Rychlovka k Brexitu

Brexit opět potvrdil společenskou propast mezi lidmi, kteří celý proces integrace osobně prožili, a těmi, kteří mají zápočet ze sociologie, a demokracie tedy již není potřeba.

Reálně to nebude zdaleka takovej průser, jak se to malovalo. Pokud se má EU probrat, tak facku potřebovala. Buď se reformuje a pak dobře, nebo se rozpadne, a pak si holt příčetné země (převážně na severu kontinentu) vytvoří nový klub bližší tomu, jak měla EU původně vypadat – tedy založený na odstraňování bariér, nikoliv na jejich přeskupování ve prospěch nejvyšší nabídky, rozmělňování úspor německých důchodců v lyžařských vlecích na širých pláních, informačních cedulích vedle uschlých stromů, a utopických vizích o konci dějin v náručí anemického středolevého konsensu pod vedením osvícené kasty aparátčíků.

Skoro zajímavější než Brexit je nové vylejzání červotočů z povah jindy usměvavých lidiček. Demokracie je na spláchnutí do hajzlu, protože se lidi rozhodli jinak, než mě by se líbilo. Staří do toho nemají co mluvit, stejně tu dlouho nebudou. Lidi, kteří pamatují WW2, mají vymyté mozky, zatímco my v osmnácti po půl roce na Erasmu víme nejlíp, jak má být svět uspořádán, a pude nám pěna od huby, kdykoliv narazíme na kacířství méněcenných retrográdních neandrtálců, *kteří tomu prostě kurva jenom nerozumí* (maoistické rudé gardy, btw).

Stojí za tím strach z existence a autonomie ostatních lidí, a protidemokratické choutky jsou toliko sofistikovaným projevem batolecího rozčarování z rozpadu solipsismu. Vůle ostatních jsou porušením kosmického řádu, v jehož středu leží král mimísek.

Nevím nakolik si Ovčáček pražskou kavárnu vymyslel nebo ne, ale ta budějcká jede fest. A to jsou přesně ti lidi, kteří jásali u zrodu komunismu, nacismu a všech ostatních mileniálních (sic!) vizí, které na papíře, v hospodě a v učebnách vypadaly *takhle*, a v reálu *onak*. Ti, kteří s vámi dneska nemluví, protože máte jiný názor jsou přesně ti, kteří v padesátých letech udávali sousedy a příbuzné (a mysleli si, že dobře dělají). A to nepřeháním. Typově furt jedno a totéž.

Btw není to anti-intelektualismus, nýbrž naopak vytrhávání intelektualismu ze spárů nesoudných kreténů zmítaných Dunning-Kruger efektem. Ekonomii a politice nelze “rozumět” stejným způsobem, jako kamení a ptactvu. Přeceňování vůbec možného typu, nikoliv jen hloubky odbornosti v těchto věcech je přesně v jádru fatálního omylu všech aspirujících pastýřů zhovadilého plebsu. To je znovuobjevený vědecký socialismus.

Nevim, jestli Britové rozhodli “správně”. To v tuto chvíli prostě a jednoduše neví nikdo, a kdo si myslí že jo, měl by si to celé přečíst znova ještě třikrát, pak se ošlehat kopřivami a mantrovat u toho “vím, že nic nevím”. Co ovšem vím je, že jejich rozhodnutí je svaté, a že je sakramensky dobře, že je demokracie naživu. Cameron, kterému to ukončilo kariéru, to vzal jako chlap a jeho rezignační projev byl důstojný, věcný, objektivní, slušný, vynikající. Bylo by milé, kdyby lidé, kterých se to týká akorát možným zúžením výběru destinací pro výměnné pobyty a brigády v pohostinství, udrželi stejnou úroveň.

Jsou společenské problémy masivní (a masivně tématizované), a jsou společenské problémy poměrně nenápadné, ovšem s nedoceněnými masivními dopady.

Do druhé kategorie patří podvádění ve školách.

Vysoké školy, které by měly připravovat kormidelníky národa (že je jich víc než veslařů protože se politici zbláznili do znalostní ekonomiky namísto ekonomiky dovednostní je téma na jindy), neselektují kvalifikaci a nadání, nýbrž minimální nutnou inteligenci (zejména sociální) ve spojení s bezskrupulozitou. To vytváří štábní kulturu v byznysu i politice, kam absolventi obcházejí.

Z VŠE lezou (tedy za mých dob lezli a z doslechu je to tak i teď) blbci a blbky s krásným prospěchem, kteří a které následně odcházejí řídit životy zbytku národa. Na ostatních ekonomkách to není jinak.

Tolerance podvádění má dva následky, z nichž oba Česká republika pociťuje drtivě:

1) Řadí lidi ve frontě na vlivné funkce od největších zmrdů po nejmenší.

2) Vytváří návyky a modus operandi na zbytek života. Všudypřítomné šulení a ojebávání v Česku je mj. následek tiché tolerance taháků od základní školy dál (a to nemluvím o ohýbání pravidel a standardů, aby škola jako taková vypadala líp). Děcka se tím učí, že takhle se to dělá a vyplácí se to.

Navrhuji přísnější tresty. Žádné zabavení písemky a pětka (risk/benefit je masivně ve prospěch podvádění). Minimálně důtky, a za opakované porušení podmínečné vyloučení. Nechť je komunikováno, že cheating je cesta k hloubení výkopů, nikoliv do ředitelských funkcí. Česko přesně tohle potřebuje.

IKEA mi může políbit prdel

Rozpadla se mi brašna na notebook. Protože v místech kde jde koupit civilizovaná náhrada budu zase bůhví kdy, na překlenovací období jsem si pořídil IKEA brašnu. Za ty peníze dobrý. Jsem si myslel.

Jenže ještě téhož večera se vymrdala jedna z karabinek.

“Může se stát, holt vadnej kus bude jeden z milionu dycky, tak sem to holt statisticky vyžral za národ.”, řekl jsem si. Nic, co by neřešila stříbrná lepící páska, která s karabinou splyne a z dálky to nebude vidět. Nebo kterákoliv karabina, kterou nevyrobili čínští komunisté pro ty švédské.

Jenže čtrnáct dní na to se úplně stejně vysrala i ta druhá. Za chůze.

A brašna spadla na chodník.

V brašně byl laptop.

IMG_1303

A tablet.

IMG_1301

Takže evidentně systémová záležitost.

Šetřit se musí, ať to stojí co to stojí. IKEA ušetřila dvě koruny na aušusovejch karabinkách, a mě to stálo několik desítek tisíc. A nebudu jedinej.

Takže Milá IKEo zatrol(l)ená severská komunistická holoto:

1. Kolik by stálo dát tam prostě lepší karabinu? Pět korun? Vypadá takhle celej design proces? Je to standard practice? Stojí vám to za to? Za to pětikilo to zas tak levný neni. Čekal bych víc.

2. Prošlo to vůbec nějakou kontrolou kvality?

3. Příště na vás seru.

Nikdo není tak bohatý, aby si mohl dovolit kupovat levné věci. IKEA mi dluží cca. 60 000. Přestože obě mašinky fungují, ani na jednu už nikdy neuplatním záruku a ani jednu neprodám, a když, tak za půlku. Příště si koupim Hermés z aligátoří kůže a furt to bude levnější.

Doufejme, že IKEA nezačne nikdy prodávat horolezecké vybavení.

 

 

Tak jsem se v Economistu dočetl, že od šedesátých let přibylo “bílým límečkům” v průměru asi šest hodin práce týdně, zatímco “modrým límečkům” přibylo týdně cca osm hodin volného času (byť je otázka, nakolik dobrovolně podstupovaného). Empirická obsérvace ve vlastním okolí to potvrzuje. A říkám si, zda jsou tyto změny pracovní zátěže v řádu desítek procent promítány do statistik údajně povážlivě se rozšiřující “příjmové nerovnosti”.

Cíle vs. systémy, motivace vs. disciplína

 Cíle vs. systémy

Scott Adams nedávno sestřelil jeden celý žánr literatury správným postřehem, že cíle jsou pro losery, úspěšní lidé mají systémy.

Zatímco cíl je konkrétní žádoucí budoucí stav (“Chci být hiphopovou hvězdou, yo!”), systém je široké a promyšlené spění směrem, který se člověku líbí, a který považuje za perspektivní.

Rozdíl je monumentální. Uvažujeme-li v intencích systémů namísto cílů, nesměřuje se k arbitrárně nadefinovanému stavu, který se člověk rozhodl považovat za úspěch, nýbrž se konzistentně zvyšují šance na dosažení libovolných následně zvolených dílčích cílů, a naklání se co možná nejšířeji hrací plocha ve vlastní prospěch. Cíl je vydělat milión, systém je zvyšovat příjem.

Adams: “Řečeno bez obalu, cíle jsou pro losery. To je doslova pravda. Pokud je například vaším cílem zhubnout 5 kg, budete trávit každou chvíli, dokud cíle nedosáhnete – pokud ho ovšem vůbec dosáhnete – s pocitem, že to ještě není ono. Jinými slovy, lidé orientovaní na cíle žijí ve stavu téměř trvalého selhání, o němž doufají, že bude pouze dočasné.

Dosáhnete-li svého cíle, budete slavit a cítit se fantasticky, ale jen dokud si neuvědomíte, že jste právě přišli o tu věc, která vám dávala smysl a směr. Máte možnost buďto se cítit prázdný a zbytečný – možná se chvíli těšit z úspěchu, dokud vás neomrzí – nebo si stanovit nové cíle a znovu vstoupit do cyklu trvalého předúspěchového selhání.”

Naproti tomu se podívejme, jak psychologicky a pocitově fungují systémy – každý krok žádoucím směrem je výhra, “cesta je cíl”, je to svým vlastním účelem a ještě z toho lezou příjemné milníky a ad hoc stanovené cílečky, “kurva co teď” moment nenastane nikdy, binární vnímání úspěchu a selhání se rozplývá v krasojízdě zvoleným směrem. Co z toho je příjemnější a udržitelnější, a nakonec tím pádem produktivnější? Tak.

Jde i o rozložení rizika. Protože žijeme v nejistém a nepředvídatelném světě, dává daleko větší smysl budovat si široké portfolio osobních předností a výhodných okolností, které se hodí v široké škále eventualit, než se úzce fixovat na konkrétní výsledek. Zejména špatný nápad je založit si identitu na takovém cíli, u kterého je dosažení statisticky téměř vyloučeno. Když se to nepovede, co pak? Pokud chcete vidět co tím myslím, podívejte se na hroutící se čínské gymnasty, kteří nevyhráli zlatou. Pro člověka se systémovým přístupem by už účast na olympiádě byla kolosální úspěch, od kterého by se bez ohledu na výsledek odrazil k lepším zítřkům. Pro fixovaného monotematika je stříbrná medaile konec světa. I kdyby tu zlatou vyhrál, zbytek života bude dělat někde tělocvikáře a vzpomínat na svůj dvouminutový zenit v patnácti letech. S takovým přístupem je i výhra průšvih. Naopak pro člověka který má systém je i prohra cennou zkušeností, která umožňuje systém optimalizovat, vyladit.

Několik dalších bodů:

  • Cíle jsou statické, systémy jsou dynamické. Cíl je konkrétní stav, systém je především proces.
  • U systému neexistuje selhání, jen různé stupně úspěchu (pokud se rozhodneme to vůbec měřit).
  • Systém je pružný a sílí se zkušeností. Cíl je pevný, a když ho člověk změní, cítí to jako selhání. Přitom prostě třeba jen zmoudřel. Selháním je naopak bazírování na konkrétním cilovém stavu bez ohledu na vývoj situace.
  • K “cílům” vede cesta, nakolik jsou nebanální, obvykle mnoholetá, takže k nim dorazí zhusta jiný člověk, než si je předsevzal. Může se tak stát, že se octne v situaci srovnatelné s obdržením vytouženého transformera ve čtyřiceti letech, kdy je mu už u prdele.

Adams má, jako obvykle, pravdu. Do té míry, že přivozuje epifanický moment, v němž reformulace problému automaticky vydá řešení. Dva způsoby uvažování nakonec se stejným účelem (účinné řízení života žádoucími směry), z nichž jeden je ovšem prudce účinnější, než druhý. Já dodávám, že totéž platí o motivaci versus disciplíně.

Motivace vs. disciplína

“Motivace” je hnusoslovo, svědčící o nevhodném způsobu uvažování – a jej prohlubující. Kéž by se podařilo sestřelit (a nahradit novým) jeden celý žánr literatury i tady.

Začněme etymologií obou pojmů:

Motivace, přes starofrancouzštinu z pozdně latinského motivus, “v pohyb uvedený”.

Disciplína, z latinského dis-chcípláre, “odvychcípnout”, popř dis-cip-lína, “zbaviti cipa lenosti”.

Hledání motivace je v jádru lpění na dětské fantazii, že člověk má nebo dokonce může dělat jenom věci, do kterých se mu pocitově chce.  Otázka pak zní jak se donutit, aby se člověku chtělo do věcí, které si racionálně vytyčil, ale do kterých se mu zrovna nechce. Ou nou. Pokud je akce podmíněna pocity, z čekání na správné rozpoložení se stává forma prokrastinace. Znám zatraceně dobře. Když budete čekat než se vám do něčeho začne chtít, neuděláte to nikdy. Vznikají z toho přesně takové ty strašlivé prokrastinační smyčky “jsem pasivní -> je mi na prd -> jsem pasivní”.

ještě přesnější:

Klíč je přetnutí vazby rozpoložení a činnosti, právě to “Do it anyway”. Rozpoložení přijde až potom. “Motivace” to má v opačném pořadí, je to zapřahání káry před koně.

Protože je ve skutečném světě potřeba dělat i věci, do kterých se nikomu příčetnému nechce, “motivační” škola činí lidi nepříčetnými, aby se jim do nich chtělo. Typicky sebehecováním a roztleskáváním formou “MNĚ SE TAK HROZNĚ MOC CHCE DO TĚCH EXCELOVEJCH TABULEK, JE TO MÁ VÁŠEŇ, NEMOHU SE DOČKAT AŽ BUDU VYPLŇOVAT ROVNICI BUDOUCÍ HODNOTY ANUITY, MILUJI SVOU PRÁCI PÁÁNBŮŮŮŮH JE PÁÁÁÁN!”, což je forma dobrovolného šílenství.

Uměle vyvolanou epizodickou hypomanii, jejímž objektem je fundamentálně otravná činnost, ale nepovažuji za ideální motor lidského fungování. Tymická kompenzace sakramenským držkopádem do deprese je nevyhnutelná, protože mozek se nenechá oblbovat donekonečna. Takováto “motivace” je ve skutečnosti endogenní narkomanie, a neobejde se bez kocoviny.

Když na ni někdo přistoupí, to nejhorší co se mu může stát je, že se mu to podaří – na chvíli. V nejlepším případě zůstane soudný, což bohužel často chybně interpretuje jako osobní selhání: “Ještě pořád nemám rád svou práci utiskovaného skladníka za minimální mzdu/nepotřebného úředníka/šustiče papírama v hyperkorporaci, asi něco dělám špatně”. Nebo, “Ještě pořád mi chutná víc bábovka než brokolice a nehubnu, jsem slabá nádoba hříchu.”, “Měl bych si asi koupit další knihu o motivaci.” Hovno. Špatně je vůbec o těchto věcech uvažovat v intencích motivace či jejího nedostatku. Řešením je disciplína, ne motivace.

Kromě toho, že motivace chce ve vztahu k produktivitě po zdravém lidském mozku nemožné – nadchnout se pro fundamentálně nepříjemné věci – navíc dlouhodobě nefunguje, protože má krátkou životnost a potřebuje neustále obnovovat. Motivace je jako ruční natahování pružiny, aby následně vykonala nějakou práci. Naproti tomu disciplína, či chcete-li osvojený návyk, je jako dieselový motor, který po počátečním nakopnutí sílu nebéře, nýbrž naopak do systému (!) dodává. Pro vyhecování se k jednorázovému výkonu je motivace ještě jakž takž použitelná, ale pokud chceme konzistentní dlouhodobé výsledky, je nutno nahradit motivaci disciplínou.

Tedy, že to člověk udělá, i když se mu zrovna nechce.

Jak se pěstuje disciplína? Akumulací setrvačnosti, postupným budováním návyku – systémem. Vidíme tu symetrii. Motivace je cíl (“Namotivuju se udělat domácí úkol!”), disciplína je systém. Nezávisí na tom, jak se člověk cítí nebo jestli se mu do něčeho chce, prostě je to zažitý a automatický proces – když nastane A, pak udělám B. Cítit dobře se budu potom. Není potřeba být v olympijské formě, aby člověk vůbec začal trénovat. Naopak je potřeba trénovat, aby se člověk dostal do olympijské formy. Začít drobnostmi a vznikající hybnost investovat do o něco větších drobností. Pozitivní zpětnovazební smyčka.

Motivace je špatný způsob uvažování o produktivitě. Důležitá je disciplína.

Recenze spojená s vigorózní masturbací: Das Keyboard

Protože se ve mně setkává technologický fetišismus se sklony ke grafomanii zdravou zálibou v psaní, pořídil jsem si dospěláckou klávesnici.

Což znamená, že mechanickou. Co to je? Není to standardní membrána s obvodovou deskou vespod a kontakty pod klávesami, která se časem vyžvejká, krabatí pod vlivem tepla a UV záření a rozpouští se ve vylitých sodovkách.

Membránová klávesnice vypadá uvnitř takhle:

Obrázek z Wikipedie. Strašlivej neostříhanej nehet neni můj.

Mechanická po sundání čepiček z kláves vypadá takhle:

Každá klávesa má vlastní mechanismus.

Tento mechanismus se nevyšoustá (membránové klávesy vydrží zhruba milion stisků, mechanické i 50), je to odolnější vůči kydancům tatarky z Dönerkebabů a vylitým kafím (pro mě kruciální fíčura), resp. to z toho jde líp umejt, a v případě penetrace Sauvignonu až do hlubin zařízení stačí vyměnit zasažený čudlíke (krásný překlep ponechávám).

Kromě ergonomie to má tedy i jiné plusy. Víte co je to plusy, pane redaktore?

Mechanika kláves je k dostání v několika barevně rozlišených variantách, které jinak zní, kladou různý odpor a registrují signál v různých fázích stisku. Obecně všechny zabírají poměrně brzy, takže se na tom dá psát sakramensky rychle a je to nápomocné osvojení dobrých návyků.

Mechanické klávesnice obecně umí n-key rollover, což znamená, že místo obvyklých 6-7 kláves dokážou registrovat klidně stisk všech najednou. Nevím sice, k čemu by to mohlo být dobré, ale umí to.

Výběr konkrétního modelu byl překvapivě jednoduchý. Zjistil jsem, že pokud nechci duhově podsvícenou gameskářskou kýčovinu s dedikovanými čudlíky na házení hypergigaplazmotronických granátů a břišním svalstvem prsaté elfky na numpadu, odpadá devět desetin nabídek.

Z těch které zbyly jsem zvolil Das Keyboard.

Awww yesss!

Která není v ČR k sehnání. V době globálního kapitalismu přímo skandál, který bylo nutno hotfixovat přes kamaráda v Německu, který se tu už blýskl jako guest writer a ochotně ji nechal z Amazonu doručit k sobě. Kde ji rovnou vybalil a ohmatal. Šupák.

Takže první dojmy: Jedním slovem: fortel. Celé to na první pohled i omak řve “German engineering in the house“. Klávesnice je masivní, příjemně těžká (tedy příjemně pro mě, ne pro kamaráda, který ji vezl vlakem a vlekl přes půl města), materiály velmi velmi velmi neošizené. Tělo je z hliníku. Kromě klávesnice je to tedy i survivální multifunkční sekerolopatka, v případě kolapsu civilizace použitelná k hloubení zemljanky a utlučení maraudujících voličů sociální demokracie zombíků (což je totéž). Zvolil jsem mechaniku Cherry MX Brown – jednu z tišších variant, která zní jenom jako sovětský psací stroj. Pokud tedy chcete srát kolegy v oupnspejsu, neváhejte ani minutu a kupte si rovnou MX Blue, která zní jako vzájemný orální sex kostlivce s terminátorem.

I název “Das Keyboard” je dobrý branding – jednoznačně říká, co to je a zároveň komunikuje, že tím půjde obléhat Leningrad, což je vzhledem k provedení svatá pravda.

DASKEYBOARD

(Btw tyto memy jsou všechny variací na pramem “Das Haus die Frau!” z IT Crowdu.)

Das Keyboard je k dostání i v provedení s neoznačenými klávesami. Vypadá to strašně přísně. Bohužel ještě pořád jednou nebo dvakrát do roka na klávesnici hledám nějaký méně používaný znak a musím se podívat pod prsty, takže navzdory pokušení a mocnému cool factoru (přesněji “Wtf, co to máš na stole ty pičo” faktoru) jsem zvolil variantu označenou. Českého uživatele by mohlo zajímat, že česká varianta klávesnice neexistuje. K dostání je standardní US, UK, DE a Skandinávská – nøt bäd. Čím dřív abominace jménem QWERTZ zmizí v křemíkovém pekle, tím líp. Ale je potřeba vědět po paměti, kde jsou tamty ěščřžýáíé a standalone nabodeníčka. Kdyžtak si to tam může každý domalovat.

Což mě přivádí k jediné zjištěné slabině Des Keyboards – už po pár dnech používání jsou frekventované klavesy hůře čitelné. Ani zblízka není poznat, jestli je to ošoupáním barvy (což by byl gigantický fail), nebo depozicí špíny z praciček (což je pravděpodobnější). Kosmeticky mi to vadí, jinak je to šumák.

Co se týče nadstandardních ovládacích prvků, nad numpadem je uspávací tlačítko, mute, přetáčení/přeskočení dopředu, přetáčení/přeskočení dozadu, play/pauza a kolečko ovládání hlasitosti, které je cvakací a super. Jelikož nejsem gameskář ani filmový střihač, tohle je přesně to správné množství nadstandardních hejblátek, které od klávesnice očekávám.

Zespodu je místo vyklápěcích (a příliš často samosklápěcích) nožiček magneticky uchycené pravítko (cm i palce), což je originální zlepšovák. Přitom taková blbost.

Pravítko má u počítače celou řadu zcela racionálních, nevinných využití. A jedno mimořádně znepokojivé, které nás pochopitelně všechny napadlo jako první.

Kabel je extra dlouhý dvoumetrový, takže si to říká o typing s nohama na stole v křesílku a s promítačkou nebo výstupem přes HDMI na obří televizi – v tu chvíli uspávací tlačítko dává smysl, protože počítač je daleko.

Zezadu je zabudovaný minihub na dvě USB 3.0, což je skvělý nápad. Když se přijímač od myši zapíchne do klávesnice, uvolní se cenný slot na kisně, a s flashkou není třeba lézt pod stůl/natahovat se někam do pryč. Rychlost přenosu je epická, což je vykoupeno obludným kotevním kabelem napevno přidrátovaným do klávesnice, aby se tam všechny ty králíky vedle sebe vešly. Skoro si říkám, že by USB rozbočka měla být standardní vybavení všech klávesnic – a že dedikované USB huby jsou ohavnost a přežitek, když je lze inkorporovat jako fíčuru do periferálie, kterou má na stole stejně úplně každý.

Cena je horší, no. Jak akurátně obsérvoval kamarád: “Tajpingovací feeling je naprosto naprosto naprosto! Akorát nevim, jestli 170 € naprosto”. Fakt je, že to je porno pro prsty. Svádí to k psaní.  Ale levná není. Zase si říkám, že přežije deset defaultních vypšouklin, které výrobci kancelářských počítačů dávají do standardní výbavy (což je nutno brát jako hardwarový ekvivalent předinstalovaných utilit a demoverzí antivirů, které jsou víc k nasrání než k čemukoliv jinému), takže to finančně vyjde nastejno a v průběhu s ní bude výrazně příjemnější psaní.

Celkově z toho mám ten pocit, který má člověk vždycky, když si po letech užívání křápu sáhne na něco pořádného a po chvíli vůbec nechápe, jak kdy mohl ten méněcennej křáp snášet. Level up.

Pánové si jistě vzpomenou na své první oblekové boty které nebyly od Bati, první oblek který nebyl Jitona, první jízdu civilizovaným autem, první hodinky které nebyly quartz, dámy na rozdíl mezi kabelkou z tržnice a Birkinkou, prádlem ze silonu a ze 100% hedvábí, či obyčejnými muži a Zbyhněvem.

Sluší se varovat, že jelikož se na tom píše fakt příjemně, může se vám stát, že budou častěji vycházet články.

A pak si koupim tuhle…

Disclaimer: Za tuto recenzi mi nikdo nic nedal. Pokud se post facto rozhodne mi za ní něco dát, píčovat nebudu ;).

AddendumJelikož mě v minulosti všímaví čtenáři upozorňovali, že si chodím po mišulinskejch hospodách a jak to teda lze skloubit s principy individuální fiskální zodpovědnosti z Pastí na střední třídu, sluší se upřesnit, co tím chtěl básník říct. Stejnou otázku lze totiž anticipovat i stran klávesnice za čtyřku.

Pointou dobrého hospodaření je racionální spotřební chování s maximalizací dlouhodobého užitku, nikoliv masochistický asketismus. Na píčovinách je dobré šetřit právě proto, že pak zbyde víc na podstatné věci (a občasné vyhození z kopýtka za echt kvalitu), ale austerita není svým vlastním účelem. Bacha na to.

Je například racionální koupit si nejkvalitnější (nikoliv nutně nejdražší) matraci, na kterou člověk dosáhne. Tráví na ní třetinu života a vyžvejkaná záda užitku ani požitku nepřidávají. Z týchž důvodů dává smysl koupit si do sedavého zaměstnání kvalitní kancelářskou židli. Pořádné jídlo (což důrazně nejsou bioekofairtrade marketingové pastičky, a když, tak akcidentálně) je nutná podmínka úplně pro všechno ostatní. Na tom se taky šetřit nevyplácí.

Zejména to platí pro výrobní prostředky. Tak jako pro dřevorubce dává smysl koupit si pořádnou pilu, dává pro bílý límeček smysl pořídit si slušnou židli a pořádný oblek (bez kterého trochu ušetří, a mnoho následně nevydělá, protože bude na první pohled zařazen mezi komparz) a pro politického náměstka rodinné balení indulony. Z toho všeho plyne, že jsem se měl vysrat na klávesnici a koupit si torpédoborec.

Gastroprůvodce, aneb v Českých Budějovicích by chtěl žrát každý

Dnes si povíme, kde se dá v největší české vesnici slušně najíst / napít / posedět.

Od doby, kdy jsem se o českobudějovické hospody otřel ve starším článku, napsaném před osvojením dovednosti smysluplně strukturovat text, se mnohé změnilo. Poslední dobou se tu objevilo několik perspektivních podniků, které bych tímto rád uvedl ve všeobecnou známost.

Tento článek pokrývá v podstatě všechno, co v ČB stojí za řeč. Názvy hospod jsou rozklikávací:

Hadog se i přes nezajímavý, ba nelichotivý interiér ukázal být jednou z nejlepších burgeráren a bagetáren v Čechách. Akční speciality (kančí burger a pod.) jsou dobrý způsob, jak oslovit a zaujmout i stálou klientelu, která už jinak všechno ochutnala (ehm). Inspirována úspěchem Hadogu se polovina podniků ve městě začala pokoušet o burgery, které jsou bez výjimky hnusné.  Strašlivosti v doplňkovém sortimentu rozvozových pizzerií a pokusy pouličních minifastfoodu o burgery ze surovin z Makra jsou na vyhození i s kuchařem. Jediný jedlý burger v ČB.

Vinárna Solnice už není nejlepší restaurace v Budějicích. Pořád je ve výrazném nadprůměru, ale skřípění v soukolí a vypšouknutí laťky je vidět. Obměna personálu, nový kuchař, hrubky a překlepy v jídelníčku (který majitel evidentně bastlí po nocích a nenechá to po sobě nikoho přečíst), váznoucí obsluha která neví co prodává, radikálně různé věci přistávající na stole pod stále stejným názvem.

Původní koncept “Tenhle tejden máme čerstvý perigordský lanýže” byl nahrazen stálým jídelníčkem ještě v poměrně nápaditém internacionálním duchu, který byl vzápětí nahrazen stálým jídelníčkem víceméně české kuchyně.

Před pár lety to byl ten typ podniku, kde bylo podle sezóny každý týden něco úplně jiného a všechno super. Teď je to ten typ podniku, který se propaguje XXL řízkem. RIP.

Je to jednodušší, je to levnější, ale je to tuctové. Hospod s českou kuchyní je v ČB tři prdele (Tři Sedláci, Masné Krámy, Malý Pivovar, vše do pěti minut chůze), polodegustační labůžo naproti tomu nebylo ani jedno – a teď už zase není.

Majitel si stěžoval, že to dělal víceméně pro sebe, a že se na klientelu vracející k dopropečení stejk z tuňáka a reklamující “divně páchnoucí” hovězí pupek (u kterého je zvláštní aroma raison d’être) může vyprdnout. To je sice pochopitelné a lze s tím i nějak racionálně soucítit, ale takhle se zárodky budějckých rozmlsaných pupíčků vyprdnou na něj. Rozumím tomu, že původní záměr byl na ČB nesmírně odvážný, nicméně doufal jsem, že se Solnice bude podílet na zvyšování standardů a vzdělávání tlamiček občanů, a ne že podlehne tlaku zaokrouhlit na nejnižšího společného jmenovatele. To se mi kecá, když to nejsou moje peníze – ale jednu slušnou hospodu Budějice uživí, a Solnice aktuálně pracuje na tom jí nebýt. Je pravděpodobné, že se uživí i do budoucna, a možná dokonce líp, než když se pokoušela posunout budějickou gastronomii. Ale každé flinty hozené do žita tváří v tvář křupanství je věčná škoda. Pokud si to pan provozovatel přečte, což se vzhledem k velikosti Budějc a mého čtenářstva (které je větší) nedá vyloučit , nechť ví, že mu pořád držím palce a občas ho navštívím, ale doby, kdy jsem ho vychvaloval kudy jsem chodil jsou následkem vývoje posledního půlroku pryč. Může mi přes Karla poslat flašku za konstruktivní kritiku. Tamten Laphroaig jako vždycky.

Drobné ústupky dávají každý jednotlivě ekonomický smysl, než se jejich součet přenese přes kritickou mez a vrátí se i s úroky. Parafráze Hemingwaye – hospoda jde do prdele postupně….a pak rázem.

Hospůdka u Divadla dobře vaří, ale je na zakletém místě, kde zatím s pohostinstvím nikdo nevydržel – v centru, takže se tam blbě parkuje, ale zároveň tak blbě stranou, že tam nepřijde ani noha. Patří do sítě místního gastroklanu, který vedle ní provozuje Pasta Grande (kde mohou v těstovinách za dvě stovky upotřebit zbytky z ostatních restaurací) a Bistro Magdalene (které je smělým pokusem o haute cuisine na sídlišti), což usnadňuje surovinovou logistiku. Vyčetl bych nalepené fake cihly na zdi v interiéru, které by nevadily u podniku, který by se nesnažil o relativní high end, ale takhle ten kýč ruší dojem.

V opravdickém středověkém klenutém přízemí lepit přes skutečné cihly a omítku cihly umělé je…svým způsobem dokonalý obraz Českých Budějovic, ale ohavnost.

Klenby mají specifickou akustiku, zejména když se člověk posadí do jednoho z ohnisek elipsy. Když jsem šeptal, slyšel jsem vlastní hlas řvát si z pěti centimetrů do pravého ucha. Když jsem si diskrétně říhl, část mozku zděděná po druhohorních prasavcích se chtěla dát na útěk před obřím praještěrem.

Nicméně jídlo je fajn. Na Budějice rozhodně high end.

Olivier. Středomořská kuchyně s achillovkou přeseknutou tím, že mají evidentně nejméně dva kuchaře, z nichž bohužel jen jeden umí vařit. Tragicky nekonzistentní kvalita v rozmezí od “Ooo, skoro mediteráno v Budějcích!” po “Tohle ráčej myslet vážně?”. Za zmínku stojí jen díky obchůdku s vínem, sýry, uzeninami, těstovinami a jinými surovinami, které se v ČB jinde v nelidlové kvalitě prakticky nepořídí. Počítejte ovšem u nelidlové kvality s nelidovými cenami (Wine Food Market na maloměstě).

Krajinská 27 je minipivovar s restaurací, která je aktuálně nejlepší v Budějicích. Koncept je nehorázně obšlehnutý Čestr/Lokál (prostě Ambiente group) včetně zalepeného složeného jídelníčku s diagramem kusů krávy, dlaždičkového dekoru, taliánů a tlačenek k pivu a vystaveného zrajícího masa (oproti Čestru ovšem toho času místo dvou celých krav pouze prázdnotou zejících pět poliček v průhledném chlaďáku), a pivo za 50 korun je na Budějice velmi odvážné, ale vaří se tam sakra dobře. Jsou tam pár měsíců, takže je potřeba to tam chodit vyžrat, dokud se pokouší o kvalitu (než napodobí trajektorii Solnice a opakovaně sníží laťku).

Mají super maso na super grilu na dřevěné uhlí. Nejlepší krkovice ever, kančí na šípkové omáčce taky nenasralo. Vítám dobře připravenou zvěřinu v jídelníčku.

Nedávno tam omylem zalezla parta opilých Slávistů zmatená z ulice viditelnými tanky na pivo, nechala tam životní úspory a pak se porvala a rozmrdala to tam. True story.

Café Datel.  Evidentně zanedbávají sajtu, ale jsou velmi aktivní na Facebooku. Kafe je skvostné, pečou domácí leccos (dortíky, bábovičky, koláče) po kterých by se člověk užral, dělají suverénně nejlepší nakládaný hermelín jaký jsem kdy jedl, točí minipivovary a kořalky mají exotické, úzkoprofilové, excelentní. Reklamuji, že po konzumaci údajně afrodiziakálního OMFG jsem nepozoroval změnu oproti běžnému stavu. Buď jsem stará frigida, nebo je má běžná provozní teplota tak vysoká, že s tím ani tajemné jihoamerické afrodiziakální byliny nic neudělají.

Dlouhodobá životnost záleží na schopnosti mladých bohémů a nezaměstnaných studentů uživit podnik s pivem za 40kč, výběrovými panáky za stovku a levandulovou bábovkou. Ohgodletitlast!

Kromě kafe mají i skvostné PR. Vědomi si odvážnosti záměru naučit Budějičáky na slušnou kávu rozpoutali vkusný Facebookový teaserfest s fotkami z příprav a povídáním, čímž se stali nejoblíbenější kavárnou ve městě ještě před otevřením. Nadále generují všeobecnou salivaci prakticky každodenním vystavováním aktuálně napečených božáren na Faceboocích.

V době psaní čokoládové zvěrstvo s lesním ovocem:

1957697_569123316567822_7403573739286072722_o

Palec nahoru.

Po instalaci hubičky na hipstery potenciál podniku neomezený.

Suverénně nejlepší kafe v kraji. 

Konstruktivně bych si dovolil navrhnout trošku lepší nabídku vína a prodej kafe v pytlíčcích na doma. Nebude to chuťově takové, jako z té padesát let staré mašiny, ale ziskové, a umístění loga do kuchyní klientely, s tím, že to bude jedna z prvních věcí, které ráno uvidí… Zu, Honzo, PR, krucitýrken. (Za tento nápad smíte jednu ze směsí pojmenovat “Zbyhněvův ranní akcelerátor tračníku”).

Doladil bych akustiku, protože pokaždé slyším dokonale nahlas celou místnost kromě osoby, která sedí se mnou u stolečku. To asi měly vyřešit ty zavěšené lustry, ale evidentně to nestačí.

Nedávný pokus s DJkou a blikátky bych doporučil neopakovat. Nesedí to tam. Živý jazzíček, nebo nějaký existenciální krizí zmítaný virtuózo s kytárou, OK. Eletronika, byť relativně vyklidněná, ne. Kdybych šel okolo po ulici a viděl diskosvětla a houpavou hipsterku za pultíkem, přidal bych do kroku a nikdy by mě nenapadlo, že je tam takhle skvělý podnik.

Tož tak. Pokud k nám někdy zavítáte, tyhle podniky jsou všechny dobrá volba. Pokud jste místní a některý z nich jste ještě nevyzkoušeli, vyzkoušejte. Třeba se tam i uvidíme.

Bonus: Zbyhněv na výzvědách po Budějických pohostinstvích.

 

Co je a co není investice: dodatek

Co se do původního článku nevešlo:

Termín  “investice” se používá ještě pro jednu obzvláště vypečenou kategorii věcí, které jsou ve skutečnosti ryze spekulativní:

Jsou to tzv. „alternativní investice“, které se mají k investicím, jako se má „alternativní medicína“ k medicíně. Nejsou to investice, ale říkají tomu tak lidé, kteří chtějí něco prodat.

Věci jako zlato, diamanty (tohle vážně stojí za přečtení), umění, archivní vína, stará auta a vzácné mince mohou být více či méně povedené spekulace, příjemné sběratelské předměty, popřípadě ochrana kapitálu v divokých dobách, potud ano.

Pokud ovšem v noci Diskobolos nesleze z podstavce a neošustí (neoskřípe?) Venuši Mélskou a nevypadne z toho nový mramorový amorek (Mr. Amor?), nejsou to investice.

Jsou to prostě pasti na vyšší střední třídu, do kterých se iracionálně lijí v úhrnu masivní sumy, které si ti lidé zase nemohou dovolit tak úplně postrádat či s nimi spekulovat (zlaté pravidlo: spekuluj jen s tím, bez čeho se obejdeš). Navíc spekulativní výnos závisí čistě na poptávce, tedy v daném případě na pokračující schopnosti prodejců přifukovat bublinu umělé vzácnosti fundamentálně ekonomicky bezcenných věcí – aktuálně například tím, že se podařilo pro evropské umění nadchnout arabské ropné šejky, indické reverzní kolonialisty a čínské oligarchy. V podstatě je to pyramidová hra.

Ano, dá se na tom vydělat. Zejména pokud jste De Beer’s, Sotheby’s nebo vnuk nacistického oficíra, rozprodávající dědečkovu sbírku. Ale nejsou to investice.

Nákupy umění mají smysl, pokud je člověk upřímný milovník umění, nebo megaoligarcha, který chce mít buďto jedinečné statussymboly k ukazování kamarádům megaoligarchům, nebo aspoň pár mega ulitých v něčem, co mu nemůže nikdo arbitrárně zdevalvovat, zdanit či zestátnit. Holt se v nejhorším případě prodají jedny Gauguinovy Tahiťanky, s výnosem nacpaným v trenýrkách se zdrhne z Číny, člověk se na důchod trochu uskromní a nějak to doklepe v šestnáctiposchoďové vile na březích Lago Maggiore.

Pokud jste ale pouze chudí milionáři, raději si kupte dluhopisy, nemovitost nebo dobré akcie. A vůbec nejlépe – podnikejte.

Co je a co není investice

Dnes si povíme o rozdílu mezi investicí, spekulací, výdajem a spotřebou.

Stejně jako má národní slovník nejasno v tom, kdo je a kdo není podnikatel, stojí celá řada ekonomických nedorozumění ve veřejné diskuzi i v běžném denním provozu na nedůsledném rozlišení uvedených pojmů.

Zatímco v byznyskultuře a zejména financích si často pleteme investice se spekulacemi, ve veřejném sektoru a bohužel i v médiích si rutinně pletou investice s výdaji, ba se spotřebou.

Konfúze investic a spekulací je běžná do té míry, že podstatná část privátních účastníků trhu nemá jasno v tom, co vlastně dělá. Protože “investor” zní dobře a “spekulant” je sprosté slovo, říkají tomu “investice”, i když spekulují – sem spadá drtivá většina aktivit českého středního managementu, točícího si svých sto kusů ČEZu na pražské burze, protože to spolu s golfovými holemi a hugobossem tak nějak patří k stavovské příslušnosti.

Lidová definice investice jako eufemismu pro výdaj provzlínala navíc z tiskového oddělení Sociální Demokracie i do běžné mluvy. Kdo z nás neslyšel od kamarádů nějakou variantu této věty:

“Já jsem teďkon investoval sto tisíc do bazénu.”

Hovno, Majere, hovno. Jestli tam nebudeš za stovku prodávat vstupenky sousedům, koupil sis bazén, ale neinvestovals ani prt.

Když vono to zní líp….

Takže popořadě, přátelé v kravatách i v montérkách:

Investice ≠ Spekulace

Investuji, protože očekávám reálné fundamentální zhodnocení kapitálu. Spekuluji, protože anticipuji určitý pohyb kolektivní iracionality, na kterém mohu vydělat.

  • Investice je koupit si jablůňku, počkat až vyroste, a pak buďto prodávat jablka, nebo ji se ziskem prodat.
  • Spekulace je koupit si jablůňku a obratem ji prodat za víc. Nic proti tomu – předpokládáme-li informační symetrii kupce i prodejce, tj. že nikdo nebyl skrze neznalost vzat na hůl – ale je potřeba to mimořádně pečlivě rozlišovat.

Investice je zaměřena na výnos změnou hodnoty.

Spekulace je zaměřena na výnos změnou ceny.

Kapiš?

Další rozlišovací znaky:

  • Investice bývájí dlouhodobé (fundament rychle neroste), spekulace bývá krátkodobá (tj. veškeré intraday obchodování je v podstatě spekulace). Investor třeba párkrát ročně rebalancuje portfolio, kdežto spekulant může provést i desítky operací denně.
  • Při investování sledujeme fundament, při spekulacích sentiment.
  • Taktika investování je kontracyklická (kupovat když je to objektivně levné, prodávat když je to objektivně drahé), kdežto taktika spekulace je cyklická (typicky bubliny – kupovat když je to už tak drahé se spolehnutím na “momentum”, setrvačnost, a panikařit a prodávat když je to levné). Spekulace proto výkyvy trhu amplifikují, kdežto investiční aktivity mají sklon je spíše zarovnávat. Investor vnímá propady trhu jako příležitost k levnému nákupu, a v bublinách prodává.
  • Spekulace slibují vyšší potenciální zisky, ale také hrozí většími potenciálními ztrátami, než přísně vzato investice, které by měly být daleko přísněji prokalkulované a konzervativnější.

Úspěšný investor musí mít hlavu výrazně chladnější než “trhy”, a smířit se s tím, že v bublinách bude vydělávat méně než kovbojové, ba že bude vysmíván pro lpění na překonaných manýrech, jako je diverzifikace, proklepnutí firmy před koupí a nohy na zemi. Nicméně to je vykoupeno tím, že bývalí posměváčci v korekční fázi lehnou, zatímco racionálnější investor si odepíše snesitelnou část výnosů (málokdy kapitál) a jede dál.

Strategie pro úspěšně investování je v čase prakticky neměnná a celkem dobře i sepsaná. Vychytat a nakoupit firmy, které mají perspektivu dlouhodobě růst, a/nebo firmy aktuálně trhem přehlížené, podhodnocené. Což mimochodem není spekulace: když koupím akcii, která je aktuálně objektivně příliš levná, je to investice, protože se řídí hodnotou – kupuji s tím, že jsem si narozdíl od tržního konsensu vědom skutečné hodnoty titulu.

(Aktuálně btw třeba Glaxo, které přestože je jedním z největších hráčů v lukrativním biotech sektoru, má P/E 15 kvůli sérii korupčních skandálů, zejména v Číně – kde se ovšem bez korupce nic prodat nedá, takže je situaci nutno číst tak, že si tam někdo řekl o ještě větší úplatek, který nedostal, tak to prásknul na ty pod sebou a západní imperialisty.)

K ocenění společností:

Ne všechno, co je levné, je podhodnocené. Mnoho levných firem je prostě tragicky špatných.

Zároveň ne všechno co je drahé je nadhodnocené. Mnoho drahých firem je prostě vážně dobrých.

Pak jsou ty levné dobré, které je radno koupit, a taky drahé špatné, kterým je naopak třeba se obloukem vyhnout.

Je tragický omyl plést si cenu a hodnotu. Skutečnost je taková, že je v průměru určitá pozitivní korelace mezi cenou a hodnotou, ale má to velmi daleko k železnému pravidlu.

Je dobré držet na zřeteli, že tržní ocenění odráží nejen aktuální hospodářské výsledky firmy, ale zejména očekávání budoucího růstu. Ergo aktuálně ztrátová Tesla za draho, protože zaprvé má našlápnuto obrátit automobilový trh vzhůru nohama, a za druhé jsou to akcie v Elonu Muskovi, které přeceněné být ani nemůžou.

Mimochodem ztrátovost perspektivní firmy není vůbec špatná věc – znamená to, že investuje víc, než jaké má (zatím) tržby, což vůbec neva. Ztrátový dobrý podnik v růstové fázi ví, co dělat s penězi – ba má víc nápadů jak se aktuálně rozšiřovat, investovat, než má kapitálu. Horší je, když firma sedí na hromadě peněz a neví co s nimi, protože těžko poroste – došla fantazie.

Úspěšný spekulant musí měnit strategii spolu s tržními větry (ano, je to dvojsmysl). Chce to především čuch (hi hi háááhůů) na aktuální formy kolektivní iracionality – a kdo chvíli stál, už stojí na pracáku.

Z toho plyne fundamentálně rozdílná strategie investování a spekulace:

Investor musí mít pevnou strategii, kterou nezviklá, že v krátkém období někdo někde vaří násobně víc na bublině.

Spekulant musí mít pružnou, věčně proměnlivou strategii. Jeho aktivity jsou podstatně rizikovější, a málokomu to jde dlouhodobě – nestíhá se adaptovat tak rychle, jak se mění trh, bo ty změny včas nevidí, přičemž skutečně významné změny anticipovat ani nelze.

Spekulace závisí vždy na využití anomálie. Je tak krátkodobá z podstaty – anomálie, která je dlouhodobá, přestává být anomálií a stává se vlastností trhu, a jak se rozkřikne, ví o ní víc lidí, takže se výnosy rozmělní, čímž se stává méně lukrativní, až zmizí docela. Spekulativní strategie se tak musí neustále měnit a adaptovat, a zázračné módní recepty na přechytračení trhů sice v jednom případě ze sta fungují, ale jenom chvilku, a žánr “CO WALLSTREET NECHCE ABYSTE VĚDĚLI, ANEB JAK JSEM ČTRNÁCT DNÍ VYKAZOVAL MIMOŘÁDNÉ ZISKY! (než jsem přišel o úspory a musel začít psát ulhané knihy)” doporučuji nakopat do prdele.

Je to i PR problém, protože investoři mají kvůli prolínání pojmů se spekulanty neprávem horší pověst, a spekulanti zase nezaslouženě lepší.

Když někdo sebezodpovědněji investuje a drží pár akcií nebo pomáhá financovat socialismus nějakým tím státním dluhopisem, pro půlku národa už je “vrah z Wallstreetu” a “spekulantská sviňucha”, která vysedává na Manhatánu s Bilderbergy a mávnutím ruky způsobuje státní bankroty (ježišmarja, kéž by to takhle fungovalo).

svinucha234

A spekulantské sviňuchy zase své aktivity ospravedlňují cenotvorbou a informační přidanou hodnotou výstupů z trhů (přestože obvykleji vytvářejí deformace, typicky bubliny), což by byla pravda o investorech.

Dále:

Investice ≠ Výdaj

Tu je vinen stát, aktuálně zejména Slávek Sobotkoic, kdykoliv otevře populi (a vypouští z ní papulismus).

Politicky je výhodné říkat “investice” prakticky jakémukoliv veřejnému výdaji, protože to zní dobře a budí to představu budoucího blahobytu a návratnosti – což je lež skrze implikaci, vzbuzení klamných a nemístných očekávání. Posuďte vlastní reakci na dvě formulace téhož výdaje sta miliard korun:

“Stát investuje 100 miliard” => “všichni zbohatnem!”

“Stát utratí 100 miliard” => “všichni to zaplatíme”.

Definice: Konotativní lež je forma misnomeru, spočívající v použití příbuzného termínu, který má určité žádoucí implikace a vlastnosti, které ovšem popisovaná věc jako taková nemá. Klíčové je, aby byly oba pojmy dostatečně blízké a málokdo si toho všiml, a tím mohlo dojít k transferu významu. Není účinné říkat mrkvi “vysoký roštěnec”, ale vojenství “obrana” či diskreční loupeži “solidární daň” už ano.

Další příklady jsou sociální pojištění, důchodové spoření a Kalouskovy investiční státní dluhopisy – průběžný systém, odevzání kapitálu za vágní příslib budoucího plnění když se něco nějak závažně nevysere, a vstup do smluvního vztahu, ve kterém dlužník může kdykoliv arbitrárně změnit podmínky s odkazem na státní zájem, nejsou ani jedno z toho.

Investice obnáší propočet návratnosti a zapojení do určité širší koncepce, strategie, od které očekáváme do budoucna zhodnocení (nikoliv jen změnu ceny, pře-cenění) vloženého kapitálu, výnos – v případě státní investice v podobě budoucího společenského užitku převyšujícího počáteční náklady. Obtížně by se hledal státní výdaj, který by taková kritéria splňoval.

Když už k nějakým propočtům vůbec dojde, jejich účelem je legitimizovat plánovaný výdaj a ne jej posoudit. Objektivní analýza je obětována politickým zbožným přáním.

Může tedy stát vůbec investovat? Může.

Zaprvé by mohl (teoreticky) investovat do lidí. To oproti představám odborů neznamená nechat lidi prožrat státní rozpočet, nýbrž investovat do lidského kapitálu, typicky vzděláním.

Existují různé operační programy jako “Vzdělávání pro konkurenceschopnost”, jenomže to je bullshit, protože skutečně efektivní vzdělávání pro konkurenceschopnost si podniky musejí stejně dělat interně, byv k tomu donuceny širokonedozírnosáhlým selháním státního vzdělávacího systému produkovat absolventy použitelné pro praxi. Z EU placená “školení” to nezachrání, protože jejich primárním účelem je čerpat, a ne někoho něco naučit. To nejsou investice.

Zadruhé stát může investovat do infrastruktury. Ovšem hned je nutno dodat, že skutečná investice je jen budování infrastruktury nové. Udržovací náklady nejsou investice, a ideálně byly zohledněny v původních propočtech stavby. Jak správně podotýká občas se médii mihající českoamerický ekonom Milan Zelený, když stát nechá rozpadnout silnici a pak jí záplatuje, není to investice.

Nová infrastruktura tedy může být investice, s tím, že “výnos” z ní realizují občané ji využívající, přičemž stát doufá, že od nich díky katalyzovanému rozvoji ekonomiky vybere víc na daních a celkový součet pro společnost bude kladný. Takhle OK, tedy kdybychom stavěli infrastrukturu za standardní ceny, ve standardní kvalitě, a prioritizovali klíčové infrastrukturní projekty doslova celoevropského významu před skandálně drahými zbytečnostmi na objednávku místních kmotrů a kmotřiček. Takhle je budoucí hospodářský benefit zachycen hned zpočátku v uměle navýšené ceně stavby.

Při systémovém tření v řádu desítek procent ovšem lze říci, že nic z toho, co stát dělá, nelze doopravdy nazvat investicí, protože návratnost po započtení korupčních marží a udržovacích nákladů je – nikdy. Když politici říkají, že budou investovat, dívejme se pozorně, co tím skutečně myslí. Málokdy to bude investice hodná toho jména.

Váš,

P.S. Pokud vám někdo zavolá s nabídkou, že vám může ročně slíbit desítky procent, udělejte to jako můj účetní: řekněte “Hovno” a zavěste.

Druhá varianta, pokud chcete reálně přispět obecnému blahobytu, je okrádat phonespammery s evidentně podvodnými finančními nabídkami o čas pokládáním složitých otázek následovaných odložením telefonu na stůl než se vykecaj (mezitím si můžete třeba udělat kafe nebo přečíst ranní zprávy), čímž se sníží riziko, že se dovolají někomu, kdo by se nechal.

Profi tip: správci majetku a aspirující brokeři, kteří musí naslepo obvolávat obchodní rejstřík, stojí z definice nutně za hovno. Těm dobrým buší klienti na vrata. Musí se Scarlett Johansson doprošovat a vtírat, když si chce vrznout? Tak.

O finančním sektoru zeširoka a konstruktivně zase příště.