Rychlovka k Brexitu

Brexit opět potvrdil společenskou propast mezi lidmi, kteří celý proces integrace osobně prožili, a těmi, kteří mají zápočet ze sociologie, a demokracie tedy již není potřeba.

Reálně to nebude zdaleka takovej průser, jak se to malovalo. Pokud se má EU probrat, tak facku potřebovala. Buď se reformuje a pak dobře, nebo se rozpadne, a pak si holt příčetné země (převážně na severu kontinentu) vytvoří nový klub bližší tomu, jak měla EU původně vypadat – tedy založený na odstraňování bariér, nikoliv na jejich přeskupování ve prospěch nejvyšší nabídky, rozmělňování úspor německých důchodců v lyžařských vlecích na širých pláních, informačních cedulích vedle uschlých stromů, a utopických vizích o konci dějin v náručí anemického středolevého konsensu pod vedením osvícené kasty aparátčíků.

Skoro zajímavější než Brexit je nové vylejzání červotočů z povah jindy usměvavých lidiček. Demokracie je na spláchnutí do hajzlu, protože se lidi rozhodli jinak, než mě by se líbilo. Staří do toho nemají co mluvit, stejně tu dlouho nebudou. Lidi, kteří pamatují WW2, mají vymyté mozky, zatímco my v osmnácti po půl roce na Erasmu víme nejlíp, jak má být svět uspořádán, a pude nám pěna od huby, kdykoliv narazíme na kacířství méněcenných retrográdních neandrtálců, *kteří tomu prostě kurva jenom nerozumí* (maoistické rudé gardy, btw).

Stojí za tím strach z existence a autonomie ostatních lidí, a protidemokratické choutky jsou toliko sofistikovaným projevem batolecího rozčarování z rozpadu solipsismu. Vůle ostatních jsou porušením kosmického řádu, v jehož středu leží král mimísek.

Nevím nakolik si Ovčáček pražskou kavárnu vymyslel nebo ne, ale ta budějcká jede fest. A to jsou přesně ti lidi, kteří jásali u zrodu komunismu, nacismu a všech ostatních mileniálních (sic!) vizí, které na papíře, v hospodě a v učebnách vypadaly *takhle*, a v reálu *onak*. Ti, kteří s vámi dneska nemluví, protože máte jiný názor jsou přesně ti, kteří v padesátých letech udávali sousedy a příbuzné (a mysleli si, že dobře dělají). A to nepřeháním. Typově furt jedno a totéž.

Btw není to anti-intelektualismus, nýbrž naopak vytrhávání intelektualismu ze spárů nesoudných kreténů zmítaných Dunning-Kruger efektem. Ekonomii a politice nelze “rozumět” stejným způsobem, jako kamení a ptactvu. Přeceňování vůbec možného typu, nikoliv jen hloubky odbornosti v těchto věcech je přesně v jádru fatálního omylu všech aspirujících pastýřů zhovadilého plebsu. To je znovuobjevený vědecký socialismus.

Nevim, jestli Britové rozhodli “správně”. To v tuto chvíli prostě a jednoduše neví nikdo, a kdo si myslí že jo, měl by si to celé přečíst znova ještě třikrát, pak se ošlehat kopřivami a mantrovat u toho “vím, že nic nevím”. Co ovšem vím je, že jejich rozhodnutí je svaté, a že je sakramensky dobře, že je demokracie naživu. Cameron, kterému to ukončilo kariéru, to vzal jako chlap a jeho rezignační projev byl důstojný, věcný, objektivní, slušný, vynikající. Bylo by milé, kdyby lidé, kterých se to týká akorát možným zúžením výběru destinací pro výměnné pobyty a brigády v pohostinství, udrželi stejnou úroveň.

Můj účetní jel po městě a byl trefen jiným řidičem. Docela vostře, v podstatě totálka. Přijela policie, účetnímu, byť to nezavinil, dali dejchnout a je bez papírů. Volal tedy asistence, že se nemá jak dostat zpátky a ať pro něj přijede. Přijela. Dali jí taky dejchnout. Bez papírů jsou teď oba.

Účetní Fantozzi evidentně není smyšlená postava.

IKEA mi může políbit prdel

Rozpadla se mi brašna na notebook. Protože v místech kde jde koupit civilizovaná náhrada budu zase bůhví kdy, na překlenovací období jsem si pořídil IKEA brašnu. Za ty peníze dobrý. Jsem si myslel.

Jenže ještě téhož večera se vymrdala jedna z karabinek.

“Může se stát, holt vadnej kus bude jeden z milionu dycky, tak sem to holt statisticky vyžral za národ.”, řekl jsem si. Nic, co by neřešila stříbrná lepící páska, která s karabinou splyne a z dálky to nebude vidět. Nebo kterákoliv karabina, kterou nevyrobili čínští komunisté pro ty švédské.

Jenže čtrnáct dní na to se úplně stejně vysrala i ta druhá. Za chůze.

A brašna spadla na chodník.

V brašně byl laptop.

IMG_1303

A tablet.

IMG_1301

Takže evidentně systémová záležitost.

Šetřit se musí, ať to stojí co to stojí. IKEA ušetřila dvě koruny na aušusovejch karabinkách, a mě to stálo několik desítek tisíc. A nebudu jedinej.

Takže Milá IKEo zatrol(l)ená severská komunistická holoto:

1. Kolik by stálo dát tam prostě lepší karabinu? Pět korun? Vypadá takhle celej design proces? Je to standard practice? Stojí vám to za to? Za to pětikilo to zas tak levný neni. Čekal bych víc.

2. Prošlo to vůbec nějakou kontrolou kvality?

3. Příště na vás seru.

Nikdo není tak bohatý, aby si mohl dovolit kupovat levné věci. IKEA mi dluží cca. 60 000. Přestože obě mašinky fungují, ani na jednu už nikdy neuplatním záruku a ani jednu neprodám, a když, tak za půlku. Příště si koupim Hermés z aligátoří kůže a furt to bude levnější.

Doufejme, že IKEA nezačne nikdy prodávat horolezecké vybavení.

 

 

Gastroprůvodce, aneb v Českých Budějovicích by chtěl žrát každý

Dnes si povíme, kde se dá v největší české vesnici slušně najíst / napít / posedět.

Od doby, kdy jsem se o českobudějovické hospody otřel ve starším článku, napsaném před osvojením dovednosti smysluplně strukturovat text, se mnohé změnilo. Poslední dobou se tu objevilo několik perspektivních podniků, které bych tímto rád uvedl ve všeobecnou známost.

Tento článek pokrývá v podstatě všechno, co v ČB stojí za řeč. Názvy hospod jsou rozklikávací:

Hadog se i přes nezajímavý, ba nelichotivý interiér ukázal být jednou z nejlepších burgeráren a bagetáren v Čechách. Akční speciality (kančí burger a pod.) jsou dobrý způsob, jak oslovit a zaujmout i stálou klientelu, která už jinak všechno ochutnala (ehm). Inspirována úspěchem Hadogu se polovina podniků ve městě začala pokoušet o burgery, které jsou bez výjimky hnusné.  Strašlivosti v doplňkovém sortimentu rozvozových pizzerií a pokusy pouličních minifastfoodu o burgery ze surovin z Makra jsou na vyhození i s kuchařem. Jediný jedlý burger v ČB.

Vinárna Solnice už není nejlepší restaurace v Budějicích. Pořád je ve výrazném nadprůměru, ale skřípění v soukolí a vypšouknutí laťky je vidět. Obměna personálu, nový kuchař, hrubky a překlepy v jídelníčku (který majitel evidentně bastlí po nocích a nenechá to po sobě nikoho přečíst), váznoucí obsluha která neví co prodává, radikálně různé věci přistávající na stole pod stále stejným názvem.

Původní koncept “Tenhle tejden máme čerstvý perigordský lanýže” byl nahrazen stálým jídelníčkem ještě v poměrně nápaditém internacionálním duchu, který byl vzápětí nahrazen stálým jídelníčkem víceméně české kuchyně.

Před pár lety to byl ten typ podniku, kde bylo podle sezóny každý týden něco úplně jiného a všechno super. Teď je to ten typ podniku, který se propaguje XXL řízkem. RIP.

Je to jednodušší, je to levnější, ale je to tuctové. Hospod s českou kuchyní je v ČB tři prdele (Tři Sedláci, Masné Krámy, Malý Pivovar, vše do pěti minut chůze), polodegustační labůžo naproti tomu nebylo ani jedno – a teď už zase není.

Majitel si stěžoval, že to dělal víceméně pro sebe, a že se na klientelu vracející k dopropečení stejk z tuňáka a reklamující “divně páchnoucí” hovězí pupek (u kterého je zvláštní aroma raison d’être) může vyprdnout. To je sice pochopitelné a lze s tím i nějak racionálně soucítit, ale takhle se zárodky budějckých rozmlsaných pupíčků vyprdnou na něj. Rozumím tomu, že původní záměr byl na ČB nesmírně odvážný, nicméně doufal jsem, že se Solnice bude podílet na zvyšování standardů a vzdělávání tlamiček občanů, a ne že podlehne tlaku zaokrouhlit na nejnižšího společného jmenovatele. To se mi kecá, když to nejsou moje peníze – ale jednu slušnou hospodu Budějice uživí, a Solnice aktuálně pracuje na tom jí nebýt. Je pravděpodobné, že se uživí i do budoucna, a možná dokonce líp, než když se pokoušela posunout budějickou gastronomii. Ale každé flinty hozené do žita tváří v tvář křupanství je věčná škoda. Pokud si to pan provozovatel přečte, což se vzhledem k velikosti Budějc a mého čtenářstva (které je větší) nedá vyloučit , nechť ví, že mu pořád držím palce a občas ho navštívím, ale doby, kdy jsem ho vychvaloval kudy jsem chodil jsou následkem vývoje posledního půlroku pryč. Může mi přes Karla poslat flašku za konstruktivní kritiku. Tamten Laphroaig jako vždycky.

Drobné ústupky dávají každý jednotlivě ekonomický smysl, než se jejich součet přenese přes kritickou mez a vrátí se i s úroky. Parafráze Hemingwaye – hospoda jde do prdele postupně….a pak rázem.

Hospůdka u Divadla dobře vaří, ale je na zakletém místě, kde zatím s pohostinstvím nikdo nevydržel – v centru, takže se tam blbě parkuje, ale zároveň tak blbě stranou, že tam nepřijde ani noha. Patří do sítě místního gastroklanu, který vedle ní provozuje Pasta Grande (kde mohou v těstovinách za dvě stovky upotřebit zbytky z ostatních restaurací) a Bistro Magdalene (které je smělým pokusem o haute cuisine na sídlišti), což usnadňuje surovinovou logistiku. Vyčetl bych nalepené fake cihly na zdi v interiéru, které by nevadily u podniku, který by se nesnažil o relativní high end, ale takhle ten kýč ruší dojem.

V opravdickém středověkém klenutém přízemí lepit přes skutečné cihly a omítku cihly umělé je…svým způsobem dokonalý obraz Českých Budějovic, ale ohavnost.

Klenby mají specifickou akustiku, zejména když se člověk posadí do jednoho z ohnisek elipsy. Když jsem šeptal, slyšel jsem vlastní hlas řvát si z pěti centimetrů do pravého ucha. Když jsem si diskrétně říhl, část mozku zděděná po druhohorních prasavcích se chtěla dát na útěk před obřím praještěrem.

Nicméně jídlo je fajn. Na Budějice rozhodně high end.

Olivier. Středomořská kuchyně s achillovkou přeseknutou tím, že mají evidentně nejméně dva kuchaře, z nichž bohužel jen jeden umí vařit. Tragicky nekonzistentní kvalita v rozmezí od “Ooo, skoro mediteráno v Budějcích!” po “Tohle ráčej myslet vážně?”. Za zmínku stojí jen díky obchůdku s vínem, sýry, uzeninami, těstovinami a jinými surovinami, které se v ČB jinde v nelidlové kvalitě prakticky nepořídí. Počítejte ovšem u nelidlové kvality s nelidovými cenami (Wine Food Market na maloměstě).

Krajinská 27 je minipivovar s restaurací, která je aktuálně nejlepší v Budějicích. Koncept je nehorázně obšlehnutý Čestr/Lokál (prostě Ambiente group) včetně zalepeného složeného jídelníčku s diagramem kusů krávy, dlaždičkového dekoru, taliánů a tlačenek k pivu a vystaveného zrajícího masa (oproti Čestru ovšem toho času místo dvou celých krav pouze prázdnotou zejících pět poliček v průhledném chlaďáku), a pivo za 50 korun je na Budějice velmi odvážné, ale vaří se tam sakra dobře. Jsou tam pár měsíců, takže je potřeba to tam chodit vyžrat, dokud se pokouší o kvalitu (než napodobí trajektorii Solnice a opakovaně sníží laťku).

Mají super maso na super grilu na dřevěné uhlí. Nejlepší krkovice ever, kančí na šípkové omáčce taky nenasralo. Vítám dobře připravenou zvěřinu v jídelníčku.

Nedávno tam omylem zalezla parta opilých Slávistů zmatená z ulice viditelnými tanky na pivo, nechala tam životní úspory a pak se porvala a rozmrdala to tam. True story.

Café Datel.  Evidentně zanedbávají sajtu, ale jsou velmi aktivní na Facebooku. Kafe je skvostné, pečou domácí leccos (dortíky, bábovičky, koláče) po kterých by se člověk užral, dělají suverénně nejlepší nakládaný hermelín jaký jsem kdy jedl, točí minipivovary a kořalky mají exotické, úzkoprofilové, excelentní. Reklamuji, že po konzumaci údajně afrodiziakálního OMFG jsem nepozoroval změnu oproti běžnému stavu. Buď jsem stará frigida, nebo je má běžná provozní teplota tak vysoká, že s tím ani tajemné jihoamerické afrodiziakální byliny nic neudělají.

Dlouhodobá životnost záleží na schopnosti mladých bohémů a nezaměstnaných studentů uživit podnik s pivem za 40kč, výběrovými panáky za stovku a levandulovou bábovkou. Ohgodletitlast!

Kromě kafe mají i skvostné PR. Vědomi si odvážnosti záměru naučit Budějičáky na slušnou kávu rozpoutali vkusný Facebookový teaserfest s fotkami z příprav a povídáním, čímž se stali nejoblíbenější kavárnou ve městě ještě před otevřením. Nadále generují všeobecnou salivaci prakticky každodenním vystavováním aktuálně napečených božáren na Faceboocích.

V době psaní čokoládové zvěrstvo s lesním ovocem:

1957697_569123316567822_7403573739286072722_o

Palec nahoru.

Po instalaci hubičky na hipstery potenciál podniku neomezený.

Suverénně nejlepší kafe v kraji. 

Konstruktivně bych si dovolil navrhnout trošku lepší nabídku vína a prodej kafe v pytlíčcích na doma. Nebude to chuťově takové, jako z té padesát let staré mašiny, ale ziskové, a umístění loga do kuchyní klientely, s tím, že to bude jedna z prvních věcí, které ráno uvidí… Zu, Honzo, PR, krucitýrken. (Za tento nápad smíte jednu ze směsí pojmenovat “Zbyhněvův ranní akcelerátor tračníku”).

Doladil bych akustiku, protože pokaždé slyším dokonale nahlas celou místnost kromě osoby, která sedí se mnou u stolečku. To asi měly vyřešit ty zavěšené lustry, ale evidentně to nestačí.

Nedávný pokus s DJkou a blikátky bych doporučil neopakovat. Nesedí to tam. Živý jazzíček, nebo nějaký existenciální krizí zmítaný virtuózo s kytárou, OK. Eletronika, byť relativně vyklidněná, ne. Kdybych šel okolo po ulici a viděl diskosvětla a houpavou hipsterku za pultíkem, přidal bych do kroku a nikdy by mě nenapadlo, že je tam takhle skvělý podnik.

Tož tak. Pokud k nám někdy zavítáte, tyhle podniky jsou všechny dobrá volba. Pokud jste místní a některý z nich jste ještě nevyzkoušeli, vyzkoušejte. Třeba se tam i uvidíme.

Bonus: Zbyhněv na výzvědách po Budějických pohostinstvích.

 

Století a den od dvou nejúspěšnějších gulí v dějinách a Zbyhněv v ložnici vévodkyně Žofie (a France Ferdinanda)

V den stého výročí sarajevského atentátu jsem prošmejdil privátcimry Františka Ferdinanda a jeho famílie na Konopišti.

Zaprvé mě zajímalo, jak vypadá bývalá rodová država (autor je údajný potomek Lobkowiczských levobočků), kterou s poměrně rekognizabilní rodovou logikou prapředek prodal po úderu blesku a následném rozsáhlém požáru Habsburkům, ať se s tou opravou sere někdo jinej.

Zadruhé je zajímavé vidět, co byl Fr.Fe. (francium železo?) za člověka, a co byla zač jeho famílie. Dojem je impresivní – nejenom, že se po okolí Konopiště dodnes povídá, že tam nikdy lépe nebylo, a že se František usilovně snažil o zabezpečení a dnes by se řeklo životní úroveň celého panství – navíc je na místě dostatek indicií k odtušení, že to byli osobně skvělí lidi, i když by se František dnešní (eunušskou) optikou jevil snad jako trochu přepísknutý stříbrohřbetý gorilí alfasamec. Každopádně ale toho správného typu. Zde stojí za zmínku citát, jak se František Ferdinand nesral ani se zbytkem rodu: “Když se chce našinec oženit z lásky, hned se v rodokmenu najde důvod, proč by to nešlo. Pak se diví, že polovina dětí ve famílii jsou blbci a druhá epileptici.”

Že si František výrazně méně urozenou Žofii vytrucoval, a že to byla v podstatě disneyovká láska, to je věc známá. Na poměry šlechty měli dokonce téměř nevídanou společnou ložnici (oproti modelu sňatku upečeného diplomaty dvacet let dopředu, šupky hupky zplození potomstva a dál každej po svým). František byl podle všeho rodinný typ, a manželce a dětem se věnoval na poměry šlechty rovněž nevídaně. Ten opravdový hardcore jsou ale věci po dětech.

Potomci Františka Ferdinanda a Žofie byli odmala vychováváni jako budoucí správci svých panství, nikoliv vysoká šlechta. František Ferdinand byl totiž nucen vzdát se pro ně následnických práv kvůli nízkému původu Žofie. Jejich vzdělání tak bylo od počátku zaměřeno spíš manažersky než politicky – František z nich zjevně chtěl mít schopné hospodáře, ne dvořanské vohrndíry.

V dětském pokoji je patrné, že to nebyla žádná princátka. Nejstarší Žofie excelentně kreslila a malovala (k vidění jsou převážně přírodní motivy a zvěř, takže jistě lezla roštím po panství) a svého prvního jelena picla prý ve třech letech. V pokoji dodnes stojí týpí z deky a košťat, děti dokonce ručně vydávaly vlastní zámecké noviny Unsere Kinder – které dávají odtušit vše, co je o jejich osobnostech potřeba vědět, z titulku tužkou u(o)praveného na Unsere Rinder (“Náš Dobytek”). Největší hardcore je ovšem komiks, který Žofie nakreslila po atentátu – o třech kuřátkách, která truchlí, protože jim zlá liška zakousla maminku. Čtenář si představí pastelkami nakreslený obrázek zakousnuté kvočny s krví řinoucí se ze zobáku, na kterou smutně koukají tři kuřátka. O dvě místnosti dál je korzet s dírou po kulce a zaschlou skvrnou od krve. O kus dál pak v krabičce přímo kulka.

Komiks končí nalezením adoptivní kvočny, což bylo snad nějaké příbuzenstvo, ale ten obraz je sugestivní, že by se hora ustrnula.

Průběh samotného atentátu by byl komický, nebýt šílených následků v podobě dvou světových válek. Dění v Sarajevu onoho dne si nejlépe jest lze představit jako italskou komedii se spoustou zvukových efektů, třeba Fantozzi a Filini atentátníky”, tématicky navazující na pokus Bogdana Žerajiče o atentát na guvernéra Vařešanina o čtyři roky dříve, při kterém se pětkrát netrefil a šestou, poslední kulí si ustřelil hlavu.

Ať to v Sarajevu organizoval kdokoliv (šéf srbské vojenské rozvědky Dimitrijevič, možná), dobře věděl, s jakým materiálem pracuje. Proto jich tam postavil šest. I tak to bylo jen tak tak.

Typický srbský atentátník počátku 20. století.

První dva se na to vyprdli a šli domů.

Třetí, Čabrinovič, hodil na vůz bombu – která se odrazila od stažené střechy a spadla pod další vůz v koloně, kde vybuchla, aniž by kohokoliv zabila (aspoň tak).

Po  této zábavné kulturní vložce rozkousl kapsli s kyanidem a skočil do řeky. Bohužel pro něj řeka byla tak mělká, že se v ní nedalo utopit, a kyanid byl vypšouklý, takže se z toho akorát poblil. Po vytažení z řeky byl lehce zřezán a zatčen. To si člověk nevymyslí.

Mezitím vůz s Františkem Ferdinandem dojel na radnici, kde se odehrály oficiality (včetně jemného vypičování Srbům, že člověk přijede na návštěvu a je vítán bombami).

I Gavrilo už se na to vyprd a šel domu, a kdyby řidič s Františkem po návštěvě radnice špatně neodbočil (to si člověk nevymyslí) a nepřijel zrovna před obchod, kde si nepravděpodobný atentátník cestou domů zrovna kupoval obložený chlebíček (to si člověk nevymyslí), k žádnému atentátu by nedošlo.

Říká si to o konspirační teorie. Picli ho zrovna ve výročí dne, kdy se vzdal pro své děti následnických práv, předtím byl u něj na návštěvě Vilém II., což mohlo leckoho ve Vídni znervóznit, Rakousko potřebovalo válku a mělo evidentně plány na ní připravené roky předem s Německem, zabezpečení akce bylo katastrofální. Zlaté pravidlo “Nikdy nevysvětlovat konspirací, co lze stejně dobře vysvětlit neschopností.” je v tomto případě napjato do krajnosti, ale ještě platí. Bezpečnost měli ostatně na starost Srbové, což vysvětluje všechno.

Každopádně to co do počtu nebožtíků byly s náskokem šesti řádů nejefektivněji vypálené gule 20. století.

Co kulka, to světová válka. Gavrilo byl nejúspěšnější kikot 20. století.

Těžko říct, čeho doufali dosáhnout vraždou nejreformnějšího, nejvíce slovanům nakloněného Habsburka, který byl na dobové poměry v podstatě protiválečně zaměřen. Víc mohl ležet v žaludku Františku Josefovi, který musel vědět, že to má za pár, nesouhlasil patrně s rozsáhlými plány Františka Ferdinanda na zásadní reformu práchnivějícího mocnářství, dalo by se dokonce říci, že ho F.F. dlouhodobě sral, a “vyřešit srbskou otázku” chtěl. Cui bono ukazuje na FJ1. Opatrnost a intelektuální střídmost ukazuje na lokální kretenismus nacionalistických pošuků. S odstupem sta let těžko říct. Byla-li v tom levá, nedozvíme se to s jistotou nikdy.

Stejnětak lze těžko říct, co by se stalo, kdyby František Ferdinand nastoupil o dva roky později na trůn a rozjel reformy, které by udržely říši pohromadě.

20. století se mohlo obejít bez většiny velkých průserů, z ruského bolševismu by se nikdy nestalo nic většího než lokální problém (nebo by naopak vypukla obrovská válka mezi Evropou a Ruskem, kterou by ale tehdejší Rusko nemělo nejmenší naději vyhrát), ale taky je docela dobře možné, že bychom byli bez válečných katalyzátorů technického pokroku dnešní optikou nesnesitelně pozadu. Historie je moc složitá, než aby se daly takové “co kdyby” úvahy spolehlivě rozvádět dál, než do těch nejobecnějších obrysů. Je to fabulace, intelektuální hra, a alternativní dějiny není možné vidět o nic lépe, než budoucnost. Motýlí křídla a černé labutě. Obraz reformovaného Rakouska-Uherska (třebas i s jiným názvem a emancipovaným slovanstvem, což ostatně F.F. zamýšlel) je prostě jen zajímavý námět na večerní dum (to je jednotka dumání).

Naše dějiny se vydaly před sto lety v Sarajevu jinudy. Snad to stálo za to.

BONUS: Historicky nejvěrnější vyobrazení Františka Ferdinanda najdeme tady.

Demokratická tradice a barbarské národy

Kamarád učí v Egyptě.

20101204_mad001

Baví mě mluvit s ním o tamním dění, protože raporty z první ruky od vzdělaného krajana, který navzdory britskému vysokoškolskému vzdělání, nakrásně humanitnímu, nakrásně arabistice, má všech pět pohromadě a není kavárenský vošoust, jsou celkem fascinující a poměrně vzácné.

Parafrázuji výrok, který mě zaujal zejména:

“Rozumíš, u nás lidi říkaj ’No jo, voni nejsou na demokracii připravený’. Že se to tam neudrží, a je blbost to po nich vůbec chtít. Voni teda skutečně maji k demokracii přístup, že vítěz bere všechno, a považujou jí za způsob, jak se stát absolutistickým sultánem. Žádný kompromisy. Tim pak zase naserou ty vostatní, který je svrhnou, zachovaj se úplně stejně, a takhle se to tam střídá. Ale u všech velbloudích kund, jak se maj na tu demokracii připravit jinak, než že jí prostě zavedou a naučej se to za pochodu? To nikdy nikde nebylo jinak. Prostě se musí nechat zavést demokracie, i se všema těma dětskejma neduhama, a nechat se vyvinout. Demokracie ty vole neni něco, do čeho se jednou probudíš připravenej. Demokracie se musí vybudovat, zasloužit. V Česku je taky demokracie po těch komárech furt v demoverzi. Takže je musíme nechat, aby si tim prošli, a přestat s těma blahosklonnejma kecama o nepřipravenejch méněcennejch pouštních čmoudech.”

Což je dle mého svatá pravda. Způsobilost k demokracii je produktem zkušenosti s ní. Není to nějaká inheretní vlastnost, kterou někdo má a někdo nemá, ani něco, co se objeví jako vedlejší produkt určitého stupně “kulturního vývoje”. Prostě se k funkční demokracii je nutno prorubat z absolutismu skrze demokracii mladou, bouřlivou, často problematickou. Kdo chce vyrůst, musí se smířit s pubertou.

Švýcaři mají pravděpodobně nejlépe fungující demokracii na světě. Mají ji také už velmi dlouho.

Mezi stářím a funkčností demokracie je obecně patrná korelace. To sice tajný rasista může vykládat tak, že holt s lepšími lidmi ta demokracie pochopitelně déle a lépe vydrží, ale tim to prostě neni. Všechny mladé demokracie mají problémy.

Je to tak, jak řekl kamarád z Egypta.

Komplementární úvaha k této je, že pochopitelně demokratická způsobilost může i krnět. To je zřejmé v Evropě i Spojených Státech i tou nejshovívavější optikou. K funkční demokracii je totiž potřeba voličstvo, které aspoň trochu ví co dělá, orientuje se, má mezi ušima aspoň trochu šedé hmoty a je schopno odložit vlastní zájem a volit na základě obecných hodnotových přesvědčení, i kdyby to bylo zrovna mírně osobně nevýhodné.

O demokracii se musí bojovat. Neustále.

Jinak máme místo demokracie hovnometskou bitku znesvářených paviánů o lup.

A teď mi řekněte, jestli se to děje jenom v Egyptě.