné “rozlišit nejjemnější rozdíly ve věcech”, které pro jednotlivosti nevidí systém, a naopak mysli “vzletné a diskurzivní”, schopné postřehnout “nejobecnější podobnosti”, které pro obecnosti nevidí jednoduchost základních principů. Dnes můžeme říct chápání příliš zazoomované™ a chápání příliš odzoomované™. Bacon doporučuje přístupy detailní a systematické (analytické a syntetické) střídat. Ostatně na různé věci je vhodná různá úroveň zoomu a Karlštejn focený ze dvou centimetrů nebude o nic větší paráda, než mikrob bez zoomu na sto kilometrů.

Vzájemné neporozumění detailistů a mikromanagerů s bigpikčuráky a systematiky, a otravnost lidí neschopných svůj defaultní zoom za žádných okolností opustit, známe i dnes. To je typická “modla doupěte”, věc osobní dispozice.

Idola fori – “modly tržiště” jsou nepřesnosti pojmosloví a jazyka. Ty se zejména dělí na zpodstatnělé fikce, které reálně vůbec neexistují nebo nic neznamenají, a pojmy sice odpovídající reálným věcem, ale špatně je popisující, vznikající “chybnou a nedovednou abstrakcí”. Přirozený jazyk je především produktem spontánní konvence “sprostého lidu”, a mapa často nepasuje na skutečný stav.

Prasárny s jazykem a nelícování pojmů na popisované skutečnosti už jsme rozebrali několikrát:

Klik.

Klik i sem. 

Semhle taky klik.

A konečně klik sem.

“Neboť lidé věří, že jejich rozum vládne slovům, zatímco je pravdou i to, že slova vládnou chápání – a je to právě toto, co filosofii a vědu učinilo sofistickými a nečinnými.”

Idola theatri – “modly divadla” jsou infekce konvencí a tradovanými systémy. Proto probíhaly pokusy o periodické restarty (či Descarty – René Restartés, hui hui hui), které se teprve v osvícenství významně povedly. A musí to být provedeno iterativně, protože nikdo si uvažování nevypucuje naráz dočista. Může ale odpálit kus obecně držené blbosti, aby ti, kdo přijdou po něm, měli o starost míň a lepší výchozí pozici.

“Po mém soudu jsou všechny tradované systémy toliko divadelní představení, představující umělé světy způsobem neskutečným a scénickým … příběhy vymyšlené pro jeviště jsou kompaktnější a elegantnější, a více k libosti jak bychom si přáli aby byly, než skutečné příběhy z dějin.” čímž se chce říct, že každá teorie už je zjednodušením, a navíc do toho vstupují idola tribus.

“Nemluvím jen o systémech nyní oblíbených, ani jen o starých sektách a filosofiích. Mnoho ’představení’ takového druhu může ještě být napsáno a stejným umělým způsobem uvedeno, uvážíme-li že omyly těch nejrůznějších druhů měly příčiny vzájemně převážně podobné. Nemíním tím opět ani výhradně celé systémy, ale též mnoho principů a axiomů vědy, které byly tradicí, důvěřivostí a z nedbalosti přejaty.”

Idola theatri jsou jaksi svůdná, protože nám říkají, že svět možná funguje tak, jak bychom si přáli, a umožňuje lenivě nahradit skutečné myšlení lexikálním osvojováním již existujícího, s přinejlepším předstíranými vnějšími znaky vědecké práce a myšlení. Proto se ve středověku skoro nic nedělo.

Bacon uvádí podtřídy:

Racionalisticky-sofistická “vytrhává ze zkušenosti rozmanité běžné případy, ani ověřené, ani důkladně zkoumané či zvážené, a vše ostatní nechává na rozjímání a rozdmýchávání důvtipu”.
Empirická “věnovala mnoho péče a práce malému množství pokusů, z nichž se osmělila budovat systémy a všechna ostatní fakta vměstnává násilně do souladu s nimi”.
Pověrečná “se skládá z těch, kteří kvůli víře a zbožnosti míchají svou filosofii s teologií a tradicemi” a “z této nečisté směsi věci lidských a božských vzchází nejen fantaskní filosofie, ale též kacířské náboženství”.

Pozn: Bacon nemá, oproti pověrčivosti, výhrady vůči racionalitě a empirii jako takovým, a jeho metoda oboje hojně využívá. Kritizuje ovšem přepísklé nebo náhražkovité formy obojího. To jen aby nedošlo k mejlce, jak mohl jeden ze zakladatelů moderní vědy kritizovat experimentální přístup a racionální dedukci. Nekritizoval. Kritizoval komplikované systémy založené na malém počtu špatně navržených pokusů, a “racionalismus” sub species fabulační domečky z karet.

Měl nač mířit. Trolling prakticky po všech stránkách se zásadně mýlícího (ale nesmírně kulturně vlivného) Aristotela byl, zejména ve smrtelné kombinaci s náboženským dogmatem, jednou z hlavních příčin tisíciletí stagnace mezi pádem klasické civilizace a vědeckou revolucí. Giordanu Brunovi nejučenější z učených své doby v Oxfordu řekli “Ty vole tys nečet Aristotela, nebo ostatně Bibli?” místo aby se zabývali dření jeho metody a teorie, a místo s poctami skončil na hranici (byť nikoliv za astronomii, nýbrž mj. za odvážné tvrzení, že Ježíš byl černokněžník). Idola theatri.

Závěrem

Lidská blbost je sice nekonečná, ale naštěstí jsou různě velká nekonečna, a podíl blbosti na celku lidských věcí je tak redukovatelný. Často je řešitelná softwarově, není to organický problém – tedy je, ale nikoliv ve smyslu biologických orgánů, nýbrž Baconovského organon –  nástroje, metody myšlení.

Základní slabina je, že lidé hledají modely světa uspokojivé (jak užitkem, tak pocitově), nikoliv správné. Berou první co trochu funguje a revidování je rušivé, ba vyloženě nepříjemné. Jenomže revidování je právě nezbytné, pokud nemá být člověk totální kreten – a tak blbej, že ani neví, jak moc je blbej.

Pojďme nainstalovat antivirus do lidí.

Právě poctivost ke skutečnosti a odvahu jí čelit potřebuje lidská mentalita jako sůl. Metakognitivní výbava (přemýšlení o přemýšlení), softwarová údržba vlastní palice a kultivace kritického myšlení dle mého silného přesvědčení patří (v přiměřené podobě) do školních osnov, a vedle udržování se ve fyzické kondici do základního systému sebesprávy každého člověka, který chce být skutečně člověkem.

Pokud má někdo principielní výhrady k automatizaci a říká, že bychom měli preferovat pracovní místa pro lidi (říká se tomu luddismus), nechť je konzistentní, vyhodí pračku a najme pradlenu.

I ty, Brite?

Britská vláda se rozhodla zkusit vydojit z lidí poslední peníze, které ještě zbyly komukoliv jinému, než Abramovičovi, Katarské královské rodině a britské vládě. 

HMRC (berňák) tak rozjel poměrně odpudivou kampaň, mající vystrašit neplatiče, aby se nahlásili sami a nechali si vyměřit dodatečnou daň, než na ně dopadne boží (Zby)hněv.

Politici prostě prošustrovali co šlo a teď loví zbývající kapitál – kdo nedá, co si řeknou, je zločinec.

Nemusíme chodit až za Lamáánš – v Česku navrhované prokazování legálního původu majetku s presumpcí viny je podle partikulárií formulace zákona buďto jen carte blanche na selektivní vyvlastňování, nebo rovnou položení základu pro budoucí popření institutu soukromého vlastnictví.

Zmrdů, jako jsou Janoušek, Rittig, Dlouhý či ostatně Babiš, na které je veřejné mínění právem nasrané, a kteréžto nasrání veřejný (Zby)hněv na tajemné majetky zakládá,  se takové věci přitom pochopitelně netýkají. Doplatí na to těch pár posledních blbců, kteří se tu ještě pokoušejí něco poctivě dělat. Vrchol ironie je, že takovými zákony jsou právě Janouškům, Rittigům, Dlouhým a Babišům zbývající čtyři poctiví podnikatelé v České republice vydáni na milost. 

Rostoucí míra dojení je přitom neudržitelná už z aritmetických důvodů. Pokud se radikálně nezvýší výkon západních ekonomik (s nímž se ovšem zvýší i nároky a nula od nuly pojde) a/nebo se státy nenaučí trochu hospodařit,  nakonec nebude koho dojit a na výběr bude mezi brutální diktaturou a kolapsem, následovaným restartem státnosti na zelené louce. Řídícim principem je bohužel ještě pořád “každej den dobrej”. Zdroje jsou. 

Británie na to jde zvostra:

Super orwellovská kampaň, hm?

Silné nátury si mohou přečíst i oficiální stránku, psanou mrazivě nevhodným jazykem.

Pro monogloty aspoň to nejlepší v překladu: “Pokud máte nepřiznaný příjem, musíte jej nahlásit, než vás chytíme. Naše nová technika a dodateční zaměstnanci nám zjednodušují vás najít – ať jste kdokoliv”.

Takový tón komunikace s občanem si státní správa v civilizované zemi nesmí vůbec dovolit. Selhání reflexe podstaty vztahu mezi občanem a státem, nebo v horším případě zcela vědomá přezíravost k ní, tam odkapává z každého slova.

Americká IRS (=berňák) vyplatila 2.8 milionu dolarů na odměnách zaměstnancům, kteří byli současně stíháni za daňové delikty. To je stejný berňák, který v roce 2013 selektivně cílil “intenzivní vyšetřování” na konzervativní politická uskupení, která chtěla po vládě Spojených Států zodpovědnější hospodaření. Stačilo v žádosti o zvláštní status, kterou předkládají při registraci všechna politická hnutí, zmínit státní výdaje, výši dluhu či daně. Rovnost před zákonem jedna báseň.

Jak už jsem psal jinde, systémový problém politiky a veřejné správy je v tom, že veřejný čunitel tváří v tvář obtížným rozhodnutím nakonec pravidelně volí cestu nejmenšího odporu, i když je v rozporu s jeho programem nebo účelem jeho funkce. Tak se i nominálně konzervativní Cameronův kabinet zaměřuje na zvyšování přijmů státního rozpočtu všemi prostředky, namísto důkladné racionalizace výdajů. Pravicový politik je v dlouhodobém měřítku v podstatě oxymoron, nebo heroický výkon. Jeho zájem je nakonec vždy dostat pod kontrolu co nejvíc prostředků, protože za ně kupuje vliv a loajalitu. Je potřeba silná vůle, obří koule a epický fištrón, aby politik dlouhodobě dokázal fungovat jinak a neuříznul si tím pod sebou větev. Dobrý politik – a dobrý stát – se nakonec musí snažit, aby se stal nepotřebným. Vypadá to, že nikoho takto osvíceného u kormidla nemáme. Britové taky ne.

Konečné řešení klimatické otázky bez ohledu na Gora: průserovzdornost lidstva

TLDR verze: běžná opatření nominálně mířená proti “změnám klimatu” jsou prdlačku platná, potěmkinovská a pohříchu korupční. Za ty peníze je daleko rozumnější obrnit lidstvo proti jakýmkoliv katastrofám, které mohou a nemusí kdy nastat – bez ohledu na to, zda vůbec nějaké globální oteplování existuje nebo ne.

Plná verze:

Varuji předem, že tento článek je o globálním oteplování. Vím, že méně kontroverzní téma by byly i povinné obřízky homosexuálních velryb v ilegálních izraelských osadách na západním břehu Jordánu. Přesto se kontroverzi převážně vyhnu. Nebudu se totiž pouštět do soudů, zda a nakolik je či není GW skutečné či antropogenní. Kdyby to šlo rozseknout jedním, byť sebebrilantnějším článkem, už dávno by se tak stalo.

Tato úroveň otázky mě nezajímá. Zajímá mě úroveň praktických řešení, kde vidím pramálo racionality a pragmatismu.

Teorii antropogenního globálního oteplování (dále jen “GW”) neokrášlím pravdivostním soudem z několika důvodů. Jsou to:

1. Čistá data nemá před čumákem nikdo ze zanícených sektářů jednoho či druhého střihu. Všichni pouze opakují, co jejich “kmen” považuje za dogma na základě souladu s celkovým světonázorem (“civilizace a trh je zlo” na straně jedné, “levičáci jsou prolhaní lupičusové” na straně druhé). GW je kvintesenciální předsudečné téma, které se ve veřejném prostoru neřeší racionálně a nemůže být definitivně rozhodnuto, viz dále bod 2. Vidim dva znesvářené tábory s gigantickou motivací mlžit a mezi nimi velký kus ušmudlané, politizované a ideologizované vědy. Oba mají legie užitečných idiotů, kteří k tématu na úrovni dokazování, přesvědčování a vyvracení řekli už vše myslitelné. Tato úroveň otázky mě nezajímá.

2. Deficit vědecké metody v klimatologii. Část metodického problému je dána objektivně vnějšími okolnostmi, část je antropogenní. Do objektivní části spadá jedinečnost pozorování – vědecká metoda stojí na opakovatelnosti experimentu. Zeměkoule je ovšem jen jedna, a “experiment” probíhá jednou – v přímém přenosu. Izolovat relevantní faktory či určit nějaký “ceteris paribus” normál tedy s jistotou nelze. Tady začíná lidský faktor.

Výběr zohledněných faktorů a jejich váhy v modelu přitom předem rozhoduje o výsledku. Klimatické modely dlouhodobě vycházejí podstatně katastrofičtější, než jaká pak nastává skutečnost, a začíná to být podezřelé.Za období, které už predikovaly dřívější počítačové modely, se prakticky žádná z předpovědí nevyplnila.

Lineární extrapolace (samy o sobě nevědecké) a katastrofální hokejkové grafy z devadesátých let je nyní nutno nechat Gorovi a spol. sežrat, protože rozchod předpovědí s realitou je zásadní a v dobré víře prakticky nevysvětlitelný.

V nejlepším případě se přehánělo. V každém modelu jsou hausnumera, a tady jich holt bylo zjevně hodně, a byla velmi haus, či chceme-li, při žádoucím extrému přípustného rozptylu. V horším případě úmyslně. Nemam důvod věřit, že by současné modely byly lepší.

Metodiku klimatického modelování luxusně zkritizoval fyzik Freeman Dyson, viz článek v New York Times a rozhovor s ekologickými časopisci z Yale. To narušuje představu, že typický  americký “popírač” GW (mimochodem hluboce manipulativní označení, naznačující podobnost skepticismu s popíráním holokaustu) je nevzdělaný jižanský křupan s rasistickými sklony, zamilovaný do svého obřího offroadu a brokovnice. Mno, nebo jeden z nejvýznamnějších fyziků a matematiků 20. a 21. století.

Tady říká Dyson nezávisle na mě (a vice versa) prakticky totéž, co tento článek. V průsečíku všech variant je příprava na následky, obrnění se vůbec proti pohromám. Great minds think alike.

Důvěryhodnost modelů kolabuje na styku s empirií, touto dobou už měly být póly bez ledu (tak určitě), a do kritiky prasáckých a přehánějících modelů už se pouští prvotřídní vědci. I když jim za to někteří kolegové dokonce navrhují trest smrti (!).

Data oteplování nenasvědčují, 1940-1970 se ochlazovalo, a posledních 15 let se neoteplujeMožná se dokonce naopak ochlazuje.

Ve světle toho, jak si příroda dělá z klimatologů prdel, je pochopitelné, že se po globálním ochlazování a oteplování frančíza raději přejmenovala na “změny klimatu”. To totiž znamená, že bude koryto, dokud bude počasí.

3. Diplomatický důvod: článek si mohou přečíst všichni, aniž by se komukoliv automaticky octl v pozici ideologického nepřítele. Ideologický nepřítel totiž nemůže mít pravdu z principu.

4. Především: v rámci záměru tohoto článku na existenci či neexistenci antropogenního GW vůbec nezáleží.

Vím, že takovýto zdrženlivý, agnostický postoj u zastánců teorie GW vyvolá rozhořčení, že vůbec zpochybňuji “klamitický konsensus” (překlep pro malebnost ponechán) a skeptikům se bude zase zdát až příliš vstřícný k ekomagorům.

I bať. Nevadí.

Je jedno, zda se otepluje nebo neotepluje. Je jedno i jestli se bude ochlazovat, což z logiky glaciálních cyklů ostatně vypadá jako pravděpodobná  varianta. Dnes už si málokdo pamatuje, že před oteplováním bylo strašákem du jour naopak globální ochlazování. Platnost tohoto argumentu je na vývoji klimatu nezávislá. Platí za všech okolností, za kterých se prostředí chová či může chovat k lidem (či lidé k sobě navzájem) jakkoliv nehostinně a nepředvídatelně. Vnímavější čtenář pochopil, že tím pádem platí za všech okolností.

Tááákže:

I kdyby existovalo GW v nejalarmističtější variantě, navrhovaná protiopatření (OZ a redukce emisí) jsou neadekvátní a neúčinná, svou povahou spíše symbolická, a lze snadno vymyslet výrazně účinnější a hospodárnější, ale pohříchu méně zpeněžitelná a politicky atraktivní.

Politický environmentalismus má se svým duchovním dědečkem – socialismem – společnou mezi zásadní vlastnost:
i tehdy, když správně identifikuje problémy, následně splete příčiny a následky a navrhuje neadekvátní a neúčinná, ba kontraproduktivní řešení.

Reálné následky přesně opačné, než byly deklarované cíle, jsou definujícím prokletím toho souboru existenčních omylu, kterým souhrnně říkáme levice:

  • Komunismus uvrhl stamiliony lidí do chudoby a zuboženosti, jaká byla nepředstavitelná i v nejdickensovštějším kapitalismu 19. století.
  • Národní socialismus udělal z Němců na několik desetiletí zbytkem lidstva zavrhované podlidi.
  • Environmentalismus likviduje životní prostředí kudy chodí, vnímaje “ochranu” po kmotrovsku jako eufemizované monopolní právo na exploataci.

Nemoudrost je hříchem i svým vlastním trestem.

Těžko odhadnout, kde budeme za 100 let, pokud bude pokračovat současná rychlost rozvoje. Alarmisté v praxi odhadují, byť formou zamlčeného předpokladu, že k žádným zásadním posunům nedojde. To je šílenství. Odhadovat úroveň techniky a situaci lidstva za x>100 let je šílenství. Je šílenství to odhadovat i za deset. Ale předpokládat, byť sebeneúmyslněji a sebesubtilněji stagnaci je šílený kretenismus. Jediné, co odhadnout s jistotou lze je, že vedle techniky za 100 let bude ta nejvyspělejší současná vypadat jako ruchadlo. Pokrok se očividně zrychluje.

Alarmismus tak jednoduše trpí nedostatkem představivosti. Ostatně, Adamsovo pravidlo pomalých průserů.

Obětovat kvůli omezené představivosti významnou část současnosti a maziva pro uspíšení příchodu budoucnosti by nebylo moudré.

A navíc by to bylo prdlačku platné. Alarmisté otevřeně říkají, že kdybychom hned zítra zařízli všechny krávy, sešrotovali auta a továrny a úplně přestali vypouštět “skleníkové plyny”, ještě nejméně 100 let by trend nezačal ani zpomalovat. 

To je podle týchž modelů pozdě. Pokud mají pravdu, ani sebe-sebevražednější opatření s katastrofální změnou klimatu už nic nenadělají. Za této situace se jeví dílčí řešení typu obnovitelných zdrojů, emisních limitů a zateplovacích dotací jako leštění příborů na Titanicu, zejména s ohledem na skutečnost, že megapolucéři typu Ruska, Indie či Číny (čičína :) ) si ze západních úmluv prd dělají a tím pádem není ani v nejoptimističtější variantě reálné větší než 20% omezení emisí. Pokud by se okamžitá 100% redukce sto let nepoznala, redukce 20% (fskutečnosťy i 10% je mokrý sen) se v horizontu několika staletí už vůbec nepozná.

Jinými slovy, i kdybychom kompletně obětovali ekonomiku západu a životní standard miliard lidí vrátili do předindustriální doby, nezměnilo by to v praxi vůbec nic.

Veškerá zmírňující a preventivní opatření, na která dáváme stovky miliard dolarů a eur ročně, jsou úplně na nic.

A to jsou jen přímé náklady. Ještě děsivější jsou náklady  obětované přiležitosti (co se za ty peníze dá pořídit rozumnějšího), nevyčíslitelné korupční ztráty, zásadní misalokace kapitálu – a stejně to z podstaty věci nepomůže. 

To je mi řešení.

Zdůrazňuji, že tady pracuji čistě s tvrzeními samotných klimatických alarmistů. Je to čistě kontradikce v jejich vlastním krédu, které si tam patrně nikdo nevšiml.

Dáme si špetku formální logiky. Pokud se v horizonu několika staletí zmírňující činnost vůbec nepozná, pak plyne, že:

1) Katastrofální dopady jsou nevyhnutelné => měli bychom se proti nim obrnit

nebo

2) Díky zásadním technologickým inovacím environmentální problémy zcela vypšouknou a nikdy nenastanou nebo nás neohrozí => měli bychom inovace urychlit, nebo aspoň nesabotovat, aby takový stav nastal co nejrychleji.

V obou případech ovšem => šudlací připosraná neopatření typu OZ a zateplovacích dotací jsou úplně k hovnu a ještě plýtvají omezenými prostředky, které je daleko moudřejší a rozumnější investovat do skutečného rozvoje a skutečných inovací.

Příprava na katastrofální změnu klimatu totiž obnáší historicky zásadní věc – víceméně soběstačné, volně škálovatelné a replikovatelné umělé prostředí. Tedy:  nezávislost lidského života na vnějších vlivech. Průserovzdornost lidstva. 

To pak můžeme využít kdekoliv – třeba na dně oceánu. V pouštích. V A(nta)rktidě. Na Marsu.

V dokonalé formě je sice taková věc mimo možnosti dnešní techniky (i té zítřejší, s tím ovšem, že o moc dál už vidět neni – pozejtří třeba dva výrostci na předměstí Stockholmu odstartujou fůzi v pixle od masovejch koulí z IKEA a bude všechno jinak), ale všechny jednotlivé dílčí kroky tím směrem jsou tak užitečné, že by stály za tu práci i kdyby nebyly hned potřeba – a v případě, že nastane nějaký zlý, ošklivý, nepěkná věc, je taková ochrana před vnějšími vlivy jistě výrazně rozumnější alokace omezených zdrojů, než se pokoušet donutit Fiat Panda prdět o dvě procenta CO2 na kilometr méně a OZ být cokoliv jiného, než totem a vítězství ideologa nad inženýrem.

Ty klíčové technologie jsou zejména, ovšem nejen: dotažený 3D tisk (včetně organických materiálů), dokonalé zužitkování odpadů, automatizovaná hydroponie, kompaktní (termo)nukleární reaktory . Pokročilá robotika a automatizace.

Přesně tam ostatně směřujeme, takže se prakticky přimlouvám za východ slunce – za věc nevyhnutelnou a nutně v dohlednu nastanuvší. Může to ovšem nastat výrazně dřív, když se nebude sypat písek do soukolí přerozdělováním a plýtváním veřejnými prostředky na ideologické pičoviny a slepé uličky.

maxresdefault

Východu slunce se dá lehce pomoct.

Příjemným bonusem je likvidace trollů.

Považuji za zřejmé, že kdyby polovinu prostředků vynaložených v rozvinutém světě na tzv. “obnovitelné zdroje” dostali raději šišouni z ITERu na dotažení termonukleární fúze, celá environmentální a energetická otázka by zastarala do deseti let tak, jako zastarala otázka zásobování koželužen psími hovny.

Tím by okamžitě bylo by po ekobyznysu a umělé podpoře apendixů dějin, Al Gore by přišel o koryto, Greenpeace by šlo do háje zeleného a Evropská Komise by neměla proč přerozdělovat peníze sobě. Tak možná proto ty peníze ITER nedostává.

Fůze je klíčová technologie. Potřebujeme čisté, bezpečné a spolehlivé zdroje, které nevyřadí z provozu hejno vran. OZ jsou komplement, nikoliv substitut. Substitut může být právě fůze.

Q: OMG Zbyhněve, se máme vysrat na ochranu a nechat se zatopit a vůbec?

A: Naopak.

Máme:

  • Naprosto ukončit státní podporu obnovitelných zdrojů. Pokud někdo vynalezne zlepšovák (a že se na nich pracuje), který zvýší účinnost a sníží náklady, a lidi si to budou za svoje peníze dávat na svoje objekty, fajn. Budu první. Všechno ostatní je korupce a potěmkinovina.
  • Duševní sádlo věnované na vymýšlení trvale udržitelných střešních krytin a pasivních truhlíků na petůnie věnovat na skutečně trvale udržitelné technologie – již uvedené a další, které lidstvo imunizují vůči okolí. Nikdo neříká, že bychom měli zalezt do obřích nor nebo se všichni vystřelit na staletou cestu v plechovce na Alfu Centauri, ale je lepší tu možnost mít a nepotřebovat, než potřebovat a nemít. Technologie s tím spojené zvednou ekonomické dno a navěky naplní základní potřeby a vyřeší chudobu.
  • Realizovat pilotní projekt(y) megastaveb, arkologií , kde se mnoho technických výzev z nutnosti vyřeší inženýrsky a neideologicky.
  • Výhledově: vyjma těch už rozestavěných či plánovaných staveb např. v Dubaji  nechat s touto technologií vznikat fakticky nezávislé hanzovní městské státy, zejména v oblastech dnes prakticky neobyvatelných. Na dně moře, vprostřed pouště či za polárním kruhem. Je to šajsegál, a lidstvo se tím ocitá mimo dosah environmentálních faktorů. Tím se na Zemi vyladí technologie, které se budou zatraceně hodit ve vesmíru. Pokud máme ještě zbla pudu sebezáchovy a přirozených instinktů, tohle musí znít dobře.

Nedostatek? He he. Ponedostatková ekonomika. (alespoň co do základních potřeb).

Ať už se oteplí nebo ochladí, nebo pšoukne supervulkán, nebo spadně nelikvidační šutr, nebo si Iráncí daji krátkou ale výživnou nukleární válku nebo eskaluje Ukrajina a Putin se pokusí o Sojuz 2.0, potřebujeme vyvinout techniku, která nám umožní smysluplně a pokud možno komfortně přežít, ať je prostředí jakékoliv – a kdekoliv.

Pokud si toho někdo dosud nevšiml, příroda je pěkná čůza. Návrat k ní láká výhradně lidi, kteří jí znají jenom z televize nebo mají zřetelné oidipovské išůzy a pletou si ji s lůnem. Ne nadarmo jsou dějiny lidstva dějinami snahy dostat se od přírody co nejdál, nebo se aspoň odstínit před jejími vrtochy.

Příroda je krásná – esteticky. Ale není nijak “hodná”. Je fajn v ní být jaksi rekreačně, s možností ji kdykoliv opustit. Jelikož jí nikdo z moderních zpátečníků jinak ani nezažil, sotva se lze divit, že o ní mají zoufale zkreslené, romantizující představy, které pak vedou k totalitnímu smýšlení. Tak to dopadá, když se něco soudí výhradně po estetické stránce, a to ještě selektivně.

Příroda neni pohodová, vlídná protiváha hektické doby a přívětivé lůno. Příroda je smrt hlady, mravenci a zimou pod stromem. Vše ostatní je výsledek lidské činnosti, tedy civilizace.

Ergo navrhovaná průserovzdornost lidstva. Pokud zůstanou podmínky relativně příznivé, vyřeší to staré hospodářské problémy a umožní vykročit kamkoliv, třeba na Měsíc nebo doprostřed moře. Proč? Protože můžem. Dělat věci z čiré radosti že můžem je snad ta nejlidštější motivace vůbec.

Pak třeba průmysl pod zem a do vesmíru, města do obřích kompaktních megastaveb a z 99% zeměkoule můžeme udělat přírodní rezervaci. To mi přijde výrazně ekologičtější, než aktuální povrchově zelené potěmkinoviny.

Q: Zbyhněve, to je megalomanský scifi.

A: Naopak. To je otázka času, účelový řečnický prostředku.

Drazí environmentalisté, teď je nutno dopředu – více techniky, ne méně. Hightech, ne biohrášek. Kůže z kmenových buněk, ne jurtový pytel. Genová terapie, ne “lékařské” konopí. Nebo klidně obojí, ale nikdy, nikdy druhé na úkor prvního. Ten luddistický impuls k jednoduchosti a návratu je hluboce kontraproduktivní – a symptomatický.

K mamince se vrátit nemůžete.

Pokud cosi nastává, je nutno se tím protlačit, promyslet, propracovat a provynalézat. Zpátky už to nejde.

http://25.media.tumblr.com/tumblr_lg7si2XykW1qzfoz1o1_1280.jpg

Todle neni fjůčr. Todle je oidipovská idiocie.

http://cdn-media.hollywood.com/images/638x425/1787866.jpg

Todle je fjůčr.

Addenda:

1: GW je pochopitelně realpolitický konstrukt, mající především odříznout Rusko a Araby od přísunu našich peněz za fosilní paliva. Stejnou funkci ovšem, zjevně obnášejíc energetickou a surovinovou soběstačnost, plní i tento koncept.

2: U megastaveb bude zásadní výzva udržet společenské zřízení takové, aby podoba s termitištěm byla pouze vnější. Pokušení k totalitám bude v uzavřeném, lidnatém a nutně organizovaném prostředí stálé.

3:

http://www.undergroundhealth.com/wp-content/uploads/Svalbard_Global_Seed_Vault.jpg

Představuji globální archiv semen na Svalbardu. TAKHLE se dělá trvalá udržitelnost – trvalá udržitelnost lidí.

Epické, správné, rozumné, nadějné.

Daleko racionálnější, než prakticky všechno, co si “trvale udržitelné” jen říká.

Souhlasně pokyvuji.

Rudý Měsíc, aneb úsvit východu (óóó)

Před několika hodinami přistál na Měsíci čínský rover.

K tomuto dvě poznámky.

Zaprvé, kdybychom komukoli včetně Rusů před padesáti lety řekli, že v roce 2013 bude nejvyspělejší lodí s lidskou posádkou už zase ještě pořád ten stejný Sojuz, optali by se, kolipa jsme toho vypili.

Zadruhé, kdybychom téže osobě řekli, že jediný relevantní vesmírný závod bude v roce 2013 probíhat mezi Indií a Čínou, celkem oprávněně by se začala strachovat o naše duševní zdraví.

Nicméně, obojí je pravda. S tím duševním zdravím bychom vážně měli pohnout. Protože nechat si takhle ujet vlak je holé šílenství.

Snad to bude ten impuls, který západní země potřebují, aby začaly vesmírný program brát znovu vážně.

Vozítko je pochopitelně jen první, malý krůček.

Proč jsem nevolil Svobodné a kam kráčí západ

Jedná o příspěvek poměrně dlouhý, uvedu jej proto stručnou versí pro lenochy. Takže TL;DR: “Svobodní jsou nevolitelní z personálních důvodů, i když program mají dobrý – s výjimkou radikálního euroskepticismu, který jde proti proudu vývoje lidstva.”

Fullverze dále.

Dovolím si ještě jeden příspěvek do segmentu o volbách, než se vrátím k tématům vážnějším, obecnějším a nesezónním, popřípadě k dalšímu vymýtání zmrdovin z jazyka. Spoiler alert, vymkne se mi to a zabrousim do obecna i tady. Překvapivé, že?

Qěci. Již druhé parlamentní volby jsem byl v pokušení hodit to tam Ovečkám (SSO) a již druhé parlamentní volby jsem tak neučinil. Proč? Ne snad ze strachu z promarněného hlasu, ani kvůli údajnému mediálnímu bojkotu malých stran (bullshit). Kvůli té straně.

Kdybych se řídil jen volebními programy, asi by mi Svobodní vyšli navzdory zásadně odlišnému pohledu na EU (viz dále) poměrně sympaticky. Jenomže to by mi nakonec vyšel i Okamura nebo Babiš. Kdybych se řídil volebními programy, hodil bych to tam i ODS. Kdybych se řídil jen volebními programy, byl bych naivní kikot.

Jsou další (meta)kritéria, která zohledňování politického programu předcházejí jako conditio sine qua non, podobně, jako víno začnu degustovat a honit hubou, až když vidim, že mi v něm neplave moucha. Jsou to: realističnost a realizovatelnost programu, dále osobnostní, morální a intelektuální profil kandidátů a konečně pravděpodobnost, že uskupení bude schopno a ochotno deklarovaný program prosazovat v případě získání mandátu. Ve všech třech bodech jsou Ovečky mimo soutěž.

Rozebéřeme si to.

1) Po programové stránce je Svobodným máloco vytknout, snad jen kromě toho, že návrhy typu zrušení daně z příjmu jsou v historických časových měřítcích čirou utopií a nelze je brát jako cokoliv víc, než ideologické deklarace. Nicméně směr v pohodě. Kde je směr v nepohodě? Ve vztahu k EU. Svobodní nejsou euroskeptičtí, nýbrž protievropští. Jejich euroskepticismus je apriorní, ideologický, nekonstruktivní a iracionální. To mají od Klause, jehož “euroskepticismus” byl toliko valem, majícím chránit místní veksláckou kleptokracii před širším světem.

V obecné rovině jsem přesvědčen, že federalizaci se nevyhneme, a dokonce že je žádoucí. Legitimní boj lze ovšem svádět o podobu. Mě nevadí federální Evropa, mě vadí ta frankocentrická buzerační byrokomunistická skvadra, která se do toho vesrala (protože salónní bolševismus je na infiltraci a vsrávání se, jako každá infekce, přeborník). Jsem přesvědčen, a to důvodně, že podobně to má naprostá většina konzervativních/liberálních/nekomunistických Evropanů.

Dokonce ať si klidně založíme United States of Europe. Výhledově nám ostatně nic jiného nezbyde, pokud chceme rozumně hrát vedle supervelmocí. A nejen že nezbyde, překračování pitomého xenofobního záprtnictví je žádoucí, přirozený a zdravý historický vývoj. Musí ovšem nutně, nutně, nutně mít radikálně, radikálně, radikálně jinou formu, než byl dosavadní Euromaoismus. Například a nejlépe osvojením a adaptací Švýcarského kantonálního systému, který federalizuje aniž by potíral identitu konstituentů (nebo předepisoval kantonům daňové sazby), což by ovšem obnášelo širší import švýcarské mentality, modu operandi a hodnotového systému. Sluši se dodat, že nic lepšího by se našemu zahnívajícímu socialistickému smetišti ovšem ani nemohlo stát.

Takže Euroreformismus ano. Euroškarohlídství ne.

Evropská integrace ano, protože národní stát je relikt. Lidi jsou předevšim lidi. Ostatně, koncept národního státu je relativně moderní konstrukt. V době internetu a okamžité globální komunikace ty čáry na mapě a vzájemná ostražitost, protože Günterův prapraděd se jednou popral o ovci s mým prapradědem, působí čím dál víc směšně. V Evropě máme téměř vše společné, dokážeme-li zakopat sekery a trucování, říct “Co jsme si to jsme si, a do smrti Alles Gute!” a koukat dopředu namísto dozadu. Už proto, abychom si už nikdy nic takového navzájem neprováděli, a mohli tím silněji společně vystupovat v globálním kontextu, kde se teď hraje o to, zda zvítězí západní (víceméně) liberální model, nebo Rusko-Čínsko-Arabský státní pseudokapitalismus (fskutečnosťi oligarchie) cinklý zločineckými, hluboce iliberálními ideologiemi. My Evropané si nemůžeme dovolit být rozdrobení, pokud nechceme být podrobení. Koloniální doby, kdy si to mohly jednotlivé státy dávat v globálním měřítku sólově, protože tu nikdo jiný nebyl, už dávno pominuly. Nejednotnost Evropy je lístek na smetiště dějin. Máme společné kulturní dědictví, na kterém stojí celý moderní svět, a to včetně těch částí, které nás nemají rády, himllaudon.

Atlass2New York. A navíc se nám zbytek světa čím dál víc podobá.

Protože to, co máme, funguje. Co funguje, je napodobováno.

dubaiDubaj. To neni náš “imperialismus” a roztahování kultury, tak jako není imperialismus znalost pravidel aerodynamiky – to je jejich přejímání našich způsobů, protože odevšad kromě slonovinových věží západní pseudointelektuální idiocie je zjevné, že naše způsoby fungují lépe, než cokoliv jiného, na co zatím kdy kdo přišel. 

singapore_skyline_panorama6Singapur. Ani sem nikdo nepřijel s pistolí nakázat prezidentům a premiérům, aby pozápadnili zemi.  Pozápadnila se spontánně, protože nic jiného nikdy v dějinách nevytáhlo tak rychle tolik lidí ze sraček, a místní elity  to vidí, protože nejsou blbci. Často prvotřídní zmrdi, ale ne blbci. Svádět chudobu v zemích třetího světa na západní země je jako svádět chřipku na paralen. TA CHUDOBA TAM BYLA VŽDYCKY, JAKO VŽDY A VŠUDE, BYV VÝCHOZÍM A DEFAULTNÍM STAVEM LIDSTVA, TEĎ JÍ NAOPAK KONEČNĚ UBÝVÁ.

Bangladéšské siroty, šijící za dolar na den trička, by bez oděvní fabriky západního imperialisty rubaly v kamenolomech a prostituovaly se za půl dolaru na den, popř. rovnou pomřely hlady. Problémem rozvojových zemí je, že mají západního vlivu příliš málo. I problémy západních zemích jsou zpravidla následky nedostatku západnosti a experimentů s odpadáváním zpět do vertikálních dvoutřídních despocií, a to včetně těch založených na deklarované beztřídnosti. Jak to vypadá v reálu víme, zejména u nás ve středovýchodní Evropě.

Zopakujeme si to pro pořádek ještě jednou. Západní civilizace počínaje osvícenstvím je jediná dějinná síla, která kdy smysluplně zlepšila podmínky života lidstva. Všeobecnou politickou a vědeckou liberalizací otevřela stavidla přirozené tvořivosti a zvídavosti, která je nakonec definujícím rysem lidské povahy. Přirozeně je západní kultura přejímána i jinde, než vznikla. Nejde ani tak o to, že je “naše”. Tyto principy jsou univerzální. Důležité je, že je funkční a dovolím si říci, radikálně lepší, než despotismy všech barev a tvarů, které historicky vždy a všude předcházely.

Mimo jiné i dovoluje integraci na libovolné úrovni tím, že zdůrazňuje obecné a lidské. Sekulární, humanistická, racionální, víceméně tržní společnost je společný jmenovatel a platforma, která unese vše. To není konstrukt, to je objev.

No vida, začal jsem tím, proč mě svou nevolitelností serou Svobodní, a dostal jsem se k osudu západního světa, a pozápadňujícího se celého světa vůbec.

Stejná hra o koncept budoucí politiky mezi demokracií a despotismem se hraje v menším i uvnitř EU a vyklizení pole soudnější stranou je garance výhry zmrdů.

Apriorní euroškarohlídství brnká na nejnižší neandrtálské pudy kmenové války a je neuvěřitelně krátkozraké a historicky hloupé. Evropa potřebuje reformu a dokonce v horizontu několika desetiletí uzší transatlantickou spolupráci se Spojenými Státy, mohoucí jednou klidně vyústit v jediný EU-USA stát, neboli velerejdiště západní kultury (nabízí se hustonázev Nová Atlantida, copyrightuji), ne historický regres do fragmentace.

V horizontu staletí není dobrý důvod, proč neintegrovat celý západní kulturní prostor (nakolik takové pojmy budou ještě relevantní). Nakonec je logickým vyústěním celých moderních dějin celosvětová integrace, “Nový světový řád” (prosim o zanechání všech konspirativních asociací s tímto slovním spojením za dveřmi), akorát se to musí provést strašně opatrně a šikovně a neskončit nějakým otřesným totalitním orwellismem a globálním komunismem, protože to by byl největší průser v dějinách lidstva, který by pak navíc šel hodně těžko napravit, pokud vůbec. Tím spíš je potřeba se toho účastnit, protože zastavit to nejde – svět se přirozeně propojuje ať se to komu líbí nebo ne, a politika jen pokulhává za faktickým stavem světa.

Ekonomický argument pro integraci: výdaje na obranu jsou jednotky procent světového HDP, na čísla je to kolem dvou bilionů dolaru ročně. 2 000 000 000 000 dolarů. To je 40 000 000 000 000 korun (zaokrouhlil jsem pár desítek miliard). Při současné výši státního rozpočtu České republiky a předpokladu konstantních cen bychom s tím mohli hospodařit 40 000 let.

Dále je to 30 mezinárodních vesmírných stanic (včetně deseti let provozu), 2000 letů raketoplánu, 1300 megamrakodrapů (Burj Khalifa), 200 Velkých Urychlovačů Částic nebo 130 funkčních termonukleárních reaktorů s pozitivní energetickou bilancí, které by navždy čistě a bezpečně vyřešily energetickou otázku.

Nebo přízemněji jídlo, voda, základní vzdělání a zdravotní péče pro celé lidstvo. Asi se shodneme všichni, že oboje, jak startreková, tak sociální forma investice by byly lepší, než se za to mordovat.

Pro pořádek, ta suma není jednorázově, nýbrž ZA ROK. Náklady obětované příležitosti politické rozdrobenosti jsou enormní – a to nepočítám cenu importních tarifů, omezeného pohybu zboží a osob vůbec a rozpočty na kurvy a kokain různých diktátorů, což bude všechno dohromady ještě víc, než ty vojenské výdaje. Světový mír a odzbrojení mohou znít jako šokující komunismus, ale to jen proto, že si tyto skvělé, univerzálně lidské cíle komunisti jako klišovitý slogan pučili, resp. čórli. Tím směrem prostě pracovat musíme. A bez politické integrace to nejde. Říkám směrem, protože je to ideál, úplně to nepůjde, lidi budou blbnout furt a udržovat nějaké ozbrojené síly je každopádně žádoucí i nutné. Snad se ale všichni shodnou, že žádoucí směr je mír – pragmaticky i proto, jak nepředstavitelné peníze nás stojí nemír. Že je podmínkou míru napřed nakopat zardele talibáncům a udělat z Číny a Ruska civilizované země je snad zjevné. Nejsme hipíci a geopolitičtí sebevrazi, nýbrž pragmatičtí idealisté (idealističtí pragmatici). Flintu nebudem věšet na hřebík, dokud po lese běhá tygr. Až bude z tygra komfortní předložka u krbu, na které si můžem nahřejvat nohy, pak můžem flintu odložit. Někam, kde bude i nadále při ruce.

I přes takto zásadní omyl bych byl ochoten Svobodné volit, protože tato část jejich programu je zhola nerealizovatelná a maximálně by katalyzovala reformní diskusi.

Jenže..

2) Absence osobností, kterým by se dalo svěřit cokoliv většího, než stánek s burčákem u silnice na Rozvadov. Svobodní jsou strana konspiračních teoretiků, pletoucích si blogování s politickou prací, a skutečnou osobnost nemají ani jednu.

Petr Mach je materiál na nosiče kafe, ne na předsedu strany. Člověk, který je schopen začít své jediné předvolební vystoupení v televizi slovy “Já nevim” nemá před kamerou co dělat.

Zatímco Mach je nevýrazný ale možná inteligentní, zbytek kandidátky na mě působí ještě navíc vyloženě nepříčetným dojmem.

Na straně jedné chybí výrazné tváře a přesvědčivé osobnosti, na straně druhé je nezanedbatelné riziko, že jakmile by Svobodní přičichli k moci, anektoval by stranu nějaký bombastický kikot. To může na první nedbalý pohled vypadat jako protimluv, ale není – absence kvalitních osobností výrazně usnadňuje činnost osobnostem nekvalitním.

Že politika není o osobnostech, ale o programech? Zrovna nedávno se v průzkumech ukázalo, že přes 80% národa se rozhoduje podle osobností. Nemusí se nám to líbit, můžeme s tím idealisticky nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se s tím dá dělat. Na reálné rovině nejen že stranu nevýrazných tváří nikdo nebude volit, bez skutečných osobností ty pisálky a eunušské kavárenské špekulanty převálcují přisravší se invazivní zmrdi ve chvíli, kdy by se ta strana stala nějakým nepravděpodobným volebním výsledkem potenciálně zajímavou. To ostatně není teorie, nýbrž empirie.

Prototypem takového populistického bombasty je Nigel Farage, který pro euroskepticismus udělal totéž, co nepálští přenašeči cholery v řadách OSN pro zemětřesením zdevastované Haiti. Sice nikoho nezabil, ale zato euroskepticismus úspěšně marginalizoval, radikalizoval a historicky znemožnil.

Pak je tu Geert Wilders, který sice narozdíl od Farage partaj neukradl, nýbrž založil, ale jinak je to nemlich stejný případ.

Zkušenosti ze zahraničí tedy naznačují, že jakmile se nějaká nominálně libertariánská a euroskeptická partaj dostane kamkoliv (obvykle jako okrajová síla), stane se z ní one man show nějakého teatrálního debila, která nemá se skutečnou, vážně míněnou politikou nic moc do činění. Typ politiků pánů Farage a Wilderse budiž odstrašujícím příkladem, nemaje skutečný zájem o politiku, nýbrž o trolling, exhibování a svou osobní značku.

3) Endorsement od Klause. To mi stačí. Pro soudného voliče polibek smrti. Prý tehdy poslal zdravici více stranám. Nevim a nezajímá – pokud chtěl Svobodným pomoci, měl především držet hubu, případně je veřejně obvinit z Dalajlamismu. Mach pro Klause pracoval dost dlouho na to, aby bylo zřejmé, že tu partaj nemá z vlastní hlavy. Že ho Klaus odvrhnul jako Zeman Zemanovce jakmile zjistil, že z toho nic nebude, Svobodné nijak neomlouvá.

4) Zahořklé, sociopatické, aynrandovsky pseudointelektuální bědování a blábolení není libertariánství, ani liberalismus. Je to zahořklé, sociopatické, aynrandovsky pseudointelektuální bědování a blábolení. Pokud bych měl soudit libertariánství podle deklarovaných libertariánů, tedy nejobvykleji apokalyptických konspiračních teoretiků a jejich žvástů na Neviditelném psu a d-fensovi (zakladatelé obou prominou, ale píšou jim tam echt diagnostikovatelní magoři), musel bych se stát radikálním socialistou – v čemž mi naštěstí brání formálně srovnatelné a obsahově výrazně horší žvásty radikálních socialistů. Rozdíl mezi internetovými libertariány a jejich protějšky na blistech a webu mladých komunistů (nebo konec konců vesmírných lidí či DSSS, protože zaměření paranoidní schizofrenie je nakonec šajsegál) je rozdíl dresu tam, kde je špatně celý dotyčný sport.

Problémem libertarianismu je, že namísto typových ekvivalentů Jeffersona a Disraeliho přitahuje typové ekvivalenty kancléře Hájka a Breivika. Tito se sami vnímají jako Jeffersoni, ale okolí je spolehlivě a celkem správně vnímá jako pošuky, čemuž jejich vystupování nepomáhá. Proto taky žádná libertariánská partaj pořádně neuspěla nikde na světě, ne z nějakého inherentního socialismu společnosti (vejmluva, alibismus, externalizace, paranoia).

Antisocialismus je nutno odlišit od antisociální poruchy osobnosti.  Libertariánství nakonec dělají medvědí službu antisociální kreténi, kteří se k němu jako k nejbližšímu veřejnému ekvivalentu hlásí – viz hnutí Tea Party, na které se v USA tradičně nabalila tisíc a jedna odrůda jižanského šílenství, reziduálních rasistů a konspiračních antivšechnistů. Naplavení magoři tak umožnili celé hnutí diskreditovat.

Zatímco v zahraničí bývají libertariáni zarostlí survivalisté, kteří pod svými sruby v Montaně skladují zásoby fazolových konzerv na tři století a za boudou mají protiletadlový kulomet, u nás to jsou častěji střední manažeři v gigakorporaci, kteří se okamžikem nabytí služebního Passáta stali kapitalistickými křižáky, nebo rurální Rockefelleři s trojmužnou firmičkou na šrot někde v Zadních Půlkách, která za rok otočí krásných 300 000 kč, přesvědčení, že právě oni jsou jediný zdravý kus společnosti, na kterém to celé stojí. Což pochopitelně nejsou, a totéž si o sobě myslí jak lopaty, tak ouřadové, tak učitelé, tak politici, tak prakticky každá rozpoznatelná třída a skupina.

“Já se tu a voni se akorát a vůbec”, přeceňování vlastního přínosu a podceňování, až přímo nasazování psích hlav ostatním je inherentní fíčura lidského firmwaru. Že je to u živnostníků, podnikatelů a případných kvalitních manažerů pravda víc, než u druhých asistentů krajského náměstka pro likvidaci tuhého odpadu, stranických alpinistů, kteří za celý život ani den slušně nepracovali (Bohuslav Sobotka) a dohazovačů eurodotací na infostezky za kravínem je zřejmé- ale úplně pravda to není u nikoho. Stejně tak není (téměř) u nikoho pravda, že by byl úplně zbytečný – přinejmenším ti největší zmrdi a jelita působí jako odstrašující příklady pro ostatní. Lidé jsou užiteční více či méně, lidé jsou užiteční rozdílnými způsoby, někteří společnost víc stojí, než přispívají, ale není těch jediných užitečných. Společnost je nakonec provázaný organismus, a bez alespoň nějaké veřejné správy, policie, soudnictví a proklatého socializovaného zdravotnictví by měli i ti nejproduktivnější tvůrci hodnot o poznání horší kvalitu života, takže na tom nakonec netratí. Když si představim jak bych se měl bez daně z příjmu a zároveň si s tim nepředstavim, jak bych se měl bez dálnic a vymahatelnosti práva (mj. i vlastnického), tak se snadno stanu libertariánem nejradikálnějším. Ostatně, nakonec právě proto nejsem ani 100% libertariánem, i když je to politická ideologie nejsympatičtější. Jenže nedotažená a jaksi jednorozměrná, monotematická, paradoxně se dopouštějící téhož, jako socialismus – jednostranného zdůraznění výhod, aniž by byly dostatečně zohledněny s nimi se pojící náklady. Co je a co není vidět. 

Je dějinnou ironií, že podobných selektivních překuků, izolovaného vnímání a slepoty k obětovaným příležitostem, z nichž právem usvědčují krátkozraké komunisty, se dopouštějí i lidé, kteří se Bastiatem jinak zaklínají. Svobodní jsou tak obrazem omylů libertariánů v malém.

Libertariánství příliš mnoho z veřejné sféry považuje za danost, kterou neovlivní hejbání s proměnnými. To je jako předpokládat, že pokácením stromu nepřestane plodit jabka. (přesně stejný je přístup socialistů k soukromému podnikání)

A neumí se prodat. Lidem to smrdí extremismem, a opět je to spíš vnitřní problém libertariánských partají a jejich komunikace a viditelných přívrženců, než štvavých kampaní a kdesi cosi. Češi jsou inherentně v podstatě anarchisti (nesmažáckého typu), oprávněně na základě zkušeností s jinými Čechy podezíraví ke všem formám úřední moci, a neprosadit se tu s liberálním až libertariánským programem je solidní výkon.

Že by Češi byli inherentně antikapitalisti je hluboký omyl – Češi především neměli nikdy možnost kapitalismus zažít, a jsou nasráni na něco docela jiného, co jim pod tím jménem bylo poslední dvě desetiletí prezentováno, paradoxně komunistickými kádry v různých dresech.

Ano, stát něco stojí. Jasněže veřejná správa je formou spotřeby, nikoliv produkce. To je v pořádku. Pozitivní ekonomickou bilanci od ní nelze čekat. Totéž lze říct o hospodě. Jasněže dělá kvůli hlouposti či korupci nemálo kravin, které by nikdo dobrovolně nepoptal – to je nicméně problém její kvality, nikoliv její existence. Řešením je náprava a racionalizace, nikoliv likvidace.

Náprava státu není otázkou kvantity, nýbrž kvality (i když libertariáni a socialisti si nesou přesně opačné nereflektované předpoklady o inherentní přímé úměře jedním či opačným směrem). O tom zase příště.

Addendum: A kohos teda volil, Zbyhněve? Piču Kalouska?

Piču Kalouska, neochotně. Ve skutečnosti primárně celkem ochotně Karla, pohříchu s neodstranitelným družičákem na orbitě. Kolem stárnoucích hvězdných obrů občas nějaká ta černá díra obíhá. Co jiného je politicky relevantní, v rámci možností vpravo, nezkompromitované a racionálně proevropské, než TOPka? Jenže ten Kalousek. A propos, s tou pravicovostí je to taky jen tak tak. Lehká volba to nebyla. Ale byla nutná.