Příspěvek k teorii managementu a právničině: AAPP ratio

Při výkonu zaměstnání* jsem čím dál častěji konfrontován s onou skutečností, že pokud naše civilizace na něco zajde, nebudou to ekologické katastrofy, Putin ani radikální Islám, ale lejstra a právníci.

Inspirován zkušenostmi se zpracováváním a vyjednáváním jisté docela důležité smlouvy tímto zavádím do obecného povědomí pojem AAPP ratio, což je zkratka “Assrape attempts per page” – frekvence pokusů o blatantní osouložení do řiti nesportovní ujednání v přepočtu na stránku smlouvy.

Formálním zápisem je gluteiformní omega rovna podílu počtu instancí nevěřícného kroucení hlavou počtem stran dokumentu:

prdel2

Zlaté pravidlo je, že pokud je AAPP ratio vyšší než 3, pravděpodobně jednáte s kurvou a je nutno postupovat s krajní obezřetností, popřípadě zvážit, zda se vyplatí vůbec postupovat.

*Koncept zaměstnání (činnost, jíž je člověk za peníze zaměstnán) je nutno ostře odlišit od pojmu povolání (to, k čemu je člověk niterně povolán), a u obojího si uvědomit jen nahodilý překryv s pojmem práce, a to obecně tím spíš, čím je to kancelářštější a papírovatější. Pletení si zaměstnání s prací, tedy placené činnosti s ekonomickou produktivitou, je aktuálně v rozvinutém světě hospodářský problém číslo jedna.

Čudné počty České pošty, aneb úvod do good governance státních podniků

Onehdá byl u Moravce nový šéf České pošty s tím, že chce začít prodávat na poštách vitamíny a léky. Krom toho, že potravinové doplňky jsou až na pár výjimek mimořádně drahé placebo , je to signál, že se Pošta bude i nadále ubírat vytyčeným směrem do prdeleopadliště dějin.

O České poště jsem se už chystal napsat článek několikrát:

  • Když osobě blízké přišla do schránky namísto opravených hodinek roztrhaná obálka. Předpokládáme-li, že na poště není nikdo takový idiot, aby dal cár papíru k doručení, suspectus je jeden, a to pošťák – FYI, České Budějovice 4. Nedík.
  • Když se ukázalo, že součástí poštovních standard operating procedures je vhazování lístečků se vzkazem “Adresát nezastižen” do schránky, zatímco je člověk celou dobu doma a nikdo nezvonil.
  • Když se snažím při každé návštěvě najít v tom vetešnictví mezi aktuálním vydáním Čtyřlístku, vodopádem stíracích losů, bulvárním tiskem, omalovánkami a kalendářem s Patem a Matem jejich kolegyni za přepážkou.
  • Když Pošta  pod heslem “Velká balíková revoluce!” začala se zpožděním pouhých deseti let poskytovat služby, které jsou u kurýrních služeb odjakživa naprosto běžné.

Čtyři minuty práce v trialverzi 3D studia: 15 000 000 Kč a lízátko pro toho dvanáctiletého synovce, který to udělal.

Takže tohle je ten článek, na jehož nutnost jsem myslel už několikrát.

Česká pošta se potýká s dlouhodobými hospodářskými problémy, které její vedení svádí na citelný výpadek příjmů z dopisů kvůli internetu. To jim nežeru, protože tentýž internet katalyzoval řádový nárůst výrazně dražších obchodních balíků z e-shopů.

Vedení prostě neumí hospodařit, rozkrádají to a snaží se účetnictví záplatovat naprosto nepatřičným nalepováním bizarních, s poštou nijak nesouvisejících služeb a zboží na její stěžejní činnost.

Česká pošta dělá tu základní chybu, že než aby začala být dobrou poštou, snaží se být ještě trafikou, papírnictvím, hračkářstvím, pojišťovnou, a v dohledné době možná i lékárnou. Prostě vetešnický kurz, vytyčený za předchozího vedení, pokračuje i za současného.

Horší než omalovánky je, že zkoušela či zkouší právě i takové věci jako podomní prodej cigaret a finančních produktů soukromých subjektů, dokonce do té míry, že poštovní zaměstnanci mají kvóty, za jejichž nesplnění jsou penalizování – připomínám, že toto pošta dělá jako státní podnik. Jistě proběhlo transparentní výběrové řízení.

 

Strategicky dělá pravý opak toho, co by dělat měla. Rozkročení aktivit je v 99 % případů cesta do perdéle.

Dějiny byznysprůserů jsou lemovány strojírenskými firmami, které v ouzkých začaly vyrábět nábytek, zmrzlinu a potápečské potřeby v naději, že něco, cokoliv, aspoň jedna věc z toho nějak zázračně klapne a zachrání jim rozpočet, čímž to přivedly na buben v polovičním čase. “Byznysmodel brokovnice” (pojem patentuji) jako východisko z krize nefunguje, není výrazem dynamičnosti firmy, nýbrž právě naopak krajního zoufalství, a snad nikdy se nad rámec statistického šumu nikomu nevyplatil. Naopak je potřeba fokusovat na core competence (v případě ČP bohužel core incompetence), tedy poštovní služby, a nemilosrdně odřezat postradatelné nákladové položky a nesouvisející kraviny okolo.

Například veškeré náklady na reklamu, propagaci a sponzoringy, které jdou do milionů. ČP sice letos tyto náklady redukovala na polovinu, což je krok správným směrem, ale pořád poloviční. Sponzoring každé hovadiny na úkor nosné funkce podniku patří ke koloritu českých státních podniků, protože k němu patří věty “Pepo, ty seš teď v tom ČEZu, viď? Hele, poď na pivo, mam takovej nápad…”. Totéž platí pro VZP, která platí okresní přebory ve vodním pólu a uherskohradišťskou kvalifikaci na mistrovství světa závodů psích spřežení, ale hradit zdravotní péči se snaží pokud možno vůbec, na kteréžto téma jsem měl opakovaně fascinující rozhovory plné upřímných facepalmů s CEO nejmenované jihočeské nemocnice.

Obecně – podniky, u nichž se poptávka po službách vůbec nijak neodvíjí od viditelnosti značky, nemají racionální důvod dávat cokoliv na propagaci, reklamu a sponzoring. Ty soukromé k tomu sice nemají ekonomický důvod, ale je to věc šlechetných majitelů a zaplať pánbůh za osvícené kapitalisty, kteří zaplatí mládeži okresní čutál. Akciovky by nad rámec normální prokalkulované reklamy, od které se očekává ziskovost, neměly tohle dělat vůbec, protože slouží akcionářům a nemají mandát házet jejich peníze do luftu. Státní či polostátní podniky by ale vyloženě vůbec neměly smět, protože to zaprvé jde zhola mimo jejich smysl (ba proti jejich smyslu), zadruhé je to v rozporu s good governance, a zatřetí jsou to obzvláště u nás prakticky vždy korupční akce.

Ostatně, podívejme se na ČEZ. To je monopolista, jehož tržby na viditelnosti a reklamě (v ČR) nezávisí vůbec nijak, ale který přesto sponzoruje obrovskou část českého sportu. Kdyby to dělal soukromý podnik z vlastního, byl by geroj a dobrodinec, ale když to dělá státní firma, je to fail a evidentní levá. Občan by ocenil místo tohohle…

…raději o tolik levnější elektřinu. Ještě pochopim, že sportovní arénu (co tomu zase začít říkat “stadion”?) zasponzoruje pivovar, kterému se to ideálně vrátí na tržbách (mimochodem rovněž státní Budvar by mohl vyprávět, že nevrátí), ale státní energetický monopol? Srsly, guys?

Je potřeba si vyjasnit, jaký je vlastně účel státních podniků.

Učelem státních podniků je poskytovat ve veřejném zájmu určitou službu, kterou z různých důvodů nemůže nebo nemá stát poskytovat přímo, a to za cenu, která pokryje odůvodněné náklady (včetně investic do budoucích rozumně předpokládaných kapacit). Nikoliv sloužit jako prostředek dodatečného zdanění (ČEZ), dotování věcí, které stát platit nechce a nemá, ale které se ve specifickém českém prostředí neumí normálně uživit (sportovní kluby), ani dojná kráva sociálních okruhů managementu. Zisková státní firma je průser, stejně jako nezisková. Pokud státní firma vykazuje zisk, znamená to, že občanům, kterým má sloužit, nastavila příliš vysoké ceny. Pokud je ve ztrátě, je rozkrádána a/nebo má uměle stlačené ceny v rámci nějakého populismu (energetické firmy v Jižní Americe), a doplácí se to méně nápadně na daních. Pokud je drahá a navíc ztrátová, znamená to, že management je krajně neschopný a/nebo je masivně rozkrádána. ČP je v poslední kategorii.

Teď se přesuneme do ideálna: Předmětem činnosti státního podniku je typicky služba, která je sice veřejná, ale z různých důvodů je nepraktické, aby spadala pod normální systém státní správy a veřejných rozpočtů, a tedy se vydělí a inkorporuje separé. Ty podmínky jsou ze strany občana typicky vysoce nerovnoměrná spotřeba v kombinaci s její dobrovolností.

Pouliční osvětlení používáme tak nějak všichni stejně, ale kolik kdo pošle dopisů je na něm.

Zdravotní péči poptáváme sice nerovnoměrně, ale převážně neplánovaně a nedobrovolně, takže je nejpraktičtější ji hradit na bázi pojištění. Dálnice používáme asymetricky, ale dobrovolně, takže si je dobrovolně platíme a bylo by nefér, aby platili všichni stejně. Takový typ služby může být buďto státem outsourcován (i za krajně nevýhodných podmínek – Kapsch), nebo poskytován právě nějakým státním podnikem, popř. outsourcován privatizovanému státnímu podniku (Royal Mail).

Tolik ideál. V praxi je to přirozeně spíš tak, že se státní podniky vytváří pro:

1) Činnosti, které vyžadují úroveň expertízy, kterou od úředníků nelze očekávat (typicky energetika).

2) Činnosti administrativně náročné, či strategicky významné, a tedy se zájmem oddělit jejich řízení od politiky alespoň jednou personální a rozhodovací vrstvou navíc (aby se energetická koncepce neměnila po každých volbách, když návratnost investic je v řádu desetiletí a je tak potřeba držet relativně konzistentní strategii).

3) Činnosti potenciálně ziskové, aby mohly být vyváděny opticky legitimními způsoby prostředky do kapes spřízněných s partajemi, a nešlo to fujtajbl do státního rozpočtu, kde by se to pozutrácelo za důchodce, vědu a opravy silnic, namísto za Moët rozlévaný do výstřihů patnáctiletých ruskojazyčných poběhlic v klubech kolem Václaváku.

Mimochodem měsíční plat 250 000 Kč pro ředitele podniku, který je dlouhodobě ve ztrátě a dělá zjevné kraviny, za které by ho z normální firmy okamžitě vyrazili, je špatný vtip. To platí jak pro minulého, tak pro nového ředitele.

Druhá věc, na kterou by se měl vedle racionalizace provozu podnik v potížích zaměřit, je pokusit se potěšit klienty a vytvářet maximální možný “goodwill”.

Kombinace dlouhých front, málo kvalifikovaných zaměstnanců a ambience příhraniční tržnice, spolu s evidentním mrháním prostředky a korupčními akcemi, ovšem naopak generuje kolosální badwill.

Dojmu ze služeb neprosívá ani platební terminál přijímající karty celých dvou bank v době, kdy  každá venkovská hospoda bere karty všechny, a který po zaplacení neodmáčknutelně na patnáct vteřin ukáže dvoucentimetrovými čísly zůstatek na vašem účtu celé frontě. Kdyby to chtěli dělat schválně, tak to hůř nevymyslí.

Česká pošta tedy dělá v podstatě na všech frontách pravý opak toho, co by dělat měla – rozkračuje se a rozmělňuje namísto racionalizace a zaměření na nosnou činnost, a konzistentně si nasírá klienty.

Je nutno se smířit s tím, že doba pošty pominula. Na komunikaci máme metody rychlejší, spolehlivější, bezpečnější a levnější. Balíky doručují kurýrní služby rychleji, pružněji, spolehlivěji, bezpečněji a za srovnatelné peníze. Může si vydělat tak nějak na režii a platy zaměstnanců, a dál tak plnit funkci zaměstnavatele krajní nouze, ale nebude moci nadále dělat dojnou krávu manéžmentu. Protože na to prostě nebude mít dost peněz.

Pošta se bude prostě muset smířit s tím, že její role bude časem konvergovat k minimu vyplácení důchodů, doručování balíků a posílání pohlednic, a přizpůsobit tomu vlastní náklady, včetně odměn vedení. Pokud se s tím nesmíří, její role nebude vůbec žádná.

“Týmová práce” je v korporátním ptydepe takový kouzelně víceznačný termín.

Od středního managementu dolů znamená “schopnost nechat si srát na hlavu a nedělat vlny”.

Od středního managementu nahoru pak “schopnost přivlastňovat si zásluhy jiných lidí”.

Pozoruhodné je, že ani v jednom případě neznamená týmovou práci.

Zbyhněv zachraňuje republiku volume 1: opatrnější klasifikace tzv. “éček”

Víte, co je E300?

Vitamín C.

Navrhuji pečlivější klasifikaci tzv. “éček”, a to nejméně (a zřejmě dostatečně) do dvou tříd. Něco jsou hrůzy, něco normální přírodní, ba nezřídka zdravé nebo dokonce nepostradatelné látky, které jen mají přidělený tříčíselný kód, aby se to tam vešlo a máslo nemuselo být baleno do hektaru celulózy.

Nestrašit. Rozlišit

Hysterizace je příliš snadná. Napište na přesnídávku, že obsahuje E<číslo číslo číslo>, neboli Dihydrogen-tetrabutyl-chlorohydrát-4-6-čurymuryn-cis-cyklo-krucibucišmuci-hydroxyl-darebák-perdraselný, a biokozy se jdou přivazovat k ministerstvu, protože neví, že to je vitamín Xˇ. (To je “kš”, podle vzoru “xˇandy”, kdyby někdo nevěděl).

Přeháním? Rád bych.

Provedu vás fiktivní úvahou, jak bych komunikoval, kdybych byl nepoctivý novinář, či srabaktivista chtivý dotace na přednášky o zdravé výživě na školách a pěti minut slávy u Moravce. Nasimuluji k tomu i předpokládanou a zamýšlenou reakci tzv. “obyčejných lidí”, jak už krásně rozdělili společnost naši socialističtí elitáři.

Sugestivní obrázek do záhlaví článku:

poison-veg

“Mnoho potravin obsahuje E375.”

Jedovatá éčka, ilumináti nás chtějí všechny otrávit!

” Vzorec této chemické (!) látky, která je ve větším množství toxická (pozn. co neni), je C6H5NO2

Normálně nám ti nestydové dávají do jídla kyselinu pyridin-3-karboxylovovou. Cožpak se takhle může jmenovat něco normálního? Dyť je to celý proti přírodě.

“Víte, jak se také jinak jmenuje? Kyselina nikotinová!”

Dyť to je návykový! Normálně z nás dělaj feťáky, abysme kupovali ty jejich srágory!

V komentech se přiznají všichni, kdo už sahali po vidlích a chystali se jít podpalovat Monsanto, Billu a Ministerstvo zemědělství.

Jináč se tomu také říká Vitamín B3, a je to zcela nepodstradatelná látka pro lidské zdraví, mj. regulující tělesný tuk, cholesterol a krevní cukr. Sebemenší nedostatek způsobuje apatii, poruchy trávení, úzkosti, deprese, vyrážky, ztráty paměti a záněty, závažný nedostatek pak delirium a smrt.

Takže tak.

Kdo vymyslel “éčka”, chtěl zjednodušit názvosloví složení potravin – zcela v pořádku. Bohužel nepočítal s lidskou tupostí a sklony k hysterii.

Ostatně, na neinformovaném odporu k “éčkům” stojí celý obchod s biopotravinami. Ty mají na vymezení vůči éčkům (čili mj. vůči vitamínům, muehehe) z podstatné části založenou marketingovou koncepci.

Je to hloupé, ale nikoliv zcela nepochopitelné. Rozlišení “přírodních” a “nepřírodních” látek je intuitivní, stejně jako dojem, že ty přírodní jsou pro zdraví nějak inherentně lepší. Bohužel první úvaha je nepřesná (důsledně vzato, nepřírodní látka žádná neexistuje), a druhá úplně vedle (dýmějový mor je přírodní, antibiotika tímto klíčem ne).

Klasika: pochopitelný a dokonce skoro ospravedlnitelný sentiment, po praktické stránce však zmařený idiotickým pojetím. Takových věcí je. Nebezpečí mytologizace a svůdného reduktivního vnímání skutečnosti – ale co jiného zbývá, když je jeden blbec a neudrží věrnější obraz světa.

Jsouce poučeni, pojďme to rozlišovat.

Survivorship bias: “klam přeživších”

Na svých toulkách písemnostmi jsem objevil supr věc, o kterou se ráčím s milým čtenářstvem podělit.

Za druhé světové války bylo jednou z priorit RAF zvýšit šance drahých a strategicky důležitých bombardérů na návrat z misí nad Německem.

Trupy letadel tak byly po návratu důkladně analyzovány, a vojenští experti plánovali zesílení pancéřování podél křídel a kabiny zadního střelce – tam, kde bylo nejvíc průstřelů.

Než přišel statistik. “Volové”, představuji si, že řekl, “tam kde jsou prostřílený letadla, který se vám vrátily, to právě nevadí. Ty letadla jsou naopak nejslabší tam, kde jsou tyhlety netknutý – protože ty, který tam trefili, se nevrátily. Zesilte to tam, kde těmhle nic neni.”

A začalo se vracet výrazně víc letadel.

Zjevné. Ex post facto.

Ex ante prakticky neviditelné. Omylu armádních expertů by se dopustila většina lidí.

Když ze statistického vzorku vypadnou faily, což vypadnou většinou, identifikace rozhodujících faktorů je netriviální – a nejde vykoukat jen z winů bez laterálního myšlení.

To se pochopitelně projevuje, kdykoliv se snažíme například izolovat společné jmenovatele úspěšných sportovců, umělců, vědců, způsobů léčby, investičních projektů, firem nebo čehokoliv jiného, abychom je mohli napodobit. A pancéřovat potom podél křídel.

Má reakce, když jsem tohle pochopil a ocenil:

 

 

 

 

Volby do EP 2014 – grafický manuál

alz

CSSD Bila-Oranz podklad

kdu

kdu2

ODS

SD1SSO

slomove

SZ2

tomio

tp

 

Jednotlivé motivy jsou k mání na tričkách a plackách ZDE do doby, než mi některá z politických stran pošle výhružný dopis.

Po konzultaci s právníky a zjištění, že česká legislativa nemá dotažený adekvátní ekvivalent “Fair use” pro účely parodie z anglosaského práva ruším prodej triček. Dyzajny tímto uvolňuji do public domainu a nemám nejmenší problém s tím, když si je kdokoliv nechá natisknout pro vlastní použití.

Dokonce k tomu diskrétně nabádám. Wink wink, nudge nudge, know what I mean, know what I mean?

Uvidím-li kohokoliv na ulici oděného v tomto ostrovtipu, koupim mu pivo.

Pokud má někdo principielní výhrady k automatizaci a říká, že bychom měli preferovat pracovní místa pro lidi (říká se tomu luddismus), nechť je konzistentní, vyhodí pračku a najme pradlenu.

I ty, Brite?

Britská vláda se rozhodla zkusit vydojit z lidí poslední peníze, které ještě zbyly komukoliv jinému, než Abramovičovi, Katarské královské rodině a britské vládě. 

HMRC (berňák) tak rozjel poměrně odpudivou kampaň, mající vystrašit neplatiče, aby se nahlásili sami a nechali si vyměřit dodatečnou daň, než na ně dopadne boží (Zby)hněv.

Politici prostě prošustrovali co šlo a teď loví zbývající kapitál – kdo nedá, co si řeknou, je zločinec.

Nemusíme chodit až za Lamáánš – v Česku navrhované prokazování legálního původu majetku s presumpcí viny je podle partikulárií formulace zákona buďto jen carte blanche na selektivní vyvlastňování, nebo rovnou položení základu pro budoucí popření institutu soukromého vlastnictví.

Zmrdů, jako jsou Janoušek, Rittig, Dlouhý či ostatně Babiš, na které je veřejné mínění právem nasrané, a kteréžto nasrání veřejný (Zby)hněv na tajemné majetky zakládá,  se takové věci přitom pochopitelně netýkají. Doplatí na to těch pár posledních blbců, kteří se tu ještě pokoušejí něco poctivě dělat. Vrchol ironie je, že takovými zákony jsou právě Janouškům, Rittigům, Dlouhým a Babišům zbývající čtyři poctiví podnikatelé v České republice vydáni na milost. 

Rostoucí míra dojení je přitom neudržitelná už z aritmetických důvodů. Pokud se radikálně nezvýší výkon západních ekonomik (s nímž se ovšem zvýší i nároky a nula od nuly pojde) a/nebo se státy nenaučí trochu hospodařit,  nakonec nebude koho dojit a na výběr bude mezi brutální diktaturou a kolapsem, následovaným restartem státnosti na zelené louce. Řídícim principem je bohužel ještě pořád “každej den dobrej”. Zdroje jsou. 

Británie na to jde zvostra:

Super orwellovská kampaň, hm?

Silné nátury si mohou přečíst i oficiální stránku, psanou mrazivě nevhodným jazykem.

Pro monogloty aspoň to nejlepší v překladu: “Pokud máte nepřiznaný příjem, musíte jej nahlásit, než vás chytíme. Naše nová technika a dodateční zaměstnanci nám zjednodušují vás najít – ať jste kdokoliv”.

Takový tón komunikace s občanem si státní správa v civilizované zemi nesmí vůbec dovolit. Selhání reflexe podstaty vztahu mezi občanem a státem, nebo v horším případě zcela vědomá přezíravost k ní, tam odkapává z každého slova.

Americká IRS (=berňák) vyplatila 2.8 milionu dolarů na odměnách zaměstnancům, kteří byli současně stíháni za daňové delikty. To je stejný berňák, který v roce 2013 selektivně cílil “intenzivní vyšetřování” na konzervativní politická uskupení, která chtěla po vládě Spojených Států zodpovědnější hospodaření. Stačilo v žádosti o zvláštní status, kterou předkládají při registraci všechna politická hnutí, zmínit státní výdaje, výši dluhu či daně. Rovnost před zákonem jedna báseň.

Jak už jsem psal jinde, systémový problém politiky a veřejné správy je v tom, že veřejný čunitel tváří v tvář obtížným rozhodnutím nakonec pravidelně volí cestu nejmenšího odporu, i když je v rozporu s jeho programem nebo účelem jeho funkce. Tak se i nominálně konzervativní Cameronův kabinet zaměřuje na zvyšování přijmů státního rozpočtu všemi prostředky, namísto důkladné racionalizace výdajů. Pravicový politik je v dlouhodobém měřítku v podstatě oxymoron, nebo heroický výkon. Jeho zájem je nakonec vždy dostat pod kontrolu co nejvíc prostředků, protože za ně kupuje vliv a loajalitu. Je potřeba silná vůle, obří koule a epický fištrón, aby politik dlouhodobě dokázal fungovat jinak a neuříznul si tím pod sebou větev. Dobrý politik – a dobrý stát – se nakonec musí snažit, aby se stal nepotřebným. Vypadá to, že nikoho takto osvíceného u kormidla nemáme. Britové taky ne.

Francie zakazuje práci po šesté hodině večer

FR1CZ

V posledním díle seriálu Vítězství odborářů nad rozumem si Francouzi zakázali pracovní maily a telefony po šesté hodině večer. Říkají tomu “Právo na odpojení” (!).

Motivaci lze částečně pochopit – málokde kromě Asie je tak výrazně hierarchizovaná společnost a obří Power Distance Index, a francouzští ředitelé si se zaměstnanci skutečně vytírají prdel běžně a ostře a ženou jejich vytížení na hranu. Jenže realizace je taková typicky francouzská.

Komické na tom je, že to neosovobodí (to neni překlep) nevolníky v manufakturách a servírky, trávící 16 hodin denně na nohách, nýbrž to výhradně zasáhne celkem dobře placené (a zjevně zpovykané) hipstery z IT společností a manažery supranacionálů, kteří si ovšem nemohou dovolit nebýt na přijmu.

Dovolit si to mohou jen lidé, kteři nic důležitého nedělají. Zaměstnanci v IT, kteří doufají, že se díky zákonu budou moci po šesté plně věnovat kavárenskému životu si tim dost posírají důchod, protože je nevyhnutelně karierně předběhnou lidi, kteří dělají co je potřeba kdy je potřeba a zaměstnavatelé se na ně můžou spolehnout.

Ukážeme si na teorii množin, jak velký je průnik skupiny lidí, kteří možná skutečně pracují déle a tvrději a v horších podmínkách, než by se nám líbilo v 21. století, a skupiny lidí, kteří si mohou dovolit po šesté nereagovat, aniž by kvuli tomu zkrachoval Google a došly léky v nemocnicích:

teorie množin

Cílovka je 0 lidí – kdo to potřebuje, toho se to netýká, a koho se to týká, ten si nemůže dovolit se tim řídit. Oh la la!

O hospodářském růstu a nafukovacích míčích

V lidovém povědomí koluje celá řada různě závažných, podstatou však zpravidla banálních ekonomických failů. Mezi nimi jsou i variace na tento výrok:

“Neměli bychom se od těch Číňanů přeci jenom něco přiučit? Dyť jim roste ekonomika o 6% ročně a nám sotva o procentíčko, dvě. Možná demokracie neni zas tak důležitá, důležitý je, aby se lidi měli dobře.” 

To je kolosální píčovina. Hospodářský růst nevypovídá o úrovni ekonomiky, protože hospodářský růst je poměrný ukazatel, vyjadřující rozdíl oproti předchozímu či výchozímu stavu. Ukazuje nám tedy, o kolik se ekonomika za nějaké období zvětšila, ale ne jak je velká. Vůbec.

V praxi je mezi úrovní a rychlostí rozvoje dokonce nepřímá úměra – expanze o 6%, když půlka národa bydlí v rakosových chýších a v životě neviděla zubaře, je podstatně snazší, než když už je ekonomika rozvinutá na hranici současných možností a “chudí” se říká lidem, kteří mají dům, auto, bezplatnou zdravotní péči, dovolené v tropech a padesát kilo nadváhy. Reálný nárůst produktu, který první ekonomiku zdvojnásobí, se v druhé prakticky nepozná.

Relativně rychlejší růst Číny není politickým systémem (když, tak navzdory politickému systému), nýbrž právě onou poměrností. Čína, Indie, Indonésie či Barma rostou rychleji než Západ, protože začínajíc prakticky na zelené louci maji kam, a mají k dispozici západní techniku, know-how a kapitál.

Princip lze intuitivně zpřístupnit:

Nafouknout merunu z vypšouknuta do přiměřeně nafoukla je výrazně snazší, než do už vešvechpraskající brunátně funět další dva pascaly. 

Pro technické kikoty, ekonomický růst se řídí zákonem klesajících výnosů:

graf

Jako obvkyle je grafík rozklikávací.

Kde limita je potenciální produkt.

Skutečnost, že Čína roste o 6% ročně a Evropa 2% a to ještě na dluh a blbě – bobtná především státní a se státem spřažený díl ekonomiky na úkor dlouhodobé produktivity, protože to jediné stát umí – by nás neměla nijak vyvádět z konceptu, či v nás probouzet jakékoliv pochyby o výhodách liberální demokracie a kapitalismu – je to prostě tim, že Čína začínala před třiceti lety při Dengových reformách prakticky z doby bronzové (v průměru, Mao totiž předtím vrátil podstatnou část venkova prakticky do neolitu) a má ještě zatraceně kam růst, než se vůbec začne přibližovat životní úrovni na západě.

Jistěže dohánění ledoborce jde rychleji, než ledoborba. Čína roste momentálně rychleji, protože nás dohání v našich stopách, díky naší (zhusta kradené) technice a za cenu otrokářství a cenzury. Ale to je tak všechno. Jak se budou rozvíjející se země blížit našemu levelu, začnou zpomalovat ze stejných důvodů, z kterých jsme zpomalili my – rostoucí sociální nároky, administrativní zátěž, rozličné sabotáže v hávech obecného dobra (regulace, srabaktivismus), neefektivita a nenažranost blahobytem rozmazelné správcovské a politické třídy, utrácení za píčoviny, lenivění a dekadence lidu, šikana “tažných” a přibývání “chovných” napříč společností, hlavně ovšem právě přibližování se potenciálmu produktu, vedle něhož jsou to ostatní v podstatě kosmetické drobnosti.

Západní ekonomiky už jsou na hranici potenciálního produktu nebo potěmkinovsky na dluh kus za ní, takže každé další kosmetické čtvrtprocentíčko je obrovský oser. Jediná reálná možnost nastartování skutečného růstu je pořízení větší meruny.

Jak se dělá větší meruna? Výhradně technickým pokrokem a průmyslovými revolucemi. Všechno ostatní je stalinismus.

Naštěstí máme na horizontu hned několik průmyslových revolucí – automatizaci, robotiku, internet věcí, aditivní výrobu (3D tisk).

Krize rozvinutého světa je dočasná a nakonec bude překonána přesně tou věcí, která je už 500 let naší hlavní výhodou – technickým pokrokem spojeným s osobní svobodou, což dohromady znamená inovace, inovace, inovace.

Pokud by nějaký kikot chtěl rozporovat, stačí poukázat na i předškolákovi zřejmý fakt, že s pěstními klíny může být milion lidí zaměstnaných 20 hodin denně a neudělají statisícinu toho, co jeden týpek s automatickou výrobní linkou s prstem v nose za půl hodiny. Je to sice triviální, ale je to přesně jedna z těch triviálních věcí, které je potřeba připomínat.