Jak se lidé mýlí 2: hardware, software a Francis Bacon

Francis Bacon je jedna z těch beden, bez kterých by nebyla moderní věda, ostatně moderní svět.

Začneme myšlenkou, ke které se v budoucích článcích mnohokrát vrátíme – fenomén lidské tuposti není způsoben jen nedostatečným výpočetním výkonem hardwaru, ale především špatným softwarem. Při troše optimalizace se dá i na 286 spustit mnoho, byť v minimalistických variantách. Stejně tak existují naskrz zavirované superpočítače – vysoce inteligentní volové.

“Učený tupec je větší tupec než neučený.“
– Benjamin Franklin.

проблема tuposti není ani tak kvantitativní, jako kvalitativní. Přesněji, kvantitativně nedostatečný výkon mozku je příčinou menšiny pozorované tuposti. Blbci častěji nejsou dutí, ale právě naopak zaneřádění svinstvem. Jak napsal psycholog David Dunning z Cornellu, známý svou prací o nemístné sebedůvěře neschopných: “Nevědoucí mysl právě není neposkvrněná prázdná nádoba, ale naopak je naplněná haraburdím irelevantních nebo zavádějících zkušeností, teorií, skutečností, intuicí, strategií, algoritmů, heuristik, metafor a tušení, které bohužel vypadají a jsou pociťovány jako užitečné a přesné vědomosti”, a americký humorista Billings o sto padesát let dříve: “Do průseru člověka obvykle nedostane to co neví, nýbrž to čim si je naprosto jistý, ale co neni pravda”, “je lepší moc nevědět, než vědět věci, které tak nejsou.”

“Kdo ví prd je blíž pravdě, než ten, kdo má v hlavě nasráno.”
– Thomas Jefferson ve Zbyhněvově mírné parafrázi (“Who knows nothing is closer to the truth than he whose mind is filled with falsehoods and errors.”)

Biologičtí blbci existují, ale mnohem víc je blbců nebiologických, “softwarových”. Přinejmenším se s kvantitativní blbostí (při současné technice) nic moc nenadělá, takže nezbývá než se smířit s téměř všeobecnou tupostí, nebo se zaměřit na opatchování softwaru.

Pojmy softwarový blbec™ a hardwarový blbec™ tímto trademarkuji.

Chceme-li blbci nebýt, musíme si v první řadě uklidit na stole. První krok je rozlišení, co vlastně víme a co ne. Druhý krok je obeznámení se s obvyklými druhy omylů a zamyšlení se, zda a kterými člověk osobně trpí – s tím, že imunní není nikdo. Nultý krok je poctivost ve všech dalších krocích.

S druhým krokem pomůže Francis Bacon (Franta Slanina?), který před pěti sty lety vypracoval klasifikaci bugů v lidském uvažování. Říká jim Idola mentis – “modly mysli”, a dělí je na čtyři druhy:

Idola tribus – “modly kmene” jsou univerzální slabiny a neobjektivita lidské povahy. “Všechno lidské chápání je jako křivé zrcadlo, které zkresluje a zabarvuje podstatu věcí tím, že do ní přimíchává tu svou”. (Citace jsou z Baconova Nového Organon ve Zbyhněvově překladu.)

“Modly kmene” jsou, dnes by se řeklo, chyby (nebo jak tomu říkají programátoři, “vlastnosti”) lidského firmwaru, který nebyl zásadněji updatován od modelu Homo habilis. Sklony k pověrčivosti, hledání vědomého záměru za náhodnými jevy (následek naší historie coby společenských tvorů), “my versus oni” (dtto), vzlínání emocionality do epistemologie (“je to příjemné tak je to pravda”), a prakticky všechno, co jsem popsal v prvním díle seriálu.

Zejména:

  • “Lidské chápání má sklon očekávat ve světě více řádu a pravidelnosti, než tam skutečně nachází.”
  • “Lidské chápání jak jednou přijalo názor (buďto od ostatních, nebo pro jeho libost) má sklony vše ostatní bráti tak, aby jej potvrzovalo a bylo ve shodě”. Confirmation bias. Bacon naopak radí: “Cokoliv mysl má za zejména milé a uspokojivé, to nechť podezírá.”
  • “Lidské chápání není suchým světlem, ale vlévají se do něj vůle a afekty, z čehož plynou vědy takříkajíc libovolné. Neboť co by člověk byl raději aby byla pravda, tomu spíše uvěří.”
  • “Lidské chápání je ze své podstaty nakloněno abstrakcím, a dává podstatnost a skutečnost věcem, které jsou prchavé.”
  • “Lidské chápání je nejsnáze pohnuto věcmi které vstupují do mysli současně a náhle, které tak naplňují představivost, a následně předpokládá, že všechny ostatní věci musejí být nějak (byť neví jak) podobné těm, kterými je obklopeno”. Pletení si intenzity vjemu s obecnou platností, a jistý konzervatismus představivosti, který předpokládá, že se vše podobá již známému. (Chtěl jsem tím vysvětlit k nerozeznání lidem podobné mimozemšťany ve Star Treku, ale pak mi došlo, s jakými rozpočty se to tehdy točilo.)
  • “Ale zdaleka největší překážkou a vadou lidského chápání je matnost, neschopnost a klamivost smyslů – takže věci které smysly zachycují převažují nad věcmi, které bezprostředně nezachycují, byť jsou tyto důležitější”. To není žádná metafyzika, to prostě znamená, že lidské smysly jsou v poměru k hloubce, složitosti a rozsahu skutečnosti slabé, a většinu toho musíme sestavovat ze střípků a s pomocí nástrojů.

Idola specus – “modly doupěte” jsou zvláštní omyly a předsudky konkrétního člověka. “Konkrétní uzpůsobení, tělesné i duševní, každého jednotlivce – a rovněž skrze vzdělání, zvyk a náhodu … neboť každý má navíc k obecným slabostem společné lidské povahy i svou vlastní jeskyni či doupě, které láme a zabarvuje světlo přírody”.

Bacon u některých příkladů “model doupěte” uvádí jednoduchou typologii, a rozlišuje např. iracionální preferování starého či naopak nového namísto patřičného posuzování obojího po zásluze, nebo “přesné a stálé” mysli, schopné “rozlišit nejjemnější rozdíly ve věcech”, které pro jednotlivosti nevidí systém, a naopak mysli “vzletné a diskurzivní”, schopné postřehnout “nejobecnější podobnosti”, které pro obecnosti nevidí jednoduchost základních principů. Dnes můžeme říct chápání příliš zazoomované™ a chápání příliš odzoomované™. Bacon doporučuje přístupy detailní a systematické (analytické a syntetické) střídat. Ostatně na různé věci je vhodná různá úroveň zoomu a Karlštejn focený ze dvou centimetrů nebude o nic větší paráda, než mikrob bez zoomu na sto kilometrů.

Vzájemné neporozumění detailistů a mikromanagerů s bigpikčuráky a systematiky, a otravnost lidí neschopných svůj defaultní zoom za žádných okolností opustit, známe i dnes. To je typická “modla doupěte”, věc osobní dispozice.

Idola fori – “modly tržiště” jsou nepřesnosti pojmosloví a jazyka. Ty se zejména dělí na zpodstatnělé fikce, které reálně vůbec neexistují nebo nic neznamenají, a pojmy sice odpovídající reálným věcem, ale špatně je popisující, vznikající “chybnou a nedovednou abstrakcí”. Přirozený jazyk je především produktem spontánní konvence “sprostého lidu”, a mapa často nepasuje na skutečný stav.

Prasárny s jazykem a nelícování pojmů na popisované skutečnosti už jsme rozebrali několikrát:

Klik.

Klik i sem. 

Semhle taky klik.

A konečně klik sem.

“Neboť lidé věří, že jejich rozum vládne slovům, zatímco je pravdou i to, že slova vládnou chápání – a je to právě toto, co filosofii a vědu učinilo sofistickými a nečinnými.”

Idola theatri – “modly divadla” jsou infekce konvencí a tradovanými systémy. Proto probíhaly pokusy o periodické restarty (či Descarty – René Restartés, hui hui hui), které se teprve v osvícenství významně povedly. A musí to být provedeno iterativně, protože nikdo si uvažování nevypucuje naráz dočista. Může ale odpálit kus obecně držené blbosti, aby ti, kdo přijdou po něm, měli o starost míň a lepší výchozí pozici.

“Po mém soudu jsou všechny tradované systémy toliko divadelní představení, představující umělé světy způsobem neskutečným a scénickým … příběhy vymyšlené pro jeviště jsou kompaktnější a elegantnější, a více k libosti jak bychom si přáli aby byly, než skutečné příběhy z dějin.” čímž se chce říct, že každá teorie už je zjednodušením, a navíc do toho vstupují idola tribus.

“Nemluvím jen o systémech nyní oblíbených, ani jen o starých sektách a filosofiích. Mnoho ’představení’ takového druhu může ještě být napsáno a stejným umělým způsobem uvedeno, uvážíme-li že omyly těch nejrůznějších druhů měly příčiny vzájemně převážně podobné. Nemíním tím opět ani výhradně celé systémy, ale též mnoho principů a axiomů vědy, které byly tradicí, důvěřivostí a z nedbalosti přejaty.”

Idola theatri jsou jaksi svůdná, protože nám říkají, že svět možná funguje tak, jak bychom si přáli, a umožňuje lenivě nahradit skutečné myšlení lexikálním osvojováním již existujícího, s přinejlepším předstíranými vnějšími znaky vědecké práce a myšlení. Proto se ve středověku skoro nic nedělo.

Bacon uvádí podtřídy:

Racionalisticky-sofistická “vytrhává ze zkušenosti rozmanité běžné případy, ani ověřené, ani důkladně zkoumané či zvážené, a vše ostatní nechává na rozjímání a rozdmýchávání důvtipu”.
Empirická “věnovala mnoho péče a práce malému množství pokusů, z nichž se osmělila budovat systémy a všechna ostatní fakta vměstnává násilně do souladu s nimi”.
Pověrečná “se skládá z těch, kteří kvůli víře a zbožnosti míchají svou filosofii s teologií a tradicemi” a “z této nečisté směsi věci lidských a božských vzchází nejen fantaskní filosofie, ale též kacířské náboženství”.

Pozn: Bacon nemá, oproti pověrčivosti, výhrady vůči racionalitě a empirii jako takovým, a jeho metoda oboje hojně využívá. Kritizuje ovšem přepísklé nebo náhražkovité formy obojího. To jen aby nedošlo k mejlce, jak mohl jeden ze zakladatelů moderní vědy kritizovat experimentální přístup a racionální dedukci. Nekritizoval. Kritizoval komplikované systémy založené na malém počtu špatně navržených pokusů, a “racionalismus” sub species fabulační domečky z karet.

Měl nač mířit. Trolling prakticky po všech stránkách se zásadně mýlícího (ale nesmírně kulturně vlivného) Aristotela byl, zejména ve smrtelné kombinaci s náboženským dogmatem, jednou z hlavních příčin tisíciletí stagnace mezi pádem klasické civilizace a vědeckou revolucí. Giordanu Brunovi nejučenější z učených své doby v Oxfordu řekli “Ty vole tys nečet Aristotela, nebo ostatně Bibli?” místo aby se zabývali dření jeho metody a teorie, a místo s poctami skončil na hranici (byť nikoliv za astronomii, nýbrž mj. za odvážné tvrzení, že Ježíš byl černokněžník). Idola theatri.

Závěrem

Lidská blbost je sice nekonečná, ale naštěstí jsou různě velká nekonečna, a podíl blbosti na celku lidských věcí je tak redukovatelný. Často je řešitelná softwarově, není to organický problém – tedy je, ale nikoliv ve smyslu biologických orgánů, nýbrž Baconovského organon –  nástroje, metody myšlení.

Základní slabina je, že lidé hledají modely světa uspokojivé (jak užitkem, tak pocitově), nikoliv správné. Berou první co trochu funguje a revidování je rušivé, ba vyloženě nepříjemné. Jenomže revidování je právě nezbytné, pokud nemá být člověk totální kreten – a tak blbej, že ani neví, jak moc je blbej.

Pojďme nainstalovat antivirus do lidí.

Právě poctivost ke skutečnosti a odvahu jí čelit potřebuje lidská mentalita jako sůl. Metakognitivní výbava (přemýšlení o přemýšlení), softwarová údržba vlastní palice a kultivace kritického myšlení dle mého silného přesvědčení patří (v přiměřené podobě) do školních osnov, a vedle udržování se ve fyzické kondici do základního systému sebesprávy každého člověka, který chce být skutečně člověkem.

Cíle vs. systémy, motivace vs. disciplína

 Cíle vs. systémy

Scott Adams nedávno sestřelil jeden celý žánr literatury správným postřehem, že cíle jsou pro losery, úspěšní lidé mají systémy.

Zatímco cíl je konkrétní žádoucí budoucí stav (“Chci být hiphopovou hvězdou, yo!”), systém je široké a promyšlené spění směrem, který se člověku líbí, a který považuje za perspektivní.

Rozdíl je monumentální. Uvažujeme-li v intencích systémů namísto cílů, nesměřuje se k arbitrárně nadefinovanému stavu, který se člověk rozhodl považovat za úspěch, nýbrž se konzistentně zvyšují šance na dosažení libovolných následně zvolených dílčích cílů, a naklání se co možná nejšířeji hrací plocha ve vlastní prospěch. Cíl je vydělat milión, systém je zvyšovat příjem.

Adams: “Řečeno bez obalu, cíle jsou pro losery. To je doslova pravda. Pokud je například vaším cílem zhubnout 5 kg, budete trávit každou chvíli, dokud cíle nedosáhnete – pokud ho ovšem vůbec dosáhnete – s pocitem, že to ještě není ono. Jinými slovy, lidé orientovaní na cíle žijí ve stavu téměř trvalého selhání, o němž doufají, že bude pouze dočasné.

Dosáhnete-li svého cíle, budete slavit a cítit se fantasticky, ale jen dokud si neuvědomíte, že jste právě přišli o tu věc, která vám dávala smysl a směr. Máte možnost buďto se cítit prázdný a zbytečný – možná se chvíli těšit z úspěchu, dokud vás neomrzí – nebo si stanovit nové cíle a znovu vstoupit do cyklu trvalého předúspěchového selhání.”

Naproti tomu se podívejme, jak psychologicky a pocitově fungují systémy – každý krok žádoucím směrem je výhra, “cesta je cíl”, je to svým vlastním účelem a ještě z toho lezou příjemné milníky a ad hoc stanovené cílečky, “kurva co teď” moment nenastane nikdy, binární vnímání úspěchu a selhání se rozplývá v krasojízdě zvoleným směrem. Co z toho je příjemnější a udržitelnější, a nakonec tím pádem produktivnější? Tak.

Jde i o rozložení rizika. Protože žijeme v nejistém a nepředvídatelném světě, dává daleko větší smysl budovat si široké portfolio osobních předností a výhodných okolností, které se hodí v široké škále eventualit, než se úzce fixovat na konkrétní výsledek. Zejména špatný nápad je založit si identitu na takovém cíli, u kterého je dosažení statisticky téměř vyloučeno. Když se to nepovede, co pak? Pokud chcete vidět co tím myslím, podívejte se na hroutící se čínské gymnasty, kteří nevyhráli zlatou. Pro člověka se systémovým přístupem by už účast na olympiádě byla kolosální úspěch, od kterého by se bez ohledu na výsledek odrazil k lepším zítřkům. Pro fixovaného monotematika je stříbrná medaile konec světa. I kdyby tu zlatou vyhrál, zbytek života bude dělat někde tělocvikáře a vzpomínat na svůj dvouminutový zenit v patnácti letech. S takovým přístupem je i výhra průšvih. Naopak pro člověka který má systém je i prohra cennou zkušeností, která umožňuje systém optimalizovat, vyladit.

Několik dalších bodů:

  • Cíle jsou statické, systémy jsou dynamické. Cíl je konkrétní stav, systém je především proces.
  • U systému neexistuje selhání, jen různé stupně úspěchu (pokud se rozhodneme to vůbec měřit).
  • Systém je pružný a sílí se zkušeností. Cíl je pevný, a když ho člověk změní, cítí to jako selhání. Přitom prostě třeba jen zmoudřel. Selháním je naopak bazírování na konkrétním cilovém stavu bez ohledu na vývoj situace.
  • K “cílům” vede cesta, nakolik jsou nebanální, obvykle mnoholetá, takže k nim dorazí zhusta jiný člověk, než si je předsevzal. Může se tak stát, že se octne v situaci srovnatelné s obdržením vytouženého transformera ve čtyřiceti letech, kdy je mu už u prdele.

Adams má, jako obvykle, pravdu. Do té míry, že přivozuje epifanický moment, v němž reformulace problému automaticky vydá řešení. Dva způsoby uvažování nakonec se stejným účelem (účinné řízení života žádoucími směry), z nichž jeden je ovšem prudce účinnější, než druhý. Já dodávám, že totéž platí o motivaci versus disciplíně.

Motivace vs. disciplína

“Motivace” je hnusoslovo, svědčící o nevhodném způsobu uvažování – a jej prohlubující. Kéž by se podařilo sestřelit (a nahradit novým) jeden celý žánr literatury i tady.

Začněme etymologií obou pojmů:

Motivace, přes starofrancouzštinu z pozdně latinského motivus, “v pohyb uvedený”.

Disciplína, z latinského dis-chcípláre, “odvychcípnout”, popř dis-cip-lína, “zbaviti cipa lenosti”.

Hledání motivace je v jádru lpění na dětské fantazii, že člověk má nebo dokonce může dělat jenom věci, do kterých se mu pocitově chce.  Otázka pak zní jak se donutit, aby se člověku chtělo do věcí, které si racionálně vytyčil, ale do kterých se mu zrovna nechce. Ou nou. Pokud je akce podmíněna pocity, z čekání na správné rozpoložení se stává forma prokrastinace. Znám zatraceně dobře. Když budete čekat než se vám do něčeho začne chtít, neuděláte to nikdy. Vznikají z toho přesně takové ty strašlivé prokrastinační smyčky “jsem pasivní -> je mi na prd -> jsem pasivní”.

ještě přesnější:

Klíč je přetnutí vazby rozpoložení a činnosti, právě to “Do it anyway”. Rozpoložení přijde až potom. “Motivace” to má v opačném pořadí, je to zapřahání káry před koně.

Protože je ve skutečném světě potřeba dělat i věci, do kterých se nikomu příčetnému nechce, “motivační” škola činí lidi nepříčetnými, aby se jim do nich chtělo. Typicky sebehecováním a roztleskáváním formou “MNĚ SE TAK HROZNĚ MOC CHCE DO TĚCH EXCELOVEJCH TABULEK, JE TO MÁ VÁŠEŇ, NEMOHU SE DOČKAT AŽ BUDU VYPLŇOVAT ROVNICI BUDOUCÍ HODNOTY ANUITY, MILUJI SVOU PRÁCI PÁÁNBŮŮŮŮH JE PÁÁÁÁN!”, což je forma dobrovolného šílenství.

Uměle vyvolanou epizodickou hypomanii, jejímž objektem je fundamentálně otravná činnost, ale nepovažuji za ideální motor lidského fungování. Tymická kompenzace sakramenským držkopádem do deprese je nevyhnutelná, protože mozek se nenechá oblbovat donekonečna. Takováto “motivace” je ve skutečnosti endogenní narkomanie, a neobejde se bez kocoviny.

Když na ni někdo přistoupí, to nejhorší co se mu může stát je, že se mu to podaří – na chvíli. V nejlepším případě zůstane soudný, což bohužel často chybně interpretuje jako osobní selhání: “Ještě pořád nemám rád svou práci utiskovaného skladníka za minimální mzdu/nepotřebného úředníka/šustiče papírama v hyperkorporaci, asi něco dělám špatně”. Nebo, “Ještě pořád mi chutná víc bábovka než brokolice a nehubnu, jsem slabá nádoba hříchu.”, “Měl bych si asi koupit další knihu o motivaci.” Hovno. Špatně je vůbec o těchto věcech uvažovat v intencích motivace či jejího nedostatku. Řešením je disciplína, ne motivace.

Kromě toho, že motivace chce ve vztahu k produktivitě po zdravém lidském mozku nemožné – nadchnout se pro fundamentálně nepříjemné věci – navíc dlouhodobě nefunguje, protože má krátkou životnost a potřebuje neustále obnovovat. Motivace je jako ruční natahování pružiny, aby následně vykonala nějakou práci. Naproti tomu disciplína, či chcete-li osvojený návyk, je jako dieselový motor, který po počátečním nakopnutí sílu nebéře, nýbrž naopak do systému (!) dodává. Pro vyhecování se k jednorázovému výkonu je motivace ještě jakž takž použitelná, ale pokud chceme konzistentní dlouhodobé výsledky, je nutno nahradit motivaci disciplínou.

Tedy, že to člověk udělá, i když se mu zrovna nechce.

Jak se pěstuje disciplína? Akumulací setrvačnosti, postupným budováním návyku – systémem. Vidíme tu symetrii. Motivace je cíl (“Namotivuju se udělat domácí úkol!”), disciplína je systém. Nezávisí na tom, jak se člověk cítí nebo jestli se mu do něčeho chce, prostě je to zažitý a automatický proces – když nastane A, pak udělám B. Cítit dobře se budu potom. Není potřeba být v olympijské formě, aby člověk vůbec začal trénovat. Naopak je potřeba trénovat, aby se člověk dostal do olympijské formy. Začít drobnostmi a vznikající hybnost investovat do o něco větších drobností. Pozitivní zpětnovazební smyčka.

Motivace je špatný způsob uvažování o produktivitě. Důležitá je disciplína.

Zdravoběda 1: jak skutečně zhubnout

Chcete zhubnout?

Všichni víme, že je třeba nejíst sladké, hranolky, nepít slazené nápoje, nelézt do fast foodů (které v ČR nejsou ani fast, ani foody), nepřecpávat se, nejíst na noc a tak podobně.

O nevýhodách triplmokaventimakiáta s šesti sty kaloriemi už se taky většinově ví.

V poslední době dokonce konečně provzlínává do obecného povědomí zjištění, že klíčové a obvykle dokonce rozhodující dietetické ultragigazlo jsou jednoduché karbohydráty v pečivu, bramborách, knedlících, těstovinách a podobně.

Bohužel v obecném povědomí ale stále ještě pluje pod vlajkou zdravé výživy celá řada prvotřídních fatmakerů. Problém už není ani tak, že by se nevědělo, co je ultranezdravé – ale že věci, které jsou jen tak nějak středně nezdravé, jsou považovány za zdravé.

Bez výjimky jsou to věci, které si může bez problému dovolit jíst člověk, který běhá 50 km týdně – ten si může dovolit ovšem i pizzu s nutellou. Při dostatečně intenzivním režimu cvičení na dietě skoro nezáleží – ale přátelé, nechci se vás dotknout, kdo z nás to má? Pro ty, kdo chtějí mít zdravá těla, a přitom na sobě nedřou dvě hodiny denně, je tu tento článek.

Intenzivní cvičenci pak mohou benefitovat též, protože dieta plus cvičení je vždycky lepší než jen jedno z toho. Komplementární statky.

Takže k těm stravovacím zlům považovaným – protože vydáváným – za zdravé. Jsou to především:

Celozrnné pečivo – trocha vlákniny navíc neznamená, že to není ingot škrobu, který pošle krevní cukr do stratosféry. Tmavé je lepší než světlé, ale marginálně, jako je nakopnutí do varlat bosou nohou lepší než obutou. Snad o něco méně špatné, ale zdaleka ne dobré.

Navíc je prakticky nemožné najít v českých samoobsluhách skutečně celozrnné pečivo – bývá to obyčejné bílé s trochou karamelového barviva a přisypaným zrním.

Vícezrnné je totéž, co bílé – jen je tam víc druhů mouky.

Nízkotučné cokoliv, typicky mléčné výrobky. Obsah tuku je z výživového hlediska prakticky šajsegál, což je jedna z těch neintuitivních epifanií při přecházení na skutečně zdravý jídelníček.

Ukázkové jsou kefírové nápoje a zákysy: sice minimum, nebo dokonce “0%” tuku, ale zato 400 kalorií v cukrech, proteinů dva gramy, a za deset minut hlad.

Typický příklad.

Druhý typický příklad.

Destilované čiré zlo.

Jediná skutečná výhoda zákysů, kefírů a syrovátek – “probiotické kultury”, tj. laktobacily – je k pořízení v čisté formě bez přidaných nevýhod.

“Fitness smůtís” se dělí na dvě základní kategorie – čerstvé a balené. Ty čerstvé, připravované typicky ve fitku na baru, patří napůl sem, napůl do pastí na střední třídu, protože stovka za vymačkanej pomrdanč s plátkem jabka je prvotřídní spotřebitelský arschfick. Ten odglukózovaný cvičenec na prahu ketózy si to na baru ve fitku rád dá, protože si tělo říká o cukry. Bohužel to je právě to, co je v tu chvíli třeba mu nedopřát, pokud se mají pálit rovníkové špíčky a ne disponibilní příjem.

K fitnesskultůře obecně: členství ve fitku je racionální byznysplán pro mařenu, jejíž jedinou světlou nadějí je, že se jí před třicítkou podaří narazit si svačináře místní buňky ODS na Praze 1, který jí koupí řadovku za městem a X6ku, s kterou bude moci nedávat přednost tramvajím, ucpávat Jižní Spojku a najíždět do důchodců na Karláku.

Ta do fitka chodí především exhibovat, doufat že tam přijde Leoš Mareš a navazovat sociální entente. Cvičení je průvodní bonus. Totéž platí pro plešatého vyhazovače, který tam chodí čekat, až mařeně s blížící se třicítkou klesnou nároky.

Pokud jde ale někomu skutečně o zdraví, fyzičku a figuru, může si ušetřit 1000+ kč měsíčně a prostě jíst jako člověk a rozumně se hejbat – a třeba i ostře. Doma, v lese i v parku se dá dočista vypustit duše. Trenažéry NASA a zumbajógický bikramkickbox k tomu ovšem nikdo nepotřebuje.

Když se Sáblíková vymakala na mnohonásobné olympijské zlato na rybníku, běžný středostavovský sedavý Čech na zhubnutí a zformování figury hightech mučírnu taky nepotřebuje. V konkrétních případech, jako třeba když se tam občerstvuje, mu v tom dokonce může překážet.

Fitnesscentra mají byznys založený na módních záchvěvech, majících prodat iluzi zkratky a nahraditelnosti dřiny barevným náčiním. Takže jednou provždy:

Žádné.

zkratky.

nejsou.

Balené hotové fitness koktejly jsou pak prostě pytel gumových medvídků nebo tabulka čokolády s přisypaným taurinem, argininem a lecitinem, které rekreační cvičenec potřebuje asi jako plch urychlovač částic, a obrázkem svalovce.

Cézarsalát přelitý tisícem kalorií v dresinku.

Závislost na jednoduchých cukrech a blbých tucích je vyloženě fyzická a tělo je vynalézavé, když se má ojebat, a v dlouhodobém horizontu si krátit trvanlivost. Těch tlouštíků, kteří si dají hrstičku zeleniny a nalijí si na ni ztuženou omáčku Tisíc Medovo-Balzamiko-Majonézových Ostrovů made in oddělení krakování lehkých uhlovodíků Spolany Neratovice (a udělali by líp, kdyby sežrali řízek) a díví se, že nehubnou, je plno(štíhlo).

A když jsou tam ještě nasypané křupavé krutonky, čili krajíc chleba plus Vegetol, arciť věru pravím, prachsprostá nakrájená topinka, nemá to se správnou výživou společného už vůbec nic.

Pečené müsli, obecně většina snídaňových cereálií. Je to normální cukrovinka, dieteticky srovnatelné s koblihou. Jo, pečené müsli s ovocem, oříšky a čokoládou je čvachtavější, než suché syrové ovesné vločky – které jsou jediná skutečně zdravá snídaňová cereálie. A právě proto jsou čvachtavé i zadnice lidí, kteří to snídají. Kupodivu napsat na obal “FITNESS!” a namalovat tam štíhlou ženskou siluetu nikterak netransmutuje ošklivý, zlý, nepěkná věc v krabici.

musli
Fskutečnosťy:
musli2
Na obalu pak nevyhnutelně potkáme tohle:
porce
Výživové informace na boku balení vypadají letmým pohledem celkem dobře, ba vyrovnaně – dokud si nevšimneme, že uváděná velikost porce by nestačila ani nemluvněti, a že aby se najedl osmdesátikilový člověk, musel by si dát těch porcí osmnáct, čímž se však jednou miskou zrní ocitá na polovině doporučeného denního kalorického příjmu. A propos, k snídani je lepší jíst proteiny – míchaná vajíčka se slaninou (!) jsou mnohonásobně zdravější, než “Fitness Cereálie”.
Pečené rýžové zlo. To je taková ta intuitivní dedukce, že když jsou dobré věci nezdravé, musí to znamenat, že čim to bude hnusnější, tím to bude zdravější. Pečené rýžové koláčky mají tu smutnou výsadu, že jsou unikátně hnusné i unikátně nezdravé. Sice je to z větší části vzduch, ale to ostatní jsou jednoduché škroby. Glykemický index a kalorie na váhu jako nutella.

kim

Ovoce – všeho s mírou. Ovoce je pochopitelně v malých množstvích zdravé, nicméně opět pozor na cukry. Ovoce je defacto dezert s vyšším obsahem vitamínů, než Créme Brulée, ale to je tak všecko.

Džusy. Minimálně, pokud vůbec. Vražedný obsah cukrů.

Sportovní drinky – lídr v oboru, Gatorade, má na porci jen 25 kalorií. Bohužel je ale v té půllitrové lahvi porcí pět (sic!), takže kdo si to dal po fitku, mohl stejně tak zůstat doma.

Půllitrovka sportovního nápoje tohoto typu vymaže více než kilometr běhu, nebo půl hodiny na kole, nebo kaloricky (nepočítám vydřený růst svalů) celý večer anaerobního cvičení. Ty elektrolyty a kdovíco pochopitelně běžný smrtelník při rekreačním cvičení vůbec doplňovat nepotřebuje – a nechlemtali by to ani čutálisti při zápasech, kdyby to neměli ve smlouvě.

Při normálním cvičení pít vodu.

Při extrémních záhulech, jako jsou maratony, pak platí:

Nejlepší ionťák je pivo.

Nejlepší zdroj elektrolytů je banán.

Gastroneřád

Profesionální neutralizér cvičení.

Ledové čaje jsou prostě limonády s bylinnou příchutí. Ty, které jsou nějak skutečně čajové a zdravé, se poznají tak, že vám pravděpodobně nebudou chutnat, protože v nich neni patnáct deka sacharózy.

Profesionální tip: si uvařte a vychlaďte čaj doma.

Evernote-Camera-Roll-20140617-205700

Fskutečnosťy:
théfanta

Třtinový cukr. Podobně jako tmavé pečivo je sice asi o tisícinu procenta lepší, než rafinovaný bílý, ale furt je to cukr. To svádí povahy na hubnutí aspirující, ale zároveň nenapravitelné a rozmlsané, a tedy ke skutečně účinným opatřením zdráhavé, aby provedly kosmetickou a nepodstatnou změnu jídelníčku a nabyly tím falešného dojmu, že pro sebe něco dělají. Je velikou chybou říct si “třtinovej nevadí” a sladit jako divous. Mít morový vřed v nose je pořád lepší, než na varleti, ale furt je to morový vřed.

(Citlivější povahy přenesou přes srdce sugestivní obraz, ale šoková terapie je vposledku pro dobro čtenářovo, neboť na trvalou změnu stravovacích či jakýchkoliv jiných hluboce zakořeněných návyků lehčí přesvědčovací kalibry, jako racionální argumenty a vlídná domluva, nestačí. Kdyby stačily, bylo by na světě táááák krásně.)

Co naopak překvapivě neva:

Tuky (ty správné, většinou):

Z tuků se prakticky netloustne. To proto, že tuky jsou složitější, pro metabolismus obtížně zpracovatelné molekuly, takže si tělo vezme víceméně jen tolik, kolik potřebuje.

Karbohydráty, škroby, cukry, jsou naopak metabolizovány snadno, a prakticky celý jejich kalorický obsah přechází rychle do krve, a odtud – co se nevypotí dokud to obíhá tělem – na zadnici, stehna, boky a pupíčka.

Strava bohatá na tuky znamená mastnou stolici, strava bohatá na karbohydráty znamená prdel viditelnou z oběžné dráhy.

Navíc strava má dlouhodobé účinky na hladiny hormonů, a ukazuje se, že i dlouhodobý balanc metabolismu – tělo si zvykne přednostně využívat ten zdroj energie, který používá nejobvykleji. Tuky ve stravě tak znamenají, že tělo začne při cvičení či hladovce pálit tuky dřív, a ve výhodnějším poměru k ostatním typům zásob (typicky svalovině).

Plnotučné mléčné výrobky. Plnotučné neslazené vadí mnohem míň, než odtučněné cukernaté.

Maso nevadí vůbec.

Víno (s mírou). Do čtyř deci denně přínosy jednoznačně a suverénně převažují nad jakýmikoliv potenciálními nevýhodami, včetně těch 100kcal na sklenku.

Q: Zbyhněve, ukaž sixpack nebo neser!

A: Jsem na horní hranici “normálu” a od lehké nadváhy mě dělí dva nezodpovědně přidané lívance. Od sixpacku pár měsíců řehole, a předevšim vypuštění lahve až dvou vína denně (1000 kcal +) z jídelníčku, což tedy good luck.

Na to, že sedím celé dny na gluteích a sotva se hnu, chlastaje při tom, lze mou ještě stále přijatelnou figuru považovat za excelentní vysvědčení uvedených doporučení.

Q: WFT, máš celkem brutální tématickej záběr, tady vod politiky přes byznys a jazykozpyt ke žrádlu?

A: Tady zachraňuju ve skutečnosti republiku. Při rostoucích nákladech na zdravotní péči je jedinou možností odvrácení státního bankrotu masivní a zevrubná prevence skrze rozumnou výživu a pohyb.

Že je to lepší zejména pro každého individuálně je evidentní. Celospolečenské výhody jsou příjemný bonus, stejně jako ty ve středním dosahu, například že se nám lépe kouká na zadnice ostatních, když jsou tyto foremnější.

Navíc tím poskytuji svým čtenářům jistou konkurenční a reprodukční výhodu, díky čemuž časem v národě převládnou a zvolí mě za galaktického prezidenta (Kníže Zbyhněv je akceptabilní titul).

mr-burns-evil-laugh

Příloha o přílohách:
Je třeba si uvědomit, proč přílohy vůbec vznikly. V šerém dávnověku (tj. ještě za první republiky) bylo maso poměrně vzácné (zeptejte se prababiček – řeknou vám, že bylo tak v neděli), a jistě ho nebylo dost pro všechny – a už vůbec ne na denní spotřebu 4000 kalorií při práci na poli či v kamenolomu. Aby se tedy člověk nadláb a nepad, a aby se najedla i čeládka, futrovalo se knedlíkem, chlebem, bramborama a podobnými senso stricto vycpávkami (!).

Návyky zůstaly, a vycpávky nejen české kuchyni dominují. Jenomže spotřeba energie dnešních sedavých budulínků je poloviční.

Ergo celonárodní celulitída.

Příloha o potravinové pyjramidě:

food-pyramid-2akwBonus: Zoidberg 

Full diskloužr(out): autor v době psaní žral banánový koláč. S drobenkou!

Při korektuře pak pizzu. S vínem.

Asi bude potřeba dát si zase maraton.